Modelka a zakladatelka Nadačního fondu Veroniky Kašákové pomáhá mladým lidem na cestě z dětského domova k vlastnímu nezávislému životu. Veronika je dnes sama maminkou a otevřeně mluví o svém dětství, které z velké části prožila v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova.
Veroniko, věnujete se velmi intenzivně práci v nadačním fondu, prostřednictvím kterého pomáháte mladým lidem na cestě k vlastní nezávislosti. Jak vznikla celá myšlenka a jak se vám daří shánět finanční prostředky?
Zhruba sedm let po odchodu z dětského domova jsem se začala cítit ukotvená ve světě, a tak jsem po soutěži Miss vydala knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola. Mým přáním bylo, aby se dostala do dětských domovů a pomáhala dětem získat sebevědomí a pocit, že v tom nejsou samy, i víru ve vlastní budoucnost.
Ta kniha otevřela velké téma a začali se mi ozývat lidé, co chtěli nějak pomoci. Přirozeně pak přišla i vize založit nadační fond. Každý, s kým se osobně potkám a seznámím ho s tématy, kterými se nadační fond zabývá, většinou projeví zájem a nabídne pomoc. Dnes nás podporují kraje, města i velké společnosti.
Jak jste se do dětského domova dostala vy osobně?
Společně s bratrem nás soud matce odebral, protože propadla závislosti na drogách a nebyla schopná se o nás starat. Poté co nás zapomněla v taxíku, jsme si prošli diagnostickým ústavem v Liberci a nakonec skončili v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova. Tátu si pamatuji až z prostředí dětského domova. Nebydlel s námi a nebyl v té době připravený se o nás starat. Táta nám ale každý den volal na pevnou linku a byli jsme v kontaktu. Matka se nás pravomocně zřekla. Měla ještě další dvě děti s jiným partnerem. Dětský domov bylo to nejlepší, co nás v té době potkalo, později jsem si ale uvědomovala, že bych mohla mít i nějaké opravdové doma s fungující rodinou. Jinak pro mě byl dětský domov hezkým místem, na které ráda vzpomínám.
Kdy jste se s mámou setkala poprvé po té dlouhé době v dětském domově?
Já jsem z domova odcházela v 19 letech a mámu právě propustili z vězení. Setkali jsme se po 16 letech a já měla spoustu otázek. A byla jsem velmi zklamaná realitou, protože byla úplně jiná než mé představy a žádný intenzivní kontakt pak nenastal. V dětském domově se dětem pravda o rodičích neříká. Jinak mluví ta máma, jinak vychovatelky a jinak například děda. Prošla jsem si mnoha terapiemi a snažím se dlouhodobě o to, aby moje minulost neovlivňovala můj současný život.
Ovšem teta z dětského domova je dnes opravdovější babičkou mého syna než moje máma. V něčem jsem to měla v dětském domově lepší než děti, co vyrůstaly v nefunkčních rodinách. Časem jsem dospěla k tomu, jak je důležité odpuštění. Nejen rodičům, ale i odpuštění sobě. Bylo důležité pochopit tu rodovou linii. Lidé, co prožili dětství v nelásce a odmítnutí, se pak nemají rádi a často propadnou alkoholu, drogám nebo závislostem na lidech. Táta s mámou si zažili jako děti příběhy, které je negativně ovlivnily na celý život…
Dnes je váš pohled tedy jiný než při tom prvním setkání?
Ano, od té doby jsem na sobě hodně pracovala. Vyrostla jsem. Mám vlastní rodinu. Je to jiná emoce než tenkrát, když jsem byla dvacetiletá holka. Vyskočila jsem z té rodové linie. Pokud bych na sobě nepracovala, tak bych mohla skončit podobně. Přála bych si, aby si rodiče odpustili a přijali to jako možnost pomáhat ostatním.
Co byste ráda naučila svého syna? Co byste mu do života přála?
Přála bych mu hlavně, aby byl zdravý, šťastný člověk, co se má rád. Chtěla bych jej naučit odvaze, aby čelil nepříjemným situacím s láskou k sobě. Chtěla bych z něj vychovat slušného člověka.
