Mou cestou

Ráda vzpomínám na naše společné rozhovory, koncerty, focení, na jeho starou kytaru s obrázkem nahé ženy v podobě anděla s křídly a na jeho přítelkyni Martinu, s níž dnes vychovává krásnou dceru Mathylde, připomínající lesní vílu. Od té doby uběhlo několik let.

Co se od té doby změnilo ? 

To krásné a nejdůležitější zůstává. Martina, dnes už moje manželka a dcera Mathylde, které jsou pro mě nekonečnou výzvou a inspirací. Stále píšu a nahrávám hudbu, ale všichni jsme nyní procházeli velmi zvláštním a těžkým demotivujícím obdobím bez živých vystoupení, koncertů, setkávání s lidmi a objímání blízkých.

Tvoje kořeny jsou v Irsku. Proč ses rozhodl žít tady? Kde se opravdu cítíš jako doma?

Přestěhoval jsem se do Česka, protože se mi tady velmi líbila uvolněná umělecká atmosféra. Před přestěhováním do Prahy jsem žil nějakou dobu v Londýně, takže to byla obrovská změna. Londýn byl v pohodě, ale nebylo to pro mě město na celý život. Irsko je můj domov a velmi mi chybí, chybí mi rodina, můj dům, kultura, ale nikdy bych tam nepřežil jako profesionální hudebník, všichni jsou tam umělci. Také v Londýně bylo těžké se dostat vpřed, je tam tolik talentovaných lidí a štěstí živit se hudbou má jen hrstka vyvolených.

Cítím se jako doma, když jsem na cestách. Cesta je můj domov. I když jsem tady vítán, jsem stále cizincem a po těch dvaceti letech od doby, kdy jsem odešel z Irska, se cítím jako cizinec i tam. Někdy je to těžké.

Bylo tvým snem se vždy věnovat hudbě?

Po pravdě řečeno, byly tady vždy dvě vášně, dvě cesty, kterými jsem se mohl vydat. Ta první cesta bylo stát se opravdu hudebníkem a ta druhá jít byla kariéra boxera. Byl jsem v něm velmi dobrý, začal jsem boxovat už v osmi letech, ale nebyl jsem disciplinovaný a věnoval jsem už v té době více pozornosti hudbě a životnímu stylu, který k tomu patřil. Takže jsem si nakonec vybral hudbu. Box je pro mě stále obrovskou vášní, mám ho rád jako koníček, ne životní styl. Často přemýšlím, co by se stalo, kdybych si místo hudby vybral box, ale nelituji. 

Jaké byly tedy tvé začátky v hudební kariéře? Pamatuješ si na své první skutečné vystoupení, koncert? Ty pocity, dojmy, které jsi měl?

Začátek byl pro mě docela tvrdý, asi jako pro každého, kdo začíná dělat hudbu profesně. Ale přes to všechno to byla skvělá zábava, tolik vášně a dobrodružství. Spaní na podlaze po představení, zpocení, s trochou nebo žádným jídlem, ale vstanete a jedete dál, nanovo.

Měl jsem v začátcích několik kapel, z větší části jsem byl vždy frontmanem, který i skládal skladby, takže to bylo docela náročné. Hlavně v rozhodování s ostatními, musíte být spravedliví, především v momentě, kdy nápady přicházejí od všech členů kapely. 

A moje první představení? Bylo hrozné. Hráli jsme prý až příliš hlučně pro sedm lidí v hospodě, ale mě to připadalo jako velká show na stadionu. Je to zvláštní, ale ta zkušenost mě neodradila. Naopak. Od té doby jsem se stal závislým na koncertování. Přišel úžasný pocit, že tohle je přesně to, co chci dělat po zbytek svého života. 

Když jsem chodívala na tvá vystoupení, pamatuji si, že se ti komorní vystoupení líbilo a nevadilo ti hrát pro pár lidí. Ale taky vím, že sis užíval velké koncerty s tisíci diváky. Je to tak? Co je ti dnes bližší?

Ano, dokážu si užít jak ty malé, které mohou být srdečnější, tak ty větší koncerty, které jsou pro mě asi snazší. Tu energii, kterou dostávám zpět, opravdu miluji, ale je to velmi odlišné, jako noc a den.

Pamatuji si, že jsem hrál svou první velkou show pro deset tisíc lidí, bylo mi dobře, byl to skvělý pocit. Pak jsem odehrál koncert pro sto tisíc lidí a to bylo úžasné. 

Měl jsi několik kapel, byl jsi nějakou dobu frontmanem známé skupiny Pipes and Pints. Dnes mícháš svůj hlas s rapovým hlasem Ironkapa v novém projektu , který nese název The Low-Dead.

Je to tak. Sám Ironkap, vlastním jménem Jakub Stránský, Pavel a Guy máme kapelu The Low-Dead“. Ironkap a Pavel pocházejí z kapely Troublegang a Guy Bennet je úžasný producent a hudebník, který byl v Londýně ve stejné době jako já, ale setkali jsme se, až když se přestěhoval do Prahy. Rád s těmi kluky hraju a nemůžu se dočkat, až vyrazíme opět na turné .

Který z tvých textů, které jsi kdy napsal, je ti nejbližší? Je každý z nich vždy tvým osobním příběhem a osobní zkušeností?

Většina textu a hudby, které píšu, má pro mě osobní význam. Například text k písni Diamanty a sny, který byl pro Pipes and Pints, je o respektu, který mám k ženám. Stín na mé zdi má pro mě obrovský význam, protože to bylo psáno o drahém příteli, který měl devastující a násilný vztah. 

Můj nový singl RBS, který brzy vyjde, je o smrti ega a začátku nové kapitoly. 

Co tě v dnešním životě nejvíce pohání? Jaké jsou tvé priority cestou životem a v čem vidíš štěstí? 

Pohání mě má rodina, která je také včetně zdraví mou prioritou. Pohánějí mě přátelé. Laskavost lidí… A byl bych rád, aby můj životní postoj a zkušenosti měly pozitivní vliv na všechny kolem mě. To je pro mě důležité. 

Hodně pracuji na tom, abych byl stále lepším člověkem po všech stránkách, snažím se zdravě žít, medituji.

Když zavřeš oči, co vidíš? Co pro tebe znamená světlo a co tma? Kde nacházíš nejvíce inspirace?

Již jsem zmínil meditaci, v kvantovém poli není světlo, tma ani čas, ve skutečnosti nic není.

Je to dokonalý stav, ve kterém se můžete inspirovat. Žádné rozptylování, žádný strach, žádná chamtivost a žádné ego. Jen blaho z čistého bytí. Teď a tady.

Co pro tebe znamená úspěch a je pro tebe vůbec důležitý? Existuje něco, v čem bys nikdy nechtěl selhat?

Úspěch pro mě znamená být dobrým člověkem, milujícím partnerem pro svou ženu a dobrým přítelem mým přátelům. Nikdy bych nechtěl selhat ve výchově své dcery, chtěl bych být pro ni ten nejlepší táta. Ale co to vlastně znamená dobrá výchova a snaha být nejlepším otcem? Kdo ví.

Pokud bys ve svém dosavadním životě mohl něco změnit, cestu, po které právě jdeš, co by to bylo?

Vůbec nic bych neměnil, žiju naplno se vším všudy, co k těm dnům patří. Žiju teď a tady, jdu svou cestu s minulostí v zádech.

Pokud by nebyla hudba, co by tu bylo?

Ticho a to je v pořádku … i v tichu najdu písně…