Vilém Cao na první pohled nevypadá jako typický zápasník, kterému z očí kouká nebezpečná chuť vlézt s protivníkem do ringu. Vítá nás v tělocvičně se širokým úsměvem a vřele vypráví o tom, jaké byly jeho začátky s bojovými sporty a zda nemá strach z bolesti, kterou s sebou zákonitě přinášejí.
Kluk z Olomouce s vietnamskými kořeny se dopracoval v Muay Thai tak daleko, že je dnes nejen úspěšný při vlastních soubojích, ale také trénuje hvězdy showbyznysu. I když by se mohl nechat strhnout popularitou na sociálních sítích a zájmem sponzorů a fanynek, zvládá si zachovat chladnou hlavu a snaží se nepodléhat lákadlům, která se mu nabízejí. Možná i proto se mu na turnajích daří porážet své soupeře a pomalu se tak stává jednou z nejvýraznějších postav české zápasnické scény.
Jaká byla tvá cesta k bojovým sportům?
Táta nám odmalička pouštěl filmy s Brucem Leem, mám dokonce jeho tetování na ruce. Měl jsem v sobě takovou nevybouřenou energii, kterou jsem potřeboval vyplavit. Našel jsem si proto ve čtrnácti sport, kde jsem mohl být sám za sebe. Konečně úspěchy nezávisely na týmu, ale jen na mně. Oproti fotbalu, který jsem dělal v dětství, jsem se nemohl na nikoho vymlouvat.
Ještě před MMA ses věnoval thajskému boxu.
Vyrůstal jsem v Olomouci, kde v té době žádný klub MMA nebyl, proto jsem se tehdy rozhodl pro thajský box. Tam jsem se naučil pořádný postoj a taky přijímat rány. Je to nejtvrdší bojový sport na světě.
Poslední roky je MMA velmi populární.
Ta vlna přišla z Ameriky, v Česku se o oblíbenost postaral Oktagon, který začal pořádat turnaje vysoké kvality. Mají skvělou organizaci i promo. Zároveň je to ale určitě i tím samotným sportem. Lidi baví koukat na to, jak někdo zápasí. Na potyčku před barem se každý podívá, málokdo odejde. Každý chce vidět ten fatální střet. Je to asi něco pudového, animálního v nás.
Co na tom baví tebe?
V tomto typu sportu vyplavíš strašně moc emocí. Ten pocit je nesrovnatelný s čímkoli jiným. Když se postavíš v kleci protivníkovi, najednou neexistují jiné problémy, vnímáš jenom toho soupeře. Máš v sobě jen pud přežití.
Ten boj vypadá často hodně brutálně.
Občas je to tvrdý. Zároveň mi vadí, že MMA spousta lidí nevnímá jako sport. Není to o násilí, je to hodně psychicky a fyzicky náročná disciplína. Když cokoli v kleci pokazíš, přijde velká bolest. Technika, rychlost a soustředění jsou klíčový. Je to jeden z nejkomplexnějších sportů na světě.
Jak se ti daří tu bolest zvládat?
Čím jsem starší, tím víc si ta rizika uvědomuji. Hodně se v souvislosti s bojovými sporty mluví o riziku poškození mozku, ale ta pravděpodobnost je malá. Od toho je tam rozhodčí, aby ve správnou chvíli zasáhl. Mě zápasení tak moc naplňuje, že i přes zranění pokračuju. Spousta jiných sportů je daleko nebezpečnějších.
Čemu se teď nejvíce věnuješ?
Dokončuju školu, studuju na Vysoké škole ekonomické v Praze. Až obhájím diplomku, ve které jsem se věnoval zdanění kryptoměn, stane se ze mě inženýr. Zároveň trénuju, mám štěstí na strašně zajímavou klientelu. Taky trénuju i já sám a připravuju se na zápasy. Moje kategorie je MMA do sedmdesáti kilo. Do toho s bráchama začínáme s vlastní firmou, takže… je toho hodně.
Máš exotické kořeny, tvůj táta je Vietnamec. Nenapadlo tě někdy zkusit asijskou ligu?
Je to jeden z mých největších snů. V Asii je populární organizace ONE Championship, jejíž přístup se mi hodně líbí. Chtěl bych se do ní někdy vyzápasit a stát se tak zajímavým i pro asijský trh.
Vnímáš rozdíl mezi asijskou a tou naší západní kulturou ve vnímání MMA?
U nás fanoušci před zápasy hodně křičí, občas jsou agresivní. V Asii se soustředí více na samotný boj, jsou disciplinovanější.
Občas mi ta atmosféra kolem zápasů v Česku přijde až extrémní.
Je pravda, že ego a chlapství k tomu sportu asi trošku patří. Někdy to hraničí s toxickou maskulinitou. Všechno je to ale součást nějaké show. Pořád ale není přímá úměra v tom, že ti nejvýraznější fighteři jsou ti nejlepší. Znám spoustu skvělých zápasníků, kteří nejsou zajímaví pro sociální sítě, pro televizi, a nikdo tak o nich neví.
Kdo je tvůj zápasnický vzor?
V českém kontextu si nejvíc vážím asi Jiřího Procházky, to je skvělej bojovník a člověk. Opravdový šampion. I přes kontroverze obdivuju už deset let i Karlose Vémolu. Ty kauzy kolem něj se mi nelíbí, ale zápasník je výbornej. Super je i David Dvořák, takovej pokornej, skromnej kluk.
I ty se ale kolem showbyznysu motáš.
To je asi tím, že kolem MMA se motají hodně ambiciózní lidi. Sám se ale nikam netlačím. Jeden z mých nejbližších přátel je raper a zpěvák Renne Dang a je pravda, že s ním se na nějakých akcích občas ukážu.
Jak zvládáš lákadla, která s sebou svět večírků přináší?
Nijak to nevnímám. Snažím se zachovávat si autenticitu a vlastní tvář. Nebavím se s nikým kvůli tomu, že by mi to přineslo nějaký prospěch. Držím se svých přátel. To samý s holkama na Instagramu, nijak tomu zájmu nepropadám. Myslím si, že to závisí na povaze člověka, na jeho charakteru, jestli se tomu poddá. Samozřejmě že víc nástrah je pokušení, ale jde o to, jak máš nastavenou hlavu.
Během krátké doby jsi ušel poměrně dlouhou cestu.
Jsem ze čtyř dětí, nikdy jsme nežili v luxusu. Takže dostat se z menšího města do Prahy a začít trénovat například prezidentskýho kandidáta je pro mě celkem úspěch. Vydřel jsem si to celý sám. Ale nad nikým se rozhodně nepovyšuju, nepotřebuju nikomu nic dokazovat.
Vnímáš jako výhodu to, že nevypadáš jako typický Čech?
Určitě. Zajímavý je, jak se to otočilo. V dětství bylo náročný vypadat jinak, chtěl jsem zapadnout. Děti se mi smály, nebyly to hezký chvíle. Nevěděl jsem, kam patřím. Ale paradoxně mě to posílilo. Teď vnímám, že jsem lépe zapamatovatelný, těžím z toho.
Jako profesionální bojovník si musíš dát pozor na potyčky.
To je pravda, jakýkoli střet může být osudový. V reprezentaci nám říkali, že naše tělo je považovaný za zbraň. Přijde mi ale, že když několikrát denně bojuješ, všechna agresivita se ti vyplaví, už nemáš na žádný střety ani pomyšlení.