Místo jako součást uměleckého díla

Tvé site-specific realizace jsou často spojeny s cestováním. Kdy ti přestalo stačit přetvářet českou krajinu a vydal ses na svou první expedici?

Nemůžu říct, že by mi přestala stačit česká krajina. Tady mám příliš povinností, ty mi ubírají energii a soustředění. Volné práce nevytvářím primárně pro výdělek, a tak nemám dost prostoru, abych mohl tvořit tady doma stejně intenzivně jako na cestách. Doma se vždy část roku věnuji hlavně zakázkám a rozvoji pasivního příjmu, který mi pak dovolí mít dva až tři měsíce pro sebe, třeba na to cestování. Na cestách se úplně odstřihnu od systému a dělám jenom to, co chci, nebo co považuji za hodnotné. Svou první cestu o samotě jsem uskutečnil v roce 2015 a právě na ní jsem si uvědomil, v čem je ten zásadní rozdíl. Když jsem doma a pod tlakem povinností, můj pohled je upřen spíše dovnitř do sebe, kde všechny ty denní starosti neustále řeším, takže okolní svět tolik vnímat neumím.

Když jsem na cestách, tak se mi nejlépe daří odvrátit pohled zevnitř směrem ven do okolního světa. Moje mysl je oproštěna od každodennosti a dokáže tedy intenzivněji vnímat, a především ukládat všechny ty nové podněty z nových míst i rozdílných sociálních vrstev doslova do vyčištěného úložiště. A tím, že na cestách řeším pouze to, kde budu spát a co budu jíst, mám spoustu času na vlastní tvorbu.

Pracuješ s pomíjivostí a malířským plátnem nebo sochařským objektem jsou ti nejen skály, ledovce, ale i autovraky, rozpadající se objekty, rostliny. Jak bys popsal emoci při tvorbě takového uměleckého díla?

Snažím se nepracovat emotivně, ale s vědomím toho, co dělám a proč to dělám právě takhle. Všechny moje projekty mají konceptuální rámec, který zaznamenávám i v textové podobě. V tu chvíli, když na nich pracuji, jde spíš o soustředěnost na disciplínu, na to, abych je v těch rozličných končinách světa zvládl vytvořit, a jsou provázeny hlavně vírou v jejich smysluplnost, která je samozřejmě mixována s pochybnostmi. Bez nich to nejde. Teprve až po dokončení projektu se mají možnost pochybnosti rozplynout. Ve chvíli, kdy je daný záměr potvrzený tou realizací v realitě. Nezáleží na tom, že vydrží jen chvilku. Pro mě je pomíjivost základní trvalou hodnotou, která ovlivňuje vše, co v životě děláme, a taky kdy a jak to děláme. Je to pro mě určitý životní postoj, který mi dává pocit rovnováhy. To je asi ta hlavní výsledná emoce, na kterou ses ptala – rovnováha.

Fotografie, které pořizuješ po dokončení realizace v krajině, jsou samy o sobě uměleckým dílem, ale nemohou přenést atmosféru a energii místa, vše, co s tím souvisí. Jak reagují náhodní diváci když se s tvými díly setkají přímo v prostoru?

Většinou žádné diváky nemám. Pracuji v ústraní, abych zbytečně nikoho neprovokoval. I když nic neničím a při malbách používám biologicky odbouratelnou barvu s ekologickým certifikátem nezávadnosti, nebo jen čisté vápno, případně když do přírody přinesu nějaký jiný materiál na realizaci, vždy vše po zdokumentování projektu zase uklidím a odnesu. Občas se to špatně vysvětluje lidem, kteří mě někdy náhodou potkají, zvlášť když neumí anglicky a projekt má třeba šedesát metrů. Například v Africe by to ale bez lidí nešlo. V Africe totiž nejste nikdy sami. Běloch tam je terčem a je v podstatě neustále obklopen místními lidmi.

