Být dobrým člověkem

Přestěhovala jste se před časem s rodinou do Čech. Co pro vás znamená rodina?

Když je člověku nejhůř, tak se vždy vrací právě ke své rodině. Domů. Tam, kde se cítí bezpečně, kde si může poplakat, ale také sdílet své radosti. Domov pro mě vždycky byl hodně důležitý, a když ho člověk nemá, tak vlastně nemá moc na čem stavět a je pro něj těžké získat sebevědomí. Nedávno jsem byla na konferenci, která byla o tom, že v dnešní době existuje obrovská skupina mladých žen, které mají velmi nízké sebevědomí. A člověk si říká, jak je to možné, když žijeme v době blahobytu? Možná problémem je, že nemají dostatečné spojení s rodinou, s přáteli. Možná jsou odpojené od reálného světa, žijí na sociálních sítích, které jim sebevědomí nepřidají, právě naopak. Tlak na mladou generaci je obrovský a založený na výkonu. Někdy je potřeba obyčejných zážitků a nechat život přirozeně plynout. V tom virtuálním světě jste stále pod tlakem, mladí lidé v tom žijou a berou to jako svou realitu, a proto jsou to doma a opravdová rodina hrozně důležité. Místo, kde může být člověk sám sebou se všemi svými strachy a nedokonalostmi.

Jste jedna z prvních modelek, která založila vlastní nadaci a začala tak pomáhat konkrétním dětem. Jak vás napadlo zrovna toto téma. A jaké byly začátky v dobách, kdy jste byla průkopníkem těchto aktivit?

Velké myšlenky člověka většinou napadají ve chvílích, kdy je nejméně očekává. Přicházejí přirozeně a samy od sebe. Najdou si vás. Nesmíte se bát je uskutečnit. Život funguje jako zavírací dveře v metru. Buďto do nich nastoupíte a pojedete v tom vlaku, nebo tam zůstanete stát na peroně a budete se jen dívat, jak vám ten vlak odjíždí. Když se moc rozmýšlíte a hledáte moc důvodů, proč to a to nedělat, tak se vám ty dveře zavřou před nosem a ten vlak odjede a už se nevrátí. Tenkrát mi bylo pětadvacet. V tom věku je důležité se nebát, rozhodnout se pro něco a jít za tím. Ano, všichni ti poučení vám samozřejmě říkají: „Ty ses zbláznila, nerozumíš tomu, nevíš vůbec, co tě čeká.“ Já jsem v té době zrovna byla tady v Čechách a to téma si mě našlo. Předtím jsem žila v New Yorku a byla jsem přepracovaná, dostala jsem zápal plic, takže jsem jela zpátky domů k mamince, která mě vždycky opečuje a uvaří dobrej vývar. A jak jsem byla zpátky doma, začala jsem přemýšlet, co mi zbyde, když moje kariéra může ze dne na den skončit. Peníze, titulní stránky starých čísel časopisů a co dál? Co z toho? V takovém momentu zranitelnosti si člověk často vzpomene i na ty jiné zranitelné a tenkrát jsem si říkala, že chci někomu pomoct, a chtěla jsem původně pomoct třeba jen jednomu dítěti. A tak jsem se dostala do kojeneckého ústavu. Myslím si, že ta emoce, když sem poprvé přijdete, je naprosto nepřenosná. Představte si rok devadesát šest, kdy takové ústavy byly na místech, která byla schovaná před zraky lidí. Byly to takové polozapomenuté světy, pozůstatek komunismu. Tenkrát bylo zvykem, že se postižení lidé i opuštěné děti často schovávali před zrakem „dokonalé“ socialistické společnosti, v polorozpadlých budovách, starých zámcích. Někde se o ně staraly jeptišky, jinde zdravotní sestřičky. Tenkrát mě to prostředí šokovalo, protože jsem žila ve velkém světě, v New Yorku, v centru módy a blahobytu, a tohle byl úplný kontrast. Měla jsem pocit, že snad ani není možné, že se něco takového děje. V té době bylo v ústavní péči přes 24 tisíc dětí. Všude převažovaly kovové postýlky, nemocniční prostředí, pohupující se, citově deprivované děti a ohlušující ticho. A to mě tenkrát jako mladou holku hrozně citově dostalo. Odcházela jsem odtamtud s pocitem, že s tím něco musím udělat, že těm dětem pomůžu. No a potom to šlo krůček po krůčku. Našla jsem partu lidí, mladé holky, studentky, co chtěly také pomáhat. Všichni pracovali na dobrovolnické bázi, neměli jsme žádné kanceláře, žádné strategie, žádné statistiky, nic… a krůček po krůčku jsme pomalu šli s chutí něco změnit za svým snem.

