Morálka ve spreji

Svými velkoplošnými murály Chemis chytře a s důvtipem stimuluje lidskou morálku například v USA, Finsku, Rusku, Kanadě, Izraeli, Francouzské Polynésii, Dánsku, Německu a samozřejmě u nás, mimo jiné i v podobě plačícího Masaryka nebo portrétu Václava Havla. Rodák z Kazachstánu, který přijel s matkou do tehdejšího Československa v šesti letech, posouvá streetart na úroveň nenásilného boje za správné hodnoty. Jeho talent mu přinesl zakázky od automobilky Škoda, Dukly Praha nebo města Žatec. Jako jediný český streetartový umělec vytvořil hlavní motiv v kolébce graffiti, newyorské Hall of Fame.

Setkáváme se v klasické kavárně, kde byste čekali spíš maminky s kočárkem nebo starší generace klábosící nad kouskem dortu a šálkem kávy. Je to takový paradox, protože Chemis kávu nepije. Je mu tady ale příjemně a jak sám říká, má to blízko domů. Už několik let bydlí v pražských Nuslích. Když už se stěhuje, tak jen v rámci téhle čtvrti z jedné ulice do druhé. Ve stejné městské části, v Mojmírově ulici, se nachází jedna z jeho doposud neslavnějších maleb. Malá holčička choulící se pod ukrajinskou vlajkou společně s popkulturními ikonami Západu obletěla nejen česká, ale i světová média. Pětatřicetiletý streetartový umělec si se zájmem prohlíží, jak se usazují kousky dužiny v jeho fermentované limonádě. Působí skromně až ostýchavě. V hlavě má nespočet nápadů a v srdci naději, že svět, ve kterém žije a vychovává své děti, bude jednou lepší. „Nevím, jestli svými malbami přímo něco změním, ale alespoň cítím, že jsem součástí kolektivní spolupráce na určité změně,“ odpovídá na otázku, jestli jeho práce dokáže změnit společnost.

Venku prší, asi se dnes nechystáš malovat na zdi.

Ne, ale ani tak se nezastavím. Musím si připravit podklady a barvy pro další práci. Ještě mám schůzku ohledně našeho projektu, v rámci kterého jsme získali finance z dobročinného prodeje mých maleb. O tento projekt a komunikaci se z velké části stará moje manželka.

Jakou roli má tvoje žena ve tvém profesním světě?

Probírám s ní všechny nápady. Zajímá mě její názor a myšlenky. I když je do všeho zainteresovaná, její pohled je přece jen jiný než pohled člověka z mé komunity. Je vždy první, s kým se o projektu můžu pobavit.

Dokáže ti říct i drsnou pravdu?

Docela často. (smích) Má dobré nápady a je velmi praktická. Pomáhá mi mimo jiné směřovat peníze z dobročinných projektů na správná místa. Přesně ví, kde konkrétně ty peníze nejlépe pomůžou, já jsem na to moc časově vytížený. Oslovila třeba organizaci, která u nás pořádá výtvarné a animátorské kurzy pro ukrajinské děti v jejich rodném jazyce. V tomhle oceňuju její volbu propojující pomoc s uměním, které je mi blízké. Navíc tyhle děti potřebují volnočasové aktivity. Často také bydlí daleko od sebe a nemají možnost se stýkat se stejně mluvícími vrstevníky.

Jaké bylo tvoje dětství? Sprej jsi vzal do ruky poměrně brzy, to se asi rodičům moc nelíbilo.

V rodině ohledně toho nepanoval žádný zákaz. Moje matka v té době pracovala dlouhodobě v zahraničí a jezdila za námi na pár měsíců v roce. Měl jsem opravdu velkou volnost. Na druhou stranu musím říct, že v tom nějaký puberťácký vzdor samozřejmě byl. Musel jsem si ale sám uvědomit a naučit se rozdíl mezi správným a špatným. Mámě vždy záleželo na tom, abych dostudoval na nějaké úrovni. Udělal jsem si proto bakaláře a pak jsem se věnoval tomu, co mě bavilo.

Kdy sis uvědomil, že se chceš věnovat sociální a politické problematice?

