Kamila a Robert Chadimovi alias Kamu a Robi

Kdybyste měl každý představit toho druhého v pár krátkých větách, co byste o sobě vzájemně řekli?

R: Kamilka je pro mě jako hudební skladatel, úplný Mozart. Místo not si pohrává se surovinami a chutěmi a dokáže je poskládat tak, že každé její jídlo je balzámem pro duši. Už dávno není jen kuchařka. Je to spisovatelka, surfařka, manažerka a hlavně skvělá manželka. Její neustálá píle, kreativita a chuť se vzdělávat mě motivuje každý den.
K: Největším darem mého muže je jeho neustále dobrá nálada. Když přijde do místnosti, okamžitě ji rozsvítí. Je stále plný energie, neustále něco vymýšlí, staví a kutí. Jakmile mu řeknu nějaký svůj nápad, je to on, kdo mi pomůže ho zrealizovat. Je nejen báječný partner, ale skvělý motivátor, manažer naší restaurace na Kostarice, stavbyvedoucí, finanční ředitel, instruktor Wim Hofovy metody a v neposlední řadě skvělý surfař. Oceán je jeho obrovská vášeň.

Co vás vedlo k rozhodnutí otevřít si restauraci a jaký je příběh za vaším podnikáním v této oblasti?

K: Byl to náš sen od úplného začátku. Znali jsme se asi tak 24 hodin, měli šílenou kocovinu, seděli jsme ve vietnamské Sapě na polévce pho a bavili se o tom, jaké máme životní sny. Když jsem se Robího zeptala, jak si představuje svůj život, bez zaváhání odpověděl, že si jednou otevře restauraci u oceánu, aby mohl každý den surfovat a bít blízko tomu, co ho baví. Začal mi vyprávět, jak pracoval v Austrálii jako barista i manažer restaurace, a poté jak bude chodit po svojí restauraci, vítat hosty a bavit je historkami. Načež já jsem zůstala sedět s otevřenou pusou dokořán, protože přesně to byl můj vlastní sen. A bylo vymalováno.
R: Je to tak. Hned druhý den po seznámení jsme u stolu vymysleli jméno pro naši restauraci i společnou firmu. Kamu měla název restaurace vymyšlený od dob, kdy vařila na Novém Zélandu. Hned spustila, jestli by se mohla jmenovat Koru, což v maorštině znamená nový začátek. Odpověděl jsem, že jasně a že ten název obsahuje i písmena z našich přezdívek Kamu a Robi. Nakonec jsme tak pojmenovali naši firmu, kterou jsme založili půl roku po seznámení, začali jsme společně tvořit knihy a natáčet kuchařská videa z cest.

Jak vás napadlo spolupracovat jako pár na tvorbě knih a dalších projektů? Jaký byl váš společný záměr a poselství?

K: Když jsme se poznali, už jsem pracovala na své první kuchařce. Byla jsem přesvědčená o tom, že si knihu chci vydat sama bez nakladatelství, ale já jsem spíš kreativec, papírování a zařizování nikdy nebyly mé silné stránky. A Robi se najednou objevil, začal mi se vším pomáhat a starat se o všechno to, na co já jsem byla krátká.
R: Je fakt, že po jedenácti letech v obchodování s nemovitostmi pro mě byla administrativa a zařizování kolem nové kuchařky hračka, a navíc mě to bavilo. Hlavně se mi ale líbilo, že jsme začali natáčet videa, protože k tomu jsem měl vždy velmi blízko a zabýval se tím. Náš záměr byl dělat si radost, cestovat, poznávat kultury, ochutnávat nová jídla, surfovat, rozesmávat lidi našimi videi z cest a inspirovat je kuchařskými recepty. Navíc tvořit se svojí polovičkou, to je sen.

To bylo na úplném začátku. Kolik let od té doby uplynulo a jaké další projekty máte za sebou?

