Většinu svého času tráví v New Yorku, ale jeho život není soustředěn jen na toto místo. Pohybuje se s kosmopolitní lehkostí mezi New Yorkem, Prahou, Ostravou a koncertuje v mnoha světových metropolích. Petr Kotík je objektivně naším nejvýznamnějším žijícím skladatelem, mimořádnou tvůrčí osobností a velkým propagátorem evropské a americké avantgardy.
Už od šedesátých let se jeho hudba hraje po celé Evropě. Stál u zrodu české hudební avantgardy. V Praze založil již v roce 1961 první soubor věnující se nové hudbě, po odchodu do New Yorku inicioval vznik souboru S.E.M. Ensemble, který se později rozrostl do orchestru, s nímž debutoval v legendární Carnegie Hall. Jeho generace má v sobě sílu a nadhled. Nebojí se říkat, co si myslí, a nedělá si starosti s tím, co si kdo myslí o tom, co říká. Ta sebejistota je daná nejen životní zkušeností, ale i ukotveností ve své roli. Petr Kotík vystudoval konzervatoř a HAMU v Praze, hru na flétnu, soukromě pak kompozici u Jana Rychlíka. Ve studiu skladby pak pokračoval na Hudební akademii ve Vídni.
Už na konzervatoři, v roce 1961, založil soubor Musica Viva Pragensis, který hrál významnou roli v interpretaci nových děl v pražském životě přednormalizační doby. Naše setkání v jeho ostravském studiu mě vrátilo do studentských let strávených právě tady v Ocelovém srdci, tehdy ještě pulzujícím o něco intenzivněji, chrlícím talenty stejně jako saze. Město s impozantními kulisami oceláren vzbuzuje protichůdné emoce, ale nikdy lhostejnost. Právě v Ostravě při zkouškách na koncert s Janáčkovou filharmonií pod názvem Hudba v prostoru – skladby pro tři orchestry v rámci festivalu Pražské jaro Petra Kotíka napadlo založit mezinárodní letní festival nové hudby Ostravské dny.
Prvotní vize uspořádat v Ostravě letní festival a institut zaměřený na práci s orchestrem se naplnila díky energii nadšenců v Ostravě a New Yorku, a i když se koncept Ostravských dnů naprosto vymykal tehdejšímu prostředí, uspěl v mezinárodním měřítku a stal se pojmem v oblasti soudobé hudby a vyhledávanou akcí, která zvláště přitahuje velmi mladé publikum. O deset let později se projekt rozrostl o festival nové opery Ostrava, NODO, a to díky spolupráci s Jiřím Nekvasilem, tehdy novým ředitelem Národního divadla moravskoslezského.
Říkal jste, že Ostrava má nejen jedinečnou atmosféru, ale také specifické možnosti. Jaké například?
Představte si, že byste potřebovala pro obrovský projekt – operu Prometeo od Luigiho Nona – osm pódií, různě vysokých, která budou obklopovat publikum. Nešlo to, protože v té době probíhal jeden festival za druhým a všech- na vhodná pódia byla již rozebraná. A tak Jiřího Nekvasila napadlo přivézt do Trojhalí (kde se provedení opery realizovalo) nákladní auta, udělat z nich pódia a obklíčit tímto způsobem publikum. Skvěle se ten koncept hodil do velkorysého industriálního prostoru. To ale samozřejmě nelze udělat všude. V Ostravě to ovšem jde. Možnosti, které tam jsou, neexistují nikde na světě. Nic takového by se nedalo realizovat ani v Praze, ani v Paříži. Možná v New Yorku ano. Tam je například zbrojnice na Park Avenue, která dnes slouží ke kulturním účelům. To by ale někdo musel tvrdě zaplatit. V Ostravě jsme to brali jako samozřejmost.
Co vás inspirovalo k nápadu uspořádat tady festival?
