Na místa, klapka, akce! Natáčení první velké reklamy pro Amazing Places pod taktovkou Bisera Arichteva nás vtáhlo do groteskního světa oživlých zdí a mluvícího nábytku.
Šest hodin ráno. Začíná jeden dlouhý natáčecí den. Je neuvěřitelné, co vzniklo během několika hodin v prostorách Luxusního srubu Líny, kouzelného místa, kde probíhá vůbec první natáčení reklamy pro Amazing Places.
Jakmile se za námi zavře vstupní brána, vcházíme do úplně jiného světa, samostatného filmového vesmíru, který tvoří rozlehlá zahrada plná aut, techniky a zaneprázdněných členů štábu. Natáčení spotu je pro mě fascinující velká premiéra a při pozorování dění na place celou dobu nevycházím z údivu.
Kameramani testují záběry prostranství před srubem, produkční se štosem papírů přebíhá zahradu a diktuje instrukce do mikrofonu, u venkovního krbu vzniká pod rukama tesaře něco, co se podobá rozložené komodě. Každý tu má svou nepostradatelnou roli a všichni vědí, co mají dělat.
Scénář reklamy, který vznikl v hlavách týmu Jinej Gang a režiséra Bisera Arichteva stojí na poselství, že „Když je to Amazing, tak nechceš odjet!“ Touché. Sledujeme příběh rodiny, která sem kdysi přijela na dovolenou, a tak se jí ve srubu zalíbilo, že se zde maskovaní skrývají před jinými hosty. Nově přijíždějící hosty dnes ztvární samotný režisér a jeho žena Veronika.
Z výkřiků slova „akce“ usuzujeme, že se centrum dění přesunulo dovnitř. Prodíráme se do srubu bludištěm techniky a všemožných konstrukcí, až se před námi otevře obrovský obytný prostor plný dřeva a desítek členů filmového štábu. Jak se to sem všechno mohlo vejít?
Zrovna probíhá příprava na novou scénu. Režisér stojí uprostřed obýváku a probírá s Veronikou záběr, při kterém si má podle scénáře kousnout do jablka. „Hele, Bisi, já jsem si myslel, že ta jablka budou zelená,“ rýpne si Petr Kotík, zakladatel Amazing Places, do přirozeného režisérského perfekcionismu. Biser nám smrtelně vážně vysvětluje, proč musí být jablka na scéně červená. Dobře, vtípky stranou, tady se pracuje.
Procházím přes změť kabelů do ložnice. Pod rukou maskéra se tu už téměř hodinu tiše mění herec Jakub Žáček v kamennou zeď za ním. „Tvařte se jako stěna,“ říkám mu a pobízím fotografa, aby ho cvaknul. Herec svraští obličej do šíleného šklebu a my uznale pokyvujeme hlavou nad prací filmového maskéra.
Následuje natáčení krátké scény, takzvaného bumperu. Žáček v ní hraje šachy se svým filmovým synem převlečeným za strom, najednou dvojice uslyší přijíždět nové hosty a v panice se rozuteče. Když do sebe v rozběhu narážejí už asi podvacáté, získávají můj hluboký obdiv – herecké povolání umí být občas pěkně náročné.
„Není blbost, že jsou na šachovnici vyhozené obě dámy?“ ptá se mě Petr. No jo. Jsme na ten postřeh patřičně hrdí a sdělujeme ho režisérovi. „To jsou střelci,“ ozve se po chvíli do mikrofonu. Au, naše kasparovovské ego utrží štědrou ránu a už radši po zbytek natáčení jen mlčky sedíme a pozorujeme scénu na malé obrazovce.
Jak dlouho trvá natočit půlminutovou reklamu? Já odjíždím ve čtyři odpoledne, Petr ve tři ráno druhý den. Klobouk dolů před všemi herci a celým filmovým štábem. A výsledek? Tak ten za ty hodiny na place rozhodně stál!