K: Od té doby uplynulo šest let, ale vzhledem k tomu, co všechno jsme spolu už zvládli, mi to přijde jako věčnost. Procestovali jsme půlku světa, právě nám vyšla už čtvrtá kniha a už tři roky žijeme na Kostarice, kde budujeme retreatové centrum s ubytováním, provozujeme úspěšnou restauraci, italskou zmrzlinárnu a chystáme se k večerní – mu provozu přidat i kavárnu s pekárnou.
R: Já rád vzpomínám na dva prožité roky v naší kruté dodávce, která byla vybavena doslova na apokalypsu. Měla solární panely, vodu, kuchyň, všechno potřebné. Moc mě bavil jednoduchý nomádský život, kdy jsem se staral o to, abychom měli dost vody, kde přespat a kde zakopat naše „šišky“. Během té doby vznikla také naše kniha Jak si uvařit vesMÍR, kterou jsme napsali společně.

O čem jsou vaše knihy?

K: První kniha Nejbarevnější kuchařka je souborem receptů z mých cest předtím, než jsem poznala svého muže. Osm let v kostce z Vietnamu, Thajska a dalších asijských zemí, kde jsem pracovala v michelinských restauracích i na ulicích s babičkami, které vařily ty nejlepší nudlové polévky. Kniha se stala bestsellerem a nyní ji na Kostarice prodáváme i přeloženou do anglického jazyka. Druhá kniha, cestopisná kuchařka Nejbarevnější Mexiko, vznikla společně s mým pořadem Kamu v Mexiku na České Televizi.
R: Pak Kamilka začala pracovat na nové vege kuchařce, ale období covidu pro nás mělo nachystáno něco jiného. Během pandemie jsme náhodou skončili v arizonské poušti s šamany a lékaři, kteří pomáhali pacientům s PTSD (posttraumatický syndrom) a ti, protože měli zavřené kliniky, si vzali do parády nás. Tehdy jsme si vypnuli na čtyři měsíce telefony a pustili se do práce na sobě. A s tím začala vznikat i naše třetí již zmíněná kniha Jak si uvařit vesMÍR. Původně měla být jen pro nás a naše nejbližší, ale nakonec jsme do ní dali dva roky intenzivní práce a vzniklo nám pod rukama krásné dílo s ilustrovaný – mi kartami od mnoha českých umělců, na které jsme moc pyšní. Kniha je kuchařkou pro život, jsou v ní naše příběhy, životní „fuckupy“ a nástroje, které nám pomáhají být lepšími lidmi, partnery a také s tím, jak si jít za svými sny.

To jsou tři knihy. Zmínili jste, že vám nyní vyšla čtvrtá kniha. Ta je o čem?

K: Po vydání naší společné vesmírné knihy jsem se vrátila ke své rozdělané kuchařce a po čtyřech letech ji konečně dokončila. Jmenuje se Nejbarevnější CESTA aneb Lexikon rostlinného vaření. Řekla bych, že je to můj „masterpiece“. Když člověk vydá tři knihy, už ví, kde udělal chyby, už ví, jak se jim vyhnout, co tentokrát udělat lépe. Je to moje doposud největší kniha, je to opravdu lexikon, který skrývá na 550 receptů, které jsem uvařila během šesti let našeho soužití, a to hlavně na cestách v našem obytném autě. Což znamená, že recepty jsou hodně jednoduché, je k nim potřeba většinou jen sporák, takže jídla uvaří snadno třeba i studenti na koleji. Navíc oproti předešlým kuchařkám v téhle nenajdeme žádné exotické suroviny. Protože jsme cestovali hlavně po Čechách, Španělsku a Francii, používala jsem běžně dostupné evropské ingredience. A jak už je mým zvykem, recepty jsou okořeněné o příběhy z cest a spoustu zajímavých informací. Nutno dodat, že všechny fotografie nafotil můj muž.

A nyní tedy provozujete restauraci na Kostarice. Jak se jmenuje a jaká je její filozofie?

