Lidé vás znají jako cestovatelskou rodinu, jak ale začal váš příběh?
Náš příběh nebo „to“, jak jsme se možná lidem prvně dostali do povědomí, bylo skrz naši svatbu. Vzali jsem se celkem brzy (po 7 měsících), akorát jsme o tom nikomu neřekli a utekli do Cannes. Byli jsme mladí, odvážní a pro mnohé možná neohleduplní, ale dodnes toho rozhodnutí, jak jsme to udělali, nelitujeme. Bylo mi 23 a Ondrovi 25, každý jsme žili na druhém konci republiky a snažili se spojit naše cesty, ač jsme slýchávali, že to nemůže vydržet atd. Vzali jsme to za druhý konec a začali si psát svůj příběh podle sebe. Uvědomili jsme si, že chceme, aby byl o nás dvou, a i pouhou myšlenkou na to, co tomu řeknou ostatní, necháváme psát jiné za nás. „Tam“ začala nejen naše cesta, ale i blog o nás…
Kdy tedy začalo vaše dobrodružství po světě „v jednom kufru“? A proč jeden kufr?
Tohle nekonečné dobrodružství začalo v roce 2017, kdy jsme se s Elliotem (prvním synem) vydali na cestu kolem světa. Opustili jsme jistoty, ale i závazky a koupili jednosměrnou letenku. Když to takhle píšu, zní to jako šílené klišé. (smích) Jak příběh o tom, jak jsme šli koupit banány do obchodu, ale ono to tak nebylo… nebylo to jednoduché, stálo to spoustu příprav, strachu, rozhodnutí, ale i odvahy… přece jenom už jsme nebyli 2, ale 3. Vepsat to do pár řádků se mi úplně nepodaří, ale aby to neznělo jen jako pohádka. Měli jsme našetřený určitý budget a věděli, že v momentě, kdy ho vyčerpáme, tak se vrátíme s holým zadkem zpět, takže jsme během cest navazovali spolupráce s hotely a vytvářeli pro ně obsah na jejich web a sociální sítě výměnou za ubytování zdarma. Psal se rok 2017, takže celé travel influencerství bylo v začátcích a byl tam prostor hledat a vymýšlet skulinky, i když člověk neměl na sociálních sítích velké publikum. Takhle se nám podařilo brouzdat po světě přibližně 7 měsíců… tohle byl náš začátek. Dnes nás je už 5 a mnoho se toho změnilo.
A proč jeden kufr?
No jednak nám vyhovovalo balit pouze jedno zavazadlo a taky při nákupu letenek jsme pouze s jedním zavazadlem šetřili.
Vejdete se stále do jednoho kufru i v 5?
Čekala jsem tuhle otázku. (smích) Lidi nás mají s tím jedním kufrem prostě spojený. Ano, naposledy při cestě do Japonska jsme letěli opět „v jednom kufru“, ale spíš tak nějak z recese.
Kolik jste navštívili zemí a které jsou vaše top 3?
Máme za sebou okolo 60 zemí celkem, ale to neznamená, že je člověk odborník na cestování, počet míst z nás určitě nedělá větší cestovatele. Cestování se snažíme přizpůsobovat dětem, ale zároveň nedokážeme být v rezortu na jednom místě, takže hledáme během cest kompromisy, co chtějí vidět děti a co my. Mezi naše nejoblíbenější destinace určitě patří Namibie, Galapágy a Aljaška. Vím, nezní to příliš jako baby friendly destinace, ale opak je pravdou. Všechny vám nabídnou neskutečnou přírodní scenérii, „setkání“ se zvířaty v divoké přírodě a zároveň pocit bezpečí.
Cestujete se všemi třemi dětmi odmala. Čím je to podle vás nejvíc obohatilo? Vidíte v tom i nějaká negativa?
Vše má vždy svá pozitiva a negativa. Když vynechám klasické fráze poznávání nových míst a lidí, které děti většinou v útlém věku úplně neocení, tak z těch pozitivních můžu zmínit jazyk (angličtina), ale i celkovou komunikaci, kdy jsou tak trochu bezprostřední a nebojí se požádat o pomoc nebo se jít na cokoliv zeptat. Překonávání strachu z neznámého a rozšiřování komfortní zóny. Pozoruji, že čím jsou starší, učí se více pokoře – začínají totiž například vnímat rozdíly svého lehčího života oproti jiným dětem ve světě. Zážitky jsou nepřenosné a každý (ať dobrý, nebo špatný) vás posouvá o krůček dál, ale to nesouvisí pouze s cestováním, jen během cest naráží častěji na překážky, které musí zdolávat, ač jsou to mnohdy banality jako jiné jídlo, než jsou zvyklé, režim, zapomenutá hračka atd. Negativa? Určitě budou, vždy má vše dvě strany, ale počkám si, až mi o nich děti povědí samy svým pohledem a názorem. Co jim to vše dalo či vzalo a budu doufat, že pozitiva převládnou.
Není tajemstvím, že jste momentálně zakotvili na druhé straně polokoule. Proč Bali? A bude to vaše konečná destinace?
Kvůli dětem. Bali nebylo popravdě nikdy naší vysněnou destinací. Vždycky jsme tak nějak věděli, že máme toulavé boty. S Ondrou jsme oba studovali chvíli ve Státech, a tak jsme si i trochu mysleli, že právě tam budou směřovat naše kroky. Nikdy bych ale nevěřila, že zakotvíme právě tady… tak daleko od domova a v tak rozdílné kultuře. A je to úžasný. Není to kvůli teplu a moři, jak si mnozí většinou myslí, ale kvůli možnostem, aktivitám a životu, který to nabízí našim dětem a samozřejmě i nám. Nejstarší syn (Elliot) tady chodí do mezinárodní školy, věnuje se závodně plavání, hraje na klavír, trénuje box nebo filmmaking. Mladší dva jsou ve školce a v odpoledních aktivitách šlapou Elliotovi na paty. Bali je prostě místo mnoha tváří. Najdete tady přírodní ráj – rýžová pole, zelené zahrady i bílé pláže a tyrkysové moře. Usměvavé lidi, klid pro tělo i duši, ale i neskutečný chaos (ve kterém se přesto všichni usmívají), nepořádek a tisíce motorek, které se příliš neřídí pravidly silničního provozu, ale tohle všechno je Bali, a i právě proto se stává domovem mnoha expatů a vyhledávaným rájem pro turisty, každý si tady najde to, co hledá. Náš prostřední syn Levi by to zkrátil – můžu chodit bos… všude a kdykoliv chci. (smích) Jestli to bude cílová destinace, kdo ví… zřejmě ne, ale kam se posuneme příště, necháme osudu a uvidíme, jak se naše životní karty dál zamíchají…