Na okraj

Vytváříte firmám grafickou identitu, ale i fotografie a videa. Mohli byste představit blíže vaše studio Petrohrad a projekt Naokraj?

Petr: Studio Petrohrad vzniklo před více než patnácti lety. Založili jsme ho společně s několika přáteli ještě jako studenti Multimediálního designu na nynější Fakultě Ladislava Sutnara při ZČG v Plzni a název je odvozen od stejnojmenné plzeňské čtvrti, kde jsme si pronajali své první prostory a začali společně fungovat na každodenní bázi. Lukáš od začátku vedl grafickou sekci našeho týmu, já jsem řešil zakázky z oblasti fotografie a videa. Postupně jsme se za ta léta vyprofilovali v autorskou dvojici a výsledkem je současný model, kdy se Studio Petrohrad zaměřuje především na vizuální identitu a architektonickou fotografii.

Pro jaký druh klientů pracujete především?

Spektrum klientů máme poměrně široké od menších rodinných firem po velké instituce. Dlouhou dobu například spolupracujeme s Galerií Rudolfinum, já fotím pro celou škálu českých architektů a Lukášovi s jeho kolegou se před nedávnem podařilo vyhrát poměrně prestižní soutěž na logo a vizuální identitu Ústeckého kraje. Dalo by se říct, že profesně se nám celkem daří.

Váš blog Naokraj zachycuje příběhy lidí, kteří se rozhodli žít na venkově. Co mají ti lidé společného?

Lukáš: Primárně mají společné to, že se na venkov odstěhovali natrvalo a že mají děti. To jsou dvě podmínky, které musí naši respondenti splnit. Nehodnotíme, jestli mají nový dům, starý dům nebo jak vypadá, máme pouze tyto dva mantinely. Zpočátku jsme se několikrát vypravili na rozhovor za zajímavými lidmi, kteří ale neměli děti. Když jsme se po rozhovoru vraceli domů, okamžitě jsme se shodli, že tomu něco chybělo, že bez dětí v tom chybí ta skutečná výzva. Jsme toho názoru, že pokud se dva dospělí lidé shodnou a jsou na to nastavení, mohou žít v podstatě v jakýchkoli podmínkách. Skutečná show ale začíná, až když se do hry přimíchají děti, na které je třeba brát ohledy a kdy se každé přijaté rozhodnutí stává kompromisem, který by měl uspokojit všechny členy rodiny.

Petr: Společná je pro ně taky houževnatost a odvaha žít si po svém. Ve většině případů si uvědomují, že si vybrali komplikovanější cestu, než kdyby zůstali ve městě, ale nestěžují si, naopak. Pojem „kvalita života“ má v této skupině lidí úplně jiné konotace, než tomu bývá zvykem. Nestojí totiž vůbec na principu pohodlí a touze mít odněkud shůry zajištěné všechny myslitelné potřeby. Mnohem více je zde kvalita života spojená se svobodou a tudíž osobní odpovědností. Možná to zní pateticky, ale je to opravdu něco, s čím se u našich respondentů setkáváme téměř vždy. Je to velice inspirativní.

Odkud přišla inspirace, co projekt rozpohybovala?

Lukáš: Byla to nutnost. Sám jsem byl před několika lety v situaci, kdy jsme se s mou ženou rozhodovali, jestli se z města odstěhujeme natrvalo, nebo z nás budou chalupáři. Vždycky si potřebuji věci důkladně rozmyslet, tisíckrát je v hlavě převrátit tam a zpátky, a proto jsem hledal nějaké inspirační zdroje. Žádné jsem ale kolem sebe nenacházel, a tak mě po čase napadlo, že bychom to vlastně s Petrem mohli zvládnout zrealizovat sami. Vizuálním projektům se v naší práci věnujeme dlouhodobě, a tak se to zdálo nasnadě. Rozhodující vliv tedy měla moje nerozhodnost a potřeba vidět kolem sebe nějaké ty „příklady dobré praxe“, jak se dnes říká. Dělá mi radost, že dnes se na nás často obracejí lidé s poděkováním, že jim náš blog v úplně stejné životní situaci jejich rozhodování ulehčil.

