Představujeme sběratele a jejich oblíbené obrazy. Příběh díla spojeného s konkrétní lokalitou, kam se můžete vypravit i vy.
Vladimír Železný (1945)
Sběratel českého moderního výtvarného umění, který vybudoval největší soukromou a veřejně přístupnou sbírku u nás. Začínal jako novinář a popularizátor vědy, zejména astronomie, pracoval jako televizní scenárista a režisér, v roce 1990 byl mluvčím Občanského fóra. V roce 1994 se stal ředitelem TV Nova, první celoplošné komerční televize u nás. Později pracoval také jako senátor a poslanec Evropského parlamentu. Je zakladatelem a předsedou Společnosti Franze Kafky v Praze. V současnosti se věnuje vinařství a fotografii, zejména zachycení židovského života ortodoxních komunit. V roce 2024 k pětadvacátému výročí založení své Galerie Zlatá husa uspořádal společně s Museem Kampa rozsáhlou výstavu Proměna českého moderního umění během života jedné generace 1901–1966. Jeho příběh je zastoupen v unikátní knize rozhovorů s českými sběrateli o lásce k umění Lovci a sběrači.
František Gross: Krajina s plynojemem (1945)
Nebylo vyhnutí! Ten magický Grossův obraz s libeňským plynojemem jsem prostě musel vydražit. Teď, na protější straně života, mi náhle vrátil vzpomínky na svět mého dětství, na dobrodružný svět pražské periférie. Právě z tohoto místa v Horní Libni, kde stál František Gross a maloval, jsme my, kluci žijící na pomezí Vysočan a Libně, stejně jako on fascinovaně pozorovali na protějším svahu tu uhrančivou kouli, tajemnou loď mimozemšťanů. A dole pod námi, hluboko v údolí „naší“ řeky Rokytky byl náš klukovský dobytý operační prostor, právě sem jsme konali tajné výpravy. Libeň byla pro nás země zaslíbená, plná zážitků a pokušení. A vůbec jsme netušili, že ve stejném prostoru právě sedí i Bohumil Hrabal a hledá jako my své Perličky na dně. Možná na dně Rokytky. Všechno je tam v údolí Rokytky a na obou libeňských svazích dnes jinak. Dávno zmizel automat Svět, kde jsme za dvě koruny dostali na stojáka závratně vonící horký párek, rohlík a hořčici.
Dávno zbořili domek, kde žil Hrabal, a dávno tu není Kino Čásek, nekonečné kino, do kterého jste mohli kdykoli plynule naskočit a kdykoli ho zase opustit. Stejně jako jsme za jízdy naskakovali a zase seskakovali z tramvají. Posíleni nezbytným Eskymem jsme tu řvali smíchem nad groteskami s Chaplinem, s Laurelem a Hardym a vlastně všemi ostatními z Hollywoodu, kteří sem bez přestávek po celý den a podstatnou část noci neúnavně a černobíle transplantovali americký sen. Jen o kousek dál, na tak zvané Špičce, kde se náš veletok Rokytka vléval do Vltavy a kde jsme se všichni naučili plavat, dnes stojí nová nudná a uniformní čtvrť plná kanceláří a úředníků. Vše zmizelo převrstveno časem a rozvojovými územními plány… Grossův obraz, pro který tenkrát dávno vytvořil citlivý Jiří Kolář geniální rám, je dnes tajným klenotem naší sbírky. Uchovává mé dětství. Jinak je ale skoro všechno jinak. Libeňský plynojem, ta magická koule našeho dětství, ale zůstal.
text Vladimír Železný