Na první pohled byste neřekli, že se v tomhle velkém muži skrývá tolik romantismu a dobra. Petr Kotík, zakladatel Amazing Places, už desátým rokem naplňuje svou odvážnou vizi, rozhodně nespí na vavřínech a připravuje řadu nových projektů. Vibruje nakažlivou pozitivní energií a řídí se svými sny. Když se ho zeptáte na slavné předky, kteří jsou součástí československé kulturní a společenské elity, mluví s velkou pokorou až ostychem. Sám začal podnikat ve dvaceti a první hotel otevřel se svou ženou v Praze na Letné před dvaadvaceti lety.
Petře, vy máte zlomený nos?
No jo, dokonce čtyřikrát. Mám o tři roky staršího bratra a odmala máme jiné pohledy na svět. My jsme se rvali jako koně. Já měl být ten provokatér, což jsem byl vždycky, a nikdy jsem neuhnul. A on byl značně popudlivý, takže jsem pokaždé dostal hroznou nakládačku. Byli jsme postrachem letních táborů – tři bratrské dvojice – Pešatovi, Bludští a Kotíci. Ale my byli ještě ti nejjemnější. Prostě ze slušné rodiny. (úsměv)
A co dělá bratr dnes?
Brácha pracuje v architektonickém ateliéru našeho otce. Jsme sice dost rozdílní, ale máme se rádi.
Vedli vás rodiče k něčemu konkrétnímu?
Naši se rozvedli, takže tam byly takové dvě cesty. Když táta viděl, že mi to na střední škole moc nejde, tak od svých ambicí skrz mou osobu brzy upustil a realizoval se v tomhle směru na mém bratrovi a sestře. Nemám moc rád projektování rodičů do potomků. Když mi někdo řekl „Chováš se jako tvůj otec“, hned jsem vzal zpátečku. Mám tři děti a samozřejmě se k nim snažím přistupovat empaticky. A máma? Ta byla naopak přející, vždycky mi říkala, že všechno zvládnu a dokážu. Asi si tím na mně tak trochu kompenzovala svoje démony a životní zklamání.
Pochválil vás táta někdy?
Myslím, že poprvé někdy před třemi lety. Můj táta je na jednu stranu obrovsky velkorysý člověk, nemá vztah k penězům a k majetku, že by to chtěl hromadit. Ale pro něho je úspěch zkrátka něco jiného. Zároveň jsme oba vyrůstali v rodině, za kterou stojí reálné umělecké, nezpochybnitelné úspěchy.
Našel byste ve vašem dětství nebo dospívání nějakou spojitost s tím, co děláte teď?
Možná v tom, že jsem opravdu rád a pořád snil, což mám částečně doteď. Z určitého pohledu to byla krásná doba, protože jste tehdy velmi snadno uměli rozeznat, kde končí dobro, a kde už začíná zlo. Děti kolem mě to neřešily, ale já na to myslel pořád. Jako kluk jsem žil v nějakém paralelním světě, dnes to zní trochu podivínsky, ale u dětí to je asi v pořádku. Věděl jsem, co je správně. Babička s dědečkem, každý odděleně, žili v Západním Německu, strýc s tetou bydleli v New Yorku, další teta ve Vídni, jen my byli tady zavření. Společně s bratrem a matkou v panelákovém bytě na Pankráci jsme si představovali, jaký je život za tou železnou oponou a jak to musí být skvělé svobodně cestovat. Místo koukání na televizi jsme si třeba vyprávěli, jaké by to bylo žít například někde na statku ve Švýcarsku a běhat tam v alpském údolí po loukách.
Bavili jste se doma, že byste emigrovali?
Jasně, bavili. Máma se dvěma vysokými školami uklízela někde záchodky po hasičích nebo v televizi a až ke konci osmdesátých let se dostala k nějaké solidní práci a dělala korektury. Táta nikdy nebyl ve straně a nemohl cestovat na Západ, ale pamatuju si, že pryč nechtěl, měl docela slušně rozjetou kariéru architekta. Přemýšlím, co mě vlastně utvářelo… Pamatuju si, že jsem vyhrabal ve skříni na půdě nějaké staré časopisy a noviny ze šedesátých let, to mně mohlo být třeba osm, nejvýš deset let. Odmala jsem se zajímal o veřejné věci, politiku a o to, co se děje. Jako kluk jsem vzhlížel k té části naší rodiny, co žila v cizině. A také jsem hodně četl – ale na mou dceru Emu nemám. Ona je knihomolka a je schopná přečíst pomalu třicet knih do měsíce. Mě hodně bavilo vzít si jednoho autora, který se mi líbil, a přečíst od něho všechno.
Koho třeba?
Isaac Bashevis Singer, miloval jsem jeho knihy, třeba román Šoša, ale například i Zolu nebo Hrabala. A pak jsem měl rád trochu odlehčený žánr detektivek z dostihového prostředí. Ujížděl jsem na Dicku Francisovi. Lituju, že jsem nezdědil po mém dědečkovi Janu Kotíkovi jeho sloní paměť. On byl skvělý malíř a uměl citovat celé pasáže z knih, které přečetl v patnácti nebo ve dvaceti. Neuvěřitelné.
Které setkání pro vás bylo určující?
Vzhlížel jsem s respektem k celé naší famílii, ke všem Kotíkům i Masarykům. Bylo to neskutečné, až mysteriózní, ve škole a na veřejnosti jsem o tom mluvit nemohl. Obdivoval jsem Aničku, noblesní dámu, vnučku prezidenta Masaryka, pracovala v Národní galerii v Praze. Teď skoro v padesáti si uvědomuji, jaké to bylo štěstí být blízko tak silné a emancipované ženy. V životě to kvůli svému původu neměla ani trochu snadné. A moc rád mám i její neteř, moji tetu, kunsthistoričku Charlottu Kotíkovou z New Yorku.
