Hlavou v oblacích

Jak nafotit někoho, kdo nikdy nevolí jednoduchou cestu a vždy překvapí? Přece v letadle a rovnou z letadla, kam nás s fotografkou posadil. Zaplavil nás adrenalin a nadšení. Přesně ty pocity, které panují na jeho place. Tenhle napůl Čech, napůl Rakušák dokáže nadchnout lidi natolik, že kvůli němu uzavřou Karlův most, aby po něm projela Formule 1. Zašel si na pivo s Boratem a režisérské pokyny dával i slavnému kouzelníkovi Davidu Copperfieldovi. Při našem rozhovoru z něj ale čiší pokora, trochu nervozita, a hlavně neskutečné nadšení, když mluvíme o práci a taky o létání.

Asi nejvíce se dostal do povědomí diváků jako režisér, kameraman a spolutvůrce nejsledovanějšího pořadu na českém internetu One Man Show (OMS), kde s Kazmou dokázali napálit celý svět. Podílel se mimo jiné na úspěšných seriálech Jídlo s.r.o. nebo Praha vs. prachy. V jeho životopisu najdete projekty pro přední české i světové společnosti. Po loňském odchodu z OMS začal přijímat nové výzvy. Jak sám říká, snaží se je uchopit s nadsázkou, humorem a přesahem do sfér, nad kterými by se divák jinak nezamyslel. Ale ta největší výzva přišla letos. S manželkou Markétou přivítali v září prvního potomka. Proč chce vždycky víc? Jaká byla jeho cesta na režisérské křeslo? A co dělá, aby dosáhl nemožného? O tom jsme si povídali nad čajem a miskou jahod.

Čím jsi chtěl být jako dítě?

Ovlivnila mě dvě prostředí – letadlo a televize. Když mi bylo pět, naši se rozvedli. Posílali si mě letadlem mezi sebou, protože táta hodně cestoval. Dostal jsem na krk letenku, a frčel. Přišlo mi to fascinující. Hlavně ještě před 11. zářím, kdy mě za letu pustili i do pilotní kabiny. V tu chvíli jsem zatoužil být pilotem. Pak mi řekli, že kvůli brýlím a srdeční vadě to není možné, což už dneska není pravda. To druhé prostředí byla televize, kde pracovala máma. Pořád mě brala s sebou. Čekal jsem vždycky v rohu televizního studia a nasával napětí placu, živý vysílání, odpočítávání. Takže jsem se rozhodoval mezi filmařem a pilotem. Filmařina to nakonec vyhrála. Dokonce mi táta říkal režisér dřív, než jsem se jím stal.

Ale pilotní sen sis splnil také.

Trvalo několik let, než jsem se odhodlal. Finální impulz mi dal na jednom natáčení český akrobatický pilot Petr Kopfstein. Svěřil jsem se mu, že ten sen tlačím před sebou. Dal mi Interview 180 Interview kontakt na pilotní školu Fly For Fun Michala Raudenského a poslal mě tam s přihláškou. V tu chvíli jsem pochopil, že čekat, až bude vhodná příležitost, mě v tomhle nikam neposune. Pilotování letadla se dost podobá režii. Obojí je zábava, ale také velká zodpovědnost postavená na schopnosti dělat flexibilně důležitá rozhodnutí, protože když se rozhodnete špatně, můžete sobě i ostatním hodně ublížit.

Co na tvoji tvorbu říká máma?

Je přece jen z oboru. S mamkou je to složitý, přerušili jsme kontakt. Měli jsme zvláštní vztah. Ona mi to vždycky spíš záviděla. Chtěla taky dělat režii. Když jsem byl ve Forbesu 30 pod 30, časopis si koupila a má ho doma, ale vlastně mi tehdy položila telefon a nemluvila se mnou. Pořád se ptala, kdy přijde řada na ni. Čím víc jsem byl úspěšný, tím víc na mě byla naštvaná, což byla hodně zvláštní reakce od vlastní mámy. Je to takový hořký téma. Cítil ses tehdy, že už něco znamenáš? Mám takový „impostor syndrom“. Tu nominaci jsem považoval za omyl. Shodou náhod mi to zavolali, když jsem byl v Londýně po schůzce se Sachou Baronem Cohenem. Byl to dvojitý zážitek. Sedět s ním na pivě a za dvě hodiny dostat telefonát, že jsem ve 30 pod 30.

Jsi perfekcionista, co s tebou dělá kritika?

Děláme hodně věci na internet, a tam se kritizuje všechno. Klasickou internetovou nenávist neřeším. Ale jakmile tý kritice musím dát za pravdu, beru si to k srdci. Když si vzpomenu na úplně první díl OMS, dodnes si to vyčítám. To byla ta Katy Perry, kde jsme nachytali dva mladý lidi, který přišli za svým idolem. Na ten díl nejsem moc hrdej. Morálka je pro mě čím dál tím důležitější. V tomhle mi OMS dala hodně. Dneska už vím, že bych nějaký věci neudělal.

Proto pak vznikaly díly s kladným poselstvím a osvětou?

Ve chvíli, kdy jsme měli první milion shlédnutí, což bylo na Streamu nevídaný, jsem se snažil vymyslet, jak takového dosahu využít a předat divákům hlubší poselství. Chtěl jsem to zabalit do zábavnýho hávu. Jako když balíš zvířeti prášek do šunky. Klasická osvěta na téma Tourettův syndrom nebo ALS asi není něco, na co by se lidi jen tak během neděle podívali.

