Branický zázrak

Každý jeho film mě něčím překvapil. Ať už to byla kultovní Obecná škola, s lehkostí natočená Jízda, nebo pozdější filmy, které ho dostaly na vrchol. Všechny nesou stopu jeho vidění světa. Jan Svěrák se stal díky Koljovi nejúspěšnějším režisérem polistopadové éry, držitelem Oscara a taky shodou okolností obyvatelem Braníku. Sedíme na kamenných schodech a před sebou máme obraz jako vystřižený z nějakého melancholického filmu. Jemné okvětní plátky poletují vzduchem, posloucháme bzučení včel v koruně staré jabloně, v pozadí prosakuje ruch z ulice a nad námi září jasnou modří branické nebe. Braník je místo, které nás oba přibližně ve stejnou dobu dokázalo vtáhnout, nějak doslova vcucnout svou bizarní atmosférou a poetikou.

Je příliš svérázný na to, aby se z něj stala luxusní čtvrť. Maloměsto s honosnými vilami i nízkými domky, chátrajícím barokním pivovarem a bezdomovci, které znáte jménem. Místo protkané tajemným spletencem katakomb. Po jeho zalátaných cestách s pozůstatky starého dláždění se projíždí se stejnou samozřejmostí staré rozvrzané kolo, dvoukolák se šrotem, nejnovější model Bentley nebo americký veterán. Domov tu našli umělci, architekti, režiséři i herci. Lidi se tu zdraví na ulici a sociální vrstvy jsou dokonale promíchané. Místní se umí až obdivuhodně semknout, pokud jde o společnou věc, někdy taky pěkně pohádat, ale nakonec se všichni sejdou u kávy v Periferii, nebo v baru na Dobešce.

Čím vás Braník dostal?

Dostal mě tenhle dům. Když jsme se chtěli přestěhovat z paneláku a rozhlíželi se po okolí, tenhle dům tady trčel jako zub v bezzubé dásni a za ním byl průhled na řeku a Chuchelský kopec. Bylo to hrozně vizuální. Taková raketa. A já jsem navíc z Prahy 4, takže mi přišlo, že neutíkám tak daleko, jen se přibližuji centru a Vltavě.

Nakonec vás ta lokalita přivedla i k jinému žánru. Jak se zrodil Branický zázrak?

Ten muzikál je zvláštní. Je inspirován tím, co jsem prožíval v počátečním období, kdy v některých domech byly squaty a v nich feťáci, dole bydleli bezdomovci a bylo to takové předměstí Prahy s atmosférou, kterou jinde v centru nenajdete. To míchání klidných rodinných vilek, toho pokojného života, s nouzí a dnem. Setkával jsem se tu se zvláštními zjevy a připomínalo mi to atmosféru minulého století. Když jsme náš dům rekonstruovali, stávaly se zvláštní situace – například nám někdo uprostřed průtrže mračen ukradl okapy. Našel jsem ten okap pak dole ve sběrných surovinách sešlapaný. Bezdomovci kradli, co se dalo. V noci jsme nemohli nechat na zahradě vůbec nic a museli jsme pořád všechno zamykat. To byla sekačka, jedno kolo, druhé kolo a mě to štvalo a přemýšlel jsem, jestli si mám pořídit zbraň a hlídat z okna. Těch bizarních situací bylo opravdu hodně. Třeba jsme dělali mošt a nechali odkapat soudek venku na schodech, a zatímco jsme obědvali, tak oni přelezli plot a ten soudek šlohli, a do toho na mě soused volá, že nám něco kradou ze zahrady. My hned sedli do auta a projížděli čtvrť křížem krážem, ale samozřejmě jsme je nenašli. To je prostě vyhlášení války, buď člověk přijme ten boj, nebo to nechá být. Já jsem se nakonec rozhodl to nechat být, ale dál mě to trápilo. V muzikálu Branický zázrak z téhle premisy vycházíme, z téhle společenské situace. V našem příběhu se hlavní hrdina rozhodne věc řešit. On na ten jejich tanec přistoupí a začne ho tančit. Ale to je jen zápletka, nad ní se klene příběh hlavního hrdiny, který tím, že se z té pasivity a z toho mlčení aktivuje a začne něco dělat, tak se setkává s živlem bezdomovců, kteří mu ukazují protistranu našeho života. Života, kde jsme znesvobodnění hypotékama, touhou po hezkých dovolených a touhou udělat dětem hezký život, takže se stáváme dobrovolnými otroky systému, který sami pomáháme udržovat, zatímco oni jsou svobodní indiáni. Nemají ani občanku a není je za co chytit. Jsou jak vzduch. Když je policie chce perzekuovat, oni nemůžou ani zaplatit pokutu revizorovi. Nemají límec, za který byste je mohla chytit. Jsou to vlastně svobodní lidi, ale ta cena za tu svobodu je obrovská. Vlastně absolutní, protože oni umírají brzo. Jsou v prostředí, které je dál ničí, a likvidují tělo chlastem a drogama. Konfl ikt toho poznání je pro hlavního hrdinu iniciační. Setká se s takovým místním šamanem, který se do toho prostředí propil. Když pak hlavní hrdina u bezdomovců stráví noc, protože se tam prý zdají mocné sny, nejenže je více pozná, ale během té noci se setká se svou vlastní duší a změní se mu úplně pohled na svět. Celo dobu tam probíhá honba za ukradeným bicyklem a jak hledá to ukradené kolo, najde svou ztracenou duši.

