Představení Cirku La Putyka není jen několikahodinová show, která dokáže zpříjemnit večer. Jsou to především emoce přenesené členy company do hlediště tak intenzivně, že v jednom momentu se vám tají dech nad visícími akrobatkami a v druhém se dojímáte nad monologem Rosti Nováka staršího vyprávějícího svým hřmotným hlasem o důležitosti pouta rodiny.
Kýči a stereotypům se ale vyhýbají obloukem. Hudba se line z živého orchestru, kostýmy působí autenticky vkusně a poprvé v životě se nebudete cítit trapně za vystoupení klaunů. Nechte se principálem Rosťou Novákem mladším pozvat do světa, kde spolu síla a něha působí v neskutečné harmonii a výkony akrobatů, herců i tanečníků mají takovou energii, jako by měli hrát naposled.
Se svým bratrem Vítkem zastupujete osmou generaci slavných českých loutkářů Kopeckých. Vy jste ale až do dospělosti tvrdil, že se umění věnovat nebudete. Proč?
Na to jsem si našel odpověď teprve před pár lety. Byl to strach, že nedokážu naplnit očekávání v pokračování historie rodiny. Měl jsem obavy z toho, že mě bude pořád někdo porovnávat. S dědou, rodiči, bratranci. Když jsem byl malý, bavilo mě dívat se na představení ze zákulisí divadla. Sledovat tu hru z míst, kam se divák nedostane. Rád se dívám za roh, koukám se na tu danou perspektivu jinak. To se projevuje mimo jiné i v mé tvorbě – jedna ze scén představení Cesty je celá improvizovaná a je jakýmsi pohledem do naší zkušebny.
Jaká profese vás lákala, když ne herectví?
Do osmnácti jsem chtěl sportovat, dělat atletiku, desetiboj. Měl jsem vysněnou olympiádu. Ten sport mě neuvěřitelně ovlivnil a ovlivňuje furt. Zpětně to vnímám tak, že cesta k tomu snu byla smysluplnější než se k tomu cíli dostat. Kdybych nesnil o olympiádě, nebudu v životě dělat to, co dělám teď. Myslím, že je celkově sport strašně důležitej. Zvlášť v týhle době.
V kanceláři jste se tedy neviděl nikdy.
Ne, to vůbec. Ve škole jsem se dokázal látku nadrtit, ale přirozenej talent na matematiku nebo přírodní vědy nemám. Do tématu se ponořím jen pro nějaký projekt. Teď mě třeba zajímá generace Z, nedávno jsem se stejně věnoval ADHD.
Jaký zlom přišel na konci střední školy, že jste se nakonec pro studium na pražské DAMU rozhodl?
Vyučující, kterou jsme měli z psychologie, mě poprosila, abych do rozhlasový hry přečetl Malého prince od Saint-Exupéryho. Z toho se stalo inscenovaný čtení a z něj potom divadelní hra. No a tam jsem zjistil, že nic jinýho dělat nechci. Že si mě ty kořeny našly samy.
Jak to vlastně brala rodina? Dovedli si rodiče představit, že byste v rodové tradici nepokračoval?
Mě nikdo nikdy nenutil pokračovat. Myslím si, že jsem vlastně vyvinul větší tlak na svoje děti, než byl kladen na mě. Všechny tři se nějakým způsobem podíleli na naší tvorbě. Ten prostřední sedmnáctiletý s námi hrál, když mu bylo devět. Teď je v český gymnastický reprezentaci a připravuje se na olympijský hry. Ten nejstarší, kterému je třiadvacet, skládá muziku, dokonce dělal hudbu i pro jeden z mých projektů. A ten nejmladší třináctiletý hrál teď našem v představení Cesty.
Nakonec jste si ale svou cestu na DAMU našel.
Původně jsem se hlásil na činohru i na alternu, nakonec mi ale Katedra alternativního a loutkového divadla přišla svobodnější, měl jsem menší pocit, že ten obor vychovává prototyp princů a princezen.
V mladém věku jste hrál i v Národním divadle. Byl to tehdy váš největší úspěch?
Byla to hlavně obrovská škola pokory, jakou jsem zažil. Jinak to bylo ale šílený období. Hrál jsem i čtyřicet představení měsíčně. Projevilo se to moje ADHD, touha zkusit ve svým životě úplně všechno. Trošku mě samozřejmě mrzí, že mi kvůli tomu protekly mezi prsty dny mých dětí. Teď bych to s odstupem času udělal jinak. Už to ale nevrátím zpátky.
S rodinou hrajete v Cirku La Putyka. Jaké to je, být spolu tak intenzivně?