To bylo to období, kdy to všechno šlo tak nějak přirozeně a živelně…

To ano, tenkrát měli lidé šanci být v něčem první a díky vlastnímu úsilí a odvaze se stát úspěšnými byznysmeny, protože to byly všechno neprobádané cesty. Stejně to bylo i v charitě, před rokem 1997 neexistoval ani zákon o nadacích. Mezi známějšími neziskovkami fungoval například Člověk v tísni nebo Výbor Olgy Havlové. Neměli jsme se od koho učit. Po téhle zkušenosti jsem kvůli inspiraci odjela do Londýna, do Save the Children, což je velká zaběhlá mezinárodní organizace. Ale byli moc velcí a já jsem chtěla začít pomáhat v menším, ale konkrétním dětem. Trávila jsem čas v pražském kojeňáku, a díky tomu jsem znala dobře děti i jejich příběhy. V zahraničí jsem o nich často mluvila a získávala tak první finanční prostředky. Jednoho pána jsem v letadle ukecala a vypsal nám šek na 250 000 dolarů. Pomaličku to vše dostávalo svoji tvář.

A byl ve tvém okolí někdo, kdo se divil a koukal, proč to vlastně děláš, proč ses rozhodla jít tímto směrem?

Zpočátku určitě ano. Třeba v tom kojeňáku si sestřičky mezi sebou asi říkaly: „Co tady dělá? Chce si adoptovat dítě?“ Měli jsme holčičku, kterou jsme si brávali na svátky domů v rámci hostitelské péče. A moje mamka hrozně těžce nesla, když jsme malou Sofinku pak museli vrátit zpátky a ona plakala… a mně, mamce i bráchovi říkala mami. Bohužel nebyla právně volná, tak nemohla do adopce. V té době jsem si říkala, že je to emočně náročné, ale jen lítost tady nestačí.

Kdybyste dnes byla v tom věku, kdy jste začínala s modelingem, lákalo by vás stát se modelkou?

Já jsem tenkrát studovala práva, takže já bych asi dokončila právnickou fakultu a někde zůstala jako právník. Tenkrát jsem se dostala do Paříže už před sametovou revolucí, to znamená, že já jsem tam odjela ještě v době, kdy tady byla železná opona. Kdybych tam zůstala, tak by to pro mě znamenalo, že moje rodina by za mnou nikdy nemohla přijet. Museli jsme podepsat různé smlouvy a museli jsme reportovat, když jsme se vraceli, co jsme viděli, co jsme neviděli. Byla to úplně jiná doba. Emigrantům se většinou hodně stýskalo. Když jsem žila v New Yorku, tak já jsem měla to štěstí, že tam byla česká komunita, Miloš Forman, Martina Formanová. A tenkrát mi Miloš říkal: „Vy se máte, vy se dnes po revoluci můžete vrátit domů.“ Oni se nemohli podívat domů spoustu let, tak jim ten domov velice chyběl. Když jsem přijela k němu do Connecticutu, tak tam měl českou lípu a měl tam české pivo a Martina vařila česká jídla, měli tam knihovnu doslova narvanou českými knížkami. A psi se jmenovali Chrudoš a Šťáhlav podle Starých pověstí českých. A to se zase vracíme zpět k tomu, že doma to není jenom rodina, ale doma je i místo, kde má člověk ty své kořeny. Samozřejmě si stěžujeme a řada věcí se nám doma nelíbí, ale když se potom domů vracet nemůžete, tak je to těžké. Potom jsou pro vás důležité věci, které vám připomínaly bezstarostné dětství a domov. Když jsem žila v zahraničí, tak jsem si třeba vozila kremžskou hořčici, a když jsem si dala v Paříži párek s kremžskou hořčicí, tak se mi vrátily všechny vzpomínky. Stejné to bylo, když jsem si dala český Termix, Horalky nebo upekla bábovku. Karel Schwarzenberg, který byl velký vlastenec, o tom hezky mluvil, jak mu chyběly ty rodné lány a výhledy z Orlíku, když byl dítě. To má člověk v sobě hluboce zakořeněné.