Váš život, ale zkomplikovala dědičná metabolická porucha, která byla synovi diagnostikována. Jak se vám daří to zvládat?
V mnoha praktických věcech je to omezující, ale zvykli jsme si na dietu i vážení jídla. Naučili jsme se s tím žít. Na začátku to ale bylo velmi těžké, protože jsem byla nastavená na to, že začíná ten krásný život. Měla jsem pocit, že to těžké jsem si už přece odžila a teď bude všechno zalité sluncem. Rozhodně ale nemluvíme o synovi jako o nemocném. Nechceme, aby to tak vnímal. Jen se musel naučit chápat, že nesmí nikde ochutnat cizí jídlo, že má vlastní v krabičkách, pečlivě připravené na míru jeho dietě.
Vraťme se ještě k vašemu nadačnímu fondu. Hodně se mluví o projektech START a RESTART. Povězte nám o nich více…
Projekt START je zaměřený na ředitele a vychovatele v dětských domovech, jejich rozvoj a vzájemnou spolupráci. Jde o praktickou a jasně vedenou práci s řediteli a jejich týmy a také společná setkávání ředitelů napříč domovy. Sdílení zkušeností a nastavování řešení situací – v kvalitě, empatii a sounáležitosti, pod vedením kvalifikovaného supervizora a zakladatele projektu – Ondřeje. Setkávání se snaží vést ředitele a jejich týmy k vzájemnému souladu a stabilitě, pomáhají ředitelům v pochopení a orientaci v nových tématech péče o děti v dětských domovech, nabízejí odpovědi na otázky, řeší interní nesoulady i překážky ve státním systému, a především vytváří prostor pro otevřené sdílení každodenních zkoušek a podporu v jejich zvládnutí.
A projekt RESTART je zaměřený na dospívající z dětského domova, kteří jej budou v blízké době opouštět. Je to pro ně krok do neznáma bez možnosti se na někoho obrátit. Naší vizí je, aby měl každý mladý člověk, který opouští brány dětského domova, možnost před odchodem navázat individuální a podpůrný vztah, který bude pokračovat i v letech dospělých. Každý mladý člověk, který projeví zájem, získá svého průvodce, se kterým se setkává minimálně rok před odchodem z dětského domova, aby mohl vzniknout dlouhodobý vztah založený na důvěře vedoucí k pocitu bezpečí a jistoty. Průvodcem je profesionálně vyškolený a psychicky způsobilý mentor, který nejenže prošel výběrovým řízením, ale také v rámci NFVK dochází jednou měsíčně na profesionální supervizi. Jeho posláním je předat dětem a mladým co nejvíce zkušeností a být jim oporou v nových situacích. Díky němu mohou svůj životní restart projít s důvěrou v sebe sama a vizí kvalitního dospělého života.
Děláte ale i spoustu dalších věcí. Všimla jsem si, že jste nafotili kalendář, spojujete se s kulturními a společenskými akcemi…
Ano, kalendář měl minulý rok velký úspěch a mediální ohlas díky známým osobnostem, které nás podpořily. Pořádáme také letní tábor, plánujeme podcasty, stali jsme se partnery skvělého filmu Amerikánka, kde hrají děti z dětských domovů vlastně tak trochu samy sebe. Příběh se odehrává v komunistickém Československu právě v prostředí dětského domova.
Pokud se rozhodnu NFVK podpořit, tak to může být klasický finanční dar, ale také nefinanční podpora. Co je nejvíce potřeba, pokud se rozhodnu pro tuto formu pomoci?
Fantazii se zde rozhodně meze nekladou. Přivítáme například společenské hry pro děti z dětských domovů, ale také věci pro mladé lidi v azylových domech a domech na půl cesty. Oblečení, elektroniku, jako je například notebook, aby mladí lidé mohli dál rozvíjet svůj potenciál, získat například díky tomu lepší práci, rozšířily se jejich možnosti.