Dokonalost páru

Vypadali jako hrdinové filmového příběhu, když jsem je pozorovala pootevřenými dveřmi a výhled mi občas zastínila křehká silueta fotografky Karin Zadrick. Veronika a Biser Arichtevovi jsou z těch párů, za kterými se ohlédnete. Oba stejně výrazní a přitom v nějaké zvláštní vizuální harmonii.

Ona se narodila a vyrostla v Praze a Bisi strávil dětství a dospívání o čtyři sta kilometrů dál. Oba ale doslova vyrostli u filmu a na natáčení se taky seznámili. I když režisér a herečka mají obvykle celkem jasné role, na place to funguje jinak než doma. Jejich tandem se po osmi letech rozrostl o syna Luku, který byl na focení s námi. Apartmán by Chateau Mcely s dvěma ložnicemi a koupelnami je naštěstí natolik rozlehlý, že jsme s Lukou dokázali hrát pár hodin na schovávanou. Od začátku měl totiž pocit, že připravenou kompozici je potřeba doplnit, což se mu nakonec povedlo…       

Bisi, jak byste sám sebe popsal?

Sám sebe? To je těžký. To by museli jiní. Nerad se analyzuju nebo pozoruju. Zkusím: přátelský, spolehlivý, pracovitý.

Veronika: Potvrzuju.

Když si vzpomenete na kraj svého dětství a dospívání, v čem má pro vás kouzlo a jaká je jeho energie?

Vyrůstal jsem v Havířově. Městě vybudovaném v kontrastu s industriálním okolím, jako město mladých a město květů. A tak to i bylo. Žilo tu hodně horníků sestěhovaných z republiky za prací v dolech a nedalekých železárnách. O všechno bylo postaráno, protože kdo byl víc než socialistický dělník. Město bylo čisté, udržované, na jaře se všude vysazovaly širé záhony květin. Jako děti jsme všechen volný čas trávili v partě kamarádů z okolí ve dvorech mezi bloky domů. Byli jsme tam pořád. Rodiče nás večer nemohli dostat domů. O víkendech jsme se vydávali do nedalekých Beskyd, v zimě jsme jezdili na lyžařské zájezdy. Běhal jsem rádiový orientační běh, takže jsem byl venku opravdu hodně. To je asi ta energie. Někdy v devadesátých letech se ta atmosféra změnila. Ale to už jsem byl starší a můj zájem směřoval někam za hranice města.

U vás je to s těmi kořeny komplikované ještě víc. Kde se vzala vaše bulharská krev? 

Babička s dědou, kteří po druhé světové válce imigrovali do Čech, byli zahradníci. Po nějakém putování ze Slovenska přes Brno se usadili ve Slezsku. Byli hodně pracovití, a tak se jim i za socialismu podařilo vybudovat prosperující zahradnictví. To jsou tedy rodiče z máminy strany. Táta je ze stejné vesnice, jako byli oni. Přistěhoval se za mámou v roce 1976. To jsem se narodil. Měl vzdělání v oblasti kultury, ale to nemohl dělat, protože ještě neuměl ani moc česky. Musel začít na stavbách a později v hutích. 

Byl neuvěřitelně pracovitý a skromný. Máma taky. Oba se nás k tomu snažil vést. Taky se u nás doma vždycky mluvilo oběma jazyky a připomínaly se bulharské svátky a zvyky. Máme to rádi.

Věnoval jste se hudbě a mnoha jiným věcem. Kdy jste se rozhodl, že se stanete režisérem?

To je pravda, bylo toho hodně, co jsem zkoušel, ale to asi v dětství a mládí všichni. Možná mi to později pomohlo se rozhodovat. Režiséři musí vědět a umět od všeho trochu. Práce u filmu a televize se mi vždycky líbila. Máma bývala produkční a později se stala producentkou a dramaturgyní. Jako dítě jsem jezdil na natáčení, protože mě neměl kdo hlídat, a později na letní brigády. Do komparzu a nosit kafe, klapat, pomáhat, s čím bylo třeba. Režírovat jsem ale vážně nechtěl. To byla shoda náhod. 

Veroniko, a jak vy jste se dostala k herectví? 