Petr: Mojí asi největší inspirací byly každoroční týdenní cesty na kolech s kamarády, během kterých jsem měli to štěstí a prozkoumali velkou část českého venkova, jehož syrovou krásu jsme si zamilovali. Na druhé straně vám tento blízký pohled odhalí i spoustu problémů, s nimiž se náš venkov od dob kolektivizace potýká. Vždy si říkáme, tady by bylo tak krásně, kdyby… tu nestál tenhle kulturák, bytovka nebo výstavka brizolitových úspěchů, kdybychom většinu času v sedle nemíjeli jen obrovské lány kukuřice a řepky a nepotkávali stále větší a větší stroje, které si s tím vším musí umět co nejrychleji poradit, ale mají čím dál tím větší problém se samy vůbec vejít na vesnické komunikace. Pochopil jsem, že komunismus českému venkovu, mentalitě a přírodě zasadil velice tvrdou ránu a nadobro je poznamenal. Já jsem měl vždy touhu zpracovat projekt, který by nějakým způsobem tyhle otázky řešil. Projekt Naokraj se je nebojí pojmenovat, a navíc nabízí dobré příklady řešení, což mi přijde i jeho největší výhoda. Často si při návštěvách našich respondentů říkáme, že tady je svět ještě v pořádku.

Vzpomenete si na první příběh, který jste zpracovali?

Petr: Pokud se nemýlím, první byl příběh Ondry a Markéty, kteří si zrekonstruovali starý mlýn na polosamotě jižního Plzeňska. Tento příběh nám pomohl formovat témata a styl budoucích rozhovorů a myslím, že zcela naplnil naše očekávání, které jsme do projektu vkládali. Přirozeně jsme se respondenty nejprve snažili hledat v okruhu našich přátel a známých, na několik zajímavých příběhů jsme narazili v médiích, postupně se nám začali lidé se svými příběhy ozývat sami a dnes asi nejlépe funguje princip doporučení. Taková metoda štafety. Vždy, když jsme na návštěvě u nějaké rodiny, rovnou se jich zeptáme, zda nemají ve svém okolí někoho zajímavého, kdo to má podobně. Ono to parádně funguje a štafetový kolík postupuje dále.

Na jakou situaci v souvislosti s tvorbou blogu nikdy nezapomenete?

Petr: Mně se nějak dostaly pod kůži osudy žen z našich příběhů a musím říci, že si moc vážím jejich odvahy, síly a faktu, že každá svoji roli stoprocentně přijala, i když šlo o situace typu, že těhotná musíte o chladné podzimní noci ven na suchý záchod, který je daleko mimo rekonstruovanou nemovitost a vítr vám v půli cesty sfoukne svíčku a jste na to sama, protože manžel studuje VŠ několik set kilometrů daleko. Tyhle příběhy v lidech pomáhají nalézt jejich osobní sílu, to je na tom zajímavé a inspirativní.

Váš způsob, jakým zachycujete atmosféru míst a myšlenky lidí, má zvláštní syrovou poetiku. Jak se vám daří taková zákoutí v domech nacházet?

Petr: Obrazová stránka našeho blogu je tvořena výhradně fotografiemi, které vznikají vždy při návštěvě během několika hodin, mnoho z nich vznikne při samotném rozhovoru. Lukáš vede rozhovor a já si různě odbíhám a fotím. Ze začátku pro mne bylo trošku komplikované lidem, které znám vlastně jen chvíli, takto zprudka vstupovat do soukromí. Musím ale říci, že vstřícnost a důvěra našich respondentů mě tohoto pocitu postupně nadobro zbavily. Přátelská nálada a vzájemná důvěra asi nejvíce přispívají k tomu, jak výsledek vypadá a funguje. Jsem moc rád, že za celou dobu jsem se nesetkal s jediným zákazem cokoli fotit. Jediné, s čím se občas setkáváme ze stran respondentů, jsou omluvy za to, že se jim úplně nepodařilo uklidit přesně podle představ, a my je vždy uklidňujeme, že drobné pracovní nepořádky a nánosy života jsou přesně to, co jsme se naučili vyhledávat a co máme rádi. Musíme připomenout, že slovo bordýlek nemá v našem podání žádný pejorativní charakter, od samého začátku jsme rádi navštěvovali dílny plné pracovního nepořádku a vyhledávali zákoutí v domech, kde se odráží život. Tahle místa vyprávějí příběhy o svých obyvatelích, jak to mají, co je baví, čím tráví čas. Pro nás jsou tahle samovolně vzniklá domácí zátiší tím nejcenějším. Příliš uklizený sterilní dům, kde není život vidět na první dobrou, je pro nás vlastně katastrofou. Co se týká charakteru fotografií, řekl jsem si, že snímky musí být maximálně autentické, proto je nijak neretušuji a jediné úpravy se týkají barevné charakteristiky obrazu. Důležitým prvkem je také množství vzniklých snímků, předvýběr většinou obsahuje 100–150 fotek a do galerie se jich dostane kolem padesáti, což je poměrně velké množství. Takže oproti fotografii architektury zde každá fotografie nemusí úplně hovořit zcela za sebe a my si můžeme dovolit jít do velkých celků čisté krajiny, či naopak velkých detailů, které hovoří až ve spojení s ostatními fotkami a samozřejmě textem, což vytváří celkový kontext.

