Poslední, co si přál, bylo stát se umělcem. Jako dítě chtěl být automobilovým závodníkem, stíhacím pilotem, konstruktérem aut a letadel. A samozřejmě popelářem. I když vyrůstal na Akademii výtvarných umění, v prostředí s pro něj nelibou vůni terpentýnu, na UMPRUM se dostal až napotřetí. Dnes je umělec David Černý považován za jednu z nejvýraznějších osobností české výtvarné scény, proslavil se provokativními sochami a instalacemi, často doprovázenými rozpaky a skandály. Stal se nepřehlédnutelným autorem děl, která v lidech probouzejí emoce všeho druhu, od pohoršení až po bezvýhradné nadšení.
S Davidem Černým, autorem slavných plastik, jako jsou mimina šplhající na pražský televizní vysílač, narůžovo natřený tank kdysi na Smíchově nebo otočné hlavy Franze Kafky, jsme se potkali a povídali si o úplně obyčejných momentech ze života v bývalém pražském lihovaru. V galerii, již otevřel 1. dubna tohoto roku pod názvem Musoleum naproti kulturnímu centru MeetFactory, které založil a mnoho let provozuje s přáteli, uvidíte nejen slavné dílo Quo Vadis, zmenšenou Entropu, obří plastiky čtyř pistolí, mužský akt s hlavou vrtulníku, četná vyobrazení genitálií a další slavná díla, ale i kousky, které veřejnost neměla ještě možnost nikde jinde vidět. Známý tvůrce provokativních plastik v poslední době prohlubuje spolupráci také s developerskou skupinou Trigema. Ta po šesti a půl letech od vytvoření konceptu dokončila karlínský dům Fragment, který poutá pozornost právě díky obrovským sochám, jako je například věčně diskutovaná Lilth.
Kdo je David Černý, Davide?
Jeden je tuším nějaký fotograf v Reuters, druhý píše nějaké knížky o Praze, třetí je nějaký kulturista tuším, čtvrtý hokejista v Německu, je jich prostě hodně. Je to asi třetí nejčastější jméno po Petrovi a Honzovi Novákovi.
Googluješ někdy své jméno?
Občas mi někdo pošle, co o mně kdo napsal nebo co o mně zase někde v Česku říká. Někdy je to docela sranda, někdy opruz. Nejvíce mi asi vadily komentáře mindráků okolo domus Lilith. Ale jsme v Česku.
Když zminuješ kontroverzní projekt Lilith, přibliž nám celý tenpříběh, kde a jak to začalo?
To není právě žádný kontroverzní projekt. Mluvil jsem o tom projektu asi stokrát. Odpověď si můžeš najít na internetu a CTRL C, CTRL V.
A ještě k tomu Česku. Myslíš si, že je to někde jinak?
Naše společnost je jinak nastavená. Je tu velká závist. V Americe, když se tě někdo zeptá po deseti minutách rozhovoru, kolik si ročně vyděláváš, tak to nikdo nebere jako vychloubání a prostě odpovíš. Tady se někoho zeptat na to, kolik si vydělává, je asi horší než se zeptat, jestli si holí koule.
Tobě by nevadilo, kdyby se tě na to někdo zeptal?
Jako jestli si holím koule? Nevadilo, proč? Neholim. Jsou určitě chlapi, co si koule holí.
Ale ta první otázka, kolik si vyděláváš? To by ti vadilo?
Vydělávám si občas dost, občas velmi málo. Netajím se, že pilotuju svůj vrtulník, jezdím 911. Určitě o sobě netvrdím, že jsem chudý. Ale nemám stálý příjem. Tři roky můžu být na nule a jeden rok vydělám. Nebo taky ne. Kdybych řekl konkrétní údaj, byl by zavádějící.
Kde máš svoje hranice?
Třeba při potápění s normálním vzduchem se dá jít do takových padesáti metrů dolů. Pak už ten kyslík začne být toxický. V letadle mám hranici, kam mě dotáhne výkon motoru. Prostě hranice se velmi různí dle časoprostoru.
