Jirka Beran přes dvacet let pomáhá lidem nacházet cesty k lepšímu životu a spokojenosti, přesto u svého jména nerad vidí nálepku kouče. Inspirují jej vazby mezi různými obory a pohybuje se na hranici mezi tradiční terapií, koučováním a duchovnějšími směry, které dávají jeho práci přesah.
K Jirkovi Beranovi mě přivedla zvláštní souhra okolností. Rozhodně nejsem typ, co by hledal kouče, a posledních dvacet let jsem byla hrdá na to, že si poradím se vším sama. Sociální sítě plné lákavých návodů na štěstí, věčně trvající radost a dokonalé vztahy, ty marketingové triky různých rychlokvašek se zaručeně unikátní metodou, která vyřeší každý problém, mě jenom utvrzovaly v přesvědčení, že je lepší jít vlastní cestou, i když někdy trochu klikatou a s rizikem drobných karambolů i pádů z velkých výšek.
Musím se ale přiznat, že ve mně hned při prvním setkání Jiří vzbudil zvědavost a respekt, a to nejen svými univerzitními diplomy, ale především pokorným a lidským přístupem ke své profesi i klientům. I když přes dvacet let učí lidi, jak být spokojenější a šťastnější, vyhýbá se nálepce kouče. Jeho učením prostupují různé metody od psychoterapie, PSYCH–K®, přes koučink, systemické konstelace, meditace, mediace, ale i prvky neuropsychologie a psychosomatiky a velkou roli hraje i zkušenost z managementu.
Rozhodla jsem se jednu z jeho metod vyzkoušet, i když ještě krátce před prvním setkáním se mi zdálo, že není nic, co bych nedokázala sama. Na úplném začátku bylo zamyšlení nad tím, co bych chtěla změnit. A může to znít absurdně od člověka, který se živí psaním a komunikací, ale šlo právě o tuto oblast. Moc jsem si přála zlepšit komunikaci a porozumění ve svém osobním teritoriu, v rodině. PSYCH-K® využívá poznatky z oblasti epigenetiky a psychoneuroimunologie a jde o velmi účinnou a rychlou metodu, umožňující změnu negativních, limitujících podvědomých přesvědčení, bez toho, aniž by bylo potřeba znát jejich původ, což pro mě znělo jako zázrak. Nejsympatičtější mi na tom byl fakt, že nejde o nějaké mnohahodinové noření do odžitých situací a hledání příčin. První změnu jsem zaznamenala hned druhý den a nejvíc mě potěšilo, že můj pubertální syn působil, jako by si po hodně dlouhé době vyndal špunty z uší. A nejen že mě najednou slyšel, ale i poslouchal.
Velkým přínosem je, že se Jiřímu daří pro své klienty nacházet různé způsoby řešení problémových situací, protože každému člověku vyhovuje něco jiného. To podstatné propojil natolik přirozeně, aby mohl naplánovat terapii na míru, ať už se klienti chtějí zbavit svých strachů, naučit se lépe komunikovat s lidmi okolo sebe, nebo pomoci s poznáním vlastního potenciálu. Jeho velkým tématem jsou i firemní vztahy a často pracuje v rámci korporací s celými týmy. Kromě kombinace racionálního přístupu a duchovního světa je mi sympatické i to, že Jiřího cesta do této oblasti původně nebyla vůbec v plánu. Od dětství měl jasno, že bude právníkem, a naštěstí pro jeho dnešní klienty jej na práva ani na několikátý pokus nevzali. Studovat začal na husitské teologické fakultě, kde se setkal s profesorkou Marií Vágnerovou a ta mu v rámci semestrální práce dala vypracovat referát na téma humanistické psychologie, což byl velký impulz, který určil jeho další směr. Tím se také definitivně rozplynul jeho právnický sen. Paní profesorka tenkrát ucítila Jiřího potenciál a nasměrovala jej nejen ke studiu psychologie, ale i na psychoterapeutický výcvik a k tomu, aby pokračoval ve studiu psychologie i postgraduálně. Už na fakultě ale zjistil, jak jsou někteří profesoři odtrženi od reality. Jak popisují život ve firmách, v nichž nikdy nepracovali a byli v nich na návštěvě někdy před třiceti lety. „Při obhajobě závěrečné práce terapeutického výcviku se mě ptali, proč vlastně chci dělat terapii a proč ji chci dělat ve firemním prostředí, proč nechci pomoci potřebným, že ve firmách nebudu tak užitečný. Odpověděl jsem, že ve firemním prostředí možná budu naopak užitečnější, protože pokud se mi povede pomoci a nasměrovat manažera nebo ředitele, tak tím vlastně pomohu jeho podřízeným a všem lidem kolem něj.“
Snažil jste se najít způsob, jak smysluplně propojit to, co jste se naučil, s reálným životem. Co jste na té cestě zjistil?
Ano, chtěl jsem nejdříve poznat skutečný život ve firmách a aplikovat to, co jsem se naučil. Tím jsem začal, ale přišel jsem brzy na to, že lidé jsou o mnoho barevnější, než jsem si myslel. Fascinovalo mě, že hodně věcí se jako student člověk učí a pak je ani nedělá. Později jsem v praxi jako manažer byl často konfrontován s různými konferenčními příspěvky, které byly dost vzdálené realitě. Co mě ale hodně inspirovalo, byla lektorská práce, setkávání s reálnými klienty, kteří se na mě obraceli o pomoc či pro radu. Hledal jsem pro ně řešení a inspirovaly mě zkušenosti z jiných oborů a vlastně provazby v rámci různých systémů – rodinných, firemních a nebo fyziologických. Zaujalo mě, jak jsme omezení, jak něco odmítáme, hned z principu, aniž o tom něco víme. Jak tvrdíme, že něco není, jen proto, že to není vidět. Nebo že něco nemůže fungovat, i když to tisíce let lidová moudrost stále traduje a využívá. Tak jsem začal experimentovat a hledat cesty.
