Honit se za štěstím mi nesvědčí

Michelle, zastihli jsme vás zrovna na cestě po Španělsku, ale není to úplně běžná dovolená…

Já cestuju ráda pomalu, chci zůstávat na stejném místě delší dobu, skamarádit se s místníma, mít čas psát a číst, spát, a chvíli tam mít skutečný život. Teď měním lokace po šesti týdnech a myslím, že je to taková minimální doba na to, abyste si k nějakému místu aspoň přičuchnuli. Jsem slow-traveler, chci být na jednom místě dlouho, chci si tykat s číšníkama, znát jménem místní bezdomovce a chodit s místníma na kafe. Chci vědět, kdo v ulici nejhlasitěji souloží, jak se jmenujou psi místní kadeřnice a na který lavičce je kdy přes den stín. Chci přijít do kavárny a dostat na stůl automaticky americano, protože už mě znají. Jela jsem sem dělat věci, na který si v Praze neumím udělat čas: dopsat knížku, posunout některý tvůrčí projekty a naplánovat příští rok. Potřebovala jsem se odstřihnout od tý pronikavý každodennosti, přes kterou často nevidím ty důležitý věci. Co chci vlastně dál dělat? Jak chci žít? Co mě baví tvořit? Co je smysluplný? A jak to jde udělat co nejefektivněji? Když jste sami v cizí zemi, máte na tyhle věci dost času. Nemáte schůzky. Nemáte smečku. Neznáte terén. Neznáte jazyk. Nic vás nerozptyluje.

Co před cestou plánujete?

Mám většinou naplánované dvě věci: jak se tam dostanu, kde tam budu spát a co tam chci přečíst. Ostatní věci se vždycky nějak poskládají.

Jste na sítích nepřehlédnutelná nejen díky svým projektům, ale přiznám se, že jste mě zaujala i svou vizáží a tetováním…

rvní tetování jsem si pořídila až po třicítce, teď už jich mám na pětadvacet. Baví mě myšlenka, že si můžete vést deník, osobní i čtenářský, na vlastní kůži, že zlomové okamžiky a důležité myšlenky můžete mít zašifrované do symbolů pod kůží a mít je tak pořád na očích. Všichni je máme pod kůží. Jen u mě jsou vidět.

Co vás dělá šťastnou?

Zjistila jsem, že honit se za štěstím mi nesvědčí. Vždycky, když jsem honila nějaké štěstí, byla jsem z toho akorát vyčerpaná, dobitá a po dosažení toho momentu to stejně zase rychle vyprchalo. Štěstí je prchlivá emoce. A tak se spíš snažím pracovat na své spokojenosti. Věřím totiž, že je to o mindsetu, ne o okolnostech. Že být spokojená je rozhodnutí. A že je to práce.

Váš projekt „Posviť si“ je možná způsob, jak být vyrovnanější a přestat plnit čekárny terapeutů… Co bylo tím prvním impulzem?

Posviť si není náhrada terapie, naopak, je to jedna velká upoutávka na terapii. Mám v životě tak obrovské štěstí, že jsem obklopena lidmi, se kterými vedeme hluboké a smysluplné rozhovory téměř neustále. Polovina lidí v mé smečce jsou terapeuti a druhá polovina jsme v terapiích. Když jsem o smečce jednou psala nějaký příspěvek na sítě, někdo pod ten příspěvek napsal komentář, že by taky hrozně chtěl mít takovou smečku, se kterou může vést takovéhle rozhovory. Že nikoho takovýho nemá. A mně to najednou přišlo hrozný – nemít kolem sebe nikoho, kdo by mi pokládal dobrý otázky a pomáhal mi zamýšlet se nad věcmi, od přátel až po kouče a terapeuty. A tak jsem si řekla, že prozkoumám, jestli jde vymyslet něco, co by to mohlo zmírnit. Ne vyřešit, ale zmírnit. Něco, co mi pomůže vytvořit prostor sama pro sebe, kde se budu moct nad věcmi zamyslet. A tak vzniklo Posviť si.

