Dialog

Jejich společná cesta začala dnem před okupací 20. srpna 1968, kdy se vzali, a o několik dní později vyrazili Chevroletem 29 na svou svatební cestu do Itálie. Pavel, toho času čerstvě vystudovaný elektroinženýr na ČVUT a člen beatnické skupiny, tehdy Jindru zaujal svými básněmi. Jindra Pavla pak svým smyslem pro hledání spojitostí a darem dávat věcem nový život, který citlivě zapojovala do své tvorby. Ateliérem se jim stal statek s velkou zahradou v Benicích, jenž byl a stále je místem vzácných setkávání.

Již za totality tu pořádali pověstné bleší trhy a taky divadelní představení. Na to nejslavnější, Úšklebky sexu, přijela kulturní smetánka tehdejšího Československa – od Rudolfa Hrušínského a manželů Jany a Viktora Preissových přes celou rodinu Jiřího Stivína a hvězdy Divadla Ypsilon až po Jiřího Šalamouna. Opakovaně sem jezdili třeba i Věra Chytilová, Zdenek Sirový a Pavel Juráček. Zatímco Jindra Viková je své dráze sochařky věrná již od svých studií na UMPRUM, Pavel Baňka začíná vážně fotografovat až koncem sedmdesátých let, kdy opouští své zaměstnání výzkumného pracovníka a začíná dráhu fotografa jako svobodné povolání.

Dnes již známý fotograf s mezinárodní působností říká, že fotografie je pro něj jako literatura: každá má svůj příběh. Když ho chce divák poznat blíž, splňuje svůj účel. Je to médium, které je schopno zachytit prožitky, jež vyprchají do prostoru a pomalu se rozplynou v čase. Tvorba obou umělců je o hledání sebe sama, o hledání mezi realitou a sněním, o nacházení i ztrátách. Je o pokusech o zastavení věčného koloběhu v díle, které by pak co nejvěrohodněji připomínalo neopakovatelný prožitek naplněn nekončícím tajemstvím života. A i když jsou oba stále velmi aktivní a zaneprázdnění, dovolili nám se na chvíli zastavit, zasnít a nahlédnout do jejich světa vzácné každodennosti.

Pavle, jak jste s Jindrou seznámili?

P: Já jsem v té době bydlel na malé svobodárně v pražských Letňanech. Vedle ústavu letectví, kde mě zaměstnali, ale mě to tam nebavilo. Setkání s Jindrou bylo pro mne zážitkem, který postupně změnil můj život. Před tím jsem hledal sebe sama v různých oblastech. Ve vztahu s Jindrou jsme se stále více navzájem ovlivňovali.

Oba jste umělci, jste manželský pár. V čem si nejvíce rozumíte a v čem naopak rozcházíte? Jak se navzájem vnímáte?

P: Jindra je spontánní, někdy pro mne až moc, já zase dlouho nad věcmi a problémy přemýšlím, když hledám nejlepší řešení. Má žena je mojí múzou. Fotím ji od počátku našeho vztahu a stále mě to baví. Také její práce vnímám jako dílo, ke kterému se přirozeně vyjadřuji již často v průběhu vzniku. Často se dohadujeme, nesouhlasíme spolu s tím či oním, ale je to vzrušený i vzrušující dialog, který mě moc baví.

Prozradíte nám, jak začíná váš den?

J: Ráda vstávám oproti Pavlovi brzy, na jaře a v létě vyběhnu bosa na zahradu a vnímám s vděčností, že mohu pozorovat ranní světlo a vnímat ticho kromě zpěvu ptáků.

P: Nerad vstávám, nerad chodím brzy spát. Jindra byla vždy skřivanem, já noční sovou. Ale už se to konečně začalo sbližovat.

Kdy začala vaše umělecká cesta?

J: Já jsem už od pěti let neustále malovala, neměla jsem tedy žádné dilema, co budu v životě dělat. Vystudovala jsem UMPRUM. S Pavlem jsme měli několikrát společné výstavy, ale hlavně jsme oba učili na stejných univerzitách v USA a později jsme byli na rezidenčním pobytu v Oregonu v překrásném místě skoro rok, kde se nám krásně tvořilo a vnímalo vše krásné, co bylo kolem. Asi se rozcházíme v rychlosti, Pavel je dost pomalý, já zase hodně rychlá, ale líbí se nám podobné věci, právě zejména v umění.

