Zlatý tandem

Hanuš Lamr vystudoval střední a vysokou školu se zaměřením na šperk a sochařství. Jeho práce je inspirována přírodou, světem rostlin, a představuje výjimečný a fantastický mikrosvět, který své pozorovatele snadno odnese mezi dobrodružství přírodopisců a cestujících badatelů.

Je zastoupen v mnoha sbírkách soukromých sběratelů, ale i oficiálních institucí, jako je například Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Jeho brož nosí i Madeleine Albright. V roce 2019 vytvořil diadém Sbírka pro Národní muzeum k výročí jeho vzniku a ten se poté stal součástí stálých sbírek muzea.

Jak začíná váš den?

Z: Záleží na tom, jestli jsme na chalupě, nebo v Praze. Teď v čase korony jsem ráda na chalupě. Víc se věnuji své tvorbě. Ještě když doma všichni spí, udělám si kávu a vyběhnu na zahradu a vyšívám.

H: Každý den v týdnu trochu jinak, taky záleží na tom, jestli jsem na venkově, nebo v Praze. Na venkově roztopím litinová kamna, postavím na kafe, mezitím se probrouzdám rosou na zahradě a natrhám něco k snídani. Potom ideálně dlouhá snídaně. V Praze běžně v pondělí jdeme hned ráno k naší učitelce Hance cvičit jógu. Což mě většinou nakopne na celý týden.

Co se vám po ránu nejčastěji honí hlavou?

Z: Když se probudím, začnu přemýšlet nad novým dnem… Někdy bych nejradši z postele nevylezla, a někdy vyskočím a tlačím své povinnosti před sebou.

H: Jak kdy. Vlastně moc nevím, nejsem dobrý pozorovatel sama sebe. Mám rád, když mám v hlavě jasno, ale často tam je pěkný chaos. Mám rád, když se mi v hlavě nehoní vůbec nic.

Máte nějaké rituály, bez kterých si nedovedete ráno představit?

Z: Mám ráda, že každý den je jiný, tak asi kromě kafe žádné rituály nemám.

H: Určitě si dát kafe z moka konvičky vsedě na parapetu na balkoně. Pohladit kočku Mášu. Když je čas, tak projít zahradu a pohladit ji pohledem.

Jak a kde začala vaše tvorba?

Z: Tím, že jsem si našla muže výtvarníka, malovali jsme spolu a ovlivňovali se v tvorbě. Když byly děti malé, vystavovali jsme spolu na Designbloku – já dětské oblečení s ruční výšivkou, Hanuš šperky. Vzpomínám, že jsme oslovili studentky z divadla Letí. Já jsem připravila kolekci oblečení a Hanuš k tomu detaily a barevné šperky. Měli jsme pak přehlídku v Roxy.

H: Už v dětství, jen jsem si ji musel znovu objevit. Dělal jsem tenkrát různé objekty, třeba zahrádky z chorošů uloupnutých v lese. Do nich jsem přidělával různé mechy a houbičky. Nebo jsem se vydal s voskovkami pomalovat strom.

Oba jste umělci, jste manželský pár. V čem si rozumíte, v čem naopak rozcházíte? 

Z: Tím, že jsme spolu už patnáct let, tak se dobře známe – v dobrém i ve zlém. Rozumíme si po výtvarné stránce, ale i v pohledu na svět. I když každý tvoříme trochu jinak, tak se doplňujeme a inspirujeme. Nastanou chvíle, kdy Hanuš přijde a něco se mu na mé práci nelíbí a chce mi poradit. Párkrát vznikl boj. Občas jsem ale uznala, že měl pravdu. (smích)

H: Rozumíme si hodně v otázce tvorby. Tím, že toho druhého tak dobře známe, dokážeme si být navzájem dobrými rádci, a to třeba i při psaní rozhovorů. Taky nás oba hodně baví životní styl, zařizování, bydlení i oblékání. Na druhou stranu výtvarník musí mít určité ego, takže je to někdy k nevydržení.

Kde a co nejradši tvoříte a co vás nejvíce inspiruje?  

Z: Hodně ve své tvorbě používám přírodní tematiku. V poslední době vyšívám. S větším formátem zkouším i provazy. Se znalostí materiálu více experimentuji. Směr mi udává rytmus tkaní plátna, na které vyšívám, ale i vyšívací materiál. Ze začátku jsem měla i svůj vzor, kterým byl můj akvarel. Nyní vyšívám i přímo v krajině. Maluji věci kolem sebe.

H: Inspirují mě zdánlivě všední chvíle a detaily. Šel jsem na výlet na Petřín, viděl jsem tam kvetoucí sakuru. Lidi kolem ní chodili, jako by se nic nedělo. Nejradši asi pracuju venku, třeba na zahradě. Zařizuju si teď druhý ateliér v Potštejně. Tam mě baví, že mám přírodu všude kolem.

Co pro vás znamená domov?

Z: Domov je pro mě rodina. Mám to spojené s lidmi, které mám ráda, ale i s věcmi, které mě obklopují. A po kouskách je skládáme a vytváříme domov.

H: Teplo, zázemí, mít se kam vrátit.

Co je pro vás největší radost a co vnímáte pod slovem štěstí?

Z: Radost i štěstí jsou u mě o okamžiku. Když se sejde v jednu chvíli více milých, příjemných zážitků – hezká procházka, dokončení obrazu, dobrá večeře.

H: Uspokojení z dobře vykonané práce. Nový objekt nebo šperk. Dotek lásky k blízkým lidem anebo od nich. Štěstí je podle mě je, když máte životní náplň a zároveň duševní vyrovnanost.

Je výtvarné umění vaším koníčkem nebo vás tahle práce dokáže živit?

Z: Zatím se neuživím. Ale tím, že se tomu teď více a intenzivněji věnuji, vidím víc ohlasů. Tak snad se to vše spojí a přijde to. U mě je to i o mé povaze. Neumím si říct a více se ozvat.

H: Moje šperky mě živí, volná sochařská tvorba zatím ne, ale doufám, že se to změní a zároveň na to netlačím, protože si chci zachovat ten pocit, že můžu cokoli.

Jak vnímáte dnešní dobu a jak vidíte budoucnost? Jakou byste si ji přáli?

Z: Dnešní doba více žije počítači, novými technologiemi, virtuální komunikací. Ztrácím se v neustálých aktualizacích. Proto je má tvorba čistě manuální a trávím hodiny času u vyšívání. Do budoucna bych si přála, abych měla neustále v sobě co objevovat. 

H: Současnost je plná výzev a nejistoty. Mně osobně to tolik nevadí, nemám nějaký iracionální strach z toho, co s námi bude. Pokud lidstvo dopadne špatně, myslím, že si to zaslouží. Já jsem ale optimista a věřím, že díky krizím se můžeme mnohému naučit. A jako každý „pravdoláskař“ věřím v otevřenou, demokratickou společnost.

Co považujete za nejdůležitější v životě?

Z: Asi lidské naplnění a ukotvení.

H: Lásku, aby vás někdo miloval.

Vaše motto .

Z : Můj život je kostka, která dělá kruhy na hladině.

H: Vždycky mi imponoval nápis na hrobě Bohumila Kubišty: „Obsáhnout život jedním tahem.“