Čemu věnujete momentálně nejvíc pozornosti?

Snažím se být, co nejvíc to jde, v roli tvůrce. Od práce až po vztahy. Nestěžovat si, nenadávat, nepomlouvat, necítit se ublížená, ale místo toho jít a udělat to, vytvořit, vyřešit nebo jakkoliv zlepšit. Někdy mi to jde, jindy hůř. Někdy mi to přináší extrémní pocit spokojenosti, jindy je to strašně frustrující. Vždycky jsem trochu mátla lidi tím, že dělám více profesí zároveň.

Líbil se mi váš nedávný příspěvek na Facebooku – Buď sloveso… mluvíte o slash generation.

Svět se mění. Práce se mění. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se nevěnují jen jedné profesi, ale jsou multipotenciální. Jsou právníci i spisovatelé, učitelé i profi fotografové, učí jógu a zároveň mají květinářství, jsou grafici a zároveň tanečníci atd. Časté reakce předchozích generací je, že si máte vybrat jednu činnost a u té zůstat, že pak nic neumíte pořádně. Částečně je chápu a souhlasím, jako typický zástupce lomítkové generace možná neumím žádnou ze svých profesí na 200 %, ale umím všechny na obstojných osmdesát. Názor, že všichni musíme mít jen jedno povolání a toho se držet celej život, je v dnešní době už přežitek. Je to krásný, ale rozhodně ne nutný a rozhodně ne jediná správná cesta.

Pomáháte značkám rozvinout potenciál, zviditelnit se. Co je na tom nejtěžší?

Nejtěžší je přesvědčit některé klienty, že ty delší cesty opravdu přinesou víc ovoce. Že jim zkratky a rychlá řešení dlouhodobě fungovat nebudou. Věci jde totiž dělat buď rychle, levně, nebo kvalitně. Blbý je, že z té trojice můžete mít vždycky jen dvě.

Které momenty vašeho profesního příběhu vám nejvíc zůstaly v hlavě?

Ráda vzpomínám na situace, které vyšly spíše proto, že mě vedla spíš mladická drzost než rozum a zkušenosti. Vždy se na ně několik let zpátky podívám a řeknu si: Ježiši, to jsem si jak mohla dovolit!? Třeba když jsem v devatenácti naklusala bez ohlášení do redakce MF DNES a řekla, že tam chci pracovat, že budu klidně vařit kafe, ale že ho chci vařit tady. Tehdejší šéfredaktor byl tak šokovaný mou drzostí, že mě z toho zaměstnal. Nebo když jsem vyhrála konkurz na svou první marketérskou práci, a neměla ani tušení, co je to marketing. Věděla jsem akorát, že mi to jde a že technikálie se naučím po cestě. Vždycky jsem žila filozofií: když to nevyjde, bude to skvělá historka do hospody. A tenhle pohled na svět mě dostal na spoustu míst, kam by se opatrné ustrašené děvče nedostalo. Občas mě samozřejmě přivedl na hranici infarktu, nicméně vždycky to buď vyšlo, nebo jsme se nad tím v hospodě pak dost nasmáli. Důležité je asi se nějak napojit na energii projektu a mít ráda to, co propagujete.

Stalo se vám někdy, že je v tom až příliš vaše osobnost a málo osobnosti té značky?

Říká se, že dobrého copywritera poznáte podle toho, že nepoznáte, kterou značku textuje. Právě proto, co naznačujete – že zachovává a respektuje DNA značky a necpete tam své ego. První pravidlo marketingu totiž je: Ty nejsi cílová skupina, jak říká Mark Ritson. Takže si prostě nemůžete dělat obsah pro sebe, co vám se líbí. Vždy vymýšlíte a nastavujete komunikaci pro danou cílovou skupinu. Nicméně u svých vlastních projektů, které jsou jen jedno velké odkladiště mých myšlenek, to neřeším. Tam je můj rukopis chtěný.