Máš za sebou i hrdinský čin. Přispěl jsi k tomu, aby z Prahy zmizeli podvodní taxikáři.

Když jsme s Jankem Rubešem dělali pořad Praha vs. prachy, chtěli jsme klepnout přes prsty někoho, na koho karma nedosáhne, na koho je zákon krátkej. Přesto, že mě to strašně bavilo, to, co se dělo ke konci, mě donutilo skončit. Padaly silné výhružky, měl jsem proříznutý gumy od auta a kriminálka řešila, kdo na nás koho poslal. Uvědomil jsem si, že moje práce má vliv i na Markétu. Bála se a já pochopil, že už tím neovlivňuju jen svůj vlastní život a bezpečí. Byl to jeden z důvodů, proč jsme se přestěhovali. Profesně jsem chtěl pokračovat. Čím víc proti nám taxikáři bojovali, tím víc jsme chtěli bojovat proti nim. Ale lidsky jsem měl strach. Musel jsem pak na chvíli utéct k tý zábavě. Boj proti nespravedlnosti mi byl hodně blízkej. Byli jsme hrdí, že dva kluci s kamerou můžou něco změnit. Že po dvaceti letech nám přestali některý taxikáři kazit jméno ve světě. To mě v některých ohledech bavilo víc než to, co jsem dělal s Kazmou.

Proto jsi odešel z OMS?

Taky. Řeším hodně morálku věcí, nad čímž třeba Kazma tolik nepřemýšlel nebo to pro něj nebylo tolik důležitý.

Na co jsi v poslední době nejvíc pyšný?

Letos jsem režíroval Red Bull Racing Formula 1 Road trip: From Castle to Castle. Je to koncept, který skrze výjimečný sport představuje země po celém světě. Měl jsem na starosti odpromovat světu Formule 1 Česko a Slovensko. Chtěl jsem to uchopit trochu po svém s malou nadsázkou a humorem. Začali jsme na Pražském hradě, projíždíme přes Karlův most, ale protože jsme chtěli ukázat, že Česká republika není jen Praha, vzali jsme diváky i mimo ni, třeba na typickou moravskou veselku. Road trip pak pokračuje na Slovensko a končí na Bratislavském hradě.

Proč oslovili právě tebe?

Byl to velmi rychlý tendr pěti až deseti produkcí z Česka a ze Slovenska. Dali nám jen pár dní na přípravu. Mě oslovili právě kvůli mé zálibě pro megalomanské videoprojekty. Napsal jsem tehdy rovnou celý scénář, což žádný jiný uchazeč neudělal. Kluci z produkce nechali vytisknout 3D model Karlova mostu s formulí, poslali to klientovi a vyhráli jsme. Kromě scénáře se jim líbilo i to, že jsem přemýšlel nad následným sentimentem a lidským rozměrem. Řekl jsem třeba, že chci mít na place partu z ČVUT, co staví svoji vlastní formuli a která nám pomůže dělat pit-stop. Ve videu to nepoznáte, ale v helmách se schovává pár upřímných úsměvů kluků, co žijí Formulí 1 a pro které spolupráce s jedničkou ve světovém šampionátu znamená mnohem víc než jen nějakou účast na natáčení.

Vypadá to, že pro tebe není nic nemožné.

Jsem trochu postrach všech produkčních, protože chci často víc než klient, i když tomu rozpočet zrovna neodpovídá. Ale nakonec se cesta najde. Všechno je to o dobrém příběhu, který lidi nadchne. Občas je to důležitější než rozpočet. Takhle jsme se dostali i k možnosti využít jednoho z nejlepších pilotů vrtulníku na světě se svou kamerovou posádkou pro natáčení kaskadérského kousku s Martinem Šonkou. V rozpočtu to nebylo, ale stačilo, aby se pár správných lidí nadchlo, a najednou stojíte v Popradu na kvůli nám zavřeném mezinárodním letišti a kolem vás proletí Martin Šonka vzhůru nohama ani ne dva metry nad Formulí 1 a nad nimi letí kamerový vrtulník. A to všechno vás míjí v rychlosti 220 km/h. Pro českého filmaře většinou nemožné.

Nebo jezdíme kolem Kafkovy hlavy od Davida Černého, kterej nerad dává svoje díla do filmu. Nadchneš ho příběhem a on řekne, že nám ji poskytne zadarmo. Celé video pak na dálku barvil člověk z Ameriky, co dělal už čtyři oscarový filmy. Málokdo by ho oslovil, protože je drahej, jenže pak zjistíš, že když škrtneš nějaký položky, najednou na to máš a ten výsledek bude diametrálně lepší. Je to jen o tom nebát se a neustále zkoušet cesty. Nebyl to levný projekt, ale peníze nejsou vše. Byl jsem na reklamách na šampon, které stály víc.

Připadáš mi jako takový zaříkávač lidí.

Když máš určitej level nadšení pro výsledek, je to nakažlivý. Je důležitý nespadnout do šedi rutiny. Jsem vděčnej za to, že moje práce není nikdy šedivá. A jsem hrdej na všechno, u čeho si řeknu, že to budu jednou vyprávět vnoučatům. Už se na to vlastně těším.