Bylo to před tím, než jsem začal malovat. Psal jsem rapové texty o sociálním prostředí, bezpráví a lepším světě. Až pak přišlo do mého života graffiti, které bylo jedním z elementů hip hopu. Člověk popadl sprej a chtěl mít svoje jméno všude po zdech, pohrávat si s písmenkama. Když jsem pak viděl první malby ze zahraničí, portréty lidí a vyobrazení různých témat, napadlo mě, že můžu obsah textů a svoje názory zobrazit touhle výtvarnou formou. Byl to přirozený vývoj. Technika graffiti je omezená, je to hlavně o písmu, o vizuální podobě textu. Projev je ale stoprocentně svobodný a je svobodnější i v tom, že je na veřejném prostranství, a ne v galeriích, kam si za uměním musí lidé dojít. Graffiti je člověku nabízeno, ať už chce, nebo ne.

Máš ambice mít svou práci v galerii?

Časem bych touhle cestou chtěl jít s určitým druhem tvorby. Ale ulice mě bude vždycky lákat víc. Souvisí s tím cestování, poznávání a dobrodružství.

Jak vzniklo jméno Chemis?

Byla to náhoda. Na škole mě bavila chemie, šla mi přirozeně, všemu jsem rozuměl, a tak jsem měl během vyučování dost času zkoušet psát různá jména. Hledal jsem svoji identitu skrze písmena. Změnil jsem jedno ve slově chemie a zrodil se Chemis. Nemělo to tenkrát žádný hluboký význam. V deváté třídě člověk nepřemýšlí nad tím, jakým jménem se zapíše do historie.

Jak jako streetartový umělec vnímáš hranici mezi vandalismem a uměním?

Můj pohled je dost ovlivněný tím, že jsem graffiti dělal. Nemůžu se na to dívat optikou běžného občana. U mě je ta hranice někde jinde. Každý máme v sobě nějakou soudnost a povědomí o tom, co se dá pomalovat bez výčitek, že jsem to zničil, nebo by aspoň měl mít. Vybíral jsem si vždycky místa intuitivně a nestydím se za nic, co jsem udělal. Většinou jsem volil veřejné prostory a podpěrné zdi. Nikdy jsem nečekal, až zrekonstruují dům, abych mohl pomalovat novou fasádu. Ale přiznávám, že kvůli graffiti jsem kdysi dávno vykonával obecně prospěšné práce. Nikdy mě to ale neodradilo. Dějí se o dost horší věci, za které by měli lidi pykat a nepykají.

Pamatuješ si, na kterém místě vznikl tvůj první podpis?

Bylo to na billboardu u silnice uprostřed ničeho, u obce, kde jsem bydlel. Hodně jsem tvořil na veřejných zdech v Benešově. Některé byly pomalované už před tím, takže jsem jen navázal na to, co tam zanechal někdo jiný.

Vždycky mě zajímala writerská etiketa. Jak to funguje, když překreslíš něčí práci?

V době, kdy jsem začínal s graffiti, říkal jsem tomu nepsané pravidlo. Když to zvládneš líp, můžeš to přemalovat. A bylo čistě na mém názoru, jestli je ta původní věc hrozná, průměrná nebo skvělá práce, na kterou nesmím sáhnout. Párkrát mi na legální stěně někdo moji práci počmáral čistě proto, aby ji zničil. Osobně jsem se s nikým nekonfrontoval. Přijde mi ubohý přijít v noci a přestříkat z nevraživosti práci někoho jiného.

Jak vnímáš dopad svých maleb na veřejnost?

Témata, která maluju, jsou velká a přesahují hranice kultur a zemí. Nevím, jestli jimi přímo něco změním, ale alespoň cítím, že jsem součástí kolektivní spolupráce na určité změně. Malba neukončí válku, všechny děti světa kvůli ní nebudou moci navštěvovat školy a ženy nepřestanou být týrány. Ale když každý z nás bude alespoň něco dělat, může na tyto problémy poukázat, otevřít ostatním oči a zasloužit se o to, aby nich mluvilo. Třeba ta ukrajinská holčička. Lidé kolem ní projdou a uvědomí si, že válka stále trvá, i když je to už víc než půl roku. Lidé mají tendenci si na věci zvyknout, je to přirozené. To ale neznamená, že bychom vůči tomu měli otupět.

Kdy sis uvědomil, že jsi opravdu známý?

