Jejich cesty vedou mimo turistické trasy a velkým společným koníčkem je pozorování zvířat v přirozeném prostředí. Jsou společně na cestách už jedenáct let. A nejen na cestách. Jana Plodková a Filip Žilka jsou jedním z nejstabilnějších a nejzajímavějších párů českého showbyznysu, přestože se nesnaží zviditelnit skandály.
Nepřehlédnutelné výlohy s ilustracemi Pasty Onera musí alespoň na moment zastavit každého, kdo míjí vinohradskou optiku Filipa Žilky. Vždy mě znovu překvapí jeho kreativita, se kterou rozvíjí své koncepty. Když jsme si spolu povídali poprvé, celá Praha znala jeho provokativní kampaň, jejíž tváří se tenkrát stala herečka Jana Plodková. Krátce poté se spolu začali objevovat jako pár, ale pozornost médií vzbuzují hlavně díky své práci. Jana získala za film Protektor Českého lva a zazářila i v dalších českých filmech a seriálech, Filip přišel s konceptem Desatero tváří osobnosti, který otevírá cestu k objevování vrstev svého já, jeho brýle nosí herci, podnikatelé i politici. Jana s Filipem společně procestovali spoustu exotických zemí, vytvořili stejné množství velkorysých alb plných Filipových fotografií zvířat, pořídili si dvě kočky a vytvořili malou džungli na terásce pražského bytu. Kromě džungle v Praze pěstuje Jana ještě na zahrádce chalupy v Krkonoších mimo jiné mrkev, ředkvičky a jedlé květiny. Filip tam svou kreativitu a cit pro design vkládá do výroby autorského nábytku a důkazem toho bývají nejen realizace samotné, ale často i zafačované prsty. Když jsme připravovali focení, měli jsme jasno nejen co se týče lokace – Filipova optika svedla ty dva dohromady, ale i v rolích nadšené zahradnice a zapáleného kutila. Jana díky své jemnosti a útlé postavě sama působí jako květina a za velkým pugétem od Louky květ se nám střídavě s Filipem ztráceli oba. Kromě květin a nářadí si zahrály i kuriózní suvenýry z cest včetně roztomilé lamy.
Vaše vzpomínky z cest nezůstávají jen v digitální podobě a vaší mysli, ale jsou zhmotněny i v albech, na kterých pracujete společně…
J: Ano, je to taková naše tradice. Po návratu z dalekých cest vždycky děláme album. Necháme si vytisknout fotky v různých formátech a někdy nám trvá i tři hodiny, než je společně nalepíme. Ten rituál, kdy album tvoříme, nám pomáhá zůstat v atmosféře z cesty o něco déle. Alba máme jako připomínku cesty, je v nich zachovaná i časová posloupnost a občas si do nich něco píšeme. Místní jazyk, překlad něčeho, názvy květin, zvířat… Z alba je najednou deník.
Kdo fotí víc?
F: Já jsem víc detailista – nosím s sebou teleobjektiv a lovím zvířata v dálce, a Jana to vidí víc komplexně a fotí na mobil.
J: Základem jsou Filipovy fotky. Díky nim jsou často zachyceny i detaily, které jsme si v reálu nemohli prohlédnout nebo si jich ani nevšimli.
F: Pro nás je to zábava, i když někdy to focení člověku trochu bere. Okamžiky za foťákem odpoutávají pozornost od komplexnosti dané situace. Někdy je lepší prostě jen prožít a memorovat. Vždycky hledám rovnováhu mezi vášní fotit a vášní splynout. Když upřete objektiv na zvíře, ono to pozná. Je rázem sledované.
Zážitky si často spojujeme i s vůněmi. Vaše první cesta vedla do Afriky – jak voní Afrika?
F: Afrika je voňavá, jsou to vůně intezivní povahy. Exotické stromy a keře voní víc, protože je větší teplo. Po dešti ve vysoké vlhkosti se rozvoní i půda. Voda je smíšená s pachem hrochů, krokodýlů nebo tlejícího listí. Je to zkrátka víc ekosystémově provázané a pestré. Osmisettisícové stádo pakoňů rozvíří prach a ten z nosu nedostanete. Je to živoucí vůně.