Volíte jako fotograf jiný přístup ke svým komerčním projektům a k práci na blogu?

Petr: Já se ve svém pracovním životě věnuji převážně fotografiím a videu z oblasti architektury, což je z velké části kašírovaná záležitost, protože vy jako fotograf architekturu zcela oprošťujete od nánosů života svých obyvatel a neukazujete úplně tu autentickou stránku věci. Kdežto projekt Naokraj je pro mne úplným opakem, jedná se o čistě dokumentární pohled na to, jak lidé skutečně žijí, což je pro mne velice důležité. Focení funguje v úplně obráceném gardu. Současná fotografie architektury tak, jak se architektura prezentuje, je většinou sterilní, budovy se fotí naprosto vyčištěné a prvky, které by měly fotografie oživovat, se tam implementují uměle, podle předem připraveného scénáře. Tady máte zcela vyčištěnou architekturu, naladěnou kompozici a do ní stavíte figuru a řeknete jí, co má dělat. Focení pro projekt Naokraj pro mne do určité míry představuje ozdravnou záležitost. Jednak si zde tříbím své vyhasínající dokumentární schopnosti a pak nemusím tolik přemýšlet nad estetickou stránkou a nemusím se nechávat svazovat obecnými pravidly, které fotografie architektury má. Každopádně se tyhle dva zcela odlišné světy parádně vyvažují.

Pokud se vrátíme k projektu Naokraj – jak nově příchozí vnímají starousedlíci? Myslíte, že ta nová energie dokáže měnit a formovat tvář našich vesnic?

Lukáš: Vesnice je takový malý organismus. Každý nově příchozí pro něj znamená potenciální nebezpečí, protože ho může vychýlit z jeho osy a svým příchodem může způsobit bouři ve sklenici vody. To se ve městě nestane. Jisté míře opatrnosti ze strany místních tedy úplně rozumím. Z vlastní zkušenosti ale vím, že základní slušnost a otevřenost bourá bariéry velice rychle. Vesnici nevnímám jako nějakou nedobytnou tvrz. Hrozně se mi líbí, když vidím, jak se nově příchozí snaží naučit všemu, co dřív na vesnici uměl a věděl každý už v dětském věku. Té odvahy a odhodlání si cením tím víc, že téměř vše je třeba se učit od nuly metodou pokus–omyl. Ty jednoduché, ale moudré principy hospodaření už vám prostě nemá kdo vysvětlit a předat svým příkladem. Věřím, že ale nakonec právě díky téhle zabejčenosti vyrostou noví „dobří rodáci“, kteří budou mít vliv na to, jak budou české vesnice vypadat v budoucnu. Samozřejmě ten vliv nebude nijak masivní, ale narůstat bude, o tom jsem přesvědčen.

Petr: Mě by hrozně moc potěšilo, kdyby se na vesnicích díky přílivu lidí z měst změnila jedna jediná věc, a to je vztah lidí k vlastní půdě, který byl tím dlouhým obdobím temna absolutně vygumován. Kdyby lidé začali více řešit co, a hlavně jak se na jejich půdě pěstuje. Podle mého názoru je to klíč ke zdravější a dostupnější potravinářské produkci a lepšímu životnímu prostředí. Příběhy našich respondentů mě v tom jen a jen utvrzují.