R: Dali jsme jí jméno Mycelium. Napadlo nás to poté, co jsme se koukali na dokument o houbách (Fantastic Fungi) a shodli se na tom, jak moc nás houby fascinují. Jak zajímavý je svět pod zemí. Fascinovalo nás podhoubí, které propojuje celý podzemský svět, pomáhá zanikat a rozkládat staré a stojí při zrodu všeho nového. To je Mycelium. A z toho vychází i naše filozofie. Naše místo není jen restaurace, kde mají hosté možnost ochutnat Kamilčiny úžasné výtvory. Naším záměrem je, aby se tu lidé propojovali. Se sebou, s přírodou skrze jídlo, ale i s ostatními lidmi.
K: Největším spojovačem je tam ovšem ale Robí. (směje se) Jedna věc je jídlo a tou druhou je atmosféra, kterou tam můj muž vytváří. Každého hosta osobně přivítá, vysvětlí mu, proč se u nás zouvají boty a chodíme tu bosí (doporučujeme zhlédnout dokument The Earthing Movie), každému řekne celý náš příběh a také krásně povídá o našem jídle. V tom se krásně doplňujeme, já patřím spíš do backstage a neustále něco vymýšlím a Robí je ten, kdo to všechno umí skvěle prodat. Oba máme pro to své vášeň a nadšení.

A jaký je tedy váš příběh? Proč vůbec Kostarika?

R: Po celou dobu, co jsme cestovali po světě, jsme vlastně hledali „to místo“. Hledali jsme domov, kde bude skvělé jídlo, oceán a také jsme se chtěli naučit španělsky. Pak jsme se po letech vrátili na Kostariku dokončit naši vesmírnou knihu. A když se blížil konec měsíčního pobytu, Kamilka mě pobídla, ať odjedu do Čech prodat všechno, co máme, a vrátím se s penězi, že tam na mě zatím počká. A tak se stalo. Srdce rozhodlo za nás.
K: Začali jsme hledat pozemek, až se neuvěřitelnou shodou náhod objevil náš kamarád s klíčem od polorozpadlé restaurace v srdci surfové vesničky Playa Negra. Sdělil nám, že to před dvaceti lety byla pekárna, pak restaurace, pak bar, pak zase restaurace, kterou vedla úžasná francouzská šéfkuchařka Mary, která prý nešťastně zemřela. Stála jsem tam uprostřed té ruiny, která byla devět let opuštěná, porostlá džunglí, všude lítali netopýři a smrděly jejich bobky, ale věděla jsem, že to je ono. Jako by mi kuchařka Mary šeptala, že to místo na mě čeká a že ho mám přivést k životu. A já když si něco umanu, tak se proměním ve skálu, nikdo se mnou nehne. Podívala jsem se na Robího a jeho výraz mluvil za vše. Já viděla krásnou restauraci, on viděl všechnu tu práci, která nás čekala. Opravdu to tady vypadalo jako ve filmu Jumanji a nám bylo jasné, že renovace bude mnohem náročnější než nový projekt. Jenže nebylo cesty zpět. Jednak je nám blízký upcycling a to místo mělo duši. A taky jsme měli takovou dohodu. Když jsme hledali své vysněné místo, řekli jsme si, že pokud na pozemku bude mangový strom, je to znamení, že je to ono. A tady byly rovnou čtyři!

Jaké byly největší výzvy, se kterými jste se setkali při budování i provozování restaurace na Kostarice?

R: Tady je všechno jinak, než jsme zvyklí. V Čechách často nadáváme na úřady a zaměstnance, ale s tím, co je tady, to se vůbec nedá srovnávat. Ze začátku jsem myslel, že mi vybuchne hlava. Ale za ty tři roky jsem se v tom naučil chodit a funguje to tak, že na co si nedohlídneš, to nemáš. Kostarická mentalita se v nese v duchu „pura vida“, tedy těžká pohoda. Což je na druhou stranu fajn, protože mě to učí trpělivosti.
K: Jo, je fakt, že říkáme, že tady člověk získá vysokoškolský titul z trpělivosti. Každý den se tu učíme novým věcem a máme pocit, jako bychom žili zcela nový život. Pro mě byla výzva objevování nových surovin a práce s nimi v tropických podmínkách. Moje staré recepty jsem mohla zahodit, protože tu vše funguje jinak. Je tu vlhko a teplo, těsta nekynou jako u nás, kvásek nekvasí, vše má úplně jiné vlastnosti a o dostupnosti surovin nemluvím. Stále je to třetí země a není to jako u nás, kde si pro všechno zajdeme do obchodu s potravinami. Tady se každá surovina získává zvlášť u někoho jiného, ale to má právě veliké kouzlo a to mě na tom baví.

