Hory jsou každý den jiné

Kdy jste zjistili, že se jeden na druhého můžete naprosto spolehnout?

Díky tomu, že jsme spolu vyrůstali jako jednovaječná dvojčata, bereme vzájemnou důvěru jako automatickou součást našeho sourozeneckého vztahu už od dětství. Dáme-li stranou extrémní formy horských a lezeckých aktivit, spolehliví partneři a vzájemná důvěra jsou předpokladem pro bezpečný pohyb v horách, respektive pohyb v jakémkoli náročném terénu. Pro otestování této důvěry ale nejsou potřeba extrémní situace. Bez naprosté důvěry ve spolulezce nelze lézt ani v tělocvičně na umělé horolezecké stěně. V horách jsou situace komplexnější. Přidávají se faktory jako nadmořská výška, počasí, náročná orientace, vyčerpání, strach a další, které se na schopnost podávat výkon a nedělat chyby promítají na každého v daný moment jinak a v čase se jejich intenzita mění. Partneři musejí umět takové signály navzájem vnímat a správně vyhodnocovat, a i tyto dovednosti tvoří základ vzájemné důvěry.

Věnujete se náročným profesím, což vyvažujete velmi náročným sportem. Není toho adrenalinu na vás někdy příliš?

Žonglujeme s několika míčky najednou, někdy to není lehké, ale takhle nás to naplňuje. Světy byznysu a hor jsou v mnoha aspektech protikladem a perfektně se doplňují, v jiných jsou si zase velmi podobné a využijete v nich stejné dovednosti. Když máme jednoho dost, utečeme k tomu druhému.

Co vám přináší pocit naplnění a úspěchu při lezení? Je to obtížnost v daných podmínkách, nadmořská výška, nebo jiná kritéria?

Je fascinující a mnohdy neuvěřitelné, jaké vzdálenosti a překážky v rozmanitém terénu dokáže člověk zdolat vlastními silami za jeden den. Je úžasné si uvědomit, že bez ohledu na věk může člověk neustále objevovat nová místa a situace a přitom poznávat a rozvíjet sám sebe. A hory nám k tomu dávají prakticky neomezený prostor. Pocit naplnění a úspěchu přináší pohled z údolí k vrcholu hory, na kterém jsme před několika dny či hodinami stáli, stejně jako vřelé přivítání doma a chuť nás i našich kamarádů znovu vyrazit za dalším dobrodružstvím.

Máte nějakou kuriózní příhodu na téma Jak se dá nahradit něco, co jsme zapomněli nebo prostě nevzali v domnění, že to nebude potřeba?

No jéjej. I když zpravidla vyrážíme na krátké intenzivní akce, v rámci kterých se snažíme omezit výstroj a výzbroj na nejnutnější minimum, ani velký batoh na větší expedice není zárukou toho, že člověk pobere všechno, co může na druhé straně světa, daleko od civilizace a v těžko předvídatelných podmínkách, potřebovat. A tak jsme často v situacích, kdy musíme improvizovat, nahradit něco, co jsme si nevzali, co není v konkrétních podmínkách použitelné nebo zkrátka z nějakého důvodu nefunguje. Takže když člověk nemá stan, lehne si jen do spacáku. Když nemá spacák, sedne si na skalní polici, nacpe si pod zadek lana, navleče na sebe všechno, co má, včetně batohu, a počká do rána, protože jinou možnost nemá. Když jsou potřeba dvě krátká lana pro dva týmy namísto jednoho dlouhého, vezmeme nůž a z jednoho uděláme dvě. Když je potřeba delší lano, než člověk zrovna má, musíme si poradit jinak. Slanit na vícekrát, lézt souběžně nebo zvolit jinou cestu. Když jsme před nedávnem dorazili na chalupu pod hřebenem jedné ze švýcarských čtyřtisícovek, kamarádka Lenka zjistila, že si při opakovaném přebalování a eliminaci méně potřebných věcí omylem nechala v autě jednu pohorku. Takže si další den ve tři ráno nasadila vypůjčené návleky a sedmnáctihodinový výstup a sestup absolvovala v jedné pohorce a druhé nízké nástupové botě, na kterou jí naštěstí pasovaly mačky. Když v zimě kamarádovi Lukášovi v zamrzlé severní stěně skotského Ben Nevisu uletěla péřová bunda, zvládnul zbytek výstupu a sestup zahříván naivní představou, že ji pod stěnou druhý den najde.

