Podcasterka, moderátorka, influencerka a velmi krásná žena. Podle svých slov overthinker, pro okolí multi talent. Se spisovatelkou Lucií Bechynkovou jsme si povídaly o vydání její nové detektivky „Neodpovídej“, udržování si odstupu při tvorbě true crime podcastů, nebo ideálním šperku pro sebeobranu.
Luci, minulý měsíc sis splnila sen o vlastní knize a vydala jsi detektivku Neodpovídej. Předtím vám s Bárou Krčmovou vyšly knihy podle vašeho podcastu Opravdové zločiny. Teď ti na stole leží dvě horké stránky z nového nápadu… Jsi neuvěřitelně rozjetá, takže máš určitě už teď v hlavě nějaký další sen… Knižní, podcastový, moderátorský… Jaký to je?
To je zajímavá otázka! Mám za sebou opravdu mimořádně nabitý pracovní rok, do toho dalšího jsem si slíbila, že si občas taky najdu čas na sebe a na svoje nejbližší. Sny nějaké v hlavě určitě mám, ale víš, co se říká – nesmím je říct nahlas, aby se splnily:)
“Ženy zločinu”, jsou spíše dokumentární série a “Neodpovídej” je fikce. Držíš se při psaní spíš při zemi v realitě? Nemáš někdy chuť věci vhánět do většího dramatu, extrému nebo třeba propojovat true crime žánr se sci-fi?
Přiznám se, že je pro mě jednodušší true crime a fikci oddělovat, i když je fakt, že v případě fikce stejně máte jako autor nutkání vtisknout osobám, místům nebo třeba událostem něco z vás. To, jací jste, co jste zažili nebo jak byste vy reagovali v různých situacích. Takže jisté propojení bude i ve fikci.
Moderování, podcasty, knihy, influencerství… Jsi opravdu akční, jaká další disciplína by tě lákala?
Asi žádná, já znám svoje limity a hranice, takže bych se do dalších neprobádaných vod, jako je třeba zpěv nebo herectví, asi nepouštěla.
U kávy ses mi zmínila, že v žánru self-help knihy bys byla expert na státní bezpečnost, kriminální bezpečnost a prevenci. Jaká je podle tebe nejlepší rada / hack co se prevence týče?
No já si ze sebe v tomhle dělám legraci, protože jsem založením overthinker a dokážu myslet za roh. Ne vždycky pozitivně, samozřejmě. Těch rad, jak se zachovat v různých životních situacích by byla spousta. Ale opatrnost v každém případě bude na prvním místě.
O sobě jako “overthinkerovi” ses už v pár podcastech zmínila. Vytvořila sis nějakou každodenní preventivní rutinu, v rámci bezpečnosti, kterou bys ráda aby si jako drill a návyk osvojily další ženy?
Občas mi to až komplikuje život. Onehdy jsem právě vybírala na webu Amazing places nějaké místečko, kam bych se “zašila” s počítačem a psala… A zjistila jsem, že jsem hrozný strašpytel, třeba takové ty krásné domky někde ve stromech jsou nádhera, ale já bych tam sama umřela strachy, haha. Ale k odpovědi – nestopujte, v autě se zamykejte a buďte opatrné, ke komu domů jdete. A když už jdete, sdílejte polohu s kamarádkou!
Žertovaly jsme spolu, že nosíme příliš malé kabelky, do kterých se nám nevejdou zbraně. Tak mě napadá, jak by vypadal tvůj designový počin: merch / šperk, nový produkt, který by se nám hodil na sebeobranu a zároveň vlezl do našich kabelek?
Já mám svoji legendární historku o tom, jak jsem se chtěla případnému útočníkovi bránit “boxerem” z klíčů. Tak bych zůstala u něj. Osázela bych ho diamanty a je to! :))
Tu historku teď ale nutně potřebuju slyšet:)
Jednou jsme v podcastu probíraly příběh člověka, který spáchal dost otřesné činy a už je na svobodě. A asi týden na to stál u nás před domem, pro mě podezřelý, chlapík, co jen kouřil a divně se rozhlížel. A já parkovala kousek od něj a volala Báře, že je to určitě TEN z našeho příběhu a jde po mě. Bylo to trochu kdo s koho, ale mě nakonec vyhnal hlad a tak jsem se rozhodla jít kolem chlapíka domů a abych měla lepší pocit, navlékla jsem si na prst kroužek na klíče samotné klíče držela mezi prsty, jako boxera. Dobře to dopadlo, pán evidentně nečekal na mě a já se dostala domů. A všichni z okolí se mi dodnes smějí, že jsem naivní, protože by mi nějaké klíče byly úplně k ničemu.
Váš podcast Opravdové zločiny je velmi pěkně zpracovaný. Líbí se mi, že informuje, dělá osvětu ale necpete do lidí negativní emoce jako TV zprávy. Glosujete vtipnou a milou formou tak, že z toho člověk nemá depresi. Ladily jste s Bárou dlouho tenhle zábavný “tone of voice” ?
Vůbec. Kouzlo je v tom, že nám ta chemie prostě zapracovala na první dobrou. A tak jak je v podcastu, ji máme i v reálném životě. Je to dar a když se to takhle nesejde, můžete se třeba stavět na hlavu, ale nikdy to nevykřešete.