Jak jste se adaptovali na místní kuchyni a gastronomickou kulturu Kostariky?

K: Kostarická kuchyně je velice jednoduchá. Rýže, fazole, zelené banány, ryby, zelenina. Náš koncept je sice postaven na kostarických lokálních surovinách, ale výsledná jídla hýří barvami a chutěmi z celého světa. Protože jsme Češi, rádi do našich jídel vnášíme i naše kořeny, takže se u nás setkáte s různými druhy omáček i knedlíčků. Hrajeme si a vytváříme jídla, která nemají žádné hranice, a jak je vidno, místní to baví, protože se k nám rádi vracejí. Myslím, že to, co tu předvádíme, je na Kostariku dost revoluční.

Jaký máte vztah k udržitelnosti a ekologicky šetrnému podnikání? Jak se snažíte minimalizovat negativní dopad vaší restaurace na životní prostředí?

R: Od samého začátku nechceme být jen dalšími podnikateli, co přišli těžit z půdy krásné exotické země. Chceme ji i něco přinášet, chceme ji vracet to, co ona nám poskytuje. Proto je náš záměr být zero waste, což se nám postupně velice daří. Spolupracujeme jen s místními farmáři, kteří zeleninu i ovoce pěstují udržitelně, ryby kupujeme od rybáře z naší vesnice, který bydlí jen pár domů od nás. Také máme na pozemku zahradu ve tvaru mandaly, kde pěstujeme všechno možné od citronové trávy přes bylinky, rajčata, cukety až po jedlé květy, a samozřejmě kompost.
K: Podporujeme fair trade obchodování, snažíme se vyrábět si vše od píky a zpracovat úplně všechno. Třeba kupujeme velké pytle syrového kakaa od malé rodiny, kakao si pak sami na ohni pražíme a poté ho v kameninovém mlýnku mělníme celý den v kakaovou pastu. Veškerou zbylou zeleninu fermentuje, nakládáme, ze slupek ovoce vyrábíme octy a kvašené nápoje, nic nepřijde vniveč.

Můžete nám ještě prozradit, kdy se lidé mohou těšit na vaše retreaty?

K: Robi je mimo jiné i certifikovaný instruktor Wim Hofovy metody, která mně osobně v životě velice pomohla. Zrovna se chystáme do Čech, kde nás čeká pár workshopů v rámci našeho konceptu „brEAThe“, kde propojujeme dech, otužování a jídlo. Jakmile dostavíme ubytování, což by mělo být koncem tohoto roku, chceme koncept představit i zde na Kostarice.
R: Kromě dýchacích cvičení, otužování, vaření a povídání o jídle se lidé mohou těšit na kakaové ceremonie a extatický tanec pod vedením Kamilky, meditace a učení lékaře Joe Dispenzy a mnoho dalšího. Věřím, že s retreaty začneme kolem března 2024.

Je tu něco, co byste čtenářům na konec rozhovoru vzkázali?

Jděte si za svými sny, bez ohledu na to, co říká vaše okolí, a ať se děje co se děje, hlavně si na své cestě všechno užívejte. Nemyslete si, dostanete i několikrát na hubu, lidi vám budou házet klacky pod nohy, svět se proti vám spolčí a někdy se budete ptát sami sebe, jestli to má všechno vůbec smysl, ale věřte, že právě všechny tyhle zkušenosti jsou potřeba k tomu, abyste si své sny úspěšně zhmotnili. Bez toho to prostě nejde. Nepochybujte o sobě, ničeho se nebojte, utište všechna co kdyby a jděte do věcí po hlavě a s čistým srdcem a záměrem. Věřte, že se vám při vytrvalé píli nakonec vše splní…

Novou kuchařku a všechny ostatní knihy můžete koupit pouze na e-shopu www.chefkamu.cz. Na webu naleznete i informace týkající se retreatů a jiných akcí v Čechách i na Kostarice.