Jak vypadá tvůj obyčejný den?
Většina rán za poslední rok začíná kopancem do držky. Když je klika, tak to dostaneš kolenem, když je to horší, slízneš to špičkou. Teď je otázka, kam ten kopanec koupíš. Když do oka, tak jsi vzhůru hodně rychle. Když do čela, tak je to ještě v pohodě. Teď dostala dcera tužku, co má v sobě čtečku a hraje Ovčáky čtveráky. Když to ráno slyšíš po patnácté, tak ta následující ledová sprcha přestává být tím nejhorším okamžikem dne. Ale je to krásné dítě. Dva roky. Elektra. Krásná dcera, krásná matka. Pak sedneš k počítači, administrativa, debilní e-maily, faktury, pokuty, běžné věci. V poledne naběhnu sem a cestou vymýšlím projekt, který mám někde za tři dny představit. Ve tři už lezu po čtyřech. Teď máme půl třetí. Uspávání a pak zase práce. Chodím spát s umakartovou hlavou.
To naprosto chápu. Vraťme se tedy ke tvé práci. V poslední době spolupracuješ pro developerské společnosti. Jaký máš vztah k architektuře všeobecně?
Na UMPRUM jsem se dostal napotřetí. Hlásil jsem se z praktických důvodů na design. Z volného umění by mě hned vykopli. Ve druháku jsem chtěl přejít na architekturu, ale po revoluci nastoupil na design Bořek Šípek, kterého jsme si vybrali. Až pak jsem nastoupil ke Kurtu Gebauerovi. Toho jsem dávno adoptoval jako svého nevlastního otce. Zná mě ještě z doby, kdy jsem se koupal v plodové vodě.
Když zmiňuješ plodovou vodu, nedá mi to se tě zeptat, jaký máš vztah k ženám. Jaký je ideál tvé ženy?
No měla by asi vypadat jako Brigit Bardot, být chytrá jako Albert Einstein, kombinovaná s Oppenheimerem a ještě by měla mít léčivé schopnosti jako E.T. Měla by umět zázraky, ale takové ty menší, jako třeba měnit vodu na zlato. Měla by umět lítat, měla by se umět občasně roztrojit, aby každá vypadala jinak a přitom by to byla pořád ta stejná bytost. Ale to je asi normální, každý chlap chce mít trojku. Pak by měla nestárnout, ideální by bylo, aby měla ovladač s vypínačem, na kterém by se dal navolit věk, velikost prsou a podobně. Na druhou stranu by měla být dokonale inteligentní a empatická a intuitivně vše dělat i bez navolení na ovladači. Měla by mít někde nějakou kličku na kafe. Logicky by měla ovládat telepatii. To, jak jsem řekl, že by měla být krásná jako Brigit Bardot, to je blbost. Měla by být prostě strašně krásná a optimálně kdyby se to mohlo jednou za týden měnit podle toho, co budu chtít. Vynechal jsem něco? Já myslím, že s přehledem stačí.
Takže to bude nová instalace Davida Černého? Něco takového?
Ne, ale to je samozřejmě sen všech bílých heterosexuálních boomerů.
Řekl jsi už někdy někde něco podobného?
No ne, mě totiž ještě nikdy nikdo na tak debilní otázku nepoložil, promiň. Mám skvělou ženu, jak jsem už řekl někdy před chvílí.
A můžu to tam napsat?
Můžeš.
Tak zkusím jinou než debilní otázku. Co pro tebe znamená úspěch? Připadáš si úspěšný?
Ne. Kdybych byl úspěšný, tak tenhle rozhovor probíhá tak, že na něj odpovídá moje třetí asistentka z luxusního pokojíčku v podpalubí a já odpočívám v tom šestém deku u bazénu na jachtě po příletu svou helikoptérou a ta jachta objíždí karibské ostrovy. Takže si zatím úspěšný nepřipadám. Zatím.
Máš nějaké obsese?