Kdo vás při tom hledání inspiroval?
Velkou inspirací byl Milton H. Erickson a jeho forma psychoterapie. Byl přesvědčený, že každý člověk potřebuje tu „svou vlastní“ terapii. Já jsem se proto také odmítal spojit s jedním konkrétním směrem a začal různé formy terapie studovat a propojovat. Hledat ten nejlepší způsob pro klienta. Hodně jsem si oblíbil i C. G. Junga, Berta Hellingera a v poslední době Bruce Liptona a Joe Dispenzu, ale ten skutečný výčet by byl nezměrný.
Musím se přiznat, že je těžké se zorientovat v dnešní nabídce různých typů koučů a všech těch zaručených technik…
Právě z toho důvodu pro to, co dělám, sám nerad používám označení „kouč“. Evokuje mi to někoho, kdo si udělal jeden z mnoha kurzů s chytlavým názvem a pěkným certifikátem s razítkem. Rozhodně nechci házet všechny do jednoho pytle a snižovat kvalitu ani přínos pro absolventa, ale máte pravdu, že je pro člověka, co hledá pomoc, složité se v tom orientovat. Každý člověk, který na sobě pracuje, se určitě alespoň jednou v životě s takovým nepovedeným koučem, poradcem nebo šarlatánem setkal, což pak vede k pokřivenému vnímání naší profese. Považuji se prostě za průvodce, psychologa, pravda, někdy trochu rebelujícího.
Zaujalo mě u vás to propojování a přiznám se, že na mě zapůsobila ta kombinace klasického, řekněme konzervativního vzdělání s technikami, které jsou laicky řečeno tak trochu mezi nebem a zemí. Jak jste se dostal například k systemickým konstelacím?
U mnoha metod, které byly vnímány jako řekněme trochu zvláštní, se časem prokázala jejich účinnost a rovněž byly i vědecky prozkoumány a přijaty. Podle mě je to jen o tom, aby striktnost a slepota vědy nebyla tak velká. Středověká věda, která měla určitý stupeň poznání a možností něco dokázat, nebo vyvrátit, také odmítala heliocentrický názor a v dnešní době varianta, že by Země obíhala kolem Slunce, nepřipadá v úvahu. Profesor klinické psychologie na filozofické fakultě mě inspiroval například tím, že studoval výklady tarotových karet a zabýval se archetypy. A když jsem si všiml, že i studenti prolamují a rozšiřují hranice vědy a zabývají se různými druhy alternativních terapií, tak mi ani nepřišlo divné se na konstelace přijít podívat a následně se jimi začít zabývat. Dlouho jsem to téma předtím sledoval a po čase konstelace i sám vyzkoušel a zjistil jsem, že mohou pomoci s těžkými tématy v rodině, ale i ve firmách. Často se stane, že má člověk příležitost podívat se na problém jakoby z druhé strany. Například žena, která se octla v roli muže, získává novou zkušenost prostřednictvím hlubokého zážitku.
Prosincové vydání našeho magazínu je celé o štěstí. Co je to podle vás štěstí?
Štěstí je mnoho drobných radostí. Štěstí je aktuální prožitek, ale také setrvalý stav. Štěstí je pro mě, když mohu pomoci, poradit, podpořit a cítím se užitečný a prospěšný. Štěstí nacházím v přítomnosti, vnímavosti bez hodnocení a soudů. Štěstí je úhel pohledu, je to naučitelná forma života. Štěstí je radost z toho, že vám někdo zavolá a to, že vy máte komu zavolat, že blízcí jsou v pořádku, že je máte. Štěstí je, když si uděláte skvělou snídani, dáte si dobrou skleničku, kávu na pěkném místě. Štěstí je vyhrát, najít koš hřibů, chytit velkou rybu, ale taky si myslím, že to je do jisté míry osud a mít šťastný osud je tak trochu na nás. Cesta ke štěstí je často o nelpění na štěstí. Štěstí je, že jsou kolem vás krásná místa, klid a pohoda, kde můžete dýchat a nasávat atmosféru, kochat se energiemi, výhledy. Štěstí je radost z pohybu, cestování a poznávání. Štěstí nacházím, když věci plynou v souladu s mými nejniternějšími přáními. Když jdu s proudem v synchronicitě a v napojení na život, když vše plyne bez větších překážek.
Při focení jsme se s vámi setkali na nádherném místě. Pracujete ale v Praze a čas trávíte často ve firmách, proč jste si vybral pro život zrovna tohle místo?
Přišlo mi strategické. Až následně jsem poznal krásy místních lesů, magičnost Skalky nad městem. Rád se ale stále vracím ještě více na jih brdského masivu. Tam je kraj ještě více nedotčený a divočejší. Vyrostl jsem v tom okolí a je pro mě ještě více přitažlivé. Zahrada, lesy a místní krajina mi poskytují přirozenou psychohygienu.
Stává se, že klienti od svého terapeuta nebo kouče očekávají naprostou dokonalost v jeho osobním životě, ale všichni jsme přece jen lidé…
Je to tak, ale život přináší různé výzvy a není vždy všechno dokonalé a podle našich představ. Krize může člověka velmi posunout a dát mu nový směr. Osobně se snažím o to, abych učil lidi i tím, jak žiju, co dělám…