Džínový jezdec

Stoupáme po zašlých schodech továrny, která zanedlouho zmizí a místo ní vyrostou nové domy. Společně se vzduchem prosyceným prachem a zvláštními garážovými vůněmi vdechujeme atmosféru místa, kde vznikají zvláštní bytosti a objekty s postapokalyptickou poetikou. Mezi kabely ze starých automatů, vycpanými zvířaty, laboratorním sklem, dřevěnými bednami s konzervovaným uměním a zmenšenými brutalistními stavbami z betonu zahlídnu záda v modrém triku s číslem devět. V první chvíli si nejsem jistá, jestli je to Krištof. Nemá zrovna na hlavě svůj typický klobouček a v ateliéru pracuje společně s několika kolegy.

Jeden z našich nejznámějších a nejúspěšnějších umělců tráví většinu svého dne tady v budově bývalého podniku Chirana při práci, co příliš nenaplňuje romantické představy o tvorbě. V montérkách vytváří z věcí, které mají už minimálně jeden život za sebou, své obrazy a sochy. Předmětům, co by většina lidí označila za odpad, tak dává novou podobu, aby mohly začít žít další příběh. Tyto odkazy naší doby se v prostoru se zvláštní industriální poetikou stávají uměním, nositeli myšlenky a získávají novou energii. Objekty pak přinášejí radost a pocit svobody lidem, o nichž Krištof s jistou dávkou něhy a zaujetí mluví jako o svých pacientech.

Je lákavé nechat se vtáhnout do světa umělce, který umí nabourat představy nejen o lidech, kteří umění sbírají, ale i o díle samotném a prostoru, kam chodíme umění obdivovat. Například jeho Nervous Trees se stala nejnavštěvovanější výstavou v historii Rudolfi na a svůj Public Jukebox nakonec umístil do volné přírody, kam si může přijít kdokoli přehrát některý ze zvuků nebo songů. Před lety dokonce udělal z jindy prázdného předsálí městské knihovny klasickou večerku. Výstavní prostory pro umělecké expozice naplňuje kabely, bateriemi a žárovkami, aby tak upozornil na to, jak je společnost závislá na zdrojích energie. Shodou náhod je také autorem hned dvou soch s funerální tématikou.

Ve veřejném prostoru má totiž větší štěstí než ve sbírkách Národní Galerie, kterou jako instituci nepřestává kritizovat. Jeho sochu Memento mori – věčně poblikávající lampu – znají nejen ti, co se o umění běžně zajímají, ale i školní děti. Lampa zkroucená jako zvláštní květina osvětlující prostor pod Nuselským mostem je pietou všem sebevrahům, kteří tu ukončili svůj život. Další lampou, která působí jako šperk v krajině, je pomník cyklistovi. Čtrnáct metrů vysoká pouliční lampa, na níž je zavěšeno jízdní kolo mířící do nebe, je pomníkem propagátora městské cyklistiky Jana Bouchala, se kterým se krátce před jeho smrtí Krištof setkal. Kromě toho, že po sedmi letech od smrti Jana Bouchala vznikl tento pomník, je Krištof sám nadšeným cyklistou. V jeho případě nejde o sportovní výkony, ale krystalickou radost a pocit svobody.

Čím to je, že se na kole cítíš tak svobodný?

Je to pro mě něco jako stroj na zážitky, akcelerátor rychlosti přesunu. Dostávám se díky němu na místa, kde jsem ještě nikdy nebyl a své rodné město si prohlížím z jiné perspektivy. Nemusím čekat a projíždím zácpami. Jsem takový džínový jezdec. Často kolo používám jako dopravní prostředek a nemá to chybu.

Kdy jindy se ještě zažíváš pocit svobody?

Svoboda má pro mě strašně moc poloh. Svobodu člověk zažívá i ve vztahu, pokud je dobrý. A já ji mám. Taky bychom si měli vážit svobody, kterou nám poskytuje naše zřízení. Doba je sice komplikovanější než před pár lety, ale i tak máme obrovské štěstí. Svoboda je pro mě například moje práce.

Dá se říct, že umělecká tvorba je práce?

Je i není. V ateliéru trávím spoustu času v montérkách a je to hodně o fyzické práci a o tom, že si většinu věcí zvládneme udělat sami a nezadáváme ji řemeslníkům. Jinak je to spíš puzení, závislost.

Naše generace zažila asi největší euforii v devadesátkách…

Ano, byl to pro mě geniální „tajming“. Když přišla sametová revoluce, bylo mi šestnáct a jen jsem si stačil čuchnout k tomu debilnímu socialismu. Neřešil jsem tenkrát vůbec materiální věci. Když jsem se hlásil na uměleckou školu, tak si nikdo z nás nepředstavoval, že by se mohl uměním živit.