Jsem lehce obsesivní tím, že se snažím najít zkratky. Časoprostorové zkratky. Když třeba musím objet čtyři místa v Praze, tak trávím hodinu tím, že vymýšlím, jak to jet nejkratším způsobem a jak ty věci na sebe musí přesně navazovat, aby vše tvořilo ve finále jednu dokanalou křivku. Věci musí mít logiku, musí na sebe perfektně navazovat. Nesnáším zadrhnutí. Kompulzivní obsesi asi nemám.
Máš v životě nějaký nesplněný sen?
Jasně, udělat bráchu soše Svobody.
Moc se mi líbilo, když jsi v jednom rozhovoru zmínil, že dokonalé věci jsou ty, které ještě nevznikly. Řekl jsi to?
Možná jsem to řekl, ale nic není dokonalé, jednoduché.
Takže ani ty věci, které ještě nevznikly, nejsou dokonalé?
Ne. Nic není dokonalé. Možná dost pravděpodobně je dokonalá černá díra. Ale i té černé díře se zmenšuje hmotnost, takže to není taky stoprocentní. Vystřikuje ven energii, zmenšuje hmotnost. Takže dokonalost je NIC.
Tvůj postoj k levicovému diskurzu je velmi negativní. Kdybys měl možnost být celosvětový diktátor, jak by to vypadalo?
Tak nejlepší je osvícený monarcha, to je jasné.
A to by znamenalo v tvém případě co?
Já bych to asi nerozebíral. Ten důvod je ten, že jsem momentálně enormně na dnešní situaci naštvaný a nevidím z ní žádné možné východisko. Vidím pokračování, ale všechna ta pokračování vedou do pekla. Jde o totální sebedestrukci. Možná by bylo lepší, kdyby se ten celkový problém urychlil, aby došlo k nějaké katarzi v rámci euroamerické společnosti. Ta jde do hajzlu. Tvrdě, a my tady tomu tleskáme. Jediné, co se můžeme poučit z historie, že se nikdy nepoučíme z historie.
Jak vnímáš v této krizi současné umění? Sleduješ ho?
Ne. Já se na něj nekoukám.
A co ti momentálně dělá největší radost v tomhle celkovém rozpoložení?
Stihnout pracovní termíny.
A to je opravdu tvá radost?
No, když to stihnu, tak je to radost. Nebo radost taky je, když se pět dní nepohádám a já se nenaštvu. Dle mé ženy trpím disociativní poruchou osobnosti – a já jsem s tím vlastně souhlasil. Jsem zvyklý se spolehnout jen sám na sebe, vždy jsem musel kopat sám za sebe a z toho to asi vyplývá.
Jaká je tvá zásadní životní role? Změnilo se ti něco příchodem dítěte?
Má zásadní životní role byla myslím ta v Knoflíkářích. (smích)
A tvé zásadní životní dílo?
To, co teprve přijde.
Pozn. redakce k soše Lilith
CTRL copy CTRL V.
Nový pražský monument – obryně Lilith sochaře Davida Černého. Na budově Fragment v Karlíně je od podzimu 2022 instalovaná blyštivá socha ženy, která váží 35 tun, měří 24 metrů a má pohyblivou hlavu. Jmenuje se Lilith a vytvořil jí výtvarník a sochař David Černý. Architektonicky unikátní stavbu bytového domu, mezi Rohanským nábřežím a Sokolovskou ulicí, vedle největší sochy Davida Černého v podobě ženy podpírají také další dvě skulptury symbolizující horní a dolní končetinu.
Lilith představuje bájnou první ženu, která spatřila světlo světa ještě před Evou a byla Adamovi rovná, proto jej nechtěla poslouchat a podle legendy z Bible byla zatracena. Dům má symbolizovat lidské společenství a jeho schopnost vzájemně se podepřít, když je to potřeba, stejně jako sílu, kterou má lidská sounáležitost. Největší sochou je postava ženy, která měří 24 metrů a váží 35 tun a celý dům symbolicky drží v náručí. Socha dokonce vždy po půlnoci otočí hlavou o 180°.