S ostravským průmyslníkem, milovníkem umění, člověkem, který stojí za proměnou areálu Dolních Vítkovic ve vzdělávací a kulturní centrum, Janem Světlíkem jsme se setkali ve vítkovickém zámku. Kromě toho, že mě Jan doslova ohromil svou pestrou a rozsáhlou sbírkou umění a tím, jak stále rozvíjí projekt Dolních Vítkovic, tak mi byl nejlepším průvodcem ve městě, které už dávno není černé, ale především kulturní a plné zeleně.
Jste jedním z nejvýraznějších lidí, kteří ovlivnili tvář Ostravy. Říká se o vás, že jste Ostravě vrátil hrdost…
V první řadě je důležité říct, že Ostrava žila především průmyslem a bylo to velmi složité město. Uvažovalo se dokonce o oplocení Dolních Vítkovic, když se v roce 1998 zastavily vysoké pece. Když takový kolos ztratí svůj cyklus, tak není surové železo, není plyn, není koks. Nic z tohoto, co jsem vyjmenoval, najednou nebylo a tím skončila kontinuální hutní výroba ve Vítkovicích. Krátce nato, v roce 2002, už byla tato industriální oblast Dolních Vítkovic prohlášena za národní kulturní památku, což bylo zajímavé, protože ještě rozpracovaná huť, ve které nedávno jela výroba, byla najednou kulturní památkou. V zásadě nebyla možná žádná příprava a ve chvíli, kdy jsme v roce 2003 koupili Vítkovice, tak jsme řešili zásadní problém, co s tím areálem udělat. Nicméně v rámci prvního kola privatizace jsme museli náš záměr definovat. Já jsem prostředí znal, protože jsem tam každý den od osmdesátých let chodil do práce a předtím i na praxe, tak jsem k tomu místu měl silný osobní vztah.
Mluvil jste o tom, že bylo v plánu areál oplotit. Jaké byly tedy představy využití?
Vzniklo zde několik koncepcí, jedna koncepce byla předložena ze strany CzechInvestu a ta jejich představa o budoucnosti Vítkovic byla všechno sešrotovat a celé to odstranit i s tím neopakovatelným geniem loci. Druhá koncepce byla metoda posledního dne. Tedy zakonzervovat všechno i se starou rukavicí nebo pracovními botami, co tam někdo po poslední směně odložil. Z mého pohledu byly obě ty předložené koncepce špatné. Já jsem proto přišel s koncepcí živého města, s tím, že to musíme udělat tak, aby se vše dalo plnohodnotně využívat. A protože jsem to zde znal a věděl jsem, že to prostředí má svůj velký potenciál, tak mi bylo líto, že by se celé území v původní podobě nenávratně zničilo.
VŮNĚ STARÉHO DŘEVA
Naproti vítkovickému zámku ve slunečních paprscích doslova září výstavní pavilonek z roku 1856, který sloužil v minulosti jako výstavní pavilon Vítkovických železáren k předvádění tehdy poměrně bohatého sortimentu železárenských výrobků. Převážel se v demontovaném stavu železnicí a jeho stěny se po opětovném postavení provizorně vyzdívaly. Do jeho původní litinové konstrukce architekt Zdeněk Fránek nechal zasadit desky z onyxu, kterými prostupují paprsky světla a dávají vyniknout kráse přírodního kamene. Tomu ovšem předcházela jednání s památkáři a dlouhá cesta, na níž významnou roli sehrál Jan Světlík. Když Jan pavilonek viděl poprvé, stál přímo pod vysokou pecí zalitý asfaltem a betonem, zdevastovaný léty špatného zacházení a osázený panelákovými okny. Díky jeho schopnosti vidět krásu a zvednout ji ze země se z pavilonku znovu stalo místo s jedinečnou atmosférou. Poté, co jej opatrně deinstalovali, museli některé litinové díly opravit a jiné odlít znovu. Společně s architektem Zdeňkem Fránkem vdechli historické stavbě novou energii za použití autentických materiálů, jako bylo například staré dřevo ze zámeckých stropů, které dnes tvoří podlahu pavilonku. Projekt obnovy postoupil do 2. kola v soutěži Stavba roku 2010.
Jak rychle se vám podařilo realizovat první plány z toho velkého snu?