A váš poslední cestovatelský zážitek
J: Poslední velká cesta, kterou jsme stihli těsně před covidem, byla do Ekvádoru. Tam jsme z letadla poprvé viděli poměrně velkou část Amazonie. Byl to les bez konce. Vlastně už to nebyl les, ale jeden obří organismus. Slovy se to popsat nedá, to se musí zažít. Navštívili jsme Quito a poté směřovali do hor a mlžných lesů, kde jsou stromy pokryty mechem. Později jsme se přesunuli do džungle – do národního parku Yasuni, kde létají červení papoušci ara.
A to se procházíte sami v džungli?
J: To bychom si netroufli. Vždycky je s námi průvodce, který velmi dobře zná místní poměry, džungli, ví, kam šlapat, na co nesahat, a taky v něm máme učitele, který ví ledasco o souvztažnostech daného biotopu, chování zvířat a jejich spolupráce s rostlinami. Například mravenci poskytují ochranu hostitelské rostlině a ta jim za to platí sladkou mízou.
Když spolu lidi cestují, poznají se rychleji než v běžných podmínkách…
J: Jak ve vztahu, tak na cestách je dobré si určit společný záměr. Kam jít, kam směřovat. A tím, že vybíráme ta místa společně, cesta je jasná a my tak můžeme naši pozornost věnovat daným okamžikům a užívat si je, užívat si nás v nich.
Cestujete spolu jedenáct let? Byli jste v takovém souladu jako dnes už na první cestě?
J: Jsme spolu jedenáct let a první velkou cestu jsme spolu podnikli asi po tři čtvrtě roce. Když jsme tenkrát letěli do Afriky, hned na letišti jsme měli opravdu velký zážitek, protože jsme zjistili, že nemáme víza do Namibie. Přiletěli jsme lehce rozčarovaní z Johannesburgu do Namibie a moc jsme se těšili, že už konečně pojedeme do přírody. No a v Namibii jsme vylezli z letadla a šli k přepážce, kde nám strohá, strojově uvažující úřednice řekla, že nemáme víza a ať se spakujeme do letadla, kterým jsme právě přicestovali. Chybou cestovky jsme opravdu víza neměli a dovolená tak mohla rychle skončit. Pak se objevil anděl – paní s širokým úsměvem a talentem empatie. Strávila s námi skoro celý den na úřadě ve Windhoeku a v podstatě nás zachránila.
F: Působilo to tam celé trochu absurdně. Na úřade měli totiž dvě okýnka – v jednom se úřednici oznamují narození dětí, pohřby, svatby a v tom druhém evidují dobytek a vyřizují víza. Ta paní byla tak hodná, že nás dostala do nějaké kanceláře, kam bychom se normálně nedostali, a do večera bylo vše potřebné vyřízeno.
Tak to byl docela dramatický zážitek s dobrým koncem. Máte v zásobě takových historek více?
F: Poměrně krátce po začátku našeho vztahu jsme podnikli na Korsice výlet na kolech, a to jsme si tenkrát sáhli hodně na dno jak fyzických, tak psychických sil, ale ustáli jsme to. Ztratili jsme se tam – najednou zmizela cesta a my jsme se pořád nořili více do vnitrozemí a byli jsme bez vody a dehydrovaní. Pak jsme zahodili kola a šli jsme bez nich, protože už to jinak nešlo, a skončilo to tak, že jsem doplaval v moři k nějaké jachtě a oni nás odvezli do přístavu a předtím nám ještě pomáhali najít ta kola. Převáželi jsme je pak na malém žlutém nafukovacím člunu.
Vím, že jste se seznámili díky Filipově kampani. Jak to celé doopravdy začalo
J: Za to může Jirka Havelka. Byl to Filipův klient, chodil si k němu pro brýle a zrovna v té době Filip připravoval kampaň pro svou optiku a chystal se točit video. Hledal nějakou herečku, která by se mu do konceptu hodila. Jirku Havelku napadlo, že bych to mohla být já, a tak jsme se seznámili. Až po čase jsme se začali scházet.
