Když první díl trilogie Šikmý kostel zazářil na české literární scéně tak, že jej jedním dechem četli lidé napříč generacemi a příběhy z Těšínska se staly bestsellerem, autorka a vydavatelka Karin Lednická zažívala obrovské překvapení z rychlosti, jakou se jí podařilo překročit hranice regionu.
Práce Karin Lednické je důkazem toho, že pokud vás něco žene dělat věci, o kterých ostatní pochybují a na prvním místě není touha po slávě nebo penězích, ale opravdovost, překvapíte nejen ty, co pochybovali, ale i sami sebe. Když se mi dostal do rukou první díl trilogie Karin Lednické Šikmý kostel, nemohla jsem se od čtení odtrhnout a šikmý kostel svatého Petra z Alkantary byl ode mě v té chvíli vzdušnou čarou jen pár kilometrů.
Kronika zaniklého města, o kterém mi vyprávěl můj otec. Důvěrně známý region, co jsem před dvaceti lety opustila, si mě vzal zas celou zpět. Vybavilo se mi pohlazení po vlasech od mé babičky a něžné oslovení nářečím, které je svéráznou směsí polštiny, češtiny a němčiny, vybavil se mi její příběh, který by sám o sobě vydal na román.
Zase jsem se cítila jako malá holka, co sedí vedle ní v kuchyni, když zadělávala na buchty s tvarohem. Slezsko je region několika národností a vyznání, plný silných příběhů, náhlých zvratů, velkých tragédií, těžké práce a obyčejných lidských radostí, které se vepsaly do našeho podvědomí, do našich vzorců chování, do našich osudů. Když jsme se s Karin Zadrick vypravily poprvé na setkání s Karin Lednickou k šikmému kostelu, vyhnal nás déšť a vzniklo jen několik fotografií samotného kostela. Podruhé jsme jako místo setkání zvolily Svinov, kde autorka Šikmého kostela žije, ale netušily jsme, na jak okouzlující místo nás zavede. Moje vzpomínky na Ostravu jsou spojené se zdmi z červených cihel, červeným kostelem a začouzenými komíny.
Syrová krása, která má do kýče velmi daleko. Když jsme s Karin a Karin stály pod balkonkem rozkvetlým všemi barvami, stoupaly pak nahoru oprýskaným schodištěm starého domu z červených cihel, jako bychom byly blízko těm generacím, co se musely životem protloukat tvrdě, a přesto neztratily naději. Patříme sem stejně jako můj praděda s očima orámovanýma černým uhelným prachem…
Kde se cítíte nejvíce doma?
Doma jsem ve Svinově: tam bydlím, tam jsem vychovala děti. Ale je spousta míst, kde se taky cítím takříkajíc jako doma, a ta škála je dost rozsáhlá – namátkou ve staré Karviné, v Praze, v Londýně, ale taky třeba v kyrgyzském Jeti Oguz nebo kolem Bajkalu. Miluju cestování a díky němu jsem se možná naučila být doma všude tam, kde právě jsem.
Dokázala byste Karvinsko neznámému cestovateli představit jen v několika větách?
Je to kraj původně zemědělský, s půvabně zvlněnou krajinou plnou krásných lesů, v němž žijí svojští, srdeční lidé. Zdevastovaný ekologicky těžbou černého uhlí v uplynulých sto padesáti letech, zdeptaný sociálně i ekonomicky kvůli fatálně špatným rozhodnutím v posledních dvou dekádách. Očerněný pokřiveným mediálním obrazem. Trpící odlivem obyvatelstva. A nyní stojící na křižovatce, jakým směrem se vydat po zavření šachet.
Osobně se přimlouvám za odklon od těžkého průmyslu nebo budování montoven na zelené louce, protože tohle všechno už tady přece bylo, a smutný výsledek je všeobecně známý – vždyť tady kvůli průmyslu zaniklo celé město! Naopak se přimlouvám za vznik moderních výzkumných center a podporu turistického ruchu, jejichž kombinace může vytvořit nová pracovní místa a umožnit trvale udržitelný rozvoj. Karvinsko má všechny předpoklady pro to, aby se stalo vyhledávanou turistickou destinací – příroda se už stihla zahojit, je tady krásně. A v samotném středu oblasti stojí šikmý kostel sv. Petra z Alkantary, unikátní stavba, která v sobě nese všechny vrstvy pohnuté historie tohoto kraje, obklopená zeleným prostorem ztraceného města se dvěma památkově chráněnými šachtami. Opravdu tady vidím velkou šanci k mocnému nadechnutí.
Ke kterému z míst, jimiž procházejí hrdinové vaší trilogie, máte nejosobnější vztah?
