Funkcionalistická vila na úpatí brdských lesů se pro architekta Ondřeje Červenku stala osudovým místem, které dalo jeho životu směr. Dnes díky ní navrhuje stavby, které přirozeně komunikují s krajinou a vyzařují spokojenost.
Pro Ondřeje je architektura splněným klukovským snem. Před časem se pustil do náročné a citlivé rekonstrukce funkcionalistické vily, která měla už od dětství vliv na jeho vnímání prostoru a toho, jak stavby komunikují s krajinou. Ráda poslouchám a zaznamenávám příběhy lidí a domů. Jejich životy se občas jen prolnou, jindy spolu prožijí celý život, nebo jen pár let či měsíců. Staré domy pak osudy zapsané ve svých zdech vyprávějí novým generacím a nechají je znovu a znovu objevovat krásu svých vrstev.
Začátek příběhu vily obklopené brdskými lesy sahá do třicátých let dvacátého století, kdy ji navrhl architekt Ervín Rosenberg pro rodinu významného pražského finančníka. Stavitel Jan Matoušek byl zároveň architektem a tenkrát v Praze postavil řadu domů, jako například funkcionalistický nárožní dům na Karlově náměstí, ve kterém je dnes kino MAT. Na první pohled je vidět její příbuznost se slavnou Loosovou vilou a návaznost na pražský svět tehdejší smetánky třicátých let.
Přijíždíme společně s Ondřejem k místu, kde vyrostl, a on mi ve chvíli, kdy míjíme dlouhý plot, prozrazuje další perličku. „Mimochodem, poblíž této vily bydlel Oldřich Nový a o kousek dál zase Nataša Gollová, za kterou často přijížděl okolo našeho plotu velkým sporťákem Svatopluk Beneš.“ Dozvídám se také, že původní majitelé vilu využívali jako letní sídlo, ale příliš si je neužili. Ve chvíli, kdy začala německá okupace, museli ji bohužel opustit.
Vcházíme rozlehlou zahradou, všímám si detailů na fasádě, velkorysých oken i toho, jak harmonicky celá stavba zasazená do zeleně působí. Ještě více mě svou atmosférou dům vtáhl, když jsem překročila jeho práh a zůstali jsme na moment stát v prostoru obloženém skleněnými deskami opaxitu v barvě světlého karamelu.
„Tahle funkcionalistická vila z roku 1936 má fascinující charakter. Všímám si, jak silně působí téměř na každého našeho hosta nebo i jen neznámé kolemjdoucí,“ vypráví Ondřej, který se do vily přistěhoval s rodiči z Prahy, když mu byly tři roky. Tenkrát jej ohromil obrovský víceúrovňový, tajuplný prostor, jako stvořený k prozkoumávání a vymýšlení klukovských dobrodružství. Nejsilnějším dojmem na něj tehdy zapůsobila tajuplná koupelna s podlahou i stěnami obloženými černým opaxitem, která oproti té panelákové vypadala, jako kdyby se vyloupla z Harryho Pottera.
Spousta jeho dalších vzpomínek je spojena s velikou zahradou, která mu umožnila první intenzivnější poznávání přírody. Jeho dětský pokoj přímo pod střechou ve třetím podlaží mu připadal jako maják, kolem kterého je místo oceánu moře stromů. Výhodou je výhled do nádherných brdských lesů. Ondřej tu maloval, kreslil, rozjímal o všem možném, a vznikly tu dokonce jeho první architektonické pokusy. Každý pokoj v domě má svůj jedinečný charakter. Dámský budoár, pracovna, centrální pokoj s krbem i přilehlá kuchyně s výhledem na terasu.
„Nejvíce mě fascinovala trojrozměrným vnitřním prostorem. Vila je postavena ve stylu Raumplanu. Toto označení použil jako jeden z prvních Adolf Loos. Stavba není členěna pouze do jednotlivých podlaží, ale každé podlaží je ve své ploše víceúrovňové. Obyvatele nebo návštěvníka to vede k tomu, aby přemýšlel ve třech dimenzích,“ říká Ondřej, zatímco mi ukazuje opravdu nádherný výhled.