U mě to není moc zajímavé. Já jsem na rozdíl od Bisiho už odmala věděla, že chci být herečka, tak jsem nejdříve chodila do lidušky a na dramaťák. Pak bylo jasné, že musím jít na konzervatoř, a tam jsem se první rok nedostala, tak jsem byla rok na peďáku. Když jsem se hned druhý rok dostala, byl to pro mě splněný sen a hrozně jsem si za tím šla. Byla jsem cílevědomá někdy až moc, ale naštěstí mě to už trochu opustilo. 

Co se vám na herectví tak líbilo?

Mně hrozně imponovalo to prostředí na natáčení. Můj tatínek je filmový producent, vždycky nás dostal od mámy na hlídání, a tak nás se sestrou musel brát chudák na plac a já jsem si to prostředí a atmosféru oblíbila. 

A vaše první herecká zkušenost?

Někdy v šestnácti letech jsem točila pro českou televizi seriál Hop nebo trop a tam jsem potkala i svého prvního přítele Honzu Kvasičku. To byl kameraman, nakonec jsme spolu byli tři roky. A to mi asi taky zůstalo, ta záliba v mužích od filmu. Potom byla Ordinace, to bylo pro Novu, a to byl tenkrát fenomén. Byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole a hrozně mi vycházeli vstříc, protože na to profesorky koukaly a líbilo se jim to. Stěžejní byla pro mě ale První republika, moje zatím nejhezčí role. A to bylo právě s mým mužem, který dělal režii.

Tam jste se potkali?

Veronika: Ne, potkali jsme se už na natáčení Vyprávěj, v létě jsme okolo sebe ještě jen tak chodili, ale v listopadu už jsme se dali dohromady, na Vánoce jsme odletěli do Thajska, kde mi Bisi první večer nasadil prstýnek z ledu z gin tonicu. Byli jsme trochu opilí a já doufala, že si tu žádost o ruku bude druhý den pamatovat. Naštěstí si to pamatoval a prvního srpna jsme se brali. My bychom se vzali hned, ale moje starší sestra byla ten rok taky požádaná o ruku, tak jsem ji nechtěla přeskočit. Vdávala se v červnu a my hned krátce na to.

Bisi, režíroval jste spoustu dnes již kultovních projektů. Který z nich je vám obzvlášť blízký?

Nejbližší mi je asi Vyprávěj. Bylo to pět intenzivních let života a já jsem byl vlastně na začátku. Dostal jsem do rukou veliký projekt, který jsem vlastně ani nechtěl dělat. Jsem fakt rád, že to má nějakou atmosféru, která lidi baví a oslovuje. 

Jaký jste režisér? Trošku despota, nebo necháváte hercům prostor?

To je asi možná otázka víc na mé spolupracovníky a herce, ale obecně můžu říct, že mám rád tvůrčí dialog. Bohužel v jeho závěru je někdo, kdo musí udělat rozhodnutí, a to je právě režisér. Ale nekřičím. Když něco chci, vím proč a dokážu to říct. Práce s herci je zajímavá v tom, že dílu dávají svou energii. Je na nás režisérech ji umět správně využít a nastavit.

Co vás na vaší práci baví nejvíce a kterou část procesu máte nejraději?

V různých obdobích se mi to mění. Záleží i na projektech. Některé vyžadují hodně přípravy dopředu a studium. Jiné jsou zábavné už ve scénáři, a tak se těším na plac, až to dostane hmatatelnou podobu. Střižna je taky magické místo, kde víte, že můžete věcem dát ještě malinko jiný tvar. 

Jaký scénář byste rád natočil?

Vím o jednom krásném scénáři, který čeká na realizaci. Jmenuje se 69 metrů, příběh se odehrává v Sofii v sedmdesátých letech minulého století a mile ukazuje na absurdní rozdělení světa za železnou oponou a mimo ni. 

FAMU jste nedokončil – bylo to proto, že jste spíš samorost a rebel, nebo to má jiné důvody?

Bylo to v době, kdy jsem se přestěhoval do Prahy a měl jsem snahu se o sebe začít starat sám. Nemohl jsem chtít po rodičích, aby mě další léta živili na vysoké škole, a ještě podporovali můj život v Praze. Nebylo to levné. Taky proto, že jsem měl možnost dostat se do prostředí filmařů a televize a jít pracovat na plac. Logicky mě to bavilo víc než sedět v lavicích. Nakonec jsem u toho zůstal. Jestli to bylo dobře, nebo ne, to už se dneska nedozvím. Mám v sobě asi tu pracovitost po rodičích.  

