V době před zhruba dvanácti lety, kdy tetování zažívalo v naší společnost nebývalý boom, byl Lukáš Musil, tehdy známý spíše jako Musa, jedním z nejvyhledávanějších tatérů v zemi. Jeho dodnes rozpoznatelný styl ocenilo mimo jiné prestižní pařížské muzeum Quai Branly, které jeho práci představilo v rámci světové výstavy tetování. Od té doby se v jeho životě změnila spousta věcí, ale touha tvořit a malovat zůstala. Z lidské kůže se přesunul na plátno a diskusi s klientem vyměnil za tvůrčí samotu.
Lukáš nás vítá před domem na pražské Letné, v jehož vnitrobloku využívá už deset let prostory pro svůj ateliér s upozorněním, abychom se nelekli, že jsou tak trošku punk. Procházíme vietnamskou samoobsluhou přes dvorek, zdoláváme jedny schody, krátkou chodbu, druhé schody, otevíráme dveře na střechu nižší části domu a pokračujeme po železných schůdkách dolů k ukryté bývalé trafostanici bez oken. V ní se výtvarník Lukáš Musil zavírá před světem a tvoří nejčastěji velkoformátové malby s pomocí spreje. Jeho obrazy působí, jako by chtěly z plátna vystoupit a stát se součástí našeho světa nebo námi samými. Na někoho působí temně, jiný z nich cítí světlo a klid. Zájem a emoce ale dokážou vzbudit od prvního pohledu u každého, kdo je ochotný se jimi nechat vtáhnout.
Tak můžeme začít…
Nebudeš se mě ptát na hokej, že ne?
No, neměla jsem to v plánu…
Je to taková mediální zkratka, hluboký lidský příběh. Už na to ani neodpovídám.
Překvapily mě prostory tvého ateliéru, působí trošku depresivně. Jak se ti tu pracuje?
Skvěle, tohle místo dokáže koncentrovat prvky všeho, co jsem hledal. Chtěl jsem prostor bez oken, bez denního světla. Potřeboval jsem místo, kde bych mohl zavřít dveře a být sám v černém prostoru s pár bodovými světly. Cítím jsem se tam totálně oproštěnej od všeho. Ten ateliér se stal takovou mojí jeskyní. Když jsem skončil s tetováním a chtěl jsem se věnovat volné tvorbě, začal jsem nejprve hledat důvod, proč malovat. Postupně jsem začal zjišťovat, že mě tvorba táhne k sakrálnímu pojetí, což pro mě bylo překvapivý. Prostor ateliéru mi tehdy dokázal vnitřně koncentrovat přesně ty elementy, který jsem potřeboval. Vyrůstal jsem sice jako ateista, zároveň ale věřím, že obrazy na nás mohou mít obrovský vliv, že mají sílu měnit stav vědomí.
Takže jsi tu temnotu vyhledával?
To ani ne. Chápu, že na většinu lidí tak může tma a třeba i obrazy s černou základovou plochou působit. Pro mě se spíš stala výchozím bodem k cestě za dosažením vnitřního světla v obraze. Pracuju s překrýváním světla, o to víc pak pulzuje. Je to vlastně hodně o naději.
To je zajímavý přístup.
Měl jsem tehdy asi pocit, že musím podstoupit nějakou tragiku. Nemyslím v reálném životě, ale v tvorbě. Je to hodně o vrstvení když nemáš světlo, nemáš tmu, a naopak. Zkrátka neustálý hledání rovnováhy.
Jako tatér jsi byl hodně úspěšný, po dvou letech jsi s tím ale přestal.
To byly hodně intenzivní roky. Na začátku byla moje tvorba hodně alternativní, zpočátku ji zdejší tatérská scéna odmítala, ale postupem času se z ní stal respektovaný směr. Je vlastně zajímavý, že až když můj přístup potvrdilo veřejný mínění, masmédia nebo výstava v Paříži, tak až poté jsem dostal pomyslný razítko, že jsou ty věci asi v pohodě, že to nejsou jenom čmáranice. Po čase jsem ale začal mít pocit, že vykrádám sám sebe. Že se z mého jména stala značka, o kterou začali mít lidi čím dál větší zájem. Uvědomil jsem si, že tohle je slepá ulička. Jeden měsíc mi přijelo hodně lidí z ciziny, ale já jsem se nějak bloknul, vůbec jsem je nedokázal tetovat. Oni za mnou přiletěli, zaplatili si hotel a já jim nedokázal splnit to, pro co si přišli. A nešťastní byli nakonec všichni. Oni, já i studio, ve kterým jsem pracoval. Tehdy jsem pochopil, že musím skončit. Že už jsem tomu oboru odevzdal všechno, co jsem měl.
A jak si popularitu své tehdejší tatérské práce vysvětluješ?
Z mého pohledu byla moje cesta hodně intuitivní. Díky výstavě v Paříži, která pojímala tetování z antropologického hlediska, jsem přišel na to, že všechno souvisí se vším. Viděl jsem tam tetování z Markézských ostrovů, který byly několik set let starý, a pochopil paralelu s mou tvorbou. Přijde mi, že jsme se jako lidstvo odtrhli od rituálů, které nám teď chybí. Tetování vnímám jako jednu z posledních a zároveň nejdostupnějších možností, jak v soudobé kultuře podstoupit rituální proces.
Myslíš tím, že si prostřednictvím tetování zaznamenáváme důležité momenty?
Jako důležitější vnímám spíš ten proces. Věnoval jsem se například experimentálním projektům, kdy jsem tetoval potmě nebo tvořil jen destilovanou vodou, a mimo jiné i díky těmto zkušenostem jsem došel k tomu, že vizualita je jen dopad celého procesu, toho rituálu.
Jak tedy vlastně proběhla ta cesta od hokejisty k jednomu z nejžádanějších tatérů své doby?
Bylo to zvláštní období, někteří lidi chtěli to tetování dokonce podepsat, vnímali to jako dílo. Pozoroval jsem to, přišlo mi to zajímavý. Tak jsem pak začal s konceptuálním projektem, kdy jsem na lidi tetoval jenom svoje jméno. To byl trošku úlet. No a pak mám takový dlouhodobý projekt, který dokonce vyšel knižně, jmenuje se Homo Numerus a je to sbírka lidí, na který tetuju čísla, já mám na sobě nulu. Je to projekt o pozici člověka ve světě, o autonomii, anonymitě, a taky o identitě, identifikaci a tak dále. Publikace zaznamenává prvních sto lidí.
Vnímáš tetování jako umění?
Co je umění podle tebe? Já ho za umění nepovažuju. Myslím si, že je to mimooborová věc, ani řemeslo, ani umění, spíš rituální cesta. Tatér má pozici novodobého šamana, jakéhosi průvodce.
Když jsi s tetováním skončil, začal jsi malovat. Proč?
Ta cesta byla postupná. Uvědomil jsem si, že jsem po období vnějších dialogů s lidmi potřeboval začít řešit víc vnitřní dialog sám se sebou. Určitě jsem byl tehdy taky dost nevyspělej, hrál jsem dlouho hokej, do školy jsem moc nechodil. Doteď mám takový menší mindrák, že mám potřebu pořád něco číst, hledat si informace.
Nemrzí tě, že jsi nestudoval uměleckou školu?
Ne, to vůbec. Líbí se mi, že v hodnocení svého vlastního díla jsem ta hlavní autorita já. I když jsem vlastně dost často zoufalej.
Jak to myslíš?
Z kvality práce. Že si připadám plytkej, marnej. Snažím se být opravdovej. Vyvolat v divákovi něco podstatnýho. Není stěžejní ta vizualita sama o sobě, ale ten pocit, který to vyvolá v člověku, co se na to dílo podívá.
Tvoříš pro lidi, nebo pro sebe?
Já nevím. Asi obojí. Stvrzuju a možná obhajuju tím nějakým způsobem svoje bytí tady.
Vytvořit si čas a prostor na tvorbu je v dnešním hektickém světě docela luxus.
Slíbil jsem si, že nebudu dělat kompromisy. Není to jednoduchá cesta, je plná překážek, ale stojí mi za to.
Jak bys popsal svoje díla?
Mám nejraději formát plátna 3 krát 2 metry. Symbolicky jakoby přesahuje člověka, je v něm obsažený sakrální, spirituální přístup. Nutí člověka k pokoře. Maluju sprejem, výsledné dílo působí jako tisky. Líbí se mi, že tam chybí aspekt lidské ruky, nevidíš tahy štětcem, je to odosobněná technika. Je pro mě důležitý, že barva vychází z obrazu a není na jeho povrchu.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Každé ráno začínám kreslením. Kreslím nahej, nejčastěji perem a tuší. Je to takový můj rituál, kdy tvořím bez nánosů fyzických i mentálních. Ten repetetivní pohyb zápěstím je vlastně taková meditace. Zajímavý je, že ti kresba hned prozradí, když přichází racio. Mám docela jasně daný řád, chodím sportovat. Poslední roky hodně píšu, začalo mi to rozšiřovat realitu. Uvědomíš si, jak jazyk determinuje naše myšlení. Třeba bychom si i teď my dva chtěli říct spoustu jiných věcí, možná i upřímněji, ale neumíme to. Jsem takový samorost. Na výstavy třeba moc nechodím, často se ale chodím koukat do Anežky na Vyšebrodský oltář. Ten mě fascinuje.
Je cesta umělce osamocená?
Spíš taková tichá. Což nemusí být nutně špatně. Nepotřebuju kolem sebe tolik křičet. Mám pocit, že jsem si ta lákadla a humbuk zažil dost během hokeje a teď už to nemám zapotřebí. Vlastně i ve vztazích, když poznáš nablýskaný život, zjistíš, že tě to odtahuje od toho, co by sis opravdu přál, od opravdových hodnot. Nejhorší je vydržet sám se sebou, když uděláš něco proti sobě. Už si nepotřebuju nic dokazovat ani si na nic hrát. Jednou chci být táta, přál bych si mít velkou rodinu.