Kdo je Martin Ducháček? Filantrop, který za úspěch považuje ticho a klid ve svém nitru. Kluk z venkova, co umí házet vidlemi, manažer, který vedl vývoj algoritmických systémů, investor do ekologického zemědělství a průkopník impaktového investování? Pro mě především člověk, který umí svou energii věnovat tam, kde je to potřeba.
S Martinem Ducháčkem jsme se seznámili v době, kdy v RSJ vedl vývoj algoritmických systémů a věnoval se řízení investičních projektů v oblasti ekologického zemědělství v RSJ Investments. Přes to, že je hybatelem mnoha společensky prospěšných projektů a dlouhodobě podporuje nejen ekologické zemědělství, gastronomii, ale i vědu a je průkopníkem impaktového investování, není jednoduché jej přesvědčit k rozhovoru do médií. Trvalo mi to více než pět let a několik měsíců. Setkali jsme se letos na začátku jara v Komunitní zahradě Pastvina
Vystoupil ze svého vozu, vítr mu cuchal vlasy a jarní obloha nad námi slibovala den bez deště. Stromy ještě bez listí jasnou žlutou překřikovaly narcisy a slunce nás nutilo mhouřit oči. Napadlo mě, kolikrát jsem slyšela jeho jméno vyslovené s úctou a respektem a také jednou s téměř otcovskou láskou z úst pana profesora Josefa Kouteckého. Martin totiž dlouhodobě a systematicky podporuje vědu prostřednictvím nadace Neuron, ale ten tón v hlase pana profesora způsobilo spíš než finanční podpora a získaná ocenění Martinovo lidství a to, že dokáže vystihnout správnou chvíli, kdy pomoci. Ta drobná příhoda, kdy na sklonku života pana profesora Kouteckého mučivě bolela záda a Martin jej vozil pravidelně na masáže, aby mu ulevil od fyzické bolesti. To mi zůstalo v hlavě navždycky. A v tom je největší hodnota, v umění a schopnosti vidět, kde je pomoc potřeba, v projevech empatie a v tom, že dokážeme přemýšlet o jednotlivých lidech i celku nějak současně.
Martin velmi mladý dosáhl všeho, co většina lidí považuje za úspěch a stejně jako jeho kolegové z RSJ, velkorysí čeští filantropové Karel Janeček, Václav Dejčmar nebo předseda společnosti Libor Winkler, se rozhodl část vydělaných peněz vracet zpět do společnosti. Není z těch, kdo se na sebe snaží strhnout pozornost, vyzařuje z něj klid a v jeho společnosti se cítíte uvolněně. Témata, která jsou mu blízká, nemění a jeho podpora je kontinuální, promyšlená do posledního detailu. Tento způsob myšlení sdílí se svou ženou a společně se snaží naučit podobně přemýšlet i své dvě dcerky. Každý rok před Vánocemi se u nich sejde malá rodinná filantropická rada, která se u kuchyňského stolu rozhodne, jaké z nápadů nadace Via podpoří. Loni si vybrali každý svůj vlastní projekt, a právě v tom rozhodnutí koho a co podpoří cítí obrovskou míru svobody.
Setkali jsme se v komunitní zahradě, vy máte vztah k půdě a přírodě opravdu v genech. Vyrostl jste na statku a v rodinném hospodářství vás od malička přirozeně zapojili do práce. Co vás to naučilo?
Měli jsme poměrně velké hospodářství. Bylo tak běžné v průběhu roku pracovat na poli, připravovat seno na zimu, starat se o zvířata a v zimě si pak užít zaslouženou zabijačku. Naučilo mě to především to, jaký rytmus příroda má a jak náročný proces to je.
Neměl jste ale přece jen někdy tu fázi revolty, vymezení se vůči světu rodičů?
Revoltující fázi jako takovou jsem asi nikdy neměl. Bral jsem práci na statku jako přirozenou součást života celé rodiny, kde bylo běžné pomáhat. Nicméně máte pravdu, že jsem si pak vybral zcela jiné vzdělání a životní cestu, která mě nakonec stejně k zemědělství vrátila zpět, jen v trochu jiné roli než k práci přímo na poli.
Vy osobně jste velmi mladý dosáhl všeho, co lidé považují za úspěch. Co ale znamená úspěch pro vás?
To, že člověk sám v sobě uvnitř cítí klid. Do toho se ale projektuje spousta věcí. Pro mě je to spokojená rodina na prvním místě. Také to, že se věnujete věcem, které z vašeho pohledu dávají smysl. To, že kromě rodiny máte okolo sebe lidi, přátele, se kterými je vám dobře. Lidi, kteří vás zvednou z odřených kolenou, když potřebujete, a pomůžou vám. Díky nim si nic neděláte z různých karambolů na životní cestě. Úspěch je, když jsem sám a uvnitř je ticho.
