Potkáte-li se s tím správným člověkem, přeskočí jiskra, v tomto případě i doslovná. A když ho necháte tu jiskru živit jeho osobitým způsobem, kouřové signály nasycené vůní bylinek, masa a čerstvé zeleniny oznámí, že tady se vaří trochu jinak. Jste připraveni v sobě objevit zapálení pro zapálení?
Vaření na ohni je zážitek. Jako děti jsme milovali opékání špekáčků s rodiči a doufali, že nám klacek s těžkým koncem nevypadne z malých ruček mezi rozžhavená polínka. V pubertě většina trávila víkendy na čundrech a snad každý zažil házení brambor do ohně za zvuků folkových písniček linoucích se z kytary někoho z party. S přibývajícími lety nás oheň provázel mnohokrát, ať už na táborech, nebo jiných setkání. Spousta lásek měla svůj počátek u nesmělých pohledů zpoza plamenů a nemálo historek je spojených se špičkováním, komu z týmu se povede lépe ugrilovat kus masa nebo houby na rozžhavených kamenech, po kterých se poté ti nejodvážnější s prohlubující se nocí rozhodli procházet.
Muž s žárem v drci
Všechny tyto okamžiky spojují vzpomínky, silné emoce, a to hlavní – romantiku. Divoký oheň, jídlo na něm připravené, hřejivý žár a společně strávený čas v kruhu přinášejí momenty, které dokážou zpomalit i ty nejneklidnější z nás. A romantika je přesně to, co vystihuje také kuchaře Huga Hromase. I když v trošku jiné formě, než by si kdekdo představoval.
Hugo je nevšední ve všech směrech. V tom, jak vypadá, jak se vyjadřuje, kde bydlí, čemu věří a v neposlední řadě také v tom, jak přistupuje k jídlu a jakým způsobem ho připravuje. Většinu pokrmů totiž vaří na ohni. Když si ho s jeho plechovým cirkusem objednáte na svatbu, nečekejte uhlazený tým v bílých zástěrách vonících prádelnou. Připravte se na potetovaného svérázného kuchaře, který potravinám rozumí jako málokdo. „Ten skutečnej život je o tom, že jíš to, co máš. Já kdybych měl být tady na vesnici vegan a neměl možnost dojet do krámu, umřu hlady. Ta skutečná symbióza je podle mě v tom nebejt tak moc invazivní a jíst co nejvíce ze zdrojů, který tě obklopujou.“
Jak se vlastně dostal k vaření venku ještě v době, kdy Instagram neplnily workshopy na podobné téma a proč si jako profesionální kuchař, který vařil ve vyhlášených pražských a brněnských restauracích, zvolil právě oheň? „Legenda, která by se všem líbila, by byla taková, že mi na Sahaře při natáčení Tobruku s Marhoulem vlezl štír do hlavy, pokousal mi mozek a já se rozhodl, že od teď budu už jenom vařit na ohni. Že jsem objevil ten syrovej život, dřevo a venkov a to mě fatálně poznamenalo. No ale pravda je taková, že jsem tehdy neměl prachy. Jen dodávku, plynový stoličky a propanbutanový bomby. Na nich se ale všechno strašně dlouho vařilo. Tak jsem to zkusil jinak. To bylo tak před dvanácti lety.“
A od vaření na ohni vedla ke svatbám a jiným oslavám poměrně přirozená cesta. Mimo jiné také proto, že bylo třeba najít způsob, kde tuto svou zálibu realizovat legálně. „Lidi z města mají tendenci si myslet (a já jsem ji měl taky), že venkov, příroda tady jsou pro tvou rekreaci, že si tam můžeš přijít, rozdělat oheň a začít vařit.“
Kup si rohlík a les nech bejt
Když za ním přijedete na vesnici, do které vede úzká cesta budící dojem, že vjíždíte spíše do lesa než do obydlené osady, pochopíte, že vás nečeká setkání s žádným chalupářem, ale s člověkem, který se s životem na vsi sžil natolik, že by ve světě velkoměsta působil jako obyvatel z jiné planety. V malém domku s neupravenou zahradou pěstuje zeleninu i ovoce, chová slepice, každou středu peče chleba a co nemá, mění s ostatními sousedy, kteří k životu přistupují podobně.
I když tenhle prostý styl života a návrat zpět ke kořenům vypadá idylicky, nejde se spoléhat jen na suroviny z dosahu pár kilometrů, připomíná Hugo. „Hele, ono to není tak jednoduchý, jak to vypadá. V Česku je strašně těžký jet stoprocentní lokálku, tady to zemědělství není tak pestrý. To by ten život pak byl o řepě a bramborách. Děláš kompromisy, to je jasný.“ Přestože se na přírodu spoléhá, sbírání jejích plodů je mu proti srsti. Připomíná, že v Česku je každý koutek lesa a luk ve vlastnictví a není správné z ní ve velkém krást to, co nám nepatří. „Třeba teď s tím medvědím česnekem nebo když jdou lidi mladejm smrkům stříhat větve pro sirupy nebo sekaj do živejch bříz, aby tahali mízu. Všichni mluví o tom, jak milujou přírodu, a pak ji takhle drancujou, vezmou sekeru nebo zahradnický nůžky a jdou to tam řezat. Jestli máš hlad, běž do sámošky, kup si rohlík a nech ten les bejt.“
A tím je vlastně Hugo tak moc specifický a jeho pohled pro nás všechny důležitý. Ve světě sílícího trendu snahy o co největší udržitelnost a splynutí s přírodou nám připomíná, že i my, osvícení mileniálové, neseme zodpovědnost za to, jak budou naše háje a luky vypadat. Bez kompromisů ukazuje přesně na to, co nechceme vidět ani slyšet a nutí nás zamýšlet se nad tím, jestli nás obědové krabičky z kompostovatelného plastu opravdu spasí a nakolik je v pořádku kupovat si biovejce, když cestují až z Německa.
