Jsme jako houba, která stále nasává zvuky ze svého okolí

Většinu svého času tráví v New Yorku, ale jeho život není soustředěn jen na toto místo. Pohybuje se s kosmopolitní lehkostí mezi New Yorkem, Prahou, Ostravou a koncertuje v mnoha světových metropolích. Petr Kotík je objektivně naším nejvýznamnějším žijícím skladatelem, mimořádnou tvůrčí osobností a velkým propagátorem evropské a americké avantgardy. Už od šedesátých let se jeho hudba hraje po celé Evropě. Stál u zrodu české hudební avantgardy. V Praze založil již v roce 1961 první soubor věnující se nové hudbě, po odchodu do New Yorku inicioval vznik souboru S.E.M. Ensemble, který se později rozrostl do orchestru, s nímž debutoval v legendární Carnegie Hall. Jeho generace má v sobě sílu a nadhled. Nebojí se říkat, co si myslí a nedělá si starosti s tím, co si kdo myslí o tom, co říká. Ta sebejistota je daná nejen životní zkušeností, ale i ukotveností ve své roli. Petr Kotík vystudoval konzervatoř a HAMU v Praze, hru na flétnu, soukromě pak kompozici u Jana Rychlíka. Ve studiu skladby pak pokračoval na Hudební akademii ve Vídni. Už na konzervatoři, v roce 1961, založil soubor Musica Viva Pragensis, který hrál významnou roli v interpretaci nových děl v pražském životě přednormalizační doby. Naše setkání v jeho ostravském studiu mě vrátilo do studentských let strávených právě tady v ocelovém srdci, tehdy ještě pulzujícím o něco intenzivněji, chrlícím talenty stejně jako saze. Město s impozantními kulisami oceláren vzbuzuje protichůdné emoce, ale nikdy lhostejnost. Právě v Ostravě při zkouškách na koncert s Janáčkovou filharmonií pod názvem Hudba v prostoru – skladby pro tři orchestry v rámci festivalu Pražské jaro Petra Kotíka napadlo založit mezinárodní letní festival nové hudby Ostravské dny. Prvotní vize uspořádat v Ostravě letní festival a institut zaměřený na práci s orchestrem se naplnila díky energii nadšenců v Ostravě a New Yorku, a i když se koncept Ostravských dnů naprosto vymykal tehdejšímu prostředí, uspěl v mezinárodním měřítku a stal se pojmem v oblasti soudobé hudby a vyhledávanou akcí, která zvláště přitahuje velmi mladé publikum. O deset let později se projekt rozrostl o festival nové opery Ostrava, NODO, a to díky spolupráci s Jiřím Nekvasilem, tehdy novým ředitelem Národního divadla moravskoslezského.

Říkal jste, že Ostrava má nejen jedinečnou atmosféru, ale také specifické možnosti. Jaké například?

Představte si, že byste potřebovala pro obrovský projekt – operu Prometeo od Luigiho Nona – osm pódií, různě vysokých, která budou obklopovat publikum. Nešlo to, protože v té době probíhal jeden festival za druhým a všechna vhodná pódia byla již rozebraná. A tak Jiřího Nekvasila napadlo přivézt do Trojhalí (kde se provedení opery realizovalo) nákladní auta, udělat z nich pódia a obklíčit tímto způsobem publikum. Skvěle se ten koncept hodil do velkorysého industriálního prostoru. To ale samozřejmě nelze udělat všude. V Ostravě to ovšem jde. Možnosti, které tam jsou, neexistují nikde na světě. Nic takového by se nedalo realizovat ani v Praze, ani v Paříži. Možná v New Yorku ano. Tam je například zbrojnice na Park Avenue, která dnes slouží ke kulturním účelům. To by ale někdo musel tvrdě zaplatit. V Ostravě jsme to brali jako samozřejmost.

Co vás inspirovalo k tomu nápadu uspořádat tady festival?