Autorem textů písní je Tomáš Klus. Měl jste hned jasno, že to bude právě on?

Poznal jsem ho při natáčení pohádky Tři bratři. Je o generaci mladší než já, takže jsem ho předtím jako zpěváka moc nevnímal. Já jsem skončil u Lucie a Wanastowých vjecý. Při natáčení s ním mi došlo, že nejen zajímavě hraje a dobře zpívá, ale že je to moc zajímavý člověk, který na sobě intenzivně dlouhodobě pracuje a dostal se do takového rozpoložení, které je záviděníhodné. To, jakým způsobem zvládá slávu, je obdivuhodné, a navíc si dokázal uchovat otevřenost. Každý, kdo tvoří, si musí zachovat nějakou míru dětské naivity a nezatíženost ve svém pohledu na svět. Někdo to řeší drogami, ale nejprostší způsob je zůstat v pohlednu na svět pořád svěží, a to on dokáže. Na natáčení Tří bratrů mi tenkrát připadal podezřelý a podivný třeba tím, že měl v batůžku nějaký krystal a nad ním meditoval. Přišlo mi to trochu zvláštní a působilo to na mě jako nějaká póza. Pak jsme točili scénu, v níž se měl prosekávat houštím za Šípkovou Růženkou. Bránila nám asi pět centimetrů tlustá jeřabina nebo akát. A já jsem řekl, ať přinesou pilu, že to uřízneme a, Tomáš na to: „Jak jako uříznete? Kvůli tomu pitomýmu záběru uříznete strom, který tu roste třeba patnáct let?“ A já na to, že se to do určitého objemu může… a v té chvíli mi došlo, že jeho pohled na svět je jinej, že to musím respektovat a jeho právo na ten názor je stejné jako to moje. Tady se střetávají dvě svobody. Moje svoboda začíná tlačit na jeho. Tak jsem zkusil najít kompromis a povídám: „Tome, kdybychom udělali takový rituál a požádali ten strom o odpuštění, že by nám tu svoji duši dal, aby děti, co ten film uvidí, měly radost, to by šlo?“, a on řekl: „Tak to pojďme udělat.“ Přerušili jsme natáčení, které je šíleně drahé, a všichni si ťukali na čelo a říkali si: Co to dělají? Oni meditují nad stromem? My jsme si sedli na zem a požádali opravdu ten strom o odpuštění, jako to dělají indiáni, pak jsme strom uřízli a bylo všechno v pořádku. Já jsem se od té doby začal o takové věci víc zajímat. Se ženou jsem začal dělat kundaliní jógu, což je proces probouzení energie a vědomí. A začal jsem Tomáše chápat víc a víc.

Dokonce jste si udělal v tom sebepoznávacím období i pracovní pauzu…

Já jsem sice říkal, že je to pauza, ale chtěl jsem se na to už vykašlat a věnovat se ne vnějšímu světu, ale tomu vnitřnímu. Aby se lidi neděsili a moc to neřešili, tak jsem řekl, že je to pauza. Na dva roky jsem odložil personu režiséra a bylo to nejkrásnější období, co jsem zatím zažil. Stal jsem se trochu poustevníkem v tom období. Odjížděl jsem z Prahy autobusem na chalupu jenom s knížkou a krmil jsem tam ryby. Vždycky mě hrozně mrzelo, že když přijdu k našemu rybníku, který je kousek od lesa, srnky utečou. A já jsem jim přitom nikdy nic špatnýho neudělal, ale ony s námi lidmi mají takovou zkušenost, že zdrhnou. Chtěl jsem zažít takový ten ráj, co kreslil Kája Saudek v komiksu Muriel a andělé, jak jsou tam všichni s těmi zvířátky pohromadě. Zažili jste, že vám zničeho nic usedl na tričko motýl? Ten pocit důvěry! Tak jsem tam začal krmit ryby, až mi ty maličké začaly jíst rohlíky z ruky. No a pak přišel covid a do zaměstnání přestali docházet skoro všichni a stali se nedobrovolnými poustevníky, jako já jím byl z rozhodnutí. Během covidových omezení se nám s manželkou podařilo naučit i velké ryby, které byly vždycky plaché jako blázen, žrát z ruky, a časem se dokonce nechaly podrbat i na bradě. Čtvrt roku nám to trvalo. Pak si řeknete: má smysl pracovat čtvrt roku v nějakém korporátu a tam za tu dobu vyprodukovat hromadu výkazů a blbostí, nebo naučit deset amurů žrát z ruky? Co je zajímavější? Takže štěstí. A v tom rozpoložení jsem najednou začal psát. Myslel jsem si, že to bude jako vždycky filmový příběh, ale najednou se tam začalo zpívat, a bylo to divadlo. Nechal jsem to plynout. Ať se to nejdříve napíše. Pak jsem musel začít přemýšlet, kdo k takové spiritualitě může napsat texty, které budou vlastně dost složité. Bylo to šestnáct písniček a je hodně těžké napsat třeba jen tři dobré. Tomáš si pak sednul a tím svým způsobem, který je jenom jeho, je schopen vám poslat dvě písničky za den a většina z nich jsou hitovky. On se v takové chvíli vzdálí od rodiny, se třemi malými dětmi by to jinak ani nešlo, zavře se a takhle to z něj padá. No a pak třeba zase dva měsíce nic.