Přiznám se, že mám trochu problém s těmi „nej“. Ve staré Karviné mám ráda spoustu míst, třeba vyhlídku na šikmý kostel z louky nad ním, okolí České ulice, místo, kde stávala kolonie Mexiko, bývalou zámeckou zahradu na Solce… Je toho hodně, opravdu neumím vybrat jediné místo.
Vytvořila jste kroniku zaniklého města založenou na historických událostech, která se rodila pomalu z vyprávění pamětníků a vaší fantazie. Co je pro vás tím zásadním poselstvím celé trilogie?
Dovolím si ke zmíněnému výčtu zdrojů přidat ještě archivní dokumenty, odbornou literaturu a četné konzultace s historiky, bez nich by to opravdu nešlo. Ale k vaší otázce. Chtěla jsem zaznamenat historii zaniklého města a jeho okolí, protože to přede mnou v tomto rozsahu nikdo neudělal. Lidé i krajina na Karvinsku dostali naloženo opravdu vrchovatou měrou – byla by ohromná škoda, kdyby to všechno upadlo v zapomnění. Mým záměrem bylo na turbulentní a mnohovrstevnatou historii Karvinska upozornit, vrátit zdejšímu kraji ztracenou hrdost, pomoci lidem najít ztracené kořeny. Z ohlasů čtenářů soudím, že mi to snad podařilo.
Jak velkou roli při vyprávění pamětníků hrála důvěra a důvěrnost?
Není přece jednoduché svěřit se cizímu člověku… Vnímám ohromný rozdíl mezi přístupem pamětníků z počátků mojí práce a tím, jak k rozhovorům se mnou přistupují nyní, když už moji práci znají. Vědí, že se nemusejí obávat, že jejich vyprávění zneužiju nebo překroutím. Teď jsou ke mně mnohem otevřenější, mají ke mně větší důvěru. Mnohdy mě sami kontaktují, aby se se mnou podělili o své rodinné vzpomínky – a pomáhají mi tím zaplnit bílá místa, která nacházím v oficiálních dokumentech. Což bude při práci na třetím díle, situovaném do let 1945–1963, obzvlášť důležité.
Postavy vaší trilogie jsou sice obyčejní lidé, ale v každé z nich je kus hrdinství. Kdo je pro vás osobně v dnešní době hrdinou?
Jedním z projevů hrdinství může být v našich časech i odvaha umlčet v sobě rozum a naslouchat intuici: rozpoznat svoji správnou cestu a obhájit ji sobě samému, i když se zpočátku zdá být podivná, nebezpečná nebo třeba úplně pitomá. A když už na ní jsme, nescházet z ní jen proto, že je to cesta hrbolatá nebo že nás kdosi přivolává na cestu jinou, komfortnější, konformnější či jinak obecně přijatelnější.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Ráno vstávat s radostí, že začíná nový den. Večer uléhat s pocitem, že se ten den podařilo naplnit něčím smysluplným. A protože jsem máma, je pro mě stejně důležité i vědomí, že moje děti, Davča a Zuzanka, mají ze svých životů stejný pocit, že jsou na světě rádi.
Na koho nikdy nezapomenete?
To by byl dlouhý seznam!
Která regionální osobnost je vám blízká?
To by byl taky dlouhý seznam. Kdybych teď začala vyjmenovávat, určitě na někoho zapomenu, a to bych vážně nerada.
Slezské nářečí nese vlivy polštiny, němčiny i slovenštiny a pro mnoho lidí v regionu je mateřským jazykem. I když jsem odmalička mluvila především česky, tak jsem se nikdy jen jako Češka necítila…
Otázka národnostní identity je na Karvinsku, potažmo Těšínsku velmi citlivé téma. Právě to, k jaké národnosti se zdejší člověk v minulosti přihlásil, hrálo velmi významnou roli, v určité etapě historie to byla otázka života a smrti. Necitlivými politickými rozhodnutími toto téma přerostlo v třaskavou směs, která je dodnes přítomná. Jsem však přesvědčena, že i díky mým knihám vzniká konstruktivní diskuze, z níž snad za čas vzejde poznání a smíření. Už aby to bylo! Vždyť tady lidé zcela přirozeně přepínají z jednoho jazyka na druhý, v běžném životě to nikdo neřeší. Přála bych si, aby se národnostní promísenost stala plusem, ne důvodem k rozporům.
Vnímala jsem tu pestrost a ta nabízí možnosti. O to víc vás pak zajímá rodinná historie. Jak je to s vašimi kořeny?
Mám je tady, v tomto kraji. I když můj dědeček z maminčiny strany přišel ve dvacátých letech z Vídně a babička z tatínkovy strany byla neodsunutá Němka, původem z Bílé Vody.
Celý článek najdete ve druhém čísle Amazing Magazinu, který si můžete pořídit na jednom z našich partnerských míst. Jejich seznam najdete zde.