Když se mladý architekt rozhodl, že svým rodičům pomůže s rekonstrukcí, byla to opravdová výzva. Nejobtížnější u tohoto typu staveb je vždy skloubit dvě zdánlivě neslučitelné věci. Rekonstrukce by neměla ohrozit původní charakter stavby, ale zároveň je třeba dům vybavit vymoženostmi a pohodlím současné doby. Vilu bylo nutné alespoň částečně zateplit, aby vyhovovala pro celoroční využívání. „Mnoho hodin jsem tedy strávil nad detaily zateplení fasády – třeba říms, které z fasády vystupují a jejichž proporce bylo nutné zachovat.
Komplikací bylo víc, třeba když jsme stávající okna s kyvným otevíráním potřebovali nahradit novými. Takto konstruovaná okna se dnes už téměř nevyužívají. Nebo když jsme sháněli opaxit na opravu vnitřních obkladů stěn. Tento skleněný materiál se u nás bohužel už desítky let nevyrábí, dá se sehnat jen v USA. Naštěstí se nám podařilo odkoupit potřebné množství od sklářského výtvarníka a malíře Ivo Rozsypala, který z opaxitu tvořil,“ líčí peripetie okolo rekonstrukce Ondřej.
O tom, že možná mají pod výmalbou v obývacím pokoji nástěnné obrazy, se Ondřej poprvé dozvěděl od svého táty. Na počátku 90. let jeho otce totiž navštívil kurátor z Národní galerie s tím, že by podle archivních záznamů měly být v jejich domě fresky od Bernarda Redera a Endreho Nemese. Reder byl pražský židovský sochař, který před válkou emigroval do Paříže a později do Ameriky, kde se stal velmi uznávaným. Jeho přítel malíř Endre Nemes nalezl azyl v Norsku. Když nacisté zemi napadli, vstoupil do norské armády jako dobrovolník a po porážce Norů uprchl do Švédska, kde intenzivně maloval, vystavoval a také organizoval umělecký život.
„Nikdo jsme nevěděli, kde přesně obrazy hledat. Až asi před šesti lety se mi podařilo postupným sondováním stěn obě fresky objevit. Bohužel jsou částečně setřené pozdějšími výmalbami, ale odkryté i tak dodávají interiéru specifickou atmosféru 30. let.“ K výtvarnému umění má Ondřej od klukovských let blízko. Vždycky rád kreslil, maloval a všemožně výtvarně tvořil, což je vidět i na chodbách vily, které jsou cenným archivem jeho výtvarného vývoje. Absolvoval i základní uměleckou školu a jednou, když nakreslil velmi osobitou axonometrii kubistického domu, byla paní učitelka z kresby tak nadšená, že začal uvažovat právě o studiu architektury. Jako připomínku své tehdy ještě absolutně nespoutané fantazie má dnes tuto svou kresbu zarámovanou v kanceláři. Už od deseti let totiž sebevědomě tvrdil, že bude architektem.
Do architektury se dnes snaží vnášet lidský rozměr, zohlednění skutečného života. Stavby se podle něj dnes málokdy navrhují s tím cílem, aby se v nich člověk prostě cítil dobře, aby svému obyvateli poskytly plnohodnotné pohodlí a obohacovaly jeho život. „Hodně staveb je bohužel navrženo s ohledem na chvilkový, okamžitý vizuální dojem. Lidé v těchto budovách nakonec bydlí, pracují, nakupují – ale jakmile můžou, uniknou jinam, kde se cítí lépe. Snažím se navrhovat stavby pro život, aby se v nich člověk mohl naplno radovat, odpočívat i pracovat,“ říká o svém přístupu k architektuře Ondřej. Jeho nejnovější projekt Magnoliový dům – vila na velkém pozemku s půvabným výhledem na významnou pražskou památku – splňuje přesně tato kritéria. Dům je usazený na svahu, ale nezápasí s ním. Spokojeně stojí a užívá si svou příjemně členitou zahradu. Každý dům má podle Ondřejova názoru vyzařovat spokojenost z místa, kde je mu dáno stát.
Více informací na www.carchitekti.cz.