Na gymnáziu jsi závodně běhal za Slavii. Promítá se tahle sportovní minulost nějak i do tvé tvorby?

Je v tom stejná umanutost doběhnout s tou věcí do cíle a dotáhnout to. Vznik každé věci provází nějaký algoritmus komplikací a slepých uliček.

Tvá díla můžou na někoho působit, jako by ti primárně nešlo o formu…

Tak to není. Já formu dost řeším a každý detail je pro mě důležitý a záleží mi na něm. Hodně autorů často věc promyslí a výrobu nechají na někom jiném. Já mám pak pocit, že se z toho něco vytratilo, ta autenticita. Půvabný je na tom vlastně i ten diletantismus. Já si raději všechno vyrobím sám. Jen výjimečně řeším, něco, na co nejsem technicky vybavený. Teď třeba jedu do Galanty odlévat Praying Wood, osmimetrový kus dřeva, který se modlí. Pece na hliník tu nemáme, ale dřevěnou předlohu jsme do posledního detailu vyhotovili sami. Záleží mi na každém minidetailu, neboť ten určuje, jak nakonec celá věc působí. Ale samozřejmě obsah je neméně důležitý, musí s formou tvořit jeden čitelný celek.

Tvoji rodiče ti do rozhodnutí věnovat se umění nemluvili? Přece jen mohli mít jiná očekávání, když jsi studoval gymnázium…

Od začátku jsem šel poměrně razantně za svým a moc jsem to s nimi nediskutoval. Maminka ze mě tenkrát asi chtěla mít spíš doktora a dodnes je ke mně dost sympaticky kritická.

Z toho vychází název tvé nové knihy – Nad očekávání.

Ano, to jsou slova mojí mámy, když se jí něco, co jsem vytvořil, líbí.

Ty a tvoje dcery, jaký máte vztah?

Snažím se být liberál. Ať si to každý najde sám. Holky vidí, jaký jsem, a to je myslím formuje. Pochopitelně mají svoje světy, do kterých já nepatřím. Rodina je jedna z nejtěžších věcí. Žít takhle nablízko je strašně náročný. Udržet vztahy v křehkosti a stálosti. Rodinný život je velmi zajímavý atomický vztah, jednotlivé částice spolu vazbí a sledují se z bezprostřední blízkosti a vnímají svou křehkost.

V tomhle ohledu úplně nenaplňuješ představu o rozervaném umělci. Díky čemu se daří vztahy udržovat v té křehkosti a stálosti, o jaké mluvíš?

Bude to znít asi zprofanovaně, že to člověk ani nechce říct. Díky lásce. Mám v tomhle štěstí.

Jednou z tvých nejznámějších realizací je pomník sebevrahům Memento mori pod Nuselským mostem. Přemýšlel jsi někdy o situaci, která by tě dokázala dohnat k sebevraždě?

Svět je neskutečně krutý a perverzní, a když slyším o hrůzách, co se dějou, tak samozřejmě přemýšlím, co bych v takovém případě dělal já. Je spousta situací, které by každého z nás mohly dohnat k zábradlí Nuseláku. Neměli bychom to zlehčovat ani odsuzovat. Ten čin je je fatální a ti, kdož se k němu rozhodli, k tomu měli závažné důvody…

Pak jsou tu další známé realizace jako Public Jukebox, To, Bike to Heaven, Out of Power Tower. Jsou pro tebe těmi nejdůležitějšími?

Kdybych měl vybrat pro mě důležité realizace, tak by to bylo těžké. Špatně se vybírá. S každou z nich mám spojeno spoustu zážitků. Dá se to přirovnat k situaci, kdy kapela natočí hit. Všichni si pak její identitu spojují s tím hitem, ale každý autor udělal krom těch hitů i řadu zajímavějších kompozic.

Pokud se vrátím ještě k tématu našeho čísla, kterým je svoboda. Lidé si často spojují s pocitem svobody peníze. Ty jsi dokázal některé finančně opravdu zajímavé zakázky odmítnout. Nikdy později jsi toho nelitoval?

Nelitoval. S penězi je to tak, že jich vlastně nikdy není dost. Nemá to konec. Je to past. Ve finále je to vlastně jednoduché: člověk by neměl dělat něco, v čem se necítí dobře.

Jsi známý tím, že nemáš jednoho galeristu, který by se o tebe staral, ale často své obrazy a sochy prodáváš sběratelům osobně. Co pro tebe znamená ten přímý kontakt?