Inspirovaly mě právě ty možnosti, se kterými jsem se nikde jinde nesetkal, a taky otevřená atmosféra v životě města. Prostředí a přístup jsou zde úplně jiné než například v Praze nebo ve Vídni. Každý, kdo sem přijede, z jakékoli části světa, každý se diví, jak je vůbec možné něco takového zde realizovat. U velkých projektů to nemá nikdy jen jeden důvod. Vždy se jedná o složitou a komplikovanou cestu. Například jedna věc, která málokoho napadne: Ostrava má báječnou polohu. Není tak daleko od metropole, aby se tady člověk cítil izolovaný, přitom to zas není tak blízko, aby z toho Praha vysála energii, jako je na tom třeba Plzeň. Tam je určitě těžké dělat něco mimořádného. Když chce občan Plzně jít do divadla, tak si může sednout na vlak a za hodinu je v Národním divadle. Ostrava má určitou velikost, šíři. Jsou tam části, řekl bych dokonce nadevropské. Když se podíváte na rozlohu ostravských oceláren, mají americkou dimenzi. A horizont takových donekonečna se rozléhajících prostorů ovlivňuje mentalitu lidí, ovlivňuje to, jak myslí. Je tu určitá velkorysost, se kterou se jen tak nesetkáte. Proti tomu jsou Praha nebo Brno v určitém smyslu provinční.

Co podle vás znamená provinčnost?

Provinčnost má různé odstíny. Někdy je kouzelná, někdy je negativní. Ta negativní je způsobena lokálními patrioty, kteří zuby nehty brání všemu, co by narušilo „staré dobré“ kvality místa. Vše, co se vymyká jejich představám, je nutné zarazit. Lokální patrioti, tedy skupina vlivných lidí, kteří vytvářejí nesnesitelnou, zatuchlou provinčnost. Mají pocit, že musí to svoje město držet v zakonzervovaném stavu a dokazovat všem, že je to u nich lepší než ve velké metropoli poblíž. To v New Yorku nenajdete. To je problém Brna nebo Bostonu, tam je nutné se tvářit, jako by bylo všechno lepší než v Praze nebo v New Yorku. V Brně je to zase nevraživost vůči Praze. Ve velkých, opravdu kosmopolitních místech, jako je New York, se takovými věcmi nikdo nezabývá. V Ostravě není tahle zatuchlá provinčnost, tam jsem se s lokálními patrioty nesetkal. . Můžete přijít s nápadem, který je nezvyklý, až výstřední, a vždy se najde někdo, kdo řekne: „Dobrý nápad, jak bych ti mohl pomoct?“ Od začátku existence Ostravských dnů – a na počátku to opravdu byl jen nápad, bez nejmenší záruky, že bude realizovatelný – od začátku nám nikdo neházel klacky pod nohy. V Praze by takový nápad nevydržel déle než týden. Také na počátku si tam prakticky všichni klepali na čelo: „Kotík chce dělat Darmstadt v Ostravě?? Ha ha“ od ministra kultury Pavla Dostála až po mého blízkého přítele, dramaturga Pražského jara Antonína Matznera. A to je takový řetězec, do kterého ještě vstoupí mentalita malého českého člověka, který je hrdý na to, když může něco zarazit. Můj otec se mi jednou zmiňoval o volbách v šestačtyřicátém roce, kdy volební heslo jedné z velkých stran znělo: „Nesuďte nás podle toho, co jsme udělali, ale čemu jsme zabránili.“

Vytváříte v Ostravě důležitou infrastrukturu, aby se hudba hnula dopředu, dáváte prostor mladým tvůrcům…

Velké projekty, festivaly, kde se dělá muzika ve velkém a kde se sejdou podobně smýšlející lidé, to jsou strašně důležitá místa! Skladatel a hudebník zde pozná práci druhého v rámci velkých projektů, které jsou obtížné nebo nemožné realizovat jinde. Pro mě, když jsem začínal na počátku šedesátých let, to byl festival Varšavská jeseň. Tam to perfektně fungovalo, byla možnost slyšet velká díla, setkat se se spoustou osobností z celého světa, poznat se. Byla tam velká mezinárodní komunita a fungovalo to možná trochu jako dnes v Ostravě. Festivalem jako by žilo celé město, s naprosto otevřenou atmosférou, i když tam tehdy vládli komunisté. Tam jsem poznal Iannise Xenakise, polského skladatele Wlodzimierze Kotonského, Krzystofa Pendereckého a další, Ottu Tomka ze západoněmeckého rozhlasu WDR, z USA to byl Lejaren Hiller a ten měl možnost díky Varšavě slyšet moje kompozice, což vedlo k pozvání do Ameriky. Počátkem šedesátých let hrála Varšava klíčovou roli. Setkal jsem se tam se skladateli a hudebníky mé generace a naše přátelství pokračovalo po celý život – Cornelius Cardew, Frederik Rzewski a spousta dalších. Dnes se to děje v Ostravě. A nejen na profesionální úrovni. Kolik jen vzniklo manželství a narodilo se dětí díky Ostravským dnům!

