Když se Tereza Basařová vrátila z Austrálie, kde studovala ilustraci, uvědomila si, že ji to nejvíc ze všeho táhne ke knihám. Jejich hrdinové se tak brzy začali stávat součástí života stejně jako digitální štětce.
Díky vám ožívají hrdinové knih. Jsou mezi nimi postavy, které jste ztvárnila a uvízly vám v paměti natolik, že si na ně tu a tam vzpomenete?
Několik by se jich určitě našlo! První mě napadá knížka Ženy, co se nedaly od Ivany Peroutkové, která mladým čtenářům představuje slavné dámy české historie. Tam se to hrdinkami jenom hemží. Práce na téhle knížce pro mě byla docela zážitek – namalovat třeba Toyen nebo Miladu Horákovou tak, aby to byly opravdu ony i s celým svým příběhem, to dá docela zabrat! Líbilo se mi, že všechny ty ženy byly hrdinkami po svém – univerzální návod neexistuje. Tak se snažím pamatovat na to, abych nikoho nenapodobovala, byť by to byl hrdina sebevětší, a radši se soustředila na to, v čem můžu být dobrá já sama.
Co pro vás znamená ilustrovat knihu, s čím je u vás takový úkol spojen a kterou část tvůrčího procesu máte nejraději?
Ilustrování knížky v mém případě obnáší hlavně to, že si k ní musím vytvořit osobní vztah, tedy najít v ní něco, co mnou rezonuje. Tohle něco pak poslouží jako podhoubí pro konkrétní nápad. Mně přitom nezbývá než doufat, že ke čtenářům kniha promluví podobným způsobem jako ke mně – nikdy si totiž nemůžu být jistá, že jim nebude mnou zvolený motiv připadat úplně mimo.
Na začátku celého tohoto procesu se nejvíc těším na dva momenty. Na ten první ideálně dojde hned v první fázi mého úkolu, tedy při čtení knížky – je to chvíle, kdy se dostaví nápad na hlavní motiv. Často vlastně ani nemám pocit, že jsem ho vymyslela já sama – nápad prostě přijde, až se mu bude chtít, já ho jen vyhlížím. Druhý moment přichází během samotného ilustrování a předcházejí mu hodiny a někdy i dny zkoušení různých kompozic, barevností, štětců atd. Nejdřív to pořád není ono a já mám strach, že se mi nikdy nepodaří přijít na to správné řešení. A když ho pak objevím, tak se mi uleví a dál můžu klidně pracovat s vědomím, že jsem na správné cestě.
Jaký je váš oblíbený ilustrátor?
Mám spoustu oblíbených umělců, ale nejsem si jistá, jak moc se žánrově překrývají. Například zbožňuji rostliny Michala Bačáka, portréty Dany Ledl, krajiny Jindřicha Janíčka a legrační styl Patrika Antczaka, ale kdybyste se mě ptali, co má jejich tvorba společného, tak jen pokrčím rameny.
Kdo vás na začátku nejvíc ovlivnil a kdy jste si uvědomila, že byste chtěla ilustrovat knihy?
Kreslila jsem sice už odmalička, ale takové první větší nakopnutí (samozřejmě v dobrém) přišlo od Vladimíra Strejčka z Drawetc., u kterého jsem byla před několika lety na kurzu ilustrace ve Scholastice. Další vlna motivace pak přišla v Austrálii, kde jsem taky studovala ilustraci, a nadchla mě tam přátelská a tvůrčí atmosféra školy, do které jsem chodila.
Na jakých ilustracích teď pracujete a na kterou další knihu se těšíte?
Momentálně pracuji na románech Jane Austenové a skvěle si to užívám – teď zrovna čtu Rozum a cit. Nedávno jsem dokončila Pýchu a předsudek a Mansfieldské panství a moc se těším, až je nakladatelství LEDA vydá.
Jakou techniku nejraději používáte?
Už skoro rok používám k práci výhradně grafický tablet a Photoshop, hlavně proto, že digitální tvorba je nesrovnatelně rychlejší než tradiční techniky. Je také mnohem flexibilnější – když se například rozhodnu, že chci změnit nějaké barvy nebo něco trochu posunout, nemusím celé dílo od začátku předělávat. Používám digitální štětce, které napodobují tradiční nástroje, například tužku, brush pen nebo kvaš. Ráda také do ilustrací přidávám různé textury, obrázky pak totiž vypadají přirozeněji a méně ploché. Fascinuje mě, co všechno Photoshop dokáže, ale musím se přiznat, že mi pak občas chybí i skutečný papír.
Sníte o některé knize, že byste ji chtěla ilustrovat?
Dlouho jsem snila o té Jane Austenové, což se mi teď splnilo, i když jsem byla přesvědčená, že takové pocty se mi dostane nejdřív tak za deset patnáct let, jestli vůbec. Podobně „skromné“ přání mám ještě jedno – jednou bych ráda ilustrovala Harryho Pottera, knížku mého dětství. Trošku se ale zdráhám to říkat nahlas, jednak abych to nezakřikla, ale zároveň taky abych to nepřivolala moc brzy – chtěla bych si na tyhle knížky vyhradit opravdu štědré množství času, a to teď není možné.
Byla jste typické dítě s pastelkami, nebo jste měla i jiné zájmy?
Asi nepříliš překvapivě jsem měla kromě kreslení zálibu také ve čtení. Ale ani v jednom případě se podle mě nejednalo o nějakou posedlost, nebyla jsem myslím ani výjimečný výtvarný talent, ani úplný knihomol.
Čeho byste chtěla ve své profesi dosáhnout?
Jednou bych chtěla být schopná se podívat na svůj obrázek a být s ním opravdu spokojená! Zatím stále nacházím nedostatky, pořád mám co zlepšovat. A tak se pořád něčemu učím, ale naštěstí mě to baví.