Je to zajímavá zkušenost. Sice mě to trochu okrádá o čas, který bych mohl věnovat tvorbě, ale jsem rád, že můžu osobně potkat ty lidi. Galerista vás od takových zážitků odstíní. Já mám své sběratele, kteří se sem vracejí a vyloženě se tím nabíjejí. Mně to zase zpětně dává vítr do plachet, protože vidím tu bezprostřední odezvu a nadšení. Škála lidí, se kterou se potkám, je obrovská. Od mladých lidí, co přijedou autobusem z Brna, až po ty, co si před fabrikou zaparkují maseratti.

Ve tvém modřanském ateliéru jsou uskladněny nové, ale i starší realizace z výstav…

Pokud to dobře dopadne, tak moje věci končí u sběratelů nebo v nějakých institucích, ale taky se stává, že to, co vytvořím a vystavím, pak se mnou zůstane. Já s tím dílem pak musím dál žít, uchovávat ho. Například Démon růstu. To je obrovský objem, jsou to desítky kubíků materiálu. Je to jeden a půl kamionu. A tenhle Démon teď naštěstí našel útočiště v Moravské galerii v Brně. Je to samozřejmě těžká disciplína, protože ty instituce na to nejsou připravené.

Zažil jsem například zajímavý moment, kdy ještě Jiří Fajt vedl Národní galerii a bylo dohodnuto, že půlka Postnaturálie, Šiva a ještě několik dalších skulptur měly skončit v Národní galerii a Jiří Fajt si uvědomoval, že sbírka NG mimo jiné potřebuje i formátově velkorysejší objekty a instalace. Už jsem jen pečlivě dodělával průvodní dokumentaci, a když jsem ji odevzdal, tvrdil, že je důležité mít tam ty silné věci. Všechno bylo už domluvené a dodělávala se už jen průvodní PDF s popisem toho, jak se to instaluje, a než jsem to odevzdal, tak byl Fajt odstraněn Zemanem. A tím to celé skončilo, přestože to předtím prošlo nákupní komisí. Proto nám tady nakonec Šiva zůstal. S těmi velkými sochami to není vůbec jednoduché. Je to mimo kapacitu soukromých sběratelů a bohužel mnohdy i domácích institucí.

Z toho, co jsi vyprávěl, vyplývá, že instituce, jako je například Národní galerie, nefungují ideálně…

Osobně si myslím, že nefungují vůbec. Měli by udělat všechno pro to, aby tam chodili lidi. Teď už se nemůžeme vymlouvat na covid. Co se dá říct k tomu, že Český pavilon v Benátkách má na dveřích napsáno, že je z technických důvodů zavřeno? Já ani nechci vědět ten „důvod“, protože je to naprosto neomluvitelná ostuda. I válkou zdecimovaná Ukrajina má, pokud vím, svůj fungující pavilon. My děláme se ženou festival 4+4 dny v pohybu a ten je založený na tom, že instalujeme umění do prázdných opuštěných budov, tak jsme si dělali legraci, že napíšeme do Národní galerie.

Momentálně máš v ateliéru rozpracovaný projekt z betonu pro Kunsthalle Praha. Ty zmenšené Emauzy, co tady vidím, jsou součástí nějaké skupiny budov?

Děláme model utopického města, který vychází z pražské normalizační brutalistní architektury. Vytipovali jsme si asi dvacet projektů a staveb, z nichž realizujeme nakonec sedm. Ta architektura sice symbolizuje dobu ponurou a temnou, ale na druhou stranu je zároveň zajímavá. Budou to napůl ruiny různého měřítka. Je nesmírně zajímavé zkoumat a rekonstruovat formy a proporce těch výrazných budov. Jsou to zkrátka sochy domů.

Nikdy ale nepracuješ sám…

Něco jako jádro kapely tvoří Richard Wiesner a Rosťo Juhás a společně ateliér sdílíme už dvacet let. Dělali jsme spolu dříve i nějaké společné komerční práce, které nás živily, a to nás dalo vlastně dohromady a já jsem v jednom momentu rozhodl, že už ty práce dělat nechci, a to byl i ten důvod, proč se začali kluci podílet na realizování mých věcí. Ty věci se dělají většinou v edicích, takže například nervózních stromů je dvanáct a vyrobit je vyžaduje čas. Já přináším něco jako nápěv, motiv a potom to společně dáváme dohromady, jako to bylo například u té Postnaturálie. Takovým zázračným způsobem si v tom souzníme.