Filipe, čím vás Jana okouzlila?
F: Cítím se s ní, jako by mě dofoukla. Nesedím na ráfku, nekráčím, ale letím.
Co máte na Filipovi nejradši?
J: Klid.
A on na vás?
J: Možná se někdy baví mými střelenými nápady…
Do dveří náhle vchází muž v brýlích, které se nápadně podobají těm, co sedí na nose Filipovi, a začíná popisovat, jak se snažil ošetřit izolepou jejich zlomenou nožičku. Vypínám diktafon a s pobavením sleduji společně s Janou, jak Filip pohotově reaguje na klientovo přání. „Vy máte stejné brejle jako já. To já vám můžu dát svoji stranici a až přijde, tak vám ji vyměním, pokud nemáte jiné brýle a nemůžete čekat.“ Podle výrazu klienta je jasné, že opravdu nemůže čekat, a tak se Filipova nožička brýlí na čas stěhuje k tomu pánovi. Troufám si říct, že tohle pro mě bylo hodně osobní. A nejspíš se vám v žádné optice na světě nic takového nestane…
Jano, působí to, že jste ve Filipově optice jako doma. Co vás na tom baví?
J: Myslím, že to, co tady poskytují, je mimořádné. Už jen to, že je Filip ze svých brýlí schopen věnovat nohu. (smích) Je to pro mě takový tvůrčí prostor, ne obchod.
Filipe, čím je pro vás vaše práce?
F: Když vybírám brýle pro klienta, snažím se propojit design brýlí s charakterem člověka. Je to věda na knihu, ale vlastně tak trochu i džungle. Zkouším uplatnit nějaký organismus v daném prostředí. Když se chytne, je to zázrak. Potom zažívám pocit štěstí stejně jako zákazník.
A kdo jsou vaši klienti?
F: Popište charaktery mraveniště… Neumím odpovědět. Ti, co chtějí moje služby a mají něco našetřeno. (smích)
Vzpomenete si, jak země, které jste navštívili, šly po sobě?
J: Teď asi úplně přesně ne. Byli jsme v Africe, Chile, dále to byla Kostarika, Madagaskar, Tanzanie, Ekvádor, ale taky Špicberky…
Vypadá to, že máte rádi spíše teplo…
J: Ano, ty Špicberky byly pro mne spíš zajímavé než krásné, obvykle si vybíráme jiný typ destinací.
F: Mně Špicberky přišly dokumentárně zajímavé. Například Barentsburg je ruská vesnice, kde se zastavil čas v osmdesátých letech normalizace. Tam se to nikam neposunulo. Jenom to degraduje. Bolševik v lahvi. Pro faktografické nadšence ráj!
Jano, co teď chystáte?
J: Čekají mě dvě premiéry. Jedna z nich je film Ostrov, který jsme točili s Rudou Havlíkem v Thajsku. Byli jsme tam pět týdnů. A další film se jmenuje Němá tajemství, podle scénáře Alice Nelis. Režíroval to Tomáš Mašín. V tomto čase dotáčíme druhou řadu Osady a dokončili jsme pokračování Černých vdov. V září chystám samozřejmě návrat do Divadla na Zábradlí.
A to natáčení v Thajsku jste si užila?
J: Já jsem si to naprosto užila. Byla jsem poprvé v Thajsku, poprvé v Asii. A Thajsko a místní lidé mě zcela uchvátili, a spolu s nim i příroda. Tím, že jsme točili v době covidu, kdy tady ještě probíhaly různé restrikce, tak najednou ta volnost v tom, že jsem na pláži sama a nemusím mít roušku a můžu si po obědě zaplavat v moři, to byla krása. Byla to práce snů. Jednou bych se tam ještě ráda vrátila, ale tak, jak jsem Thajsko zažila, tedy bez turistů, už asi nezažiju.
Překvapilo vás něco v průběhu natáčení?