Na přípravě projektu DOV jsme pracovali od roku 2003 do roku 2008 a po pěti letech vznikla nějaká koncepce. V roce 2008 nám poprvé přišlo, že se podařilo přiblížit naši vizi živého města. Po pěti letech, po tom dlouhém období utrácení peněz, kdy jsme neustále nechávali zpracovávat různé studie, to najednou začalo žít. V roce 2008 po velmi složité rekonstrukci jsme otevřeli vítkovický zámek. Bylo velmi složité dostat všechna povolení, ale po tomhle prvním kroku jsme věděli, že musíme vdechnout život i dalším částem areálu. A v roce 2012, po dalších čtyřech letech, jsme zahajovacím koncertem Jarka Nohavici, který zde hrál se symfonickým orchestrem (Janáčkovou filharmonií), slavnostně otevřeli Gong. V této zrekonstruované budově plynojemu bylo najednou sedmnáct set lidí, co se účastnili slavnostního zahájení. Sama o sobě to byla obrovská energie, a když se při tom koncertu otevřela zadní opona a Jarek zazpíval Z Těšína jedú vozy, tak to byl neuvěřitelně emotivní moment, protože všichni viděli tu krásně nasvětlenou vysokou pec. A já vždy říkám, že to byla ta chvíle, kdy jsme Ostravě vrátili hrdost, protože Ostraváci začali být hrdí na svoje industriální město.
V čem kromě toho, že lidé začali být na své město znovu hrdí, vidíte ten největší úspěch projektu?
Především v tom, že jsme dokázali z Dolních Vítkovic udělat největší a nejkvalitněji zpracovanou industriální památku na světě. Ta konverze se opravdu povedla a musím říct, že všichni experti
z celého světa, dokonce i Japonci, se sem jezdí inspirovat, protože v takovém rozsahu se obdobná technická památka na světě dosud nevyskytovala. Ostrava vlastně získala ze své největší nevýhody obrovskou výhodu. To, že v ní byl situován těžký průmysl, by ji mohlo handicapovat, ale protože se postavila k tomu svému dědictví čelem, tak to dopadlo velmi dobře. Když si vezmu různá města a to, jak se postavila ke svým industriálním dědictvím, tak si myslím, že jsme zde šli tou nejlepší možnou cestou, kterou jsme se mohli vydat. V rámci Evropy, jejíž tvář výrazně změnila průmyslová revoluce, je Ostrava v současné době tím, jak se ke svému technickému dědictví zachovala, absolutně TOP.
Kdy jste získal k Ostravě ten niterný vztah?
Já jsem vyrůstal na vesnici, nebyl jsem přímo Ostravák. Na Ostravu jsem se dlouho díval spíš jako na hnusné město. Rodiče byli z Opavy a já tam jezdil k babičce na prázdniny. To byla úplně jiná energie. Díval jsem se z Jistebníku od rybníka na ty hořící ostravské haldy a na ty fabriky a nijak se mi ta představa nelíbila. Ale v mých devatenácti letech se stalo, že jsem byl sice přijat na vysokou školu zemědělskou do Brna a chtěl jsem z Ostravy pryč, ale zasáhlo řízení osudu, strana a vláda rozhodla, že tam nepůjdu, ač jsem byl přijatý. A tak jsem skončil na Báňské a vystudoval jsem obor, kterému se věnuji dodneška, a to nauku o tváření kovů. Začal jsem zde hned pracovat, chodil jsem na brigády, protože jsem se záhy oženil. Takže v zásadě se věnuji oboru, který jsem vystudoval, od svých devatenácti.
Tehdy jsem spojil svůj život s Ostravou. Dělám svou práci, svůj obor na světové úrovni. Jsme číslo jedna v ocelových tlakových lahvích. A kromě toho, že se zde věnuji oboru svého podnikání, tak zde samozřejmě také žiju a mám to tady strašně rád. Udělali jsme společnými silami spoustu věcí, které Ostravu dostaly zcela někam jinam, a máme z toho velkou radost. A těch lidí, kteří se na tom podíleli, těch je strašně moc a ti mají z toho úspěchu také radost, takže to tady vzájemně sdílíme.
Kdy jste se do Ostravy zamiloval? Kdy přestala být hnusným městem a začala být vaším domovem?
