Chrám pro duši

Jaká byla tvá vysněná profese? Máš za sebou léta novinářské práce, jsi producentka a své jméno spojuješ s mnoha zajímavými projekty…
I profesně jsem si prošla cestou různých omylů. Ale naštěstí jsem brzy pochopila, co mi jde a nejde a co chci a co nechci. A to je obecně v životě důležité. Protože pak se člověk může životem potácet v nespokojenosti. Našla jsem se v produkci. Baví mě organizovat, zařizovat, dokonce mě baví i fundraising, a to celé musí mít přesah jakéhosi konání dobra a užitku pro druhé.

Plní se ti častěji pracovní, nebo osobní sny?
Otázka souvisí s tou první. Když relativně brzy víte, co chcete a co ne, tak vás to dobře vede životem, a když si přejete a něco pro to uděláte, tak všechno jde. Tedy téměř všechno.

Projekt, který tě osobně nejvíce posunul?
Jednoznačně Wintonovy vlaky. V roce 2009 uplynulo 70let od začátku druhé světové války a v týž rok oslavil sir Nicolas Winton sté narozeniny. Můj dobrý kamarád, který už bohužel není mezi námi živými, dostal nápad rekonstrukce činu sira Nicolase Wintona, který uskutečnil na začátku druhé světové války. Nechal tehdy vypravit z Československa do Londýna 8 vlaků a před Hitlerem zachránil více než 669 dětí. Rodiče tehdy odvedli svoje děti na vlak, zamávali jim a ve velké většině to bylo naposledy, co je viděli. My jsme tehdy v roce 2009 znovu vypravili historické vlaky a vezli jsme ony zachráněné děti, které si říkají Wintonovy děti, opět do Londýna. Tentokrát jely se svými rodinami, vnoučaty. Cesta se jmenovala Inspirace dobrem a byla připomenutím činu, který tehdy uskutečnil mladý britský úředník Nicolas místo toho, aby jel na hory. Protože tak zásadní dobré skutky je potřeba stále připomínat, abychom nezapomněli na historii, která už by se neměla opakovat. Ale bohužel není tomu tak, když se podíváte na Ukrajinu nebo Blízký východ. Lidé jsou nepoučitelní, a kdo tím nejvíce trpí, jsou civilisti a mezi nimi samozřejmě děti.

Čím se podle tebe měří úspěch?
To záleží na hodnotách každého člověka.

V životě jsi měla štěstí na partnery v kreativních profesích…
Imponují mi muži, kteří jsou vzdělaní a dělají svět lepším. A také je s nimi legrace, neberou se vážně a mám si s nimi o čem povídat. Protože když ve vztahu opadne ta zamilovanost a vy zjistíte, že si s partnerem nemáte o čem povídat a ani se s ním nezasmějete, tak je to konec.

Tvůj manžel, režisér Jiří Menzel, byl pro tebe tím klíčovým člověkem, velkou láskou. Váš vztah zažil spoustu turbulencí, které jste ustáli. Co vás drželo pohromadě?
Láska a úcta jednoho k druhému. Když někoho opravdu miluješ, tak mu přeješ to nejlepší, byť by se rozhodl tě opustit. Jirka byl schopen lásky nesobecké. To umí jen málokdo anebo takhle milují děti. Bez nároků.

Co ti dalo sílu překonat ztrátu blízkého člověka?
Ještě jsem to nepřekonala a asi nikdy nepřekonám. Jen se s Jirkovou fyzickou nepřítomností učím žít. Protože se stejně nic jiného nedá dělat. Ale ta zkušenost je bolestná. Velmi. Víc než jsem si uměla představit. Ale každý psychiatr vám řekne, že nemá smysl se trápit něčím, co nemůžete změnit. Jen se musíte přizpůsobit.

Hodně energie věnuješ nadačnímu fondu Jiřího Menzela. Jak to celé začalo a jak se daří fondu dnes?
Jde o kontinuální, nikoli jednorázovou pomoc výkonným umělcům. Ten princip funguje v řadě jiných zemí. U nás jsem byla první, kdo se zaměřil na takovou koncepční podporu a kdo založil fond. Zrovna mám za sebou velkou nadační akci, kterou jsme uspořádali v Trojském zámku.

Myšlenka na založení fondu vycházela z osobní zkušenosti…
Ano, impulzem k založení fondu byla právě Jirkova nemoc a moje osobní zkušenost s péčí o člověka, který je plně odkázaný na pomoc druhých. Když Jirka onemocněl, potřeboval dvacetičtyřhodinovou péči a v tomto režimu byl s námi dva roky doma. Pokud bych v té době neměla dostatek fyzických i psychických sil a díky vlastní práci i dost finančních prostředků, tak bychom mu nemohli poskytnout takový komfort. Na mnoho lidí působí fakt, že někoho znají z médií, tak jako by automaticky měl téměř neomezené prostředky. To je u většiny výkonných umělců ale mylné vnímání veřejnosti. Jedním z cílů našeho fondu je vybírat prostředky pro umělce, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Aby měli tu možnost, kterou jsme my poskytli Jirkovi vlastními silami, a bylo o ně důstojně postaráno právě v době, kdy už nemohou vykonávat svoji profesi. Jejich život byl naplněn kulturním působením a kultura je nositelkou identity národa, a proto je umělcům co vracet.