Petře, vy jste se hudbě věnoval od dětství?

V dětství hraje rodina pro každého klíčovou roli. To, že bych měl dělat muziku, bylo u nás doma všem jasné od začátku. Alespoň tak se ke mně chovali. Jsme rodina umělecky a intelektuálně založená, a kromě výtvarného umění tam hudba vždy hrála velkou roli. Můj dědeček z matčiny strany Hanuš Epstein byl dirigentem. Poznal svou ženu, moji babičku, v divadle, kde měl stálé angažmá jako operní dirigent, zatímco ona tam byla herečkou. Dědeček z otcovy strany, malíř Pravoslav Kotík, dělal muziku celý život. Bohužel nahrávky, které si Pravoslav dělal, se ztratily. Hrál na klavír a komponoval. Byla to taková aktivita stranou, nikdo to nebral moc vážně, moc mě to dnes mrzí. Mám od něj jednu skladbu pro flétnu a klavír. Mrzí mě, že jsem se tehdy o jeho muziku víc nezajímal. Zahrát tu jeho flétnovou skladbu není vůbec jednoduché.

Otec byl ovšem významný výtvarný umělec, který po sobě zanechal stopu světového měřítka. Jaký byl v soukromí?

Jako děti, v tom tradičním smyslu vztahu otce a malých kluků, bratra a mě, jsme si ho příliš neužili, ale rozhodně to nevadilo. Byl to způsob našeho rodinného života. Ráno odešel do ateliéru, a když se k večeru vrátil, byl unaven a většinou si něco četl. Na druhou stranu, samozřejmě, byl plně zapojen do rodinných záležitostí. Byl to otec-umělec. Jít s námi dětmi na fotbal? Za prvé jsme to nevyžadovali a pak by asi netrefil na stadion. My jsme s otcem spíše mluvili a naslouchali, co říká. Měl na všechno vyhraněný názor a k tomu, co se dělo, měl vždy kritický komentář, vždy něco podotkl, byla to spíš intelektuálně založená rodinná situace.

celá rodina jste v šedesátých letech opustili Československo…

Ano, téměř, ale ne všichni a stalo se to naprosto živelně, neplánovaně, každý odešel jinam a z jiného důvodu, matka, otec a já. Byli jsme to my tři, a to bez jakékoli koordinace nebo vzájemné domluvy. Matka se po rozvodu s otcem seznámila s malým průmyslníkem z Německa, znovu se provdala a odstěhovala se z Prahy do Idar-Obersteinu. Otec dostal DAAD stipendium do Západního Berlína, kam odjel, zcela legálně, na podzim 1969, a jak se věci vyvíjely doma, rozhodl se, a zcela správně, tam už zůstat. Já jsem dostal pozvání do USA, kam jsem s cestovním pasem v ruce odjel. Byl jsem již ženatý a měli jsme s mojí ženou Charlottou syna, devítiměsíčního Tomáše. Ti krátce po mém odjezdu, v lednu 1970, přijeli za mnou. Pro mě též nepřicházelo v úvahu vrátit se do Prahy, a to z pracovních, ne osobních nebo politických důvodů. Dělal jsem hudbu, která tehdy v Československu nepřicházela v úvahu. Tak si člověk musel vytvořit nový domov. Ztratit možnost dělat to, co člověka naplňuje, to se pak ztrácí celý smysl života. Z Československa jsem měl v USA povolený pobyt na dva roky a poté jsem trval na svém ústavním právu změnit bydliště a vystěhovat se. Moje žádost byla zamítnutá, na což jsme se s Charlottou odvolali. To nám také zamítli, takže jsme se znovu odvolali, což byl takový ping-pong jednou za rok. Trvalo to celé čtyři roky a v roce 1975 nám napařili daň, po jejímž zaplacení jsme si mohli vyzvednout vystěhovalecké pasy. Ta částka byla legrační, byla úměrně stanovená k našim příjmům. U Charlotty to dělalo 2000 dolarů a u mě 600 dolarů. Tehdy to pro nás byly velké peníze, které jsme neměli. Jiří Kolář, blízký přítel jak mé, tak Charlottiny rodiny, nám ty peníze z Prahy poslal – samozřejmě oklikou – se vzkazem, abychom to rychle zaplatili, že se už těší nás brzy vidět. Od té doby už jsme mohli jezdit volně do Československa, i když jsme pokaždé museli žádat o vstupní víza. V Praze zůstal můj bratr Martin s rodinou a prakticky celá Charlottina rodina. Já jsem tento stav nikdy nepovažoval za něco mimořádného. V mé představě jsme byli od sebe vzdáleni jen pár kilometrů.