Jak vypadá ta kratší verze výpravy do hor? Co se dá v horách stihnout například za dva nebo tři dny?

Někteří čtenáři si asi budou klepat na hlavu, ale nejednou jsme vyrazili do Dolomit nebo do Chamonix na jeden intenzivní lezecký den. Zkrátka, okolnosti bývají často takové, že buď jedeme na jeden den, nebo nejedeme vůbec. Navíc jeden lezecký den může znamenat až 24hodinovou lezeckou akci, po které toho má člověk zpravidla dost. V pátek odpoledne po práci sedneme do auta, po cestě dořešíme poslední neodkladné pracovní úkoly a brzo ráno v sobotu uléháme ve spacácích na parkovišti vedle auta v jednom z dolomitských sedel. Pár hodin spánku, batohy na záda a před východem slunce už s čelovkami stoupáme pod skalní stěnu nebo ledopád. S východem slunce lezeme první lanové délky, po poledni jsme na vrcholu a navečer sestupujeme zpátky k autu. Pokud zbudou síly, odjíždíme ještě tentýž den zpátky do Čech a neděli trávíme se svými rodinami. Pokud síly nezbudou, vyrážíme domů další den po ranním kapučínu, někdy ještě po krátkém lezení na skalkách v okolí. Obecně se toho za pár dní dá po Evropě i mimo ni stihnout hodně. Za tři dny jde zvládnout většina alpských kopců, za čtyři pak náročnější nebo techničtější výstupy. Mimo Alpy jsme zvládli například vrchol nejvyšší hory Kavkazu Elbrusu na skialpech za čtyři dny včetně cesty z Prahy a zpět, v zimě jsme na prodloužený víkend odlétli za lezením do zamrzlé severní stěny skotského Ben Nevisu a v květnu jsme za pět dnů projeli shora dolů Jordánsko a stihli si přitom zaplavat v Mrtvém moři, projít historickou Petru a tři dny krásně zalézt na pískovcových skalách v měsíční krajině známého Vádí Rum.

Nejtěžší okamžik?

Těžkých okamžiků je v horských a lezeckých disciplínách mnoho. Mezi ty nejtěžší určitě patří situace, kdy dojde k nějaké nehodě, zranění nebo neočekávané nepříjemné situaci, momenty, kdy je třeba se otočit a akceptovat, že nedosáhneme cíle, a také stavy vyčerpání, kdy má člověk pocit, že už nemůže dál, a přesto musí. Za nás jako velké spáče by však na seznamu těžkých okamžiků nemělo chybět ani vstávání před vrcholovým dnem, zejména v zimních podmínkách. Specifikem aktivit v horách je to, že se snažíte být v exponovaných místech v době, kdy je riziko spojené s prostředím nejmenší. To znamená procházet ledovcem v noci či brzy ráno a neviset na laně pod ledovým sérakem na přímém slunci ve čtyři odpoledne. Takže se v horách vstává brzy. Hodně brzy. Někdy vyrážíte před půlnocí, někdy ve dvě ráno, někdy ve čtyři. Celá akce je plánována tak, aby se lezlo za co nejlepších podmínek. Akcím ve vysokých horách předcházejí týdny, někdy i měsíce plánování a příprav, následuje cestování a přístup pod horu, po odpovídající aklimatizaci samotný výstup, než přijde konečně vrcholový den, ke kterému směřuje hlavní energie, s řádnou rezervou pro bezpečný sestup. Pak vám o půlnoci zazvoní budík na hodinkách. Ležíte v navlhlém spacáku ve stanu, jehož vnitřní stěny jsou pokryté zmrzlou zkondenzovanou párou. Každý malý pohyb ve stísněném prostoru znamená, že vám námraza ze stanu padá do obličeje a na všechny věci. Zapnete čelovku, rozepnete stan a podíváte se ven. Zatímco ve stanu je příjemná teplota lehce pod bodem mrazu, venku mrzne jen praští, fouká a je tma jak v pytli. Nadšení z výkonu se choulí někde daleko v koutku mysli, hlavou začnou lítat myšlenky na dřinu, která je před námi, a jediné, co si v ten moment přejete, je zůstat zachumlaný ve spacáku a spát. Naštěstí se tenhle pocit vždycky během chvíle rozplyne jako pára nad vařičem, na kterém rozpouštíme sníh, abychom se po skromné snídani mohli vydat vstříc dalšímu dobrodružství.

