Přichází v černých dlouhých šatech s hlubokým výstřihem, lehce objímajících její útlé tělo.
Pramínky blond vlasů, jen tak nahodile rozpuštěné, se dotýkají její jemné, lehce opálené kůže s nápadným tetováním. Smyslná. Silná, nezkrotná, která si jde vždy za svým. Kde ostatní nerozhodně tápou, ona má jasno. Nechala se potetovat v době, kdy tetování nebylo běžné a stigmatizace silná. Zájem o japonskou bondáž nikdy veřejně neskrývala. Naopak.
Odhodlaná žena, matka samoživitelka, koreanistka zabývající se lidskými, především ženskými právy a právy sociálně slabších. Autorka bestselleru Svědectví o životě v KLDR, letošní rok Magnesií Literou ověnčená v publistice. Její životní filozofií je žít v pravdě. A první věc, která ji napadá při ranním vstávání, je káva či milování. Nina Špitálníková.
Narodila se v Chrudimi, odkud pochází také její rodina. Celý život vyrůstala v Kladně, na klasickém sídlišti. Na dětství si moc nevzpomíná. Pamatuje si jen pocity. A ty byly krásné.
Nino, která tři slova tě nejvíce charakterizují?
Máma, máma, máma.
Máš malého syna. Jak vnímáš dobu svého dětství a současnost?
Myslím, že dětství je pořád stejné. Jen teď je více možností. V čem ale vnímám diametrální rozdíl, je dospívání. Vše je
zrychlené a všichni se tváří dokonale. Nedávno jsem šla po ulici a potkala jsem dvě holky, kterým bylo tak dvanáct třináct. Řešily, jak bylo našlehané mléko v cappuccinu, dělaly si selfie a oblečeny byly tak na dvacet. Najednou mi jich bylo nějak líto. Musí být extrémně náročné vyrůstat v na první pohled „dokonalé a úspěšné“ době.
Se synem jsi zůstala sama. Jak zvládáš roli matky samoživitelky? Bylo pro tebe těžké se s tím vyrovnat? Co si myslíš všeobecně o postavení matek samoživitelek v naší zemi? Vím, že jsi jejich velká zastánkyně.
Vyrovnat se s tím, že ten, komu věříte, vás opustí v ten nejcitlivější moment, je těžké. A myslím si, že celý život si člověk v sobě ponese nějaký strach či lítost. Nebudu si hrát na hrdinku a říkat, jak je to lehké. Není, a hlavně nebylo. V těhotenství jsem měla obrovské návaly strachu, zoufalství a takové zvláštní beznaděje.
S každým měsícem se to pak ale zlepšovalo a nyní už můžu říct, že jsem skvělá dvojka. I dva dokážou být skvělá rodina. Měla jsem ale velké štěstí, že moje zaměstnání mi dovoluje pracovat z domova. Nemusela jsem tak řešit finanční výpadek, což velké procento samoživitelek nemá. Pro mě jsou tyto ženy neuvěřitelné hrdinky. Nikdo si nedokáže představit, jak těžké je mít na svých bedrech péči, zodpovědnost i finanční stránku.
Každá máma je hrdinka, ale samoživitelky to mají ještě zdvojnásobeno. Není tam ten partner, který s vámi bude sdílet zodpovědnost, strach, ale i radost. Nejnáročnější je nedat na sobě před prckem znát, že situace není ideální. Jde to, ale stojí to enormní množství síly.
Prý jsi sama zvažovala potrat a dítě vlastně nechtěla, jeho otec tě opustil během těhotenství. Svého rozhodnutí ale rozhodně nelituješ, je to tak?
Potrat mi připadal jako nejlepší a nejvhodnější řešení. Byla to jasná volba. Milovala jsem svůj život, cestování, práci. Vše bylo v pohybu. Děti jsem vnímala spíše negativně. Nechtěla jsem mít dítě a ani jsem necítila žádné pocity, když jsem děti viděla. Vlastně je to souhra náhod, že jsem na potrat nešla.
Můj tehdejší přítel mě nejprve velmi podpořil a chtěl, abych si prcka nechala. Já si tím ale nebyla vůbec jistá. Osud však měl jiné plány, a tak jsem první týden strávila v nemocnici s podezřením na mimoděložní těhotenství. Člověk tam tak ležel a poslouchal příběhy žen, které by daly všechno kvůli tomu, aby mohly mít dítě. Najednou jsem se začala o malého bát a doufala jsem, že bude v pořádku. Pak se všechno pokazilo, přítel mě začal nutit, abych na potrat šla. Legální to sice ještě bylo, ale už mi to přišlo nemorální.
Celý článek najdete ve druhém čísle Amazing Magazinu, který si můžete pořídit na jednom z našich partnerských míst. Jejich seznam najdete zde.