Velmi brzy jsem tam pochopil, že jedinou cestou, jak tam projekty zrealizovat, je, že do nich lidi zapojím. Zjistil jsem, že když jsem v novém prostředí, umím být takzvaně všudezdejší. A v Africe jsem si záhy udělal několik přátel. Měl jsem nějaké představy o nových realizacích a oni mi s nimi pomohli. Vzali mě například k vesnické radě, kde jsem ty projekty musel představit a obhájit a pak jsem na ně dostal svolení. No a taky jsem musel za to svolení zaplatit. A pak jsem tam dal práci docela dost lidem z vesnice, kteří mi s realizací pomáhali. Když nás viděli náhodní kolemjdoucí, začali sami od sebe pomáhat taky. Ti pak ale chtěli samozřejmě zaplatit také, i když jsem je nenajal, ale nevadilo mi to.

Přijal jsem fakt, že v Africe je běloch pro místní něco jako chodící bankomat. Ale všechny to bavilo a dost se usmívali a přijímali to velmi dobře, i když se s ničím takovým dříve nesetkali, někteří ani s bělochem. Byla to vlastně taková mezinárodní spolupráce, čímž moje tvorba získala najednou i sociální rozměr, zvlášť třeba u projektů Srdce na Zanzibaru nebo Křižovatka v Tanzanii.

Jak vypadá tvůj den na cestách?

Každý den z těch dvou nebo tří měsíců mimo domov je nesmírně obohacující. Tím, jak jsem tam jen sám se sebou, vnímám vše daleko intenzivněji, tím spíš, když nastanou nějaké krizové situace, které vždycky nastanou. To pak člověk taky nejlíp poznává sám sebe. Dá se říct, že na cestách každý den něco hledám a taky nacházím. V podstatě téměř denně se snažím prozkoumávat nová místa, která jsem zatím neviděl, a vlastně neustále na ta místa promítám tendenci pracovat s nimi jako s materiálem. Takže můj den na cestách je vlastně rozdělen do tří částí.

Na každém novém místě musím najít zázemí, odkud pak vyrážím na lokální průzkumy, kde bych mohl vytvořit nový projekt, což zabere nejvíc času, a když takové místo nebo objekt najdu, tak je to o přípravě a jeho následné realizaci. No a ve zbývajícím čase relaxuji, píšu si nějaké poznámky, setkávám se s novými lidmi a vytvářím reportáže na mé sociální sítě. Snažím se sdílet poznání z těch cest s lidmi, kteří se na ta místa třeba nedostanou, nebo je inspirovat k tomu, aby se tam třeba jeli podívat také.

Která země tě nejvíc překvapila?

Tohle je vždycky otázka na tělo. Spíš bych řekl, že nejvíce jsem vždy překvapený ze srovnání těch různých světů, ať už mezi sebou, nebo vůči Čechám a našemu způsobu života doma. Třeba Norsko bylo jedno z nejkrásnějších přírodních míst, co jsem asi kdy viděl, Rumunsko překvapilo velkou vzdělaností a vyspělostí, Turecko svou srdečností a uctivostí k cizinci atd. Na druhou stranu Afrika mě nepřekvapila svou chudobou a nízkou vzdělaností, ale zase způsobem, jakým se ze mě jako z bělocha neustále snažili získat nějaké peníze. V tak extrémní intenzitě jsem to nezažil nikde na světě, a když to například srovnám s jihovýchodní Asií, kde třeba Laos, Myanmar nebo Kambodža jsou podobně chudé jako Tanzanie, tak tam jsem žádné takové chování nezaregistroval. Překvapují mě spíš menší odlišnosti ve všech těch zemích, než abych mohl říct, že jeden stát byl pro mě nejvíce překvapující.

Čím jsi na cestách nejvíce překvapil sám sebe?

Tím, že docela dobře umím být delší dobu sám se sebou a vypořádávat se s krizovými situacemi, i když to není vždycky jednoduché. Jsou to hodně přínosné zkušenosti, ať už pro mě samotného, nebo přímo pro tu práci na cestách, ale i pro mé okolí a také pro nové projekty tady doma. Dá se říct, že vždycky jsem tak trochu překvapený, kde v sobě beru tu odvahu se sám na tak dlouho vydat do úplně neznámých světů, a ještě v těch bojových podmínkách vytvářet své projekty. Taky jsem vždy trochu překvapený, že se z každé expedice vrátím v pořádku zpátky domů. Nikdy totiž nevíte, do čeho vlastně jdete a co vás tam čeká.