Tak to je jasné, když máte děti, tak už jste v tom místě doma. To přišlo záhy. Žijete, pracujete a příliš neuvažujete o nějakém stěhování. Ale musím říct, že z mé širší rodiny byli všichni všude jinde, já jsem z nich zůstal jediný v Ostravě, takže jsem byl trochu divný, protože všichni dávali přednost Opavě. A řevnivost Opavy a Ostravy, tak jak já jsem to tehdy vnímal, ta už dnes zmizela. Stačilo to propojit dobrou dálnicí. Vítkovice jsou zase taková speciální firma, ve které Ostraváci vlastně nedělali, tam dělali Prajzáci, lidi z Hlučínska, Karvinska a Novojičínska, takže lidé z těch okolních měst, ale lidí z centra Ostravy, Moravské Ostravy ve Vítkovicích moc nepracovalo. Odtud to byly jednotky lidí. Naše firma je dnes mezinárodní česko-polská společnost a máme samozřejmě velký mezinárodní přesah, máme své zaměstnance všude po celém světě, na všech kontinentech, v Asii, Evropě, Americe, Africe…
Kdybyste chtěl někoho přilákat do Ostravy, co je tady momentálně to nejlepší, čím byste chtěl region prezentovat?
Já si myslím, že když si vezmete Ostravu jako celek, tak nejlepší je zde oblast Dolních Vítkovic. Ta černá Ostrava, která v mnohých ještě rezonuje, i když zde třeba ani nebyli, tak tu tady už nenajdete. Dnes je Ostrava ve skutečnosti zelená. Když vystoupáte na Bolt Tower, na ten nejvyšší bod Ostravy, a v létě se z té výšky rozhlédnete kolem sebe, tak vidíte zeleň, nevidíte skoro nic jiného, dominující barva je zelená. Já vždy s takovým gustem vyvezu návštěvy na ten Bolt a říkám: „No tak se rozhlédněte a podívejte se na tu černou Ostravu.“ A oni říkají: „Ale vždyť je zelená.“
Co se týče toho, co jste zde dokázal sám za sebe, z čeho máte největší radost? Kdy jste cítil, že to je přelomový okamžik a dostavilo se to největší zadostiučinění?
Pořád jsem vlastně továrník, který zde má nějaké továrny, to má své samostatné milníky, ale myslím si, že ten přelom nastal ve chvíli, kdy jsme začali všechny ty věci propojovat, vybudovali jsme Dolní Vítkovice a začali jsme vše propojovat přes vzdělávání, udělali jsme zásadní rozhodnutí, že Ostravu prostě vzděláme. Máme střední školu, máme Dolní Vítkovice jako science centrum, máme zde nějaké továrny, máme zde své zaměstnance. A bez ohledu na to, jestli u nás ti lidé pracují, nebo nepracují, tak se snažíme o to vzdělání, protože si myslím, že Ostrava má jedinou šanci v tom, že zde budou bydlet vzdělaní lidé. A čím vzdělanější, tím se bude Ostravě dařit lépe.
A kde vidíte tu budoucnost Ostravy, když už těžký průmysl v současné době nehraje významnou roli?
On zde těžký průmysl už v podstatě není, ale když se na to podíváme objektivně, tak zase tak velké procento lidí nezaměstnával. Podnik Vítkovice měl přibližně dvacet tisíc lidí, ale mnoho z nich pracovalo ve službách a v obslužných provozech. Když si vezmeme, že máme nějaký velký, dominantní provoz, například Vítkovice Steel, tak na té lince pracuje pět set lidí, ale obsluha čítá dalších pět tisíc lidí, když to řekneme v uvozovkách. Tedy ta samotná ztráta pracovních míst z toho primárního produktu tady není tak významná. Významné to opravdu je z hlediska těch servisních společností. Ale služby, které byly kvalitní, nedělaly jen pro danou huť, dnes poskytují služby jiným organizacím a stále fungují.
A to, že do toho nemluvil stát, že to ti lidé udělali sami, to byl, myslím, velký úspěch Ostravy, že si to upgradovala sama. Dnes zde máte IT společnosti, protože tu byli kvalitní lidé v tomto oboru, je zde segment služeb, který je také velmi důležitý. Osobně mě fascinuje to, že když měla společnost OKD sto deset tisíc lidí, tak se problém neřešil, ale jakmile mělo OKD jen sedm tisíc lidí, tak se začalo řešit, co s těmi sedmi tisíci. To je vlastně legrační, jak ti politici vždy přijdou „včas a řeší věci s předstihem“.
Zmínil jste střední školu, kterou jste založili. Jaké má zaměření?
Ve VÍTKOVICKÉ STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÉ ŠKOLE se zaměřujeme na vzdělání nejen v běžných technických oborech, jako je například obrábění kovů. Naši studenti mohou navštěvovat obor Mechanik seřizovač, Strojní mechanik – zámečník nebo Mechanik elektrotechnik, ale nabízíme studentům také například čtyřletý obor Letecký mechanik. Dále se zaměřujeme na informační technologie – obor Programátor a vývojář aplikací nebo obor Ekonomika a podnikání. Vítkovická střední průmyslová škola se věnuje celému segmentu potřebnému pro průmysl. Průběžně naši školu modernizujeme, celou jsme ji upravili s ohledem na současné podmínky a dnes má škola kapacitu tisíc žáků.