Inspirovaly mě právě ty možnosti, se kterými jsem se nikde jinde nesetkal, a také otevřená atmosféra v životě města. Prostředí a přístup jsou zde úplně jiné než například v Praze nebo ve Vídni. Každý, kdo sem přijede z jakékoli části světa, každý se diví, jak je vůbec možné zde něco takového realizovat. U velkých projektů to nemá nikdy jen jeden důvod. Vždy se jedná o složitou a komplikovanou cestu. Například jedna věc, která málokoho napadne: Ostrava má báječnou polohu. Není tak daleko od metropole, aby se tady člověk cítil izolovaný, přitom to zas není tak blízko, aby z toho Praha vysála energii, jako je na tom třeba Plzeň. Tam je určitě těžké dělat něco mimořádného. Když chce občan Plzně jít do divadla, tak si může sednout na vlak a za hodinu je v Národním divadle. Ostrava má určitou velikost, šíři. Jsou tam části, řekl bych dokonce nadevropské. Když se podíváte na rozlohu ostravských oceláren, mají americkou dimenzi. A horizont takových donekonečna se rozléhajících prostorů ovlivňuje mentalitu lidí, ovlivňuje to, jak myslí. Je tu určitá velkorysost, se kterou se jen tak nesetkáte. Proti tomu jsou Praha nebo Brno v určitém smyslu provinční.
Co podle vás znamená provinčnost?
Provinčnost má různé odstíny. Někdy je kouzelná, někdy je negativní. Ta negativní je způsobena lokálními patrioty, kteří zuby nehty brání všemu, co by narušilo „staré dobré“ kvality místa. Vše, co se vymyká jejich představám, je nutné zarazit. Lokální patrioti, tedy skupina vlivných lidí, kteří vytvářejí nesnesitelnou, zatuchlou provinčnost. Mají pocit, že musí to svoje město držet v zakonzervovaném stavu a dokazovat všem, že je to u nich lepší než ve velké metropoli poblíž. To v New Yorku nenajdete. To je problém Brna nebo Bostonu, tam je nutné se tvářit, jako by bylo všechno lepší než v Praze nebo v New Yorku. V Brně je to zase nevraživost vůči Praze. Ve velkých, opravdu kosmopolitních místech, jako je New York, se takovými věcmi nikdo nezabývá. V Ostravě není tahle zatuchlá provinčnost, tam jsem se s lokálními patrioty nesetkal.
Můžete přijít s nápadem, který je nezvyklý, až výstřední, a vždy se najde někdo, kdo řekne: „Dobrý nápad, jak bych ti mohl pomoct?“ Od začátku existence Ostravských dnů – a na počátku to opravdu byl jen nápad, bez nejmenší záruky, že bude realizovatelný – od začátku nám nikdo neházel klacky pod nohy. V Praze by takový nápad nevydržel déle než týden. Také na počátku si tam prakticky všichni klepali na čelo: „Kotík chce dělat Darmstadt v Ostravě?? Haha!“ od ministra kultury Pavla Dostála až po mého blízkého přítele, dramaturga Pražského jara Antonína Matznera. A to je takový řetězec, do kterého ještě vstoupí mentalita malého českého člověka, který je hrdý na to, když může něco zarazit. Můj otec se mi jednou zmiňoval o volbách v šestačtyřicátém roce, kdy volební heslo jedné z velkých stran znělo: „Nesuďte nás podle toho, co jsme udělali, ale čemu jsme zabránili.“
Vytváříte v Ostravě důležitou infrastrukturu, aby se hudba hnula dopředu, dáváte prostor mladým tvůrcům… Velké projekty, festivaly, kde se dělá muzika ve velkém a kde se sejdou podobně smýšlející lidé, to jsou strašně důležitá místa! Skladatel a hudebník zde pozná práci druhého v rámci velkých projektů, které je obtížné nebo nemožné realizovat jinde. Pro mě, když jsem začínal na počátku šedesátých let, to byl festival Varšavská jeseň. Tam to perfektně fungovalo, byla možnost slyšet velká díla, setkat se se spoustou osobností z celého světa, poznat se. Byla tam velká mezinárodní komunita a fungovalo to možná trochu jako dnes v Ostravě. Festivalem jako by žilo celé město, s naprosto otevřenou atmosférou, i když tam tehdy vládli komunisté.
Tam jsem poznal Iannise Xenakise, polského skladatele Wlodzimierze Kotonského, Krzysztofa Pendereckého a další, Ottu Tomka ze západoněmeckého rozhlasu WDR, z USA to byl Lejaren Hiller a ten měl možnost díky Varšavě slyšet moje kompozice, což vedlo k pozvání do Ameriky. Počátkem šedesátých let hrála Varšava klíčovou roli. Setkal jsem se tam se skladateli a hudebníky mé generace a naše přátelství pokračovalo po celý život – Cornelius Cardew, Frederic Rzewski a spousta dalších. Dnes se to děje v Ostravě. A nejen na profesionální úrovni. Kolik jen vzniklo manželství a narodilo se dětí díky Ostravským dnům!