Co tě momentálně zaměstnává nejvíc kromě práce pro fond?
To by byl hodně dlouhý seznam. Tak to zkrátím a nemohu začít jinak než u dětí. Tři děti jsou radost, ale i starost, která se s nimi logicky pojí. A skloubit péči o děti, o dům, o zvířata, která máme, spolu s prací je dost velká výzva. A ještě si k tomu najít čas sama pro sebe… na cvičení, klid být sama se sebou. Někdy to všechno dávám s vyplazeným jazykem. Ale ta cesta je dobrovolná a radostně zvolená.

Jako máma tří dětí to máš někdy hodně intenzivní. Jak takový živý rodinný organismus funguje? Jak děti vychováváš?
Sama nevím. Intuitivně. Děti se snažím vychovávat láskou a příkladem. A výchovu dětí si nikde nenastudujete. Jen se snažím těm mým dětem ten život moc nepokazit. Může se to jevit jako poněkud nízká ambice, ale je to tak. Snažím se, abychom byli tým, a to se myslím dobře daří. Jsou dohromady silná parta, mají se rády a já bych si moc přála, aby to tak zůstalo. Učím je samostatnosti a aby si uměly poradit. Záměrně je někdy vystavuji nepohodlí, abych věděla, jak to zvládnou.

Mnoho lidí dnes řeší problém, jak správně uchopit situaci v rodině, kde žijí děti různých partnerů. Tyto vztahové věci nejsou pro nikoho úplně jednoduché. Jak se vám to podařilo společně zvládnout?
Často se mě ženy ptají, jak je možné, že chlapi vyzvedávali na střídačku děti ze školky, ptají se na to, jakým zázrakem se nám podařilo to, že jsme hromadně trávili Vánoce. Ve společnosti je to dnes velké téma, protože řada mužů neumí překonat své vlastní ego a neumí povýšit zájmy dětí nad zájmy dospělých. Děti často trpí jen proto, že dospělí se nejsou schopni domluvit. A ani u nás to samozřejmě nebylo jednoduché. Stálo mě to hodně úsilí, ale podařilo se mi nakonec velkou diplomatickou cestou dát dohromady tatínky mých dětí, kteří spolu nakonec dobře vycházeli.

Tvým současným partnerem je egyptolog Miroslav Bárta, tatínek tvého nejmladšího syna…
Jak jsem už zmínila, mám štěstí na lidi kolem sebe a zejména na partnery. S Mírou si rozumíme ve všech směrech, je nám spolu dobře a stačí nám jen tak spolu být, nemusím si vyhledávat kamarádky na výlety nebo kafíčka. A největší kompliment, který mi složil Jirka i Míra, oba, aniž by se domluvili, tak řekli: „Ty seš náš nejlepší kámoš.“ Myslím, že jsem nemohla od partnera dostat lepší kompliment. Moc si toho cením.

Jsi krásná, úspěšná a inspiruješ spoustu žen na sociálních sítích. Je to nejen dobrá genetika, ale také hodně práce. Co všechno děláš, aby ses cítila ve svém těle dobře?
Tělo je chrám pro duši. A to je svatá pravda. A jaký ten chrám budeme mít, taková bude naše duše. Snažím se v tom životním poklusu najít čas sama na sebe. Na bytí sama se sebou. Na koncentrované cvičení. Pohyb je něco, bez čeho neumím být. A když se člověk cítí dobře fyzicky, tak je mu dobře i psychicky a naopak. Kalokagathia.

Svého syna jsi porodila u moře bez lékařů, v domácím prostředí. Nebála ses ani na chvilku?
Nebála jsem se. Byla jsem klidná a jistá sama sebou, že to zvládnu. A tak se i stalo. Byl to překrásný porod na místě, které milujeme. Za 10 dní po porodu už jsem plavala v moři. Albert se narodil do nesterilního prostředí, a to se i zásadně projevuje na jeho zdraví. Je zdravý jako řípa. Ale měla jsem kliku, že všechno dopadlo dobře. Vím, že stát se může cokoliv. Rodila jsem tak, jako rodily ženy dříve. Bez utlumovacích prostředků, analgetik. Vše bylo přirozené. A jsem šťastná, že jsem to mohla jednou zažít. V naprostém klidu.

„Když někoho opravdu miluješ, tak mu přeješ to nejlepší, byť by se rozhodl tě opustit.“

Co pro tebe znamená štěstí?
Žít si život podle sebe bez očekávání a nároků okolí.

Hodně cestuješ. Co na cestách ráda objevuješ?
Jinou mentalitu lidí té země, kulturu, historii, zkrátka všechno, co k dané zemi patří. Cestování obohacuje. Je zdravé vystrčit nos přes vlastní práh. Už jen pro to srovnání. A i pro zjištění, že žijeme v krásné zemi, že si žijeme nad poměry a máme se dobře. Přes všechny komplikace současného světa.

Kam by ses ráda podívala a která země tě naopak vůbec neláká?
Těším se do Jižní Ameriky. Moc se mi líbilo v Kolumbii. Temperament lidí, kuchyně, hudba… Neláká mě Rusko.

Na co se právě těšíš?
Až se pořádně vyspím. Deficit spánku snáším postupem času mnohem hůře než nedostatek jídla nebo vody. Nevyspat se je peklo. Všechno to pak zásadně hůře snáším a bývám náladová. A tím pak trpí všichni.