Máme plno, tak si myslím, že to děláme dobře a je to úspěšný projekt, který funguje. Stejný přístup máme v Dolních Vítkovicích, které jsou fenoménem z hlediska návštěvnosti. Areál Dolních Vítkovic včetně Hornického muzea mapujícího historii hornictví navštíví asi 1,6 milionu lidí ročně. Takže je to velký projekt a ty aktivity jsou zde obsáhlé, začínají už na počátku roku od ledna, kdy jsou zde pořádány různé festivaly, vzdělávací akce, jako jsou například vědecké nebo lékařské konference. Je to celý segment a baví nás ta různorodost. Chceme poskytovat atraktivní prostředí i atraktivní služby, protože o tom to celé vždy je.
Kdybyste měl charakterizovat ostravskou náturu, co byste o ní řekl?
Já si myslím, že pro ostravskou náturu je typická přímost a to, že se tady někdy rychleji mluví, než myslí. To je ale z mého pohledu dobře, protože pokud nejsme vysloveně v diplomatických službách, tak se s tímto přístupem řeší všechno rychleji. Lidé na vás ty své problémy doslova hrknou, no a vy se v tom musíte rychle zorientovat a začít ten problém hned řešit.
Přesně tak, ono se tady rychleji i koná. Když jsem mluvila s hudebním skladatelem Petrem Kotíkem, mluvil o Ostravě jako o malém New Yorku. Vnímá Ostravu jako město otevřené zajímavým projektům, ať už se to týká architektury, nebo kultury, ale i řady jiných oborů…
Samozřejmě zde jdou ty věci rychleji, je to pravda, ale v zásadě to hodně ovlivnila rychlost výstavby Dolních Vítkovic, protože poté, co jsme přišli s naším záměrem, celé jsme to prošťouchli
a ukázali možnosti, jsme za čtyři roky otevírali kongresový dům a koncertní sál. O podobném projektu se v Praze diskutuje třeba pětadvacet let, o tom, jak by mohl vypadat… Když se podíváme na Ostravu někde na přelomu let 1999–2000 a dnes, je to neuvěřitelná změna.
Máte nějaké doporučení pro ty, kdo v Ostravě nikdy nebyli?
Tak zaprvé musí získat odhodlání do Ostravy přijet. Stále se setkávám s lidmi, kteří v Ostravě nikdy nebyli. Potom je také velká skupina lidí, kteří byli v Dolních Vítkovicích, ale nebyli v Ostravě. Přijeli jen sem do areálu a zase odjeli. Nově ale teď vznikají projekty, které propojují centrum s tím bývalým apendixem. Osobně si myslím, že když přijedete do Ostravy, tak samozřejmě musíte vidět Dolní Vítkovice, ale stojí za to vydat se i do centra. Dnes už propojování širšího centra velmi pokročilo, například do Nové Karoliny to máte z Dolních Vítkovic pouhých sedm minut pěšky. A co je na Ostravě skvělé, jsou cyklostezky. Máme odtud na kole kousek do Polska, kousek do Beskyd, můžete si zajet z Ostravy i na Lysou horu.
Cyklovýlet do Beskyd je nádherný a nejde jen o krásné cyklostezky a infrastrukturu těch autostrád, ale prostředí vybízí i k jiným aktivitám. Z Ostravy můžete být autem za pět hodin u Baltu. Ostrava je dnes křižovatkou, i co se týče železničního spojení. Ostrava je železniční kříž, který spojuje Polsko, Čechy, Slovensko, dostanete se odtud vlakem i do Rakouska, takže dopravní infrastruktura je rozsáhlá. Horší je to v současné době s leteckou dopravou, ale v zásadě, když se na to podívám realisticky, tak na letiště do Mošnova je to podobná vzdálenost jako dnes do Katovic, tak když někam chcete letět z Ostravy, tak nejdříve oslovíte Katovice, Krakov, potom Vídeň a nakonec Prahu, protože ta je odtud nejdál.
Ostravu si stále lidi spojují se špatnou kvalitou ovzduší. Je to ještě dnes pravda?