Myslíte, že ta láska k místu se zapisuje do našich genů po generace a zažili jsme vlastně i to, co jsme nezažili?

Je to tak a bohužel se dědí i genetická traumata, a to nejenom jednoho člověka, ale celého národa. Děláme s manželem v Turecku Harvest, což jsou konference na různá témata. Například Wellbeing, co člověk potřebuje, aby mu bylo dobře, ale není to jen o zdravém životním stylu, ale i o tom, jaké máme vztahy, jak se chováme k sobě i přírodě atd. A byla tam také jedna přednášející, která mluvila o tom, jak je důležité být dobrým předkem a traumata mezigeneračně nepřenášet. A dokonce na to měla i workshop, takovou meditaci a dýchání. A já to silně vnímám, protože mám židovské kořeny. Jako dítě jsem se hrozně bála, že bude válka a že zase budou koncentrační tábory, a dlouho jsem nemohla číst žádné knížky ani vidět žádný film o této době, natož navštívit přímo nějaké takové místo, které by bylo silně tímto historickým obdobím poznamenané. Je to něco, co poznamená celé generace lidí v rodině.

Dnešní děti mají k tomu ještě spoustu dalších problémů…

Je to generace, které se říká snowflakes, generace sněhových vloček. Jsou hrozně křehcí a hned se ze všeho hroutí. Někdy je ale taková ta zdravá odolnost velice důležitá. Mám tři děti a myslela jsem, že to, co jsem se naučila s prvním synem, implementuju i na druhé dítě, ale moje druhé dítě je úplně jiné. Každé potřebuje to své. Vždy svým dětem říkám, že vše dělám, jak nejlépe to umím, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Myslím, že jsem se naučila jim víc naslouchat a snažit se je pochopit, protože vyrůstají v jiné době.

Děláte generačně něco, co jste si jako dítě říkala, že nikdy svým dětem dělat nebudete?

Musím přiznat, že ano. Třeba si vždy připomenu to období, když jsem já byla malá a něco jsem nechtěla sníst a moje mamka říká: „Hele, dojez to, děti v Africe nemají co jíst.“ Úplně se dnes u stolu vidím i já. Ale lepší než tisíckrát poučovat je jedna zkušenost. Třeba s Mínou jsme byly v uprchlických táborech v Itálii ve Ventimiglia, kousíček od Monaka. Zažila příchod lidí ze severní Afriky, válečných uprchlíků například ze Sýrie nebo z Afghánistánu, a měla možnost mi tam opravdu pomáhat s úklidem, hrát sis dětmi, učit je francouzsky. Když tohle člověk vidí a zažije na vlastní kůži, tak ta osobní zkušenost je nepřenositelná. Já jsem si také začala vážit svého bydla, až když jsem odjela do Paříže a když mi domov chyběl. Bohužel to tak je, ale to jsou životní lekce, o kterých se těžko mluví, to je potřeba zažít.

Žila jste v různých zemích. Co vám to dalo?