Váš otec byl tedy jako jediný v emigraci a nemohl se do Československa za normalizace podívat?

Byl odsouzen a zbaven občanství a do Československa se mohl vrátit až po revoluci. Velmi těžce to nesl. Byla to pro něj složitá doba, protože od svého mládí byl přesvědčený komunista. Jsem přesvědčen, že ta dvacetiletá normalizační doba byla pro národ a jeho kulturu horší než německá okupace. V Československu to dopadlo daleko hůř než například v Polsku nebo v Maďarsku a následků se společnost bude zbavovat ještě dost dlouho. Otec vstoupil do komunistické strany v roce 1942 kvůli tomu, aby se mohl aktivně zúčastnit odboje. Pracoval v odboji do konce války, i přes riziko, které to s sebou neslo. Otec, stejně tak jako Pravoslav, se nikdy nestaral o rizika. Dělal to, co považoval za správné, bez ohledu na to, jestli se to vyplatí, nebo ne. Tento druh „arogance“ jsem po něm definitivně zdědil. Byl od mládí nalevo, politicky radikální, tak jako většina našich přátel jeho generace – Kolář, Kotalík, Chalupecký, dokonce i Mikuláš a Emila Medkovi a další. Když na to tak myslím, celá umělecko-intelektuální společnost byla od konce třicátých let politicky nalevo. Před protektorátem koketovala pravice s fašismem, a bylo kompromitující se s podobnými lidmi bratřit. To se nakonec děje i dnes, kdy určitá část pravice má velmi blízko k fašistům. Slušní lidé se za to vždy styděli. Charlottina matka Herberta Masaryková byla podobně levicového založení.

Vyjma několika lidí, kteří byli katolíci a měli církevní vazby, všichni slušní lidé v okruhu naší rodiny byli politicky nalevo. To si dnes málokdo uvědomuje. Otcovy zájmy vždy přesahovaly z umění na společensko-veřejné otázky. Dnes by se řeklo, že byl aktivista, angažoval se v politice a situace ve společnosti mu nikdy nebyla lhostejná. V odboji byl částí skupiny tří lidí a jeden z nich, i když byl původně matematik, šel po válce do politiky a často otci pomohl. Otec byl vždy kritický ke všemu, bez ohledu na to, koho a co kritizoval. Neustále se dostával do průšvihů. A z těch ho jeho starý spolubojovník vždy vytáhl. A v momentě, kdy už to nebylo možné, myslím, že byl předurčen k tomu, být zlikvidován, zemřel znenadání Stalin a tyto problémy jako by se vypařily ze dne na den. Jiří Kolář, například, byl před Stalinovou smrtí nakrátko ve vězení. Toho pustili, jako by se nic nedělo. Otec měl v té době řadu velmi těžkých výslechů a zhroutil se z toho. Ležel na Bulovce. Vypadalo to, že se na něj šije velký proces. Jan Kotík s Jiřím Kolářem byli první umělci, kteří se radikálně postavili proti socialistickému realismu, a to hned v březnu 1948. To byl důvod, proč se Skupina 42 rozpadla. Režim za to otce patřičně potrestal. Dostal se na černou listinu, nesměl vystavovat nebo se jinak živit svojí tvorbou. Z toho důvodu začal dělat sklo. Jednou mi řekl: „Spousta mých přátel, co nemohli pokračovat jako umělci, začala navrhovat design na látky. To jsem odmítl dělat, měl jsem obavu, že to ovlivní mou práci, tak jsem si našel něco úplně jiného.“