Pro každý díl děláš spoustu rešeší a dohledáváš informace, které nemají pozitivní vibe. Potýkáš se s tématem, které dokáže zamávat s náladou. Jak sis od toho dokázala vypěstovat zdravý odstup? Jak se ti daří nepouštět si to moc pod kůži?
V tomhle vlastně je nám k dobru, že točíme každý týden nový díl. To znamená, že nemáte ani moc času se tomu příběhu úplně poddávat, musíte začít zase s novým. A samozřejmě nejsme na místě činu, nesetkáte se s pozůstalými, jste ušetřeni těch nejhorších emocí, co se k danému příběhu váží. Ale nepopírám, že občas člověku je prostě smutno z toho, co se na světě děje.
Na střední škole jsem měla spolužačku, která dost holdovala drogám. Dnes je z ní policistka… Měla jsi ty nějaký hříšek, který sis později přetavila do něčeho lepšího?
Asi ne, nevím, jak by souhlasili moji rodiče, ale myslím, že kromě chození za školu to se mnou zase tak špatné nebylo.
Jsi velmi známý tvůrce s velkou fanouškovskou základnou. To může být někdy svazující. Ty sama jsi přiznala, že jsi nervózní z recenzí. Uvažovalas někdy o tom, vydat si něco volně, pod pseudonymem, kde bys neměla žádnou nervozitu z přijetí veřejnosti? Kdyby sis v psaní pustila “hubu” na špacír, měla volnou ruku a bez cenzury?
To mě nikdy nenapadlo. Ale nikdy neříkej nikdy, třeba na to ještě dojde. Ve finále, špatné recenze bych dostávala i pod pseudonymem a věděla bych, že jsou mířené na mě. Ale občas lidi napíší naprosto hrozné věci, to je pravda. Konstruktivní kritika je fajn, z té si člověk může něco vzít, ale spousta lidí má asi psaní negativních komentářů jako koníček a s tím se musím smířit.
Lucie Bechynková– ukázka z knihy
Když se ráno vzbudil a zjistil, že není u sebe doma, natož ve své posteli, nebyl ani překvapený. Přesně takový vedl život poslední měsíce. Možná že jedna z těch jeho známostí na jednu noc, jméno už si nepamatoval, měla pravdu, když mu při jednom náhodném setkání v jeho oblíbeném baru vmetla do obličeje tu salvu nadávek. Strávil s ní jeden večer a pak už se jí neozval, na druhou stranu jí nic nesliboval, tak co. Jako naschvál se potkali v jednom z barů v centru Prahy asi o měsíc později. V klidu ji pozdravil, ona ho na baru okatě ignorovala. Trvalo to asi tři giny s tonicem a už stála vedle něj, a kdyby pohled mohl zabíjet, ležel by pod barem.
„Proč ses mi neozval?“
„Já na vztahy moc nejsem, vždyť jsem ti to říkal.“
„A tobě se to nelíbilo?“
„Líbilo, ale když se budeme scházet víckrát, ty se do mě pak zamiluješ a bude problém. To je lepší se tomu vyvarovat hned přece. Ty pak nebudeš dělat scény a oba si ušetříme nervy.“
Mohl to říct taktněji, to si musel přiznat, ale on už měl taky upito a ta hezká brunetka na konci baru vypadala nadějně, chtěl to mít rychle za sebou.
„A co když nepotřebuju kluka na chození, ale jen na sex?“
„To říkáte všechny a pak se to zvrhne, už taky vím svý!“
„Víš, co je, Jiří, tvůj problém? Ty jsi normálně emočně plochej, to přece není možný, aby někdo takhle uvažoval. Ty prostě umřešsám!“
A určitě bys mi přála, aby to bylo bolestivý, myslel si, ale nahlas to radši neřekl. Přece jen, není nic horšího než rozběsněná ženská. A teď měl pocit, že možná umře dřív, než si ta holka přála, aspoň se tak cítil. Kdyby ho viděla máma, povzdychla by si nad ním a řekla by něco ve stylu: „Já nevím, Jirko, proč ty si to způsobuješ. Ty snad nikdy nevyrosteš z toho alkoholu.“ Táta by si servítky nebral. „Když neumíš chlastat, tak se na to vyser!“ Měl se na to vysrat, to věděl. A možná měl taky zůstat s Kristýnou, ona by teď třeba nebyla po smrti, on by neměl náběh na alkoholismus a nemusel sedět na týhle odporný ošoupaný židli jako nějaký blbeček, co zůstal po škole a jde si k ředitelce ještě pro poznámku. Ač si to nechtěl přiznat, bylo mu to líto. Vždyť spolu žili a Týna byla možná jediná holka, kterou měl doopravdy rád. Ale asi ne dost. Každopádně všechno policii říct nemohl, to by nebylo moc dobrý. Z myšlenek ho vytrhl hlas shůry. Nad jeho zbídačeným tělem se tyčil chlap jako hora, aspoň tak mu připadal. Fešák, pomyslel si, na toho musí ženský letět. Jeho kamarádi by ho nazvali solidním kohoutem na jejich smetišti. Ten asi nedostatkem sebevědomí trpět nebude. Tak snad to všichni zvládneme ve zdraví.