P: Já jsem to měl zpočátku o dost složitější, vystudoval jsem původně elektrotechniku, ale můj zájem směřoval jinam. Nejprve literatura, psal jsem nějaké texty, také beatnické básně, přitom jsem již fotil, nadšený tím, co díky fotografii objevuji. Později se fotografie stala pro mne životním osudem, začal jsem fotit i profesionálně. Časopisy, architektura, katalogy umění, reklama i móda. Vyučil jsem se na těch zakázkách hlavně technice. Postupně se z koníčka, potom řemesla na obživu, stalo volné umění, které mě začalo i živit díky galeriím, hlavně těm americkým, ale i v Anglii, Francii, Německu atd. K tomu také přispěly naše dlouhodobé pobyty v USA a Velké Británii. Měli jsme v tom spolu s Jindrou neuvěřitelné štěstí.

Kde a co nejradši tvoříte a co vás nejvíce inspiruje a fascinuje?

J: Teď ráda pracuji ve svém ateliéru. Ale během dlouhých let jsem byla zvána skoro každým rokem na mezinárodní sympozia do různých zemí, kam bych se nikdy nedostala. Austrálie, Nový Zéland, Bagdád, Korea, Japonsko, Dánsko, Čína, Turecko, Litva, Lotyšsko a další, kde jsem měsíc pracovala, a to bylo to největší soustředění a navázání úžasných přátelství lidí z celého světa.

P: Mě baví hledat stále něco nového. Někdy je to náhoda, jako byl můj cyklus Infinity, který započal a měl svou dominantní část během našeho šestiměsíčního rezidenčního pobytu na oregonském pobřeží Tichého oceánu. Jeho výstupem byla potom moje výstava v pražské Galerii Rudolfinum. Předtím jsem krajinu téměř nefotil, ale tam to bylo téměř jako návrat do času Kryštofa Kolumba. Prales, mořské pobřeží, kopce a louky téměř bez lidí, nádherné, stále proměnlivé nebe. Lidi jen poskrovnu, zato laně, jeleni, dokoce i rys… Dalším velkým zdrojem inspirace bylo fotografii učit. Náhodou to započalo také v USA, kde jsme učili oba s Jindrou jeden semestr už v roce 1990, ale hlavní byl celý školní rok na Ohio Univerzity. To mi dalo mnoho nových nápadů i zájmů v oboru. Dostal jsem možnost učit fotografii později také i v Čechách. Od roku 1996 jsem vedl ateliér fotografie na UJEP v Ústí nad Labem. Už jsem to před pár lety opustil, ale ovlivnilo to mnohé co, dělám dodnes. Fascinuje mě mnoho stále nepoznaných tajemství, skrytých pod povrchem zdánlivě normálního běhu života. Ale asi nejvíce mě stále znovu a znovu šokuje neobyčejná jinakost vás, dívek či žen, se kterou jsem si nikdy nevěděl tak úplně rady, ale často mě přivedla na stopu neznámých oblastí mého vlastního já. Jindra je v této sféře obzvláštním případem. Naprosto nám nehrozí nuda…

Jak vnímáte štěstí a co vám přináší největší radost ?

J: Radost mám z celkem obyčejných věcí, třeba i z toho, že jsem se probudila do nového dne. Za štěstí považuji, že jsme se s Pavlem potkali a vychovali naši dceru a taky že jsme nezažili válku.

P: Radost vytváří štěstí a štěstí je prožívat život jako úžasné dobrodružství, které je sice časem omezené, ale můžeme je díky sdílení lásky a přátelství se svými blízkými prodloužit do podivného vesmírného prostoru, který nad námi bdí a usmívá se našemu krátkozrakému dětinskému strachu z mezí naší existence.

Kde je váš opravdový domov? Co pro vás domov znamená?

J: I když jsme byli dlouho v USA a měli jsme skvělé podmínky pro práci, tak jsme nikdy nechtěli emigrovat, i když vracet se do komunistické země nebylo nikterak lákavé, ale já mám ráda problémy, a hlavně mám ráda svou zemi. Tam, kde žijeme, v Benicích u Prahy, máme ateliéry ve stodole a velkou zahradu a tam se nám žije dobře. Tam je náš domov.

