Ha Thanh

Ha Thanh. Ha Thanh Špetlíková. V poslední době především herečka, vystudovaná scénografka, původem z Hanoje, která ve svých čtyřech letech zapustila své kořeny v Česku. Pravděpodobně se všem zapsala do povědomí svou zatím nejznámější rolí sestřičky Tien z Ordinace v růžové zahradě nebo obsazením jedné z hlavních rolí do filmu Miss Hanoi. Již několik let žije šťastně po boku přírodovědce, ochranáře a dobrodruha Arthura Sniegona, který léta bojuje proti pytlákům v Africe. Při našem setkání s Ha Thanh jsme si povídaly především o nových cestách v životě, o nových začátcích, o radostech. Ha Thanh se nedávno vrátila z půlročního pobytu v Kalifornii, kde si rozšiřovala obzory a nabírala síly i zkušenosti.

Kdo je vlastně Ha Thanh, vlastními slovy?

Ať už v dobrém, či špatném smyslu. Moje silné stránky jsou zároveň také mými slabými stránkami. Myslím, že jsem člověk poměrně chaotický. Nemám v životě moc pravidel ani návyků, což je hrozné, a proto se aktivně snažím v životě nacházet rovnováhu. Zároveň mi tahle moje povaha ale přináší schopnost vůbec v tomhle chaosu okolního světa dokázat fungovat… Také jsem díky neustálému stěhování v dětství neskutečně přizpůsobivá novému okolí a nezůstávám rigidní ve svém světonázoru a škatulce.

Kde je momentálně tvůj domov?

To neustálé stěhování s rodiči i moje nedávná cesta do USA mě utvrdily v tom, že si domov dokážu vytvořit asi kdekoli, že domov nepřichází zvnějšku, ale že domov je to, co já sama si vytvářím. Před cestou za oceán jsem se trochu obávala, jestli nebudu muset moc sedět v koutě a kvůli neznámému prostředí rezignovat na svou přirozenost, tedy se projevovat sociálně a organizačně. Nakonec to dopadlo tak, že jsem záhy pro řady spolužáků vymýšlela program na večery, víkendy či je provázela mexickou Tijuanou, kam by se sami báli. Ráda se vracím do Prahy, kde se cítím dobře. Většinou je příjemné, když vás lidí osloví, pozdraví, zamávají. Kdokoli, třeba popeláři. Praha je v tomto hřejivá, docela malá v tom dobrém slova smyslu a pro mne tím pádem i spíše neanonymní.

Co tvá povaha v rámci povolání?

Říkám, že jsem člověk, který dělá všechno, ale nic dobře… Skutečně mám komplex z toho, že toho dělám moc, ale povrchně… že nejsem odborník ani v jednom oboru. Je dobré být expert v jedné profesi, člověku se to trochu asi zjednoduší, na druhou stranu si ale myslím, že být obratný a umět se přizpůsobit nové situaci a nelpět na ničem není v dnešní době vůbec od věci. Vaše sociální bublina je díky tomu také mnohem větší a vy nemáte falešný pocit, že to, co děláte, je jediné důležité na světě (protože obvykle opravdu není.)

Co je pro tebe osobně důležité v životě?

Nahlížím na to ve dvou úrovních. Ta první je čistě osobní a subjektivní, kdy mi jde o ty základní hodnoty jako společnost dobrých lidí, zdraví mé a mých blízkých, bezpečnost a zázemí. Druhá úroveň, kterou vnímám stále intenzivněji, je globálního charakteru a přesahuje mě a nás jako jednotlivce. Jde o stav a budoucnost celé naší planety, zejména její přírodní složky, která je kvůli lidem dnes v nouzi. Hroutí se mnohé přírodní systémy, na kterých jsme závislí i my lidé, a nejde jen o klima nebo znečištění, ale i o celkový úbytek druhů. Proto pro mne není automatické plánovat si budoucnost s velkou rodinou, když jsem si vědoma, kolik zdrojů každý z nás a jako celek spotřebováváme. Mám za to, že lidí je prostě hodně. Určitě jsou oblasti a státy, kde je populační exploze pro přírodu více devastující lokálně, jinde zase vytváříme tlak na planetu i daleko za naším domovem, což je více právě i případ Česka. Řešením určitě není plošně nemít děti, ale uvažovat o souvislostech, třeba i o tom, co a jak jíme, kolik toho spotřebováváme. Já se čím dál víc zaměřuji právě i na jídelníček, protože jíst zdravě a udržitelně spolu do určité míry dost souvisí.

A jak to máš tedy ty s přispíváním ke zdravé planetě v rámci dnešní doby?