Jaká byla největší radost, kterou jste společně zažili?

Plníme si své sny! To je ta největší radost. Ale neplníme si jenom ty lezecké. Máme milující rodiny, děláme práci, která nás baví a do toho se nám daří vyrážet do hor zažívat nová dobrodružství. Soustavně pracujeme na tom, abychom byli na naše akce co nejlépe připraveni po všech stránkách, ale v horách jsme pokorní a už dávno víme, že v horolezectví je tou největší odměnou bezpečný návrat domů. I když se zrovna nepovede vylézt plánovanou cestu nebo kopec, když nevyjdou podmínky nebo počasí, i tak si přivezeme spoustu zážitků a nových zkušeností, pro které do hor jezdíme. A když se nám povede dosáhnout stanoveného lezeckého cíle, je samozřejmě radost o to větší. Na horách je úžasné to, že jsou každý den jiné, a i kdyby se člověk stokrát vrátil na stejnou cestu, každý výstup bude unikátní a nabídne nové výzvy.

Působíte jako dokonale sehraný pár. Lezete si někdy na nervy?

Odchodili jsme spolu základní, střední i první vysokou školu. Takže lze říct, že jsme na sebe zvyklí. O to intenzivnější jsou pak situace, když se navzájem štveme. V horách ale není prostor na žádné hry nebo pózy. Když nastane názorový problém, vyřeší ho zpravidla krátkodobé intenzivní emoce a ať už je to mezi námi, nebo s kýmkoli dalším v týmu, při lezení spoléháme jeden na druhého a stresové faktory se snažíme překonávat v zájmu společného cíle.

Kdo vás přivedl k lezení?

Na skály nás poprvé vzal táta, který zamlada sám lezl. Od dvanácti let, kdy jsme se přestěhovali do Deštného v Orlických horách, jsme členy tamního horolezeckého oddílu. V rámci oddílu jsme prošli základy lezení na skalách a v horách, metodickou a sportovní průpravou, a především jsme kolem sebe měli odmala lidi, kteří nám postupně předávali své mnohaleté zkušenosti. Metodiku a techniku lezení jsme následně vylepšovali i během studia na FTVS a k pohybu v horách přispělo i naše vzdělání v rámci Asociace profesionálních učitelů lyžování (APUL).

Bez čeho se neobejdete?

Bez rodiny, bez kamarádů, bez výbavy a bez pravidelného tréninku. Oba jsme vystudovali FTVS, obor Tělesná výchova a sport, Petr (manažer strategie ve Skupině ČEZ) poté VŠE a magistra v Rotterdamu a Marek (advokát pražské pobočky Baker McKenzie) pražskou Právnickou fakultu. Baví nás trénink a víme, že bez konzistentní přípravy a neustálé připravenosti naše akce nelze podnikat. Snažíme se držet krok s kamarády, často profesionálními či poloprofesionálními sportovci. Ročně naběháme každý kolem tisíce kilometrů, pár tisíc najezdíme v kopcích na kole, několik set kilometrů najezdíme na běžkách. Udržujeme dlouhodobou vytrvalost, do toho lezeme, posilujeme a kompenzujeme. K srdci nám přirostla fráze horolezce a fotografa Jimmyho China, který v jednom rozhovoru odpovídal na otázku, jak se před výkonem dostává do formy. Odpověděl ve smyslu, že to není o tom, dostat se před akcí do formy, ale o tom, nikdy z ní nevypadnout.

S jakou výbavou odjíždíte do hor?