P: Domovem je mi Česko, ale mám rád jistou otevřenost do světa a častého pobytu v jiných zemích. Bylo to vždy velmi inspirativní a naučilo nás to na druhé straně si vážit hodnot spojených s vlastní historií i se svými citovými vazbami. Možná bych dodal, že domovem je mi také konkrétně náš malý statek v Benicích na pokraji Prahy.

Co pro vás znamená svoboda a v čem nebo kde ji nejvíce potřebujete?

J: Svoboda má široký význam. Je svoboda vnější, ale i vnitřní, svoboda rozhodování podle své vůle, pokud neomezíte druhého nebo mu neublížíte. Krásný pocit svobody jsem pociťovala nad Úpou v Mladých Bukách, kam jsem jezdila v dětství s rodiči a trávila léto s bratranci. Ale myslím, že nejsilněji jsem pocitovala svobodu po revoluci, ten příval nadšení, svobody, iluzí, o kterých jsem si myslela, že zůstanou.

P: Svoboda je prostor pro vyjádření, pro volnou, ne limitovanou tvorbu. Svoboda je možnost kontrolovat média a kritizovat je. Svoboda je možnost se kriticky vyjadřovat k čemukoli a komukoli, co nás obklopuje – ať už jde o nadřízeného, nebo významného politika či jinak privilegovaného člověka. Na druhé straně svoboda není absolutní. Nesmí ohrozit toho druhého, nesmí napadat svým projevem hranice, které vymezují prostor pro jiné lidi. Je to, jako kdybych se rozhodl, že u nás budu autem jezdit vlevo, protože jsem svobodný. My s Jindrou svobodu nejvíce potřebujeme ve své vlastní práci. Jenom tohle slovo pro nás představuje možnost zobrazit děje či představy pramenící třeba i z našich snů. To, co možná neumíme vyjádřit slovy, můžeme zobrazit svým výtvarným dílem.

Když zavřete oči… co vidíte, co si rádi představujete?

J: Velmi často vidím před sebou úžasný obraz z vrchu oregonských kopců s pohledem na oceán, skály, velryby se zvukem moře, ptáků. Ano, to byl zlom v našem životě, kdy jsme byli pozváni do Sitka Center for Art and Ecology, kterou založil můj kolega sochař Frank Boyden. Byli jsme tam dvakrát vždy po půl roce, Pavel tam nafotil své nejlepší fotky krajin a já jsem pracovala pro dvě výstavy v Portlandu, Atlantě, New Yorku i Philadelphii. Byl to úchvatný, naprosto nezapomenutelný čas. Když jsem se vrátila, udělala jsem instalaci na stěnu Hledání úkrytu. Měli jsme štěstí, že jsme se do USA dostali v době před i po revoluci.

P: Představuji si rád, jak to bude tady na tomto světě za sto či tisíc let, a trochu se bojím, ale zároveň i věřím lidské civilizaci, že přežije. V jaké podobě to bude, to uvidí jen ty vesmírné hvězdy, které nad námi mlčky krouží. Fotil jsem je v noci několikrát sedmihodinovými expozicemi a myslel při tom na to, co asi všechno ony spatřily a ještě spatří…

Jaký je váš největší sen či přání?

J: Mé největší přání se asi nikdy nevyplní. Války a boj o moc a peníze provází životy po celá tisíciletí a nijak se to nemění, takže alespoň si ted přeji dobré vztahy a hodně slunce i v duši.

P: Být spolu až do konce. Jak kdysi napsal můj, bohužel tehdy jen krátkodobý přítel, beatnický básník Václav Hrabě: ,,Láska je jako večernice, plující černou oblohou. Náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou…“

Co považujete za nejdůležitější v životě?

P: Lásku. Umí téměř všechno…

Jaké je vaše motto?

P: Zůstanu u toho citátu o lásce, hvězdách a o životě z básně Václava Hraběte. Nedožil se svých šestadvaceti let, ale věděl i tak dobře, co je v životě to hlavní.

J: Na barokním kostele v Kohoutově, kde učím na jaře workshopy, jsem si nechala přeložit nápis, který považuji za motto, jež mě inspirovalo k vytvoření cyklu: „Je později, než si myslíš.“