Spíš bych řekl respektovaný. Ten moment přišel, když jsem namaloval ústřední motiv na Hall of Fame v New Yorku, o čemž se mi v životě ani nesnilo, navíc ve pětadvaceti letech. Dostal jsem se k tomu tenkrát náhodou. Maloval jsem komerční zakázku pro jednoho zubaře v Louisianě. Pozval tam i další umělce, mezi nimiž byl i Pose2, který ten rok Hall of Fame organizoval. Moje práce a nápady se mu líbily a nabídl mi spolupráci v New Yorku. Díky němu a svému portfoliu jsem se dostal do místní komunity a získal si respekt. Tehdy mi v hlavě proběhla retrospektiva všeho, co jsem dělal, kam jsem se díky tomu dostal, a hlavně jakým směrem se chci posunout dál.

Jaké malby jsou pro tebe srdcové?

Určitě Malá doktorka z Golanských výšin v Izraeli. Je na ní dívenka starající se o poraněnou zeď, která má v sobě opravdové díry po nábojích. Z té jsem měl velkou radost. Je minimalistická, zároveň úderná a v zajímavém prostředí. Další je 3D graffiti v Kodani, které mě dostalo do světového povědomí. Mám taky moc rád plačícího Masaryka a opravdu signifikantní je pro mě ta ukrajinská holčička. Doma ji mám pověšenou na zdi a pokaždé se u ní pozastavím. Jinak si své práce doma nevystavuji. S manželkou kupujeme jiné umělce. Visí nám doma třeba tvorba od Jana Kalába nebo Michala Škapy a fotka od Martina Stranky.

Vraťme se k té ukrajinské holčičce. Jedna taková ti na základě tvé malby psala přímo z bunkru.

Psala mi prostřednictvím své matky. Vyfotila mi sebe, jak imituje malbu a vzkázala mi, že reflektuji to, co se tam opravdu děje. V Polsku vznikla další dvě díla, která se tím mým inspirovala.

Říká se, že člověk je slavný, když ho ostatní kopírují.

(smích) Já jsem to doma taky říkal. Nevadí mi, když to lidé dělají za účelem, aby ostatní nezapomněli a aby to téma neustále rezonovalo společností.

Co ti pomáhá najít inspiraci?

Dřív jsem měl takový rituál. Přemýšlel jsem o malbách před spaním. Zavřel jsem oči a nechal hlavu pracovat. Teď, když mám děti, padnu do postele tak unavený, že okamžitě usnu.

Troufl by sis v zemi závažně porušující lidská práva vytáhnout sprej a něco namalovat?

Nemohl by to být velký murál, ale něco rychlého, třeba šablona. Navíc teď, když mám rodinu, jsem opatrný. Spíš bych jezdil na místa, která něco zažila, a tam tvořil obrazy, co by to reflektovaly.

Když už jsi zmínil šablony, co říkáš na to, že tě někteří označují za českého Banksyho?

Lidé mají často potřebu ostatní přirovnávat k někomu, koho každý zná. Vybrali si přirozeně nejslavnější osobu na této scéně. To přirovnání není samozřejmě přiměřené. A i kdybych byl slavný jako on, tvoříme jinou formou, ačkoliv máme podobná témata. Banksy mě ale neinspiroval, výběr témat byl můj vlastní vývoj. Je však nutné přiznat, že streetart zpopularizoval a města jsou díky tomu shovívavější. Dokonce sama zadávají veřejné zakázky na malby. Díky Banksymu bylo pro ostatní jednoduší vyjít na ulici a živit se tím.

Máš nějaké malé radosti, třeba když otevřeš úplně nový sprej?

Mám radost, když každý sprej dodělám a nemusím ho vozit zpátky domů. (smích)

Dokázal by sis představit svět, kde neexistuje bezpráví? Svět, ve kterém bys už neměl co malovat na svá obvyklá témata?

To si představit nedokážu. Myslím, že existence dobra a zla je přirozená. Důležité je ovlivňovat, v jakém jsou poměru. Zlo tu bude vždycky. Je to přirozená lidská vlastnost. Myslet si, že jednou bude svět dokonalý, je sci-fi. Ale že bude alespoň lepší, si představit dokážu a chci, aby byl lepší