Často v poslední době vnímám, že marketing bývá lepší než produkt. Přichází trochu zklamání a rozčarování ze světa plného přibarvených příběhů a nafouknutých bublin. Máte i vy podobnou zkušenost?

Marketing se dá rozlišovat, stejně jako magie, na bílý a černý. Dobrý marketing je ta bílá magie – pomáhá, urychluje, zjednodušuje a buduje. A pak je tu ten druhý marketing, který je často manipulativní, nátlakový, a někdy dokonce lživý. Všichni si můžeme vybrat, který z těch dvou chceme dělat a podporovat. Ať tak či tak, jako marketér to často nevyhrajete ani na jedné straně. Je potřeba se smířit s tím, že marketing je jedna z mála branží, kde když se něco prodává dobře, je to zásluha produktu, a když se něco prodává blbě, je to vina špatného marketingu. V práci na volné noze je sice někdy těžké udržet balanc, ale pro mě to bylo opravdové vysvobození, možnost být efektivní a v jistém slova smyslu svobodnější.

Co přinesla ta svoboda vám?

Člověk má vždy tolik svobody, kolik má sebedisciplíny. Svoboda je krásná, ale zodpovědnost, která s ní přichází, je někdy náročné unést. Prostě uřídit sám sebe není jednoduchý a každému se v tom zrcadlí jiná témata. Myslím ale, že nakonec stejně všichni skončíme u těch dvou hlavních, a to je sebehodnota a sebeláska.

Vaše kniha Jak na sítě má teď pokračování v podobě online kurzů. Jaké největší chyby dělají firmy při spravování svých účtů?

Jsou sebestřední. Mluví jen o sobě a o tom, co je důležité pro ně, na co jsou oni pyšní, co jim dělá radost a jak se mají. Značky a firmy nikoho nezajímají. Obzvláště na sítích.

A co lidi zajímá?

Oni sami. Takže logicky – musíte mluvit o jejich potřebách, jejich přáních a jejich životech. V momentě, kdy si to značky uvědomí, dojde v komunikaci vždy k velké změně.

Stává se vám někdy, že potřebujete detox a odpočinek od online světa?

Detoxy jsou podle mě úplná hovadina. Od těch jarních očistných až po ty od online světa. Kdybychom věnovali víc energie tomu, abychom používali věci tak, abychom si od nich nemuseli dávat detoxy, udělali bychom lépe.

A je velká opatrnost ve vztahu k sítím podle vás na místě

Jasně že je! Jsou nadesignované tak, abychom tam trávili co nejvíc času co nejčastěji! Jasně že můžou být návykové, jasně že můžou být škodlivé. Ale utluču-li vás zahradní lopatou, těžko z toho někdo bude vinit lopatu. Lopata je nástroj. A sítě jsou taky nástroj. Je na vás, jak ho budete používat. Ale pokud ho chcete používat dobře, musíte si být vědomi všech hrozeb.

Co vás v životě nejvíce posunulo?

Nejvíc vás v životě vždycky posune, když jste v prdeli. A čím hlouběji, tím líp. A já jsem v dostávání se do prdele už zasloužilý olympionik, takže mohu s jistotou a klidem v duši říct, že na mě to funguje naprosto spolehlivě.

Koho obdivujete?

Spoustu lidí. Mám ráda pohled, že každý, koho v životě potkáte, umí něco líp než vy. Že od každého se můžete něco naučit a v něčem ho obdivovat.

Představuji si, že je váš domov doslova zavalen motivační literaturou, knihami o marketingu a seberozvoji. Kdybyste měla vybrat jen jednu „nejdůležitější“ knihu, která by to byla?

Mám doma knihy všech žánrů, baví mě budovat si soukromou knihovnu. Kdykoliv mám nějaký trabl, stačí mi projít si svou knihovnu, vždycky se tam najde nějaká kniha, která mi na to odpoví. Nejdůležitější knihu vybrat neumím.