Nezávislost, to že se sama o sebe dokážu postarat. To je pro mě hrozně důležité, že si dokážu poradit, ať jsem, kde jsem. Jde o to umět se rychle přizpůsobit novému prostředí, jiným lidem, prostě se rychle adaptovat na nové, často i nečekané podmínky. Důležité je, že se člověk hned z něčeho nesloží, ať mám peníze, nebo nemám peníze, ať jsem sama, nebo nejsem sama, ať jsem v teple, nebo nejsem. Mám štěstí, že jsem generace modelek z 90. let, kdy se jezdilo fotit po celém světě, nejen ve studiu. A produkce vás vzala na místa, kam se běžný člověk nedostal. Díky tomu mám spoustu nezapomenutelných zážitků. Ne vždy se to ale vyplatilo. Například jednou jsme na Srí Lance fotili v jednom chrámu. Měla jsem na sobě minisukni a místní nás tam vyfotili. A protože to je jejich posvátné místo, netrvalo dlouho a i s fotografem jsme se ocitli ve vězení.

Jak dlouho jste v tom vězení byla?

Asi čtyřiadvacet hodin. Tam jsem tedy zažila velký strach, protože vám vezmou pas a vy zjistíte, že nemáte nic a nikde se nedovoláte pomoci. Nevíte, jak dlouho tam budete, postupně ztrácíte jistoty, na které jste si tak lehce zvykli a považovali je za samozřejmost. Tomu se říká jít ze své komfortní zóny. Stalo se to tenkrát při focení pro britský Vogue, a když jsem letěla na tu Srí Lanku, tak jsem si stěžovala, že nám nedali místa v byznys třídě. A když jsme letěli zpět, tak jsem si ten let užívala v ekonomické třídě a říkala si celou cestu, že jsem tak ráda, že nemusím být už v tom vězení. Seděla jsem při té zpáteční cestě v podstatě na úplně stejném místě, ale ta životní zkušenost byla díky tomu nepříjemnému zážitku naprosto jiná. Všechno je jen o úhlu pohledu.

Vaše kniha TEREZA je plná autentických fotografií, vzpomínek. Jak vznikala?

Vznikala v době covidu. A já jsem musela vytáhnout všechny své deníčky, které jsem si psala deset let, od roku 1989 do 2000, když se mi narodil syn Tobiáš. Bylo to vtipné. Mladá naivní holka vidí svět úplně jinak. Přijela jsem do Paříže z tehdejšího Československa, v životě jsem necestovala. A je zábavné, jak jsem si psala ty jednotlivé reportáže. Například Keňa: Vyváží se tohle a tohle, je tady takový počet obyvatelstva. Dneska je to k smíchu, všechno dohledáte na internetu, ale v té době měl člověk pocit, že všechny ty informace musí zaznamenat. A jak jsem vytáhla všechny ty deníčky a fotky z cest, najednou jsem viděla, že kromě Antarktidy, Aljašky a Číny jsem byla snad všude. To byla obrovská výhoda modelingu, dříve se hrozně moc cestovalo, jezdilo se fotit do exteriérů po celém světě, nic se nedělalo v postprodukci, neexistovaly žádné úpravy a ani holky se nijak neupravovaly – nebarvily se vlasy, nebyly estetické úpravy jako dnes, maximálně vám nalepili řasy. Když se vrátím zpět k těm cestám, tak třeba tenhle klobouk mám z Montany z focení s Kurtem Marcusem, což byl fotograf, který fotil hlavně kovboje, indiány a také žil v Montaně s celou svojí rodinou. Přijeli jsme tam fotit pro německou Marie Claire, kterou tenkrát vedla šéfredaktorka, co dříve chodila s Jimi Hendrixem. Já jsem do toho ještě fotila s Annou Nicole Smith, která se mnou byla na pár dní uprostřed těch pastvin a krásné přírody. Šéfredaktorka chtěla, abychom fotily bez make-upu, nebyl tam ani make-up artista, ani kadeřník a ani stylista. A my jsme si vlastně musely, nebo přesněji já jsem si musela, vše nakoupit v těch malých obchůdcích v okolí. Byly to takové secondhandy. Vše hrozně autentické, bez make-upu, sám za sebe, a ještě si člověk vybíral sám věci, ve kterých se chce fotit. To jsem v modelingu zažila jen jednou, že tam nebyl stylista ani maskér, ani kadeřník. Ty fotografie byly krásné a fotograf mi potom věnoval i pár černobílých printů, které mám dodnes. Nerada si věším své vlastní fotky doma, ale zrovna na těchhle černobílých jsem jenom zezadu z profilu, tak ty zrovna musím říct, že mám moc ráda a visí u nás doma v chodbě.

