Říkáš, že znáš 206 zemí, a přitom nenajdeš cestu domů, říkáš, že mluvíš 65 jazyky, a přitom nerozumíš ani sám sobě. Viděl jsi sedm divů světa, koupal ses v Golfském proudu, šplhal v Himálaji. Toužíš letět na Měsíc? Já mám jen pár rodných kopců, a přesto v nich pokaždé objevím novou cestu, nový kámen, nová oblaka, nové hvězdy. Po vzoru beskydských sběračů šišek jsem vyšplhal na nejvyšší jedli, abych našel cestu. Nikdy jsem neměl žádné zvláštní nadání. Jsem jen vášnivě zvědavý, řekl jednou Albert Einstein. Sedíme vedle sebe na špičce stromu a připadáme si tak nějak blízcí… v horách začala sezona extravagantních účesů. Občas se ptám lidí, kteří v životě něčeho dosáhli, jestli by se vrátili do dětství a prošli si svou cestu znova. Odpovídají, že ne. Volám ano, ale ten, co na mě vyplazoval jazyk na základce, už tady dávno nesedí. Seskočím do zbytku sněhu, vyklouzne mu poznámka, která mi promočí boty: „Nesnáším, když se po mně šlape, ale stejně už taju!“ kloktá, ševelí, zurčí a cvrliká, utíká údolím, nechám ho běžet – o něj se nebojím.
Usínám u ohně po boku zbojníka Ondráše: země je ještě vlhká, zhluboka se nadechuje, její dech voní po hlíně. Držím ji za ruku. „Och, nedívejte se na mě tak! Když jsem poloobnažená, celá se zelenám studem,“ šeptá. „Držte zobáky, chci spát!“ syčí vlhké dřevo v plamenech. Všechno se speklo tak nějak dohromady: odumřelé s právě počatým, bezbarvé se sytým, tiché s hřmotným. Z chalupy pod kopcem, kde nikdo nebydlí, vybíhají děti – hody, hody, doprovody! Dívám se na ně na zažloutlé fotce, drží v ruce flétnu. Až potkám baču, zapískám mu tu větrnou melodii, pozve mě na kořalku a usmaží játra z ovce, co mu v zimě zadávil hladový vlk. Ale vlky jsme v Beskydech tak trochu všichni, a proto musím běžet… nahoru Planou dolinou, kolem staré školy se zvoničkou, kde jsme v mládí pásávali koně, pod hřebeny jarních hlasů… korytem potoka do míst, kde prý je počátek vody.
Kdybych byl krajinář, namaloval bych tě na jaře. Neumím lhát; vždycky jsem mlčel, když jsem od ní odcházel, nesliboval jsem lásku, protože návrat patří k cestě jako parabola k dramatu, jako usmíření konfliktu nalezením něčeho, co jsme nikdy neztratili… co trvá. Ukazuje mi, jak kvete do krásy, pučí, bují, mění šaty, je pokaždé jiná, přestože se známe nespočet let. Netuší výjimečnost, s jakou se jí dotýkám, a proto se mi nikdy neoddá celá. Přirozenost se ráda skrývá, praví Herakleitos, a já nechci být jedním z mnoha, komu bude patřit. Od doby, kdy její krajina vystoupila z temnoty pravěkého moře Tethys, zplodila bezpočet synů i dcer, jsem jedním z nich; zamilovaný Platon v jeskyni nevědění, navracející se do jejího kamenného klína.