Sami jste se rozhodli jít podobnou cestou a postupně život ve městě opouštíte. V čem to má pro vás největší kouzlo a proč pro vás město ztratilo smysl?

Lukáš: Já jsem měl dlouhou dobu ve městě pocit, že mi život nějak utíká pod rukama, neměl jsem se tam čeho chytit. Těžko se to popisuje, ale prostě jsem měl pocit, že žiju někde, kde bych žít neměl. Ač jsme měli moc hezký byt, ta oddělenost od okolního světa mi postupně připadala čím dál víc absurdní, měl jsem pocit, jako bychom žili v krabici od bot. Odchod na vesnici mi dal úplně novou perspektivu, užívám si tu především to, co mi chybělo ve městě. Ticho, čistý vzduch a možnost dívat se do prostoru, a ne do zdi. Samozřejmě je tu nikdy nekončící práce kolem domu a zahrady, ale s tím jsme do toho šli a dává nám to smysl. Díky daleko menšímu množství rušivých vlivů tu člověk může mnohem víc prohloubit bdělost k sobě samotnému, k rodině a k životu jako celku. Po čtyřicítce a s tím, jak děti rostou, je pro mě tohle téma naprosto zásadní. Zpomalit, nemamonit, méně stresovat, vnímat. (směje se)

Petr: Já jsem bohužel ještě v procesu, ale myslím, že už jsme se ženou k odchodu rozhodnuti a život ve městě pro mě osobně ztratil význam. Naše rozhovory mě v tom vždy jen utvrdí. Čím jsem starší a mám vedle sebe naši dceru, vnímám silněji všechny ty vizuální a zvukové vjemy, které město přináší, a ty se pro mne stávají čím dál tím více skličující. Naše práce je založena na vizuálních vjemech, proto já se v práci absolutně vybouřím a tu rodinou stránku života bych rád trávil v absolutním klidu a postupně zjišťují, že toužím, aby ten klid byl co největší. A to v městě nelze. Jak otevřu dveře od domu, hned se to na mě valí, auta, náklaďáky, sanitky… a já si pak připadám jako naštvaný důchodce, který místo toho, aby se na sto procent věnoval vlastní dceři, pořád brblá na okolí.

Nemáte strach, že vás ta změna prostředí může vzdálit mentalitě klientů, nebo to vnímáte spíše jako výhodu, která vaše kreativní myšlení podporuje?

Lukáš: Já jezdím do města zhruba třikrát do týdne na pracovní schůzky a tohle střídání klidu a shonu mi přijde docela inspirativní. Mám pocit, že jsem díky úplné změně prostředí a pracovního rytmu odboural spoustu pracovních stereotypů, které jsem na sebe v minulých letech nabalil. Pro mě osobně i pro práci ve studiu je to dost osvobozující. Člověk taky začne mnohem víc promyšleně pracovat s časem. Kvůli přesunům nemám ten zdánlivý luxus sedět ve studiu pět dní v týdnu v úplném klidu a tvořit. Projekty proto dnes zpracovávám spíš v obsahové rovině, promýšlím koncepční řešení a samotnou grafickou práci pak nechávám především na kolegovi Lukáši Beranovi.

Petře, vy mimo jiné učíte na pražské Scholastice. V čem cítíte největší potenciál nastupující generace?

Petr: Určitě ve schopnosti se prosadit a být viděn. Sám u sebe totiž vnímám, že mi oblast vlastní prezentace pořád činí nemalý problém. Vnímal jsem to u nás ve studiu a vlastně to vnímám i s tímto projektem, který jsme zatím řešili víceméně anonymně. Spousta známých nám říkala, že narazili na super projekt, který se jmenuje Naokraj, a my na to: to je fajn, ten projekt je náš. Tohle myslím, že by se generaci mých studentů určitě nestalo a to je dobře. S Lukášem máme jednu takovou výzvu, kterou stále nemůžeme pokořit, a tou je první storýčko, kde například řekneme pár slov, ke komu zrovna jedeme… Tak nám, prosím, držte palce, ať se to povede. Děkujeme.

Co je pro vás v životě a tvorbě nejdůležitější?

Lukáš: Volnost, rovnost, bratrství… a láska samozřejmě! (směje se)

Petr: Láska a svoboda.