Myslím, že dnes se nám tu dýchá dobře. A kvalitu ovzduší i množství zeleně nám můžou jiná města závidět. Když jsme zavírali ocelárnu ve Vítkovicích a potom omezil činnost podnik Vítkovice Steel, tak to v zásadě s ovzduším nic neudělalo, což prokázalo, že průmysl, který už v té době odpovídal náročným požadavkům a normám, měl na kvalitu ovzduší malý vliv. Je to jen otázka způsobu měření. Myslím si, že Ostrava je dnes úplně jinde než dříve. Když si vzpomenu na tu hrůzu sedmdesátých a osmdesátých let a porovnám ji s dneškem, tak jsme pod jedním procentem znečištění tehdejší doby. Když jsem viděl příručku Znečištění Ostravy v roce 1966, tak to byly tisíce tun prachu na kilometr čtvereční, což je opravdu nesrovnatelné. Zažil jsem zde žlutou tmu, červenou tmu. Když jsem šel třeba kolem vysokých pecí v pátek odpoledne a nechtělo se jim čistit filtry, zapnuli reverz, vyfoukli to a já neviděl vůbec nic. Z té rudy se vytvořila červená tma, neviděl jsem dvě stě metrů na vrátnici. S tímto se Ostrava musela v minulosti potýkat.
Dnes je Ostrava velmi příjemným místem pro život, je to rychle se rozvíjející kulturní město, které stojí na dobrých základech…
Myslím, že je dnes Ostrava velmi zajímavé město, plánují zde obrovské výstavby kvalitních bytů a řada dalších zajímavých projektů je zde ve fázi přípravy nebo výstavby.
Když jsem přicházela k zámečku, tak jsem si všimla obrovských smaltů…
Ty najdete i na mnoha dalších místech. Pořádali jsme v letech 2007–2015 v areálu Vítkovic speciální umělecké sympozium – Smalt Art Vítkovice. Zavřeli jsme přibližně na deset dní smaltovnu a pozvali vždy několik současných výtvarných umělců, kteří si osvojili specifickou techniku, při níž se na surový plech nanese barva a při teplotě nad 800 °C se vypálí v peci. Vytvořená díla byla pak většinou přímo v areálu Vítkovic i vystavena, což působilo jako nezvyklý kontrast k industriálním kulisám továrny. Během let se na sympoziích vystřídalo mnoho známých výtvarníků, jako například Tomáš Císařovský, Magdalena Jetelová, Pavel Opočenský, Petr Nikl, Karel Jerie či Blanka Matragi. Je zajímavé sledovat, jak se osobitý výtvarný styl každého z nich dokázal prosadit i v tak poměrně složité výtvarné technice, ke které se většina umělců dostala poprvé v životě.
Spolupracujete se známými architekty, jste také sběratelem a znalcem umění. Jak vás tato osobní vášeň ovlivnila a jak to celé začalo?
Umění mě vždycky zajímalo, ale začátky mého sběratelství jsou spojeny s tím, když jsem se stal v devadesátých letech ředitelem v provozu Vítkovice Lahvárna a já se rozhodl, že skončím s aktivní muzikou. V mládí jsem totiž hrával v taneční kapele, a protože najednou nebyl čas na zkoušky, tak jsem si řekl, že než to dělat špatně, tak raději vůbec. Začal jsem se zajímat o výtvarné umění a sbírat nejdříve realistickou malbu, potom jsem přešel k impresionismu, kubismu, až jsem se dostal k surrealismu, fauvismu a skončil jsem po druhé světové válce u geometrické abstrakce, což je dnes taková moje hlavní oblast zájmu. A samozřejmě mě zajímají výrazné české osobnosti, jako je Karel Malich, Milan Grygar, Zdeněk Sýkora, Milan Dobeš, Zdeněk Sklenář.
Zajímají mě přirozeně také regionální umělci a snažím se jejich tvorbu představovat v zajímavých souvislostech. Aktuálně máme v Gongu výstavu Profesor a jeho žačka, která nabízí příležitost nahlédnout do tvorby dvou významných osobností českého výtvarného umění: Maxe Švabinského, jednoho z nejvýznamnějších českých malířů a grafiků 20. století, a jeho studentky Heleny Salichové, slezské umělkyně. Na výstavách v Gongu spolupracuji s galeristou Zdeňkem Sklenářem a tvoříme takové kurátorské duo. Společná práce nám dělá radost a o to tady jde. Já jsem se vždycky řídil intuicí a tím, co mi osobně bylo blízké, co mi přináší radost. Nikdy jsem nepotřeboval žádné poradce a ani mít tu „správnou sbírku“.