Působíte, že jste našel vnitřní svobodu. Co pro vás svoboda znamená?

Když mi bylo čtyřiadvacet, přišla revoluce. Od dětství jsem byl zvyklý na to, že žiju v nesvobodným světě, kde svoboda existuje jen v rámci malých komunit, jako je rodina nebo nejbližší přátelé, a tam venku že je prostor nesvobodný a plný cizích lidí, před kterými není radno moc mluvit, protože nikdy nevíte, kdo je fízl. Revoluce přinesla pocit obrovské euforie z toho, že jsme všichni z jednoho těsta a že jsme všichni bratři a sestry, což byl pocit, který sice nevydržel dlouho, ale byl tak nesmírně intenzivní, že ho člověk nosí v sobě celý život. A celý zbytek života ho vlastně hledá. To je jako první láska. A přineslo to tenkrát nové zjištění, že prostor svobody se rozšířil z té malé bezpečné skupiny na veškerenstvo a jeho hranice jsou pouze mravní. Tam, kde začíná svoboda druhého, končí můj prostor, to ale neznamená, že se nemůžou překrývat, jako třeba různé hladiny letového provozu.

Kdy se cítíte svobodně?

Když si tu svobodu já sám dovolím. Cítím se svobodně, když pluji na lodi, kterou mohu řídit, a okolo je jenom moře. Já jsem Vodnář, přirozeně svobodomyslný. Svobody je možné dosáhnout, když přestanete chtít a lpět na věcech. Lpění a chtění je závislost. Závislost může být na cigaretách, kávě, ale i na obdivu druhého člověka. To všechno nás vychyluje z rovnováhy a znesvobodňuje. To, co nás také omezuje, je strach. Strach z toho, abychom nepřišli o své svobody, o peníze, abychom nepřišli o děti. Tak jsem si řekl, že se těch strachů budu zbavovat stejně jako závislostí, ať už na cigaretách, nebo na slávě, což se mi dařilo. Abych se strachu zbavil, chodil jsem se v noci schválně bát do bezdomoveckého lesíka. Ten primární strach je strach ze smrti, z toho, že váš život skončí. Ten když překonáme, osvobodíme se. A ono to jde. Ale čeká tam fígl, protože za tímhle strachem, který překonáte, je strach o ty, co máte rádi.

Máte z něčeho ještě strach?

Samozřejmě mě napadají ty myšlenky. Když syn řídí s čerstvým řidičákem, tak mě napadá, co by se mohlo stát, ale trápit se tím, co není, je vlastně směšné. Jsme snadno tím strachem ovladatelní, dokáže nás připravit o naše svobody. Život v přítomném okamžiku nás naopak strachu zbavuje. Díky strachu fungují skvěle diktátorské režimy. Právě proto je dobré se učit, jak strachu čelit, jinak vás může každý pitomec, kterému se zachce, ovládat a zbavit svobody.

Taky jste napsal knihu.

Ta kniha je přechod z takového racionálního období do období introspekce. Původně jsem ji psal jako scénář o českém režisérovi snažícím se prorazit v západním světě. Můj anglický producent to nechtěl točit, protože jsem tam používal pro ilustraci kulturních rozdílů, a hlavně pro obveselení historky, v nichž by se jeho rodina poznala. A tak jsem si řekl, že to napíšu jako českou knihu. Můžete v ní vysledovat proces odmítnutí závislosti na vnějším světle. Tam je to rozhodnutí svítit si zevnitř sám a poznání toho, co mám dělat, abych nebyl závislej na reflektorech, jako je obdiv diváků a obdiv žen. Tehdy se to začalo měnit.

Myslíte, že k té změně přispělo i to, že jste vyrostl se slavným otcem a měl jste šanci o takových věcech přemýšlet už dříve?

Jako malý jsem si vůbec neuvědomoval, že je na tátově práci něco zvláštního. Stejně jako děti katů si až do určitého věku neuvědomují, že to, co dělá jejich otec, je v něčem divné. Já jsem myslel, že Cimrman je nějaký náš strejda. Až teprve reakce okolí vám to ukáže. Tatínek navíc, když jsem byl dítě, nebyl slavný tolik jako později, kdy se na něj vrhaly na ulici fanynky o dvě generace mladší. To jsem mu záviděl. Jeho profese byla jistě důvodem, proč jsem se dal na tuhle kariéru. Když to dělá táta, budu to dělat taky a budu v tom ještě úspěšnější. Tohle si moje duše vybrala.

To musí být ