Já, Libuše

Libuše Jarcovjáková
Fotografka, jež mapuje svůj život a dokumentuje své pocity prostřednictvím vizuálně silných fotografií od 70. let minulého století. Její práce byly vystavovány po celé Evropě a publikovány v mnoha významných evropských časopisech a novinách (TheGuardian, Le Monde) a také v New York Times nebo Aperture ve Spojených státech. Mezi její knihy patří např. celosvětově úspěšná kniha Evokativ mapující fotografie z Československa 70. a 80. let, která se dostala do užšího výběru na cenu Aperture – Paris Photo Book Award, a nová kniha T-Club poskytující jedinečný pohled na divoký undergroundový život legendárního LGBTQ+ baru v Praze 80. let. Libuše Jarcovjáková je také hrdinkou nového filmu „Nejsem vším, čím chci být“, který se promítá v hlavní soutěži filmového festivalu Millennium Docs Against Gravity tento rok a bude promítán na festivalu v Karlových Varech. Je ceněna za svůj jedinečný pohled na svět a schopnost zachytit autentické a intimní okamžiky. Její práce přináší důležité svědectví o životě v různých historických obdobích a kulturních prostředích.

Libuši znám dlouho. Je to jeden z mála lidí, kteří ve vás v její blízkosti zanechávají nádherně klidný pocit. Svým silným vyprávěním a promítáním fotografií o životě vám dojde, že se dá opravdu téměř vše v životě zvládnout.

Stojím v Ostrovní ulici, když zpovzdálí přichází Libuše. „Tady přímo nad námi, v tomto domě, kde je ten balkón, jsem se narodila a prožila své dětství,“ vypráví, když si spolu dáváme ranní kávu před ateliérovou přednáškou fotografie na UMPRUM v Mikulandské ulici za rohem. Ještě mám v živé vzpomínce, když mi kdysi můj kamarád Míra Valeš říkal: „Karin, musím ti někoho představit. Tolik nádherných fotek, tak silný příběh a představ si, ještě to nikdo neviděl. Ta fotografka bude jednou hodně slavná. Vlastně se divím, že ještě není.“ A stalo se. Libuše se od té doby opravdu stala celosvětově uznávanou fotografkou, která má ve svých archivech fotografie s takovými tématy, které nikdo nikdy nefotil nebo z nějakého důvodu již nejsou k dispozici. Povídaly jsme si spolu o dětství, o počátcích, o jejích životních radostech i strastech, úspěších, o tom, co by chtěla předat dál. O nově natočeném filmu, o tom, že je potřeba zůstat vždy svůj. Ráda bych přepsala do slov celý její dosavadní život, ale protože by to vydalo na román, předávám dál jen pár střípků z našeho rozhovoru.

Libuše, jaké bylo tvé dětství? Vyrůstala jsi v ulicích samotného centra Prahy. Pamatuješ si na něco živě z velmi raného období?
Narodila jsem se do umělecké rodiny. Otec byl malíř, grafik a restaurátor, matka vystudovaná malířka. Rodiče neměli žádné peníze a v životě byli nepraktičtí. Otec byl v době, kdy jsem se narodila, na vojně, na dva roky. Maminka ještě studovala. Těsně předtím, než porodila, získali nějaký prostý byt v Ostrovní ulici. Máma byla ještě ten den, kdy jsem se narodila, kreslit na Střeleckém ostrově, kde jí odtekla plodová voda. Ale ona nevěděla, že to něco znamená. Večer se dopravila do porodnice, kde jsem se někdy kolem jedenácté hodiny narodila. Z té doby velmi ráda vzpomínám na velmi laskavou péči mé tety Verunky. Jejich rodina byla taky chudá, ale byli laskaví a spravedliví. Dodnes taky živě vidím před očima detaily mlátičky, jejich barvy a barvy všude kolem, cítím všechny ty vůně jedněch z posledních žní. Byly mi sotva dva roky, nikdo mi to nevěří, ale já si některé věci pamatuji detailně. Třeba černobílé reprodukce Mikuláše Alše v knize Lidových písní. Když jsem tu knížku opět dostala před pár lety do rukou, poznávala jsem každý detail.

Jinak celé mé dětství je tak nějak spojeno s Vojtěšskou čtvrtí, se zázemím kolem Národního divadla, se Žofínem, Střeleckým ostrovem, Dětským nebo Židovským ostrovem na druhém břehu, které byly v té době úplná divočina. My jsme tam od dětství trávili strašně moc času, úplně samostatní, s klíčem na krku. Vraceli jsme se domů za tmy, špinaví, s rozbitými koleny. Hezké bylo, že jsme cestou domů často potkávali známé herce, kteří šli na svá večerní představení. Vzpomínám na malé obchůdky, které se táhly Ostrovní ulicí, kde jsem chodila do školy. Ráda vzpomínám na naši hodnou paní učitelku, na to, jak jsem se hned první den ve škole nedorozuměním ztratila. Asi jsem byla velmi samostatné a zvídavé dítě, které se rozvíjelo všemi možnými kanály, jak to šlo.

Velmi brzy jsem se potkala s Ester Kumbachovou, která byla mé mámy nesmírně důležitá kamarádka. Jezdívaly jsme k ní v neděli na celý den, protože v sobotu se ještě pracovalo a já trávila hodiny ve vaně s úžasnou pěnou ve vodě. Toto jsme doma vůbec neměli. A prohlížely jsme si knížky a bylo to strašně fajn. Ester mě hodně od mládí podporovala. Třeba s tátou jsem vedla permanentní válku. Byl ke mně velmi kritický a všechno bylo špatně. Šidila jsem, co se dalo. Všechno jsem dělala na poslední chvíli, ale tak, aby to nepoznal. Kolem třetí třídy, kdy jsem si začala šíleně vymýšlet a chodit hodně za školu, pamatuji si, jak jsem si od pana souseda, který byl po noční, vypůjčila koloběžku a krátké kalhoty jeho syna. Jak mi to mohl dát, nechápu dodnes. A jezdila jsem jen tak sama na Žofín, kde jsem se ráda houpala na houpačce a měla jsem na hlavě takový kubánský klobouk, protože v té době už maminka pracovala v aeroliniích jako propagační výtvarnice. A když se mě lidé ptali, co tam dělám a proč nejsem ve škole, odpovídala jsem, že já nemusím, že jedeme na Kubu. Aktovku jsem měla plnou starých svačin a sama si podepisovala žákovskou. To byl strašný skandál.

Tak nějak jsem se prokousala celou devítiletkou a od osmé třídy jsem se už začala trochu zajímat o fotku, chodit do nějakých bizarních kroužků, kde jsme vlastně neměli ani komoru a dělali jsme vlastně ty malé kontaktní kopie negativů při obyčejné lampě, než jsem začala chodit do více profesionálního kroužku. V té době jsem se také rozhodla, že chci jít na grafickou školu. I když mámě spadla brada a chvíli se mě snažila odradit, že to nezvládnu, skvěle mě na ni pak sama připravila a suverénně jsem to zvládla.

A co následovalo potom? Víme, že na FAMU ses dostala až na několikátý pokus. Co ti přinesly další roky v rámci fotografování a osobního života?
V roce 1971 jsem se hlásila na vysokou, ale z kádrových důvodů jsem nebyla přijata. Čtyři roky jsem střídala zaměstnání jako dělník a v tiskárně. V roce 1976 jsem byla napotřetí přijata na FAMU, obor fotografie. Ve druhé polovině 70. a v první půlce 80. let jsem fotila v Praze, mj. romské rodiny, vietnamské dělníky, časem jsem se stala jedinou fotografkou pražské LGBT komunity. Polovina 80. let patřila několika návštěvám a fotografování v Japonsku. Tam vznikaly dokumentární a volné fotky, fotila jsem tam taky pro velké módní časopisy a docela vydělávala. V této době jsem žila velmi komfortní život, ale cítila jsem, že to tak dál nejde, že potřebuji o něco tvrdší životní zkušenost.

V roce 1986 ses provdala a konečně mohla vycestovat do západního Berlína. To byla ta cesta za tvrdší zkušeností, je to tak?
Ano, ale netušila jsem, jak moc tvrdá bude. Neuměla jsem jazyk, v kapse jsem měla asi osm marek. Můj muž žil v Berlíně, ale všichni mí přátelé se mezitím odstěhovali. Jediné pozitivum bylo, že jsem tam měla svůj vlastní byt. Pobyt v západním Berlíně byl vždy plánovaný jako cesta na zkušenou. Jela jsem tam s tím, že budu stále zaznamenávat jak psanou, tak fotografickou formou svůj osobní život. Neustálým focením autoportrétů jsem se snažila získat zpět svou ztracenou sebedůvěru. V té době se mi také stal velmi vážný úraz, porazilo mě na kole auto. Musela jsem splácet velký dluh, protože jsem nebyla pojištěná, měla jsem dlouhodobé následky, úraz byl vážný. Nakonec vše dobře dopadlo. V Berlíně jsem vydržela až do pádu zdi. Pomalu jsem nacházela nové přátelé, měla jsem zaměstnání, mluvila jsem plynně německy.

Nicméně v roce 1990 jsem se strašně zamilovala do ženy, se kterou jsem se sice znala od 18, ale teprve tam po její návštěvě to nějak propuklo a za tři dny jsem se přestěhovala zpět do Prahy. Od té doby jsme spolu. V roce 1992 jsem začala učit na Hellichovce, kde jsem vydržela do 2014. Přišly těžké deprese, vyhoření, dokonce hospitalizace. Jednoho dne jsem na schodech našla mámu, která prodělala těžkou mrtvici. Rozhodla jsem se vzít si ji domů a starat se o ni společně s mou sestrou. V té době našeho spolužití vznikla série asi 8000 fotek každodenního života s ní. Náš vztah tou zkušeností získal jiný rozměr. Mámu jsem naučila ještě kreslit levou rukou, byla pravačka. Byla stále moc milá i přes její zdravotní situaci. Byly to tři těžké, nezapomenutelné roky, na které ráda vzpomínám. I když to byly roky poslední s čekáním na smrt.

To muselo být pro tebe velmi náročné období, z období depresí do období vyrovnávání se se smrtí mámy…
Ani nevím, kde jsem brala tu odvahu, taky nevím, jak jsem mohla přežít všechny ty hluboké deprese. Kolikrát jsem byla na dně. Vždycky jsem měla rozkolísanou osobnost, mám ji dodneška. Těžkými depresemi jsem přestala trpět teprve někdy po smrti mé mámy, kdy jsem začala dělat nějakou homeopatickou léčbu a v podstatě dnes jsem bez depresí. Ale samozřejmě mám výkyvy, jsou období, kdy mám velké tvůrčí bloky.

Libuše, máš za sebou nespočetně mnoho realizací, úspěchů, výstav, počinů, publikací. Můžeš některé z nich jmenovat a přiblížit nám tvůj poslední zásadní počin v podobě dokumentárního filmu, který se bude promítat také na letošním festivalu v Karlových Varech?
Z těch důležitých je to výstava v Arles v roce 2019. Jmenovala se Evokativ a mapovala život v Československu od sedmdesátých let do roku 1989. Kurátorkou byla Lucie Černá, která k tomu vydala ve svém vydavatelství „Untitled“ stejnojmennou knihu. Výstava Evokativ byla podle britského The Guardian nejlepší fotografickou výstavou roku 2019, kniha byla mezi 10 nejlepšími knihami 2019 v Aperture a Paris Photo.

A můj zatím poslední zásadní počin je celovečerní dokumentární film režisérky Kláry Tasovské, Nejsem vším, čím chci být, na kterém jsme pracovali čtyři roky. Vše začalo za covidu, takže bylo jasné, že nebudeme nikam cestovat, což bylo na druhou stranu obrovské štěstí. Klára se v jednom momentě rozhodla, že film postaví na fotografiích. Prošla opravdu celý můj archiv, hodně se skenovalo, měli v jednom momentě asi 70 tisíc fotek v počítači, což se pak během dvou a půl roku každodenní práce ve studiu zredukovalo na tři tisíce fotek. Nyní film cestuje, byl na festivalu v Berlíně, ve Varšavě, pojede do Lisabonu, do Brazílie, má být oficiálně představen na FF v Karlových Varech. Česká premiéra v kinech je 3. října, pak bude Bratislavská premiéra, Vídeňský festival a mezitím další šňůra všech různých festivalů. Celý ten film je pro mě spíše zpověď o mně samé, o  člověku, o mém životě, více než o fotografiích. Mapuje život od mých šestnácti let do pádu železné opony. Trailer může zavánět trochu politicky, ale není to tak.

Dlouhodobě se věnuješ fotografické pedagogice. Máš pro novou fotografickou generaci nějaké poselství?
Vlastně by se dalo říct, že tento film beru jako poselství mladé generaci. Že má smysl fotit. Být autentický a fotit věci, které jsou důležité hlavně pro ně. Moc si nedělat hlavu s tím, jestli se to hned někde prosadí, nebo ne. Mít stále na paměti, že je důležité být a zůstat svůj, nepřizpůsobovat se věcem, které jsou momentálně žádané. Nezaprodat svou duši.