Kdo vás na vaší lidské a profesní cestě nejvíce ovlivnil?
Hodně mě ovlivnila moje skvělá rodina, což považuji za obrovské štěstí. Moji rodiče i dědeček vždy podporovali své okolí. Největší lidskou inspirací a jakýmsi druhým otcem a průvodcem ve světě úspěchu je Libor Winkler. Prožil jsem vedle něj něco jako druhé dospívání, dozrávání a i díky němu jsem zvládl svůj úspěch v RSJ. S ním jsem si poprvé povídal o filantropii a velmi mi také pomohl, když jsem měl největší životní krizi. Řekl mi tenkrát, že není ostuda upadnout, ale je ostuda se nezvednout.
Jedním z klíčových témat současného světa je udržitelné zemědělství.
Kde je podle vás začátek problému, který u nás ve vztahu k půdě a zemědělství přetrvává?
Jednu z příčin vidím ve čtyřiceti letech komunismu a v zpřetrhání generačních a nástupnických vazeb. Toto dědictví doby si bohužel neseme dodneška a čeká nás ještě spousta práce. Například v RSJ investujeme do půdy s ohledem na udržitelnost. Hodně se setkáváme se zničenou půdou, často tam, kde hospodařili velkopodnikatelé – ti i z kvalitní černozemě dokážou udělat písky, zemi naprosto vyčerpat a zdevastovat. Obnova pak trvá pět i více let soustavné péče. Důležité je do budoucna naučit zemědělce chovat se k půdě tak, aby ji bezhlavě nedrancovali. Snad je to, co se momentálně děje, jen krátká epizoda v novodobých dějinách, které se jednou budeme smát.
U vás to ale není jen teorie, pustil jste se do ekologického zemědělství. Jak složité je na vlastních biofarmách pěstovat zeleninu?
Začal jsem tuto svou vizi naplňovat už před osmi lety a v současné době máme tři ekofarmy. I když jsem vyrostl na statku, bylo pro mě hodně překvapivé zjištění, jak strašně těžké je fungovat v opravdovém souladu s přírodou, která dokáže být nepředvídatelná. Složité ovšem není jen biozeleninu vypěstovat, stejně těžké je pro ni u nás najít odbyt. Trh už sice začíná dozrávat a přicházejí nové možnosti, ale není to tak dávno, co část úrody skončila na kompostu. Když přijedete například na BioFach do Německa nebo se rozhlédnete jinde v evropských zemích, pochopíte ten dramatický rozdíl.
S tím možná trochu souvisí i projekt Skutečně zdravá škola, který také podporujete. Určité procento biopotravin školní jídelny nakupují…
Skutečně zdravou školu podporuji od úplného začátku. Je to projekt, který se snaží nejen o zdravější stravování dětí ve školách, ale zároveň je učí i vztahu ke krajině, k přírodě. V současné době školy sice nakupují jen malou část biopotravin, ale věřím, že se to do budoucna změní a inspirujeme se v okolních zemích, které jsou v tom směru daleko před námi. Mám radost i z řady malých kroků, které se dějí každý rok.
Stojíte také za projektem SoFarm, jehož ambicí je zasloužit se o pozitivní systémovou změnu v oblasti sociálního zemědělství. Kdo stál na úplném začátku toho nápadu?
Ten nápad se zrodil v mé hlavě asi před rokem a půl a hrálo v tom roli několik momentů, které se v tu chvíli sešly. Jedním z nich bylo to, že jsem byl zrovna hodně aktivní v impaktovém fondu Tilia Impact Ventures jako investiční manažer. Moje expertíza je dlouhodobě ekologické zemědělství, a tak jsme se začali rozmýšlet, jaký typ projektů, zabývajících se udržitelným zemědělstvím, by mohl být pro Tilii zajímavý. Rádi bychom v Tilii měli se zemědělstvím související projekt, protože udržitelnost potravin a témata, která s tím souvisejí, považujeme za jednu z klíčových výzev současného světa.
Tím začal vnitřní proces přemýšlení. Hledáme totiž projekty, které vedou k nějaké systémové změně. Jsem navíc členem mezinárodní sítě Ashoka, což je globální organizace, která se dlouhodobě zaměřuje na vyhledávání a podporu sociálních hybatelů – lidí, kteří nějakým způsobem uchopí společenský problém a chtějí jej vyřešit. Ashoku podporuji dlouhodobě a stál jsem za jejím návratem do České republiky před pár lety společně s Karlem Janečkem. Ashoka si v loňském roce globálně vybrala právě sociální zemědělství jako téma, kterému se chce intenzivně pět let věnovat. Chce najít správné lidi a projekty a posunout celou oblast dopředu. V západní Evropě je toto téma silně podporované a funkční. V České republice jsme zatím stále na začátku s téměř žádnou podporou.