A váš největší cestovatelský zážitek?

Tak těch soukromých je hrozně moc. Já jsem vždy ráda, když jdu mimo svoji komfortní zónu, opravdu jedu někam sama, protože cestování s rodinou je úplně jiné, jsou to zážitkové cesty pro rodinu a dynamika je úplně jiná. Ale určitě nezapomenu na zážitek, kdy jsem napsala Don Miguelovi Ruizovi, autorovi knihy Čtyři dohody, která mne provázela vždy, když mi bylo nejhůř. A na konci té knihy píše, že pokud s ním chce někdo jít pouť Teotihuacánu v Mexiku, tak ať mu napíše dopis. Takže jsem mu napsala a na tu pouť do Teotihuacánu vyrazila. Bylo to před třemi lety a byl to opravdu dost nevšední zážitek, protože jsem čekala, že tam bude někdo jako léčitel, který přijde a řekne: „Tak a budeš tady na věky zdravá, šťastná, spokojená, no prostě, že vás někdo spasí.“ A s tím očekáváním jsem tam přijela a čekal mě tam takový malý milý pán, ten Don Miguel, popíjel tequilu a se svou rodinou vítal hosty. Jeden jeho syn se dostal z dlouhodobé drogové závislosti, druhý měl problémy ve vztazích a Don Miguel byl několikrát rozvedený a měl problémy se srdcem. Zkrátka taková normální rodinka. Najednou jsem si sama pro sebe říkala: „Ty jo, kde je ten můj nadčlověk, který mne provázel těžkými chvílemi?“ Samozřejmě potom ta cesta samotná byla velmi hluboká a byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Na Nový rok jsme vystoupili na Sluneční pyramidu a tam nahoře, na vrcholu, proběhl rituál, kdy si máte vzít sami sebe. Člověk tam musí říct: „V dobrém a ve zlém si tě beru, ať se děje, co se děje.“ Takhle u stolu to zní velmi plytce, ale když to tam člověk prožívá po týdnu, kdy si musí klást spoustu otázek: „Čím jsem? Kdo jsem? Kým chci být? Co si přeji? Co si nepřeji? Co se mi líbí? Co se mi nelíbí?“ Uvědomila jsem si tam, že se vlastně málokdy zastavíme. Kdybych se vás tady a teď zeptala: „Dejte mi čtyři věci, které máte ráda.“ Tak budete dlouze přemýšlet. A člověk se snaží, aby to správně sestavil. Já jsem tam tenkrát dala kašmírové ponožky. A říkala jsem si: „Ty jo, já tam dávám kašmírový ponožky, měla jsem tam dát Buraka, děti, maminku, kde je moje maminka? Ale nakonec ty kašmírové ponožky dávaly největší smysl, když jsem byla na té hoře, tak tam jsem si uvědomila, že domov, který ty kašmírové ponožky reprezentují, je to nejvíc, co si přeju. Přála jsem si ještě dvě věci. Jednou z těch věcí bylo trávit více kvalitního času se svou rodinou a trávit více času v Turecku, protože Burak je z Turecka, tak aby děti poznaly i tureckou kulturu. Bylo 31. prosince, v lednu už přišel covid a v březnu už jsme byli v Turecku, kde jsme zůstali dva roky a kde jsem strávila dlouhý čas se svou rodinou a obě přání se mi splnila. Takže člověk si musí na těchto posvátných místech hodně dlouho rozmýšlet a pečlivě zvážit, co si přeje. Cesty, které nejsou jenom o tom, že se díváte, co se děje kolem vás, ale poznáváte i sami sebe, ty mi přijdou vždy nejlepší. Mexiko a mystický Teotihuacán bych určitě všem doporučila.