Žijeme v konzumní době, tomu se většina z nás nevyhne… ať chceme, či ne. Přiznávám, že miluju nakupování a nejsem světice. Nicméně se to snažím omezovat, a hlavně také nějak kompenzovat. Například každého čtvrt roku selektuji své oblečení a málo nošené kousky věnuji charitativnímu secondhandu Moment, který přispívá šesti dobročinným organizacím, mezi nimi i Save-Elephants mého přítele, tak vím, že to opravdu funguje. Taky pořádám různé akce v mé kavárně, kde všechny kolegyně herečky darují oblečení, které se pak prodává a výtěž ek jde opět charitativním organizacím, nebo oslavujeme nový lunární rok ve velkém stylu na podporu ochrany divokých tygrů s organizací Altaica. Co se týč e kavárny, je to samozřejmě byznys a nemůžu tam mít všechno bio. To by se nikdo nedoplatil. Ale třeba zbytky z kuchyně dáváme do žížalího kompostéru, nepoužíváme jednorázové plasty, suchý chléb sbíráme ovcím, kozám a poníkům do lokalit, kde jejich pastva chrání vzácný biotop pro motýly. Samozřejmostí je averze k produktům z palmového oleje. Můj nový koncept kavárny se bude jmenovat Kafe Prales a tímto projektem budeme také přispívat k ochraně mimo jiné pralesních slonů.

Když jsme u pralesů a dálek, nedávno ses vrátila z půlročního pobytu v USA. Půl roku je dlouhá doba. Co tě k tomuto kroku vedlo? Co bylo primárním impulzem vycestovat na tak dlouhou dobu a proč do Kalifornie?

Potřebovala jsem se na chvíli od všeho odpoutat, zastavit se, znovu nadechnout. Před nějakou dobou jsem měla tři pracovní aktivity, které začaly bobtnat. Měli jsme za sebou dva špatné roky s covidem a po covidu se všichni snažili všechno dohnat, což bylo ještě horší… i mně osobně se toho strašně moc nastřá dalo. Tři opery, práce na kostýmech a scénografii pro Smetanovu Litomyšl. Do toho jsem natáčela seriály na ČT, Nově i Primě, a ještě jsem často mívala větší akce v mé kavárně. Začala jsem cítit vyhoření, přišly deprese, kdy už ráno někdy nemůžete ani vstát, protože najednou všechno přestávalo dávat smysl. V pracovní rovině jsem měla pocit, že páchám víc škody než užitku. Pak jsem dostala nabídku namalovat obrazy na zakázku, které se budou v budoucnu prodávat právě v Kalifornii. Já věděla, že v tom stresu tady bych si na tu tvorbu nikdy nenašla klid a čas. Proto jsem se rozhodla odjet s tím, že si cestu propojím také s kurzem angličtiny. A proč pobřeží Kalifornie? Tady byla zima, tam věčné teplo, přišlo mi to jako dobrý nápad. Nakonec jsem v rámci svého cestování zamířila také do Mexika a na závěr jsem si splnila svůj velký sen – podívat se na karneval v Brazílii.

A jak se ti tam líbilo, dokázala bys tam žít?

Kalifornie je sice jeden z nejatraktivnějších států v USA, ať už co se klimatu, nebo ekonomiky týče. Ale pro mě ta Amerika není. Já jsem mentalitou Evropanka, i když v asijském těle. Hodně mi tam chybělo více historie a kultury, všechno mi to tam přišlo umělé, takový Disneyland pro dospělé. Všechno je hrozně daleko, všude servírovaná zábava. Taky mě šokovalo, kolik tam žije bezdomovců, míst, kde lidé žijí jen ve stanech. Připadalo mi, že v Kalifornii je snad více bezdomovců než v celé Evropě. Je tam špatný sociální a zdravotní systém a rozhodně to nevypadá jako americký sen. I v porovnání s Amerikou proto s vděkem tvrdím, že u nás v Česku se máme dobře. Není to samozřejmě vůbec bezchybný a samozřejmý stav a je potřeba i u nás věci zlepšovat, ale sleduji, že nejvíce na domov láteří ti, kteří nikdy neviděli nic jiného. Moc se mi také líbilo v Mexiku. Na Vánoce za mnou přiletěl můj milý a procestovali jsme společně celou zemi od hlavního města přes stát Oaxaca až na východ na Yucatan. Speciálně v oblasti Yucatan, který je v Evropě známý pro své nádherné pláže a pak také divem světa pyramidou Chichén Itza, je mi velmi sympatické, že v Mexiku mají rozvinutý také ekoturismus, a díky tomu mohou návštěvníci zvířata vidět a místní tak chránit. Je tam možnost válet se na nádherných plážích u moře a také cestovat za poznáním, historií, nekončí- cími horami či pralesy, třeba za tajemnými pyramidami v Kalakmul. Jsou tam ale samozřejmě i místa, kde je lidí až moc. Festival v Riu byl velmi silný zážitek. Nic tak opulentního, gigantického a kýč ovitého jsem nikdy neviděla. Přišlo mi to jako jeden velký epileptický záchvat s pocitem, že všechno kolem už je jen minimalismus.