Obdivoval jsem ovšem i lidi z disentu a od dvanácti chodil na všechny tehdy zakázané demonstrace. Když jsem poprvé viděl na Škroupově náměstí v říjnu 1988 Václava Havla, byl jsem překvapený, jak vypadá. Představoval jsem si ho jako vysokého urostlého hrdinu, a on tam stál nervózní chlápek s knírem. Skoro každý den jsem doma poslouchal svobodná rádia a nejvíc se těšil, až uslyším větu „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“, ale taky jsme jako normální sídlištní kluci lítali venku a na betonu hráli fotbal. Byl jsem malej Maradona! A máma nás s bráchou vždycky z balkonu volala domů na večeři.
A jak si pamatujete konec komunismu?
Bylo mi třináct, čtrnáct a kupoval jsem asi patery noviny a vystřihoval všechny články, co mě zaujaly, a lepil si to do sešitů. A vzpomínám si, jak se mi líbilo, že se společnost během listopadu 1989 najednou probudila. Vím, že v současnosti je vše komplikovanější možná i proto, že jsme ztratili tu dětskou černobílou perspektivu, kdy bylo jasné, co je bílé, a co černé. Dnes jsou hranice ve všem totálně rozpité.
Když jste mluvil o snech, říká se, že vše, co posledních deset let děláte, vás napadlo během dvoutýdenního pobytu v absolutní tmě. To je pravda?
Já vím, že to může vypadat až neuvěřitelně, ale je to tak. Vše, co mi tenkrát skočilo do hlavy, se nějakým zázrakem postupně realizuje. Vím, že jsem měl štěstí, protože takové věci se stávají možná jednou za život. Je to fajn na zelené louce vybudovat něco, co tady nikdo předtím de facto nezkusil. A myšlenka Amazing Places má přitom potenciál stále růst. Hned na začátku bylo poznat, že se to lidem líbí, a snad i ten překotný rozvoj byl ovlivněn tím, že v tom nebyl žádný kalkul ani žádný promyšlený byznysový plán. Lidé věřili našemu entuziasmu a k projektu se spontánně připojovali. Rychlý rozvoj byl dán také tím, že to ze začátku nestálo moc peněz, jen můj čas a moji energii. Až postupně jsem začal přibírat další kolegy.
Nikdo vám neradil?
To je vtipné, já to mám skoro celý život, že mi vždycky někdo říkal, co bych měl dělat a co a jak funguje. To víte, že jsem slyšel, že to nebude fungovat a že do toho mi nikdo nepůjde. A také, že těch „kouzelných míst“ je u nás fakt málo. A pořád se mě ptali, na čem vydělávám, protože ono to vůbec nemělo vymyšlený jakýkoli monetizační model. Myslím si, že to byl právě klíč k úspěchu, že první tři čtyři sezony jsem se vůbec nesoustředil na zisk. Vlastně jsem byl překvapený, že s nějakým neznámým Kotíkem chtěl někdo spolupracovat. Vlastimil Plch, ředitel Chateau Mcely, mi po dvou letech zavolal, že díky nám mají spousty hostů a že by mi chtěl něco začít platit. Ano, mělo to zpočátku jistě nádech amatérismu, ale já jsem měl hlavně radost, že se to lidem líbí, že ta celá myšlenka a služba, kterou nabízíme, dává smysl.
Jakou hodnotu má projekt Amazing Places?
Myslím, že hodnota je kolem 100 milionů, ale upřímně, nemám v úmyslu prodávat. Líbí se mi úsloví „Grow or Die“, všichni buď rosteme, nebo umíráme. Zastavit se znamená kolikrát ustrnout a zaniknout… Na každý pád mě neuvěřitelně baví být součástí všech těch procesů a AP má potenciál stále růst. Určitě je velký prostor v příhraničí okolo hranic České republiky, vidíme krásná místa v Polsku, Rakousku a díváme se i dál do zahraničí. Vymýšlíme nové projekty a snažíme se naše služby dělat uživatelsky co nejpřívětivější. Připravujeme věrnostní program a také jsme například kompletně změnili mapové podklady.
Jak moc se liší Kotík verze 2024 od toho, jaký jste byl před deseti lety?
Ale jo, jsem schopen si nechat poradit. (úsměv) Možná jsem ještě nepotkal toho správného mentora, ale určitě jsem víc pokorný. Snažím se nebýt manažerem, který řídí všechny lidi, i když jim pořád do toho kecám. Cíleně se chci věnovat dobročinným projektům. Hezkou spolupráci máme s organizací Fuck Cancer, která pomáhá mladým onkologickým pacientům. A za covidu jsem vymyslel projekt HeroHotel, který měl slogan „lidé pomáhají hotelům, hotely pomáhají lidem“, který teď čeká restart – chtěli bychom vytvořit dlouhodobý program pro matky a otce samoživitele, kteří nemají šanci dosáhnout na obyčejnou dovolenou, a zapojit do něho i místa mimo AP. Samozřejmě se na podnikání dívám profesionálněji, seriózně, protože mám i odpovědnost za své spolupracovníky a zaměstnance. A řečeno fotbalovou hantýrkou, určitě by se nám do kolektivu hodil ještě nějaký špílmachr.
Komu fandíte?
Moje děti jsou sparťani, ale táta postavil v Edenu nový stadion Slavie Praha. Takže ve skutečnosti mám srdce sešitý, půlka je z Letné a druhá z Vršovic.