Všechno kolem Huga je opravdové, načančanost ho nezajímá. „Pro mě je to vlastně dost nepochopitelný ten byznys se splynutí s přírodou. Že si někdo zaplatí za to, že přijede na místo, kam někdo navezl den předem balíky slámy, aby to tam vypadalo jako na vesnici.“ A možná i právě proto si zvolil jako pomocníka pro vaření právě oheň. Oba dva působí na jednu stranu hřejivě a vřele, zároveň jsou nekompromisní a málokdo s nimi umí zacházet. Pokud ale necháte kuchaři veškerou svou důvěru, můžete si být jisti, že vám připraví jídla, jejichž chuť připomínající Dálný východ i víkend u babičky si budete pamatovat ještě dlouho poté.
Ohnivé „Ano“
Posledních pár let se věnuje vařením hlavně na svatbách. V sezoně vyráží každý víkend a jedna taková akce pro stovku hostů mu zabere i týden, především proto, že si téměř všechno dělá sám. „Většinou je svatba v sobotu, takže čtvrtek a pátek jedeš přípravu a balíš věci, v pátek večer jedeš na to místo, pak vaříš od rána do noci jako blázen, v sobotu v noci to zabalíš a odvezeš auto se vším tím nádobím. V pondělí máš uklizíno a umyto, pak máš dva dny volna a s nákupem zas jedeš od čtvrtka znova.“
Přistupuje k celé veselce trošku jinak a u svých jídel sází hlavně na rozmanitost a pestrost chutí. „Už při první svatbě v roce 2009 jsem se rozhodl, že na té svatbě neuvařím jedno jídlo, který by nemuselo všem chutnat, ale že to zkusím jinak. Navařím jich tak dvanáct až patnáct a každej si vybere. Seděj kolem stolu a na ten stůl se nosí pořád nový jídlo a každej jí, kdy chce a co chce. Mně se ten koncept strašně líbí – ta svoboda (a taky to, že mi do toho nikdo nekecá). Já jim prostě slíbím, že to bude dobrý a bude toho dost. A oni souhlasí.“
Raději margarín, než se zaprodat
I když byste z něj mohli mít někdy pocit, že je mu jedno, jestli hostům chutná, opak je pravdou. Je pro něj moc důležité, jak si celou oslavu užijí lidé, pro které vaří, a umaštěné svatební šaty pokládá za největší odměnu. Zajímavé je, jak moc zásadní jsou pro něj vztahy s těmi, kdo si jeho plechový cirkus objednají. Kšeft a peníze jsou až na druhém místě. „No to jsem třeba čuměl, že si mě najmuli lidi z Vysočiny nebo Moravy. Ty lidi si totiž ty dobrý věci umí udělat sami doma, tak proč si zvou kuchaře ze západních Čech? No protože se jim líbí, jak k tomu přistupuju. Líbí se jim, že si ty věci sám vyrábím, že mám zvěřinu odtud z vesnice, svoje vajíčka, berou to trošku politicky.“ Hugo se neumí zaprodat. I za cenu toho, že si pro sebe nekoupí máslo, ale třeba margarín. „Některý lidi mi třeba vyčítaj a ptaj se mě, proč nezdražím. No přesně pro tohle. Protože když zdražím, tak si mě začnou najímat úplně jiný lidi a budem na sebe koukat jak na zjevení.“
„Celej ten byznys mi funguje od ucha k uchu. Třeba lidi, co byli na té svatbě jako hosti, se za tři roky berou a vzpomenou si, že jim chutnalo, tak mi zavolaj. To mi funguje úplně parádně. Já vařím sám, beru si jenom pomocný, takže na můj kšeft to úplně stačí. Já ani žádnou extra reklamu nepotřebuju, protože jakmile je v tom nějaká umělá kampaň, začnou se ozývat lidi, který tě chtějí, protože tě viděli v televizi, ne proto, že je baví tvoje jídlo. A to není nic pro mě.“
Hugo na papíře
A co dělá Hugo Hromas, když neplní břicha hostů v nejkrásnější den novomanželů? Píše knížky. A přestože to v kontrastu špinavého ohně zní jako až moc klidná činnost, funguje to skvěle. Se svou první knihou receptů Oheň a dým získal dokonce i mezinárodní cenu a za tu druhou se postavilo jedno z největších nakladatelství u nás. „V létě vydáváme Sedm způsobů, jak se radovat z jídla. Na to se moc těším. Bude spíš pro vegany a vegetariány. Teda spíš pro jejich mámy, aby věděly, co vařit, když přijedou na návštěvy. Prostý, jednoduchý jídla ze surovin, pro který nemusíte jezdit do exotických tržnic.“ Kniha receptů vyjde v červnu a kromě tipů na skvělá jídla se můžete těšit na neobyčejně povedené grafické provedení, kterému pomohlo charisma Huga Hromase a fotogeničnost dýmu a barev zeleniny.