Bez čeho se v životě neobejdeš?

Bez mých nejbližších… Nebo jsi měla na mysli věci?

Myslím celkově něco, bez čeho by tvůj život postrádal smysl…

Asi nemám žá dnou takovou věc, nelpím na věcech… což mě hodně osvobozuje…

Žiješ se svým přítelem a máš za sebou rozvod po několika letech manželství. Co považuješ za důležité v partnerském životě?

Co vztah dá člověku oproti nevztahu, kromě toho, že není sám, kromě dvojnásobné radosti či sdílení? Myslím, že je ve vztahu důležité, když vám partner neustále, na každodenní bázi nastavuje zrcadlo. V životě ve dvou je důležité zamýš let se nad sebou, nestagnovat, je krásné, když dva spolu rostou v podobném tempu. Když je člověk dlouho sám, může mu chybět sebereflexe. Když se s někým na ulici nebo mezi kamarády nepohodnete, odejdete nebo ta tenze sama do příště vyšumí. To v partnerství nejde, řešit se tam musí všechny nesoulady a zdánlivé drobnosti, je to společný vývoj.

Co bys poradila svému mladšímu já po takových životních zkušenostech?

Ať se nestresuje a neprožívá tolik věci, které za to vůbec nestojí. Já byla vždycky strašný nervák. A paradoxně od doby, kdy beru věci na lehčí váhu a přestávám tlačit na pilu, tak se věci samy dějí… jen tomu nebránit. Věci se dějí tak, jak mají.

Co ti dělá momentálně v životě radost?

Právě teď asi nejvíc pěstební kompostéry Berdík s žížalami, které mám na balkoně. Taky jsem si tam letos zasadila spousty bylinek, jahod, papriky, lilky, rajčata a konečně jsem si celý balkon dala do pořá dku. Dva roky jsem tam na nic nesáhla, vše tam bylo v rozkladu a vypadalo to přesně tak jako můj tehdejší život. Rostliny suché, vyprahlé, polá- mané proutěné židle, popraskané truhlíky. Pamatuji si, že naposledy jsem tam měla pár smutných muškátů a z úrody se mi uchytilo dvanáct ředkviček, šest umřelo před sklizní a šest zdřevnatělo, než jsem je snědla. Letos si to opravdu užívám, všechno jsem si načetla a těší mě to. Tak snad neskončím jako kozel zahradníkem. Celý víkend jsem tam sázela a hrabala se v hnoji, který mi přinesl můj přítel z pastviny, a pak opékala buřty… Někdy si zajdu taky ráda do divadla. Tohle všechno jsou věci, které pro mne před nějakou dobou byly z časových důvodů nemyslitelné. Ně- kdy jsem se otočila a zjistila, že třičtvrtě roku jsem neviděla některé své kamarády. A nejhorší je pak zjištění, že když se o přá telské vztahy nestaráte, tak ony opravdu chřadnou. Snažím se teď dělat si každodenní radosti, říkám jim malé kratochvíle. Snažím se vrátit do přítomnosti, více meditovat, začalo mi dělat radost se víc o sebe samu starat a dbát na své fyzické i duševní zdraví či spánek.

Pro mnohé jsou největší radostí a smyslem života děti. Ty děti plánuješ?

Rodinu už bych si velmi přála, mám na to i věk. V rámci plánování rodiny dlouhodobě přemýšlím možná i o adopci. Samozřejmě že bych chtěla mít i své dítě. Třeba budu jedno adoptovat a jedno budu mít své. Dětí, které nemají rodiče, je na světě totiž strašně moc. Ale vím, že adopce je velká zodpovědnost a člověk musí dozrát ke stoprocentní jistotě, že to opravdu tak cítí a je připraven.

Co tě nejvíc posouvá v životě?

Jeden velmi dobrý přítel řekl, že rozdíl mezi stářím a mládím je ve schopnosti přijímat nové věci, proto začnou někteří mentálně stárnout od dvaceti a jiní zůstávají mladí i v sedmdesáti. Pro mě je noční můra stagnace nebo rigidita. Snažím se udržovat si otevřenou mysl. To mě posunuje. Nepropadat svym zajetým dogmatům, nelpět za každou cenu na svých názorech. Věci nejsou černobílé. Přiznat si chybu a umět změnit názor, pokud není správný, je důležité. A také není potřeba, aby měl každý z nás (včetně mě) nějaký ten názor úplně na všechno.

A můžeš nám ještě prozradit, co tě čeká pracovně v příští době?

Zkouším ted v divade Bez zábradlí hru Láska z mládí, kterou režíruje Roman Zach a bude se hrát od příští sezony, a také mě od léta do podzimu čeká natáčení druhého dílu seriálu Duch na Primě.

„Taft je můj oblíbený materiál pro jeho vlastnosti – lehkost, tvárnost. Dodává jednoduchým modelům jemnou nadsázku.“ Tatiana Kovaříková