Za poslední rok krize vidím, kolik je v našem národě úžasných lidí, kteří chtějí pomoct
V jakém stadiu se projekt nachází?
Strávili jsme už více než rok práce mapováním podniků za pomoci Ashoky, a z toho nám vyplynulo, co vlastně sociální farmy a podniky potřebují. Na základě toho jsme začali stavět velmi praktické balíčky služeb, jejichž ceny jsou od našich partnerů, které téma sociálních farem zajímá, nastavené velmi přátelsky. Jde o balíčky právnických služeb, online prezentací, HR specialistů nebo mediální balíček.
Za poslední rok krize vidím, kolik je v našem národě úžasných lidí, snažících se pomoct. A nejde jim jen o zisk, ale dává jim smysl pomoct někomu dalšímu, kdo tu pomoc potřebuje. Vidím to také na síti lidí okolo SoFarm, protože každý z nich je skvělý. Mohl bych to popsat například tak, že to jsou lidé, se kterými se chci setkávat, protože sdílíme ten stejný hodnotový pohled na svět a je to moc fajn, jak je ta skupina široká.
Jaké jsou ohlasy od těch, kterých se pomoc týká?
Mám radost z toho, že to vnímají jako praktickou pomoc, oceňují, že nestavíme neprůstřelnou organizaci z grantů, která je ve finále neefektivní a sice dělá dobré věci, ale často jsou povrchní a nedopadnou až ke kořenu problému. Mám radost, že u nás cítí zájem o to, co je skutečně potřeba. Na základě zpětné vazby usuzuji, že to děláme dobře. Prostoru, kam projekt může vyrůst, je opravdu hodně.
Mluvíme tady o farmářích, lidech, co podniky vedou, ale jde tu stejně tak o ty, co se mohou stát budoucími zaměstnanci. Kdo je takovým adeptem?
Záleží na tom, o jakou práci konkrétně jde. Může to být člověk s nějakým typem tělesného omezení, psychických potíží, maminka s malými nebo postiženými dětmi, lidé vyléčení ze závislosti, ale například i lidé bez domova nebo po výkonu trestu.
Jaký je tedy cíl, kterého byste chtěl v oblasti sociálních farem dosáhnout?
Fungující ekosystém sociálních farem v České republice, což jsou v budoucnu stovky sociálních farem, kde jsou jejich šéfové a zaměstnanci spokojení.
Na který z vámi podpořených projektů jste obzvlášť hrdý?
S odstupem času považuji za jeden ze svých nejvydařenějších filantropických počinů pomoc Potravinové bance, která přerozděluje potraviny skoro třem stovkám neziskových organizací. Zpracovává obrovské množství potravin, což hodně pomáhá znevýhodněným lidem, důchodcům, ale například i matkám samoživitelkám v době covidu. Před pár lety stála před krachem a společně s Nadací RSJ jsme pomohli nejen s financováním, ale také s procesem očištění a nalezením dalších zdrojů.
Váš vztah ke krajině, půdě a přírodě vás vede i k práci na vlastní zahradě. Jaký byl váš největší pěstitelský úspěch?
Na zahradě pracujeme celá rodina. Je to nejpřirozenější způsob, jak ukázat našim dětem proces vzniku jídla. Chtěl jsem, aby měly zkušenost a pochopily, kolik je potřeba péče a jak dlouho to trvá. Pěstujeme rajčata, cukety, saláty, mrkev a máme bylinkový záhon. Je fajn si v průběhu roku na zahradě utrhnout čerstvou zeleninu. Nejvíc pyšný jsem na náš obrovský rozmarýnový keř, který nám vyrostl z maličké rostlinky.
_________________________________________
Martin Ducháček se pro filantropickou činnost rozhodl v době, kdy se dostal v RSJ do pozice partnera a začal přemýšlet, jak část vydělaných peněz vracet zpět do společnosti. Podporuje projekty, jako je například Potravinová banka, Bezobalu, Skutečně zdravá škola, Kuchařky bez domova, dlouhodobě investuje do obnovy zemědělské půdy, podporuje vědu prostřednictvím nadace Neuron. Dnes je součástí týmu Tilia Impact Ventures a poslední dva roky se věnuje impaktovému investování. Sociální cítění, jeho vztah k půdě, krajině a kvalitnímu zdravému jídlu jej vede k dlouhodobé podpoře ekologického zemědělství a podpoře projektů se společenským dopadem.