Někdy jsi pryč celé měsíce. Jak se ti daří financovat své výpravy?

Většinu výprav si platím sám, ale dvakrát jsem udělal crowdfundingovou kampaň na Startovači. Poprvé to bylo na cestu do Artasie – Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodža a Myanmar, kterou jsem také uskutečnil, a podruhé na cestu do Artamazonie, což měla být cesta po Jižní Americe, ale ve chvíli, kdy kampaň skončila, přišel covid a celý svět se zavřel. Ještě dneska to není jen tak, jet do Jižní Ameriky, ale v průběhu těch dvou let jsem uskutečnil dvě náhradní cesty, jedna byla právě na Ukrajinu, Balkán a do Turecka a druhá do africké Tanzanie a na přilehlé ostrovy. A pořád doufám, že tu Jižní Ameriku taky někdy navštívím.

Vnímám tě jako umělce s velmi širokým záběrem. Jak se vidíš ty osobně?

Vždycky jsem rád experimentoval a zkoušel nové technologie, různé umělecké postupy, materiály, ale i různé směry uvažování. Nové prostory jsou pro mě něco jako magnet, nabízejí neustále spoustu podnětů. Už na škole jsem si řekl, že nechci mít v tom, co dělám, žádná omezení – ani materiálová, ani technologická, a ani myšlenková. Věřím v to, že každé téma nebo prostor, které zpracovávám, mají mít svůj vlastní výběr materiálu a technologie s nimi spjaté a napovídají mi svým předurčením, jakým způsobem je vizuálně zakódovat do hmoty. Je mi jedno, jestli je to malba, socha, instalace, intervence, video, fotografie nebo multimediální kombinace, jde především o obsah a sdělnost výsledku. Široké spektrum poznání nabízí také široké spektrum možností, což zase nabízí být v provedení, a tedy i ve výpovědi tématu přesnější. Svým způsobem jsem hraniční člověk, ale bez zkoušení překračovat své mantinely není možné zjistit, jestli nějaké hranice máme nebo kde je máme. Já mám za to, že člověk je bezhraniční, jen do té fáze poznání ještě nedošel.

Když se vrátíš v čase úplně na začátek, ke tvým prvním kresbám a sochařským dílům, vidíš v nich nějaký spojovací prvek?

Dá se říct, že jsem rozkročen mezi třemi uměleckými polohami, jejichž společným leitmotivem je nahlížení reality z různých úhlů pohledu. Primárně jsem vystudovaný sochař a jednou z těch poloh bylo pro mě v určité fázi života hyperrealistické sochařství. Využíval jsem tuhle techniku především při vědeckých rekonstrukcích vyhynulých zvířat a lidí nebo při realizacích vědeckých výstav. Hyperrealistické sochařství má za cíl napodobit skutečnost tak, aby vypadala jako živá bez jakékoli sochařské zkratky, stylizace nebo zkreslení. Stylizaci nebo sochařskou zkratku jsem však také používal při tvorbě pamětních bust (Karel Kryl, Jaroslav Skála), kdy modelujete charakter člověka, a ne jeho realistickou podobiznu. Druhou polohou jsou anamorfně iluzivní instalace, u kterých je výsledek rozeznatelný jen za určitých okolností, a to pouze z jednoho určitého úhlu pohledu. Ze všech ostatních úhlů pohledu se instalace rozpadá před očima a stává se z ní nesourodá hromada věcí. Dělal jsem například portrét Nikoly Tesly z různých druhů elektrospotřebičů, které by nemohly fungovat bez jeho vynálezu střídavého proudu. Ze stran je to nesmyslná hromada elektrošrotu, ze správného úhlu pohledu Teslův portrét. A třetí polohou jsou právě tyhle site-specific projekty a intervence ve veřejném prostoru napříč světem, ve kterých se sama realita stává sochařským materiálem a malířským plátnem, ale i tématem, a zároveň je sama sobě galerijním prostorem. Tahle poloha je moje osobní, to jsem doopravdy já. Ty výše zmíněné realizace vytvářím čistě pro výdělek, ale nestydím se za ně.

Celý článek najdete ve čtvrtém čísle Amazing Magazinu, který si můžete pořídit na jednom z našich partnerských míst. Jejich seznam najdete zde.