Vztah k hudbě a umění má ale ve vaší rodině ještě daleko širší kořeny…

Samozřejmě, nebyli to jen Kotíkové. Hanuš Epstein z matčiny strany studoval dirigování a kompozici na Pařížské konzervatoři. Pocházel z bohaté vídeňské židovské rodiny, která po tragické smrti jeho otce, když mu bylo jedenáct, zchudla. Tak se se svou sestrou Mitzi ocitli v Praze u příbuzných, a proto žil v Čechách. V šestnácti letech znenadání zdědil nějaký majetek a rozhodl se vše utratit za studium v Paříži. Studoval nejen hudbu, ale zapsal se též na studium matematiky a fyziky na Sorboně, chodil například na přednášky madam Curie. Před první válkou dostal dirigenstské angažmá v operním domě v Bělé, německy Bielitz, dnes polské Bielsko-Biała. Tam působil jako dirigent, babička tam byla v angažmá jako herečka. Po válce se ale nemohl jako hudebník uživit, tak začal pracovat jako účetní, brzy se osamostatnil a měl velmi prosperující firmu. Ta byla zlikvidována, nejdřív za okupace. Někdo udal, že můj otec kryje židovskou firmu, a byl konec. V roce 1945, po návratu z Terezína, pak znovu firmu vybudoval a v nejlepším přišel únor 1948 a znovu všechno ztratil. Takových případů jsou jistě tisíce a říkám to jen proto, že jsem ho nikdy neslyšel, aby si stěžoval nebo nějak naříkal. Nelibost k tomu si stěžovat jsme asi s Martinem zdědili jak z otcovy, tak z matčiny strany.

Vaše první žena poté, co jste odešli do Ameriky, pracovala ve významných galeriích a je uznávanou teoretičkou umění. Charlotta pochází z intelektuální rodiny a mimo jiné je vnučkou T. G. Masaryka. Jak jste se poznali?

Praha není zas tak velké město a lidé, kteří měli k sobě pracovně blízko, se velmi dobře znali. Charlottin vzdálený bratranec byl malíř Mikuláš Medek, který byl samozřejmě přítel a kolega mého otce. Medek, Istler, Kotík, Koblasa, Kolář, Balcar, Boudník atd., atd. – to byla komunita umělců, kteří se stýkali, vzájemně komentovali svá díla, diskutovali spolu a probírali vše, co je zajímalo. V tomto prostředí jsem se ale s Charlottou neseznámil, to se ukázalo později. Naše rodiny měly společné přátele v Karlových Varech, a když jsem uspěl u přijímacích zkoušek na konzervatoř, to mi bylo čtrnáct, matka mě vzala na karlovarský filmový festival. Tam jsme se seznámili. Charlotta byla ve Varech také se svojí matkou. Festival jsme navštívili dva roky po sobě a trávili jsme hodně času spolu. Začali jsme mít k sobě velmi blízko, to už mi bylo patnáct. Charlotta byla o rok starší.

První láska pak přerostla do manželství…

Když na to tak myslím, Charlotta měla vlastně v něčem štěstí. Díky komunistickému režimu měla „normální“ dospívání a zapadla naprosto rovnocenně mezi své vrstevníky. Nikdy toho nelitovala, užívala si to, byla takový dětský rebel, jako jsme do určité míry byli my všichni. Kdyby nebyli komunisté u moci, tak by jako Masarykova pravnučka vyrůstala privilegovaným způsobem, což je vždy problém. Možná ale, že by to tak nebylo. Její matka Herberta a vůbec rodina Masaryků nesnášela jakékoli privilegia. Byli to všichni báječní lidé, opravdové osobnosti. Přes to však komunismus nějaká možná privilegia naprosto smazal. Málokdo si dovede představit, jak náročné je vyrůstat a žít v privilegované situaci, do které se narodíte, je daná a která se vyjímá té „normální“ (co je normální situace, to je také otázka).