Bisi, čemu věnujete nejvíc energie?

Kdysi to byla práce. Postupem času je to rodina a taky sám sobě. Když člověk není sám nějakým způsobem šťastný nebo nemá pocit naplnění, život není dobrý. Nespokojenost a stres se přenášejí na okolí. To asi nikdo nechce. Myslím, že to je něco, čemu se česká společnost teprve učí. 

Funguje vám to právě proto, že oba tu profesi znáte a dokážete se vžít do problémů toho druhého?

Veronika: Ne, funguje nám to hlavně proto, že manžel je chytřejší a dokáže ustoupit. Já ustoupit nedokážu, já potřebuju mít vždycky poslední slovo a jsem stejně direktivní jako on. Naštěstí Bisi je o něco starší a nechá mě takzvaně vyhrát. K tomu jsme ale museli dojít. Tím, že jsme se brali tak brzy, přišly potom různé fáze, které nebyly tak idylické. Já jsem chtěla vždycky svatbu v zamilovanosti, a ne kvůli dětem nebo těhotenství nebo po pár letech jako rozumné rozhodnutí. Bisi to měl taky tak, a to zase přináší, že se s tím partnerem tolik neznáte. Takže my jsme po roce a půl narazili na to, že náš temperament a direktivnost nás obou komplikují situaci a muselo se to trochu usadit. A já jsem musela sama zjistit, že Bisi je nejlepší chlap na světě, a on musel zjistit, že když mě bude svazovat, tak to nebude ku prospěchu. Jsem o deset let mladší než on, vdávala jsem se v šestadvaceti a spoustu věcí jsem měla ještě před sebou, které on už měl v té době odžité nebo je chtěl jinak. 

Jak se vám podařilo překonat takovou krizi? Co jste pro to udělali?

Veronika: No, Bisi se odstěhoval a já jsem si na to musela sama přijít. Hodně jsme pak o tom mluvili a tím, že máme stejně nastavené hodnoty, se všechno spravilo, usadilo a od té doby je to super. Netušila jsem, že se dá znova zamilovat do stejného člověka. A ještě víc než předtím. 

Co se vám vybaví, když se řekne láska? 

Veronika: Rodina, pohoda, manžel, dítě. Teď ta moje nejvíc.

Bisi: Rodina, děti, ženy, práce, lidi, které mám rád. Lásku je potřeba dávat najevo. Když se to neděje, když to není, je život smutný.

Bisi, co pro vás znamená úspěch?

Tohle vůbec neřeším. Snažím se věci v životě dělat poctivě a podle svého nejlepšího přesvědčení. Možná je úspěch, když se to daří. 

A jaký máte profesní sen vy, Veroniko? 

Mně se moje velké sny vlastně splnily během uplynulých tří let. Jedním z nich bylo zahrát si na Shakespearovských slavnostech. Hraju v Zimní pohádce, a to byl splněný sen. Pro mě jako pro herečku je to velká čest. Doufám, že se letos na Hradě zase všichni potkáme a budeme hrát, až se z nás bude kouřit. Druhý sen byl StarDance. To pro mě byla skvělá pracovní zkušenost. Byla to strašná dřina, ale já se v tom hrozně našla a hodně jsem se toho naučila. A pak ta První republika, tam jsem měla krásnou roli. Samozřejmě věřím, že mě v tom profesním životě ještě spousta zajímavých věcí čeká. To, že jsem si chtěla něco dokázat, byl jeden z důvodů, proč jsme o miminku začali přemýšlet až po nějakých osmi letech od svatby. Mě totiž hrozně baví pracovat. Smysl života vidím jak v rodině, tak v práci. Pokud práce člověka baví a naplňuje, tak je to skvělé. Řekla bych dokonce dar, ale nechci být teatrální. 

Bisi, co máte na své ženě nejraději?

Poctivost, která se projevuje ve všem, co dělá.  

A Veroniko, co vy dokážete na Bisim nejvíce ocenit?

Jaký je to držák. A že se každý ráno budí a má dobrou náladu. A že všechno, co dělá, dělá naplno. A že je chytrý. A poctivý. A krásnej chlap. A… Kolik máme ještě času? (smích)

Děkujeme za možnost focení
v Apartmá Staré Město Praha by Chateau Mcely.