Brácha je ředitel company, já jsem umělecký šéf, moje žena dělá kostýmy a make-up a táta s mámou v představení hrajou. Práce s rodinou je to nejtěžší, co si jde vybrat. Je to strašně náročný. Je potřeba oddělit roli režiséra od otce, syna nebo manžela. Já na ně nekoukám jako na tátu nebo na syna, pro mě to jsou na zkouškách prostě herci. Ale je pravda, že se z toho musíme často celá rodina dost dlouho sbírat. Nějak to ale funguje – vždyť to děláme už od roku 1775. (smích)
Je na práci s rodinou něco pozitivního?
Určitě to, že spolu trávíme spoustu času. Taky nahlídneš tam, kam se lidé běžně nepouštějí. Ta tvorba je hodně intimní. A taky společné prožívání úspěchů, to je silný.
Kdy jste se rozhodl pro vlastní company Cirk La Putyka?
Kolem roku 2001 jsem začal být fascinovanej francouzskýma souborama. Pak mě nadchlo Cirque du Soleil, který mi dokonce dali nabídku práce. Když jsem ale v Edinburghu viděl představení La Clique, věděl jsem, že chci vlastní projekt.
Jak dlouho Cirk La Putyka funguje?
Třináctý rok.
Jak byste vaše představení popsal člověku, co na vás nikdy nebyl?
Nedokážu si představit, že by se to dalo nějak snadno popsat, nejsme jenom novocirkusová company. Vlastně jsem rád, že jsme nezařaditelný. Některá naše představení jsou spíše činoherní, jiná taneční. Vždycky se ale opíráme o zákonitosti cirkusovýho umění.
Vzhledem k vaší profesi je pro vás asi hodně důležitá svoboda.
Moc. Užívám si, že můžu dělat to, co cejtím. Tvořit, cokoli mě napadne. Ztvárnit jakýkoli téma. A hlavně je pro mě svoboda tahleta cirkusová rodina.
Nevěnujete se ale jen umění, vaše aktivity mají i sociální přesah.
Snažíme se pomáhat tím, co umíme. Teď jsme se spojili s kyjevskou novocirkusovou univerzitou a společně s proděkankou jsme do Prahy dostali čtyřiatřicet ukrajinských studentů ve věku patnáct až dvacet let. Organizovali jsme transporty z ukrajinských hranic do bezpečí a teď se tu o ně staráme. Hned jak přijeli, byli začleněni do tréninkovýho procesu, aby měli návaznost na svou výuku. Vytvořili jsme s nimi projekt Boom vol.1, který teď odlétá na měsíc do Edinburghu na největší festival umění na světě Fringe, což je obrovský úspěch. Uvědomujeme si ale, že jsme na hraně. Nikdy jsme nechtěli, aby ti ukrajinští studenti vystupovali někde sami. Nechtěli jsme z nich dělat opičky v cirkuse, neděláme to kvůli PR. Zároveň Vítek Neznal, druhý režisér La Putyky, organizuje v rámci iniciativy #kulturunezastavis výjezdy na Ukrajinu, kde hudebníci a loutkáři hrají v dětských domovech a uprchlických centrech. Nedávno hráli také pro romské uprchlíky na pražském Hlavním nádraží.
A s tím souzní celá company?
Jestli něco umím, tak nadchnout lidi. Nevím, jestli jsem dobrý režisér nebo herec, ale určitě jsem nadchávač.
Jak se vám daří udržet soudržnost skupiny?
Těžko. Je plná velkých osobností. Pracujeme hodně s důvěrou. Naše životy jsou na sobě navzájem doslova závislý. Tvůj kolega drží lano, díky kterýmu nespadneš hlavou na zem. Tohle prostředí je ale celkově pro vztahy dost nebezpečný. Zvlášť pro ty dlouhodobý. Emoce jsou velký, svoji roli hraje i nestálost, neorganizace času. Taky práce se spoustou lidí, kteří jsou s tebou častěji intimněji než tvoje rodina. Roli hrajou i dotyky, fyzično.
Jak si teď česká kultura stojí?
Mentalita lidí se s covidem a pak i s válkou změnila. Dost jsme bojovali s tím dostat diváky zpátky na představení. Nevypadá to dobře, návštěvnosti v kinech a divadlech jsou nízký.
Na co byste diváky v létě pozval?
Přes léto budeme jezdit po celé zemi s dvěma představeními. Zahajujeme také festival Colours of Ostrava. No a pro ty, co budou mít cestu do Skotska, tam celý měsíc hrajeme dvě různý představení. V září budeme v Jatkách 78 hrát a zároveň i derniérovat představení Memories of Fools.