S Charlottou jste prožil začátky v Americe, dělili jste se o své první velké úspěchy, vychovali dva syny. Dnes už ale žijete jinou etapu…

Naše začátky v Americe si neidealizujte. Samozřejmě, není si na co stěžovat, určitě ne. Oba jsme ale měli před sebou vždy víc problémů než „úspěchů“ za sebou. V devadesátých letech se vše začalo komplikovat a nakonec jsme se rozešli. Přesto máme k sobě stále velmi blízký vztah. Všiml jsem si dávno, jak je celý můj život poznamenán jedním aspektem – nikdy jsem se nedostal do náhlé, převratné situace. Jako by vše přicházelo všechno postupně, graduálně. My jsme se s Charlottou začali rozcházet postupně, někdy v letech mezi roky 2000 a 2001. Přesto jsme se ale legálně rozvedli až v roce 2009. Já jsem neměl žádný důvod se na ni někdy zlobit, spíš ona by měla důvod zlobit se na mě, ale ani to nenabralo nikdy dramatických dimenzí. A dnes jsme velmi blízcí přátelé. Něco je na tom, co říká katolická církev, že manželství je navěky, že nekončí. Myslím, že manželství, ve kterém jsou děti, nikdy nekončí. Bezdětné manželství není moc daleko od volného vztahu a ten lze rozpustit bez velkých následků. S druhou ženou Renátou máme syna a žijeme střídavě v New Yorku a v Ostravě. Od podzimu k tomu asi přibude Praha, protože náš syn Benjamín začne studovat na HAMU.

Zdědil některý z vašich synů hudební nadání?

Můj syn Tomáš, ačkoli je výtvarný umělec, dělá muziku, stranou sice, ale hraje na basovou kytaru s přáteli, většinou jsou to též umělci. A muzika, tedy spíš zvuk, hraje důležitou roli v jeho objektech a instalacích. Co se týče Benjamína a jeho uměleckých ambicí, držím se naprosto stranou. Samozřejmě jsem připraven poskytnout kdykoli radu nebo předat zkušenosti, jak to je možné. Iniciativa musí ale přijít od něj. Nikam se netlačím a neprosazuji způsob, jak se dívám na to či ono. Ben dělá muziku odmalička. Na housle začal hrát, když mu byly čtyři. K jeho zájmům ale nemám opravdu moc co dodat. Dělá aktivně rap, neustále něco nahrává, mixuje, tvoří. Poslouchám to, ale nemohu to nijak blíže komentovat. Můj přístup má možná trochu společného s tím, co mně jednou řekl Pravoslav Kotík po koncertě našeho souboru Musica Viva Pragensis. Hráli jsme tehdy v Rudolfinu program – v roce 1962 to byla tvrdá avantgarda, v Praze neslýchaná – Boulez, Stockhausen atd. Bylo mi tehdy dvacet let. Pravoslav měl ateliér blízko nás a já se tam občas stavil. Měli jsme velmi blízký vztah a často jsem si odnesl obraz (malého formátu samozřejmě) nebo kresbu. Druhý den po koncertě jsem se stavil a ptám se – jak se ti líbil koncert? A on na to – ale jo, proč ne. Tak jsem vyskočil a ptám se – tobě se to nelíbilo?? A on mně říká: „Jste mladí, přijdete na pódium, máte na sobě fraky (tehdy se hrálo jen ve fraku). A sedíte seriózně za klavírem (hráli jsme Boulezovy Structures) a hrajete. Měli byste přijít na pódium, podívat se do publika a prdět!!! Každá generace začíná s dada, něco se s toho nakonec vyklube.“ Někdy přijdu domů a Benjamín má kolem sebe tlupu černošských kluků, někteří jsou o hlavu větší než on, dělají rap a celý dům se třese. Co mám na to říct? Asi měl Pravoslav pravdu.

Co pro vás osobně hudba znamená?

Na to vám nedokážu odpovědět. Hudba dává smysl mému životu. Bez ní si svět nedovedu představit.