Vaše vysněná profese, sen malé holky?

Myslím, že jsem nějakou dobu chtěla být učitelka, po mamce. A pak jsem chtěla být novinářka, protože táta si každé ráno četl Mladou frontu. Chtěla jsem, aby tam jednoho dne našel článek ode mě.

Největší životní lekce?

Vyhýbej se hodným lidem. Dělím lidi na dobré a hodné. Hodný člověk potřebuje být se všemi zadobře, jeho hlavní motivací je, aby ho lidé měli rádi a aby se všem zalíbil. Nemá rád nepříjemné konverzace, konflikty a spory, a tím pádem neustále posouvá své hranice a morální zásady tak, aby z toho hlavně nebyla nějaká nepříjemnost. Hodný člověk často slíbí cokoliv, jen aby potěšil, dělá věci proti svým potřebám a přáním a dře se pro ostatní. Na rozdíl od toho dobrý člověk má morální kompas, pevně nastavené hranice a rozumí tomu, že konfliktům, nastavování pravidel a komunikování svých potřeb a přání se nevyhne, pokud chce žít v klidu a harmonii sám se sebou i svým okolím. Dobrý člověk se vymezí, klidně pohádá, postaví za věc, kterou považuje za správnou, řekne věci na rovinu. Vztahy s hodnými lidmi dopadnou téměř vždy průserem. Je-li mou hlavní životní motivací, aby mě všichni měli rádi a neměl jsem nepříjemné debaty, vede to vždycky jen do prdele. Hodní lidé málokdy řeknou, co potřebujou, a jsou tím pádem dlouhodobě tak frustrovaní, unavení a nepobavení, že často spadnou do nějaké manipulativní obětní techniky, jak si vzít pozornost a energii, kterou vydávají, zpátky.

Pro lidi, kteří mají svého života plné kecky, jste spustila podcastovou sérii. Kdy jste měla vy naposledy všeho plné kecky?

Myslím, že těsně před začátkem korony. Byla jsem v takové té fázi, kdy jste ještě nevyhořeli, ale už ryjete držkou v zemi. A pak přišla korona a pomohla mi ujasnit si a srovnat životní priority. Rozhovory, které s Bárou Filáčkovou, mou spoluhostitelkou podcastu Plný kecky, vedeme, jsou tedy dost podobné tomu, jaké jsme vedly před třemi roky v soukromí. Musela jsem si to taky tenkrát srovnat, kapitolu po kapitole.

Co byste chtěla dát lidem okolo sebe?

Myslím si, že lidi jsou víc spokojení, když mají život ve svých rukou. Když jsou v roli tvůrce, ne v roli oběti. A to můžeme dělat, jen když víme, co chceme dělat, a když víme, jak na to. Proto se všechny moje projekty motají kolem sebepoznání – jako posvitsi.cz a plnykecky.cz – nebo kolem hledání těch správných informací – třeba jako obsahový seriál #nacteno a #okreativite na Pickey.cz nebo jaknasite.cz.

Kam byste chtěla ve svém životě dojít?

Nemám cíl, kam chci dojít. Už jsem se naučila, že cesta je cíl, že všechno je proces. Nevím, co budu dělat příští rok, natož na konci téhle cesty. Všechny mé projekty spojuje myšlenka, ne profese nebo dovednost. A když se rozhodnu, že tuhle myšlenku nejlíp předám podcastem, prostě se naučím dělat podcast. Pokud na to bude nejlepší kniha, naučím se psát knihy.

Co vás v poslední době rozesmálo?

Určitě nějaké video, které si přeposíláme s přáteli na Instagramu.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Dívat se na sebe každý ráno do zrcadla a vědět, že jsem člověk, kterým chci být. A neumřít u toho hlady, to mi přijde taky důležitý.