Asi není úplně přehnané říci, že v podstatě s tou nejlepší, kterou lze v dnešním globalizovaném světě sehnat a která je výsledkem práce profesionálů v mnoha oborech. To je výhoda dnešních horolezců oproti dřívějším generacím průkopníků tohoto sportu, kteří se museli spoléhat na tehdy (ne)dostupnou výbavu ze svého blízkého okolí. Je skvělé, že i díky našemu partnerovi HUDY můžeme pro své akce používat spolehlivou výstroj a výbavu, která nám pomáhá v náročných situacích. S dostupností výbavy jde ale ruku v ruce i odpovědnost, a to jak v souvislosti s použitými materiály, výrobou a distribucí, tak s jejím samotným užíváním a jsme moc rádi, že v této oblasti s našimi partnery sdílíme stejné hodnoty a věříme, že díky nim budou moci do panenských hor vyrážet i další generace horolezců.

Jak dáváte dohromady tým na konkrétní výpravu?

Poskládání správného týmu je klíčovým předpokladem každé akce. Nejen proto, že chceme čas v horách trávit s fajn lidmi, ale zejména proto, že musí odpovídat zvolenému cíli. Je to takový paradox horolezectví, které je ze své podstaty individuálním sportem, ale jehož významnou součástí je spolupráce zpravidla v malém týmu, který musí být lidsky, výkonnostně i technicky kompatibilní. A i když se to na první zamyšlení může zdát jako jednoduchá věc, sehnat na konkrétní výstup spolehlivého parťáka, kterému rodinné a pracovní povinnosti dovolí odjet, který bude mít peníze na pokrytí souvisejících nákladů a který bude mít odpovídající technické dovednosti a fyzickou kondici, je často velmi obtížné. A tak neustále udržujeme kontakt nejen s našimi nejbližšími kamarády a kolegy z horolezeckého oddílu, ale i s širší horolezeckou komunitou, abychom na každou akci měli někoho, kdo se s námi rád naváže na lano a měli pro danou akci ten správný tým.

Báli jste se v horách někdy o život?

Mnohokrát. Ale člověk se se strachem musí naučit pracovat. Pokud je strach kontrolovaný a v rozumné míře, je„dobrým policajtem“, jak říká Jiří Stýv Švejda, bývalý předseda našeho oddílu a horolezecká legenda. Když člověk strach nemá, ztrácí přirozený respekt a koncentraci a může být náchylnější k tomu, aby udělal chybu.

Jako zkušení horolezci dokážete odhadnout rizika. Změnil se váš přístup po narození dětí?

Děti jsou pro nás v horolezeckém sportu „game changer“a minimalizace rizik je pro nás a naše rodiny silné téma, které by vydalo na samostatnou knihu, tak se k němu třeba jindy zase vrátíme.

Jak byste navzájem popsal jeden druhého?

Jsme jednovaječná dvojčata. Většinu aktivit jsme odmalička dělali spolu, a tak jsme vedle sebe vždy měli někoho, s kým jsme mohli, někdy i museli soupeřit. Taková přirozená motivace jako výchozí nastavení. A to nás samozřejmě utvářelo. Máme v sobě zakořeněnou soutěživost, snahu posouvat se dál a překonávat výzvy. To se projevuje jak v našem sportovním, tak i v pracovním životě.

Co pro vás hory znamenají? Jaký nejniternější pocit s nimi máte spojený?

Hory a skály jsou pro nás příležitost vyčistit si hlavu, podat výkon, nadýchat se čerstvého vzduchu, užít si čas s fajn lidmi, zažít nové věci a poznávat nová místa, lidi a sami sebe. A u těch míst se stojí za to zastavit. Člověk by ani nevěřil, kolik krásných míst máme jenom v našich domácích Orlických horách, Krkonoších nebo jen pár hodin jízdy autem v Rakousku, Dolomitech nebo Alpách. Přitom aby je člověk objevoval, nemusí jít nutně o kdovíjaké výkony. Do úžasného světa hor lze nahlédnout i s malým úsilím. Vyjet s rodinou lanovkou do sedla a projít se po hřebeni, vyšlápnout z údolí na chatu a projít se podél ledovce, užít si východ nebo západ slunce nad mraky a bez lidí, prokličkovat pěšinu pod skalními stěnami nebo nahlédnout do ledovcové jeskyně. Možností je spousta a zaleží na každém, jak moc se krásou hor nechá zlákat. A kdyby kdokoli hledal inspiraci na zajímavá místa, věříme, že dobře poslouží i náš instagramový profil www.instagram.com/dismanteam.