J: Překvapil mě Jirka Langmajer. Já jsem s ním nikdy předtím netočila, vlastně jsem ho moc neznala, a velmi mě překvapilo, jak zábavný umí být. A to především ve smyslu nechtěného vtipu, což může znít škodolibě, ale rozhodně to není tak myšleno. Například když si Jiří přivezl z Prahy hamaku a snil o tom, že si ji tam při vhodné příležitosti jednou rozbalí. Jednou takhle po obědě prohlásil, že teď přišel ten moment. A tak ji začal věšet mezi dvě palmy. Najednou rána, a Jiří se válí na zemi. Ta hamaka měla zpuchřelá lana. Ale Jiří byl nejen tvůrce takových situací, ale taky skvělý průvodce, co se týče jídla, protože do Thajska s Adélkou často jezdil, zkušeně nám doporučoval, co je dobrý, co stojí za to vyzkoušet. Ovšem museli jsme se držet na uzdě, jelikož před začátkem natáčení jsme se oba museli dát do fyzické formy. Trénovali jsme, každý zvlášť, téměř každý den, abychom naplnili režisérovu představu. Jenže když jsem pak viděla jednu fotku z natáčení, kdy jsme po dobrém obědě šli po pláži, nevím nevím, zda to cvičení k něčemu bylo. Tak alespoň jsme měli zábavu v tom, že jsme si u cateringu navzájem kontrolovali, co máme na talíři.
Vrátíme se do Čech – jak trávíte čas na chalupě v Krkonoších?
J: Je to nádherné místo v zeleni, s výhledem a stačí mi si tam jen sednout a koukat. Někdy si zalezeme ke kamnům nebo Filip vaří. Teď se naučil lasagne. Vaří tak dobře, že v sobě nehledám potřebu mu do toho fušovat. Jinak se ráda věnuju zahradě. Pěstuju mrkev, hrášek, ředkvičky, jedlé i okrasné kytky. Měsíček, denivky, brutnák lékařský a taky je tam každý rok velká úroda rebarbory, což ale není naše zásluha. Chalupa mi umožňuje dělat to, co moje tělo či mysl zrovna potřebují, bez vnějšího nátlaku.
F: Hraju si na architekta designéra. Plánuju, co jak kde udělat, kontroluju, jak probíhá rekonstrukce, vymýšlím, jak vyrobím dveře, stůl, židle…
Co si vozíte z cest?
J: Nejsou to úplně typické suvenýry. Jedním z nich je například tahle lama. Nevešla se do kufru, protože oba cestujeme jen s jedním palubním zavazadlem. Když Filip přistál a měl na sobě pončo z Ekvádoru a na kufru si vezl lamu, z evropského hlediska vypadal dost kuriózně. Z Namibie jsme si přivezli klacek, z jiných míst hrníčky, dřevěné příbory. Z Afriky zase máme ručně tkanou deku z chráněné dílny. Dodnes mám i papírovou tašku vyrobenou z novin.
Jaké jsou vaše cestovatelské sny? Kam byste se ještě rádi podívali?
J: Chtěla bych vidět sekvoje, procestovat národní parky v Severní Americe. Z jižní Ameriky mě to ještě táhne do Peru. Asii máme takřka nedotčenou, Thajsko bych ráda ještě více poznala, a pak už nám zbývá Nový Zéland. A gorily v Africe. Tuším, že těch „a“ bude ještě víc…
Jaké jsou vaše herecké sny?
J: Konkrétní sen o konkrétní postavě vám neřeknu. Moje práce nabízí tolik možností, že mi přijde škoda ji něčím omezovat, dávat jí hranice. Sním tom, aby každý projekt, který mi vkročí do života, byl naplňující nejen pro mne, ale i pro diváky. Aby jeho téma rezonovalo a přineslo i něco víc, než jsem si na počátku projektu dokázala představit.
A o čem sní optik Filip Žilka?
F: Podniknout tak dvouměsíční cestu po Novém Zélandu s odbočkou do Antarktidy.
Máte nějaké společné velké přání?
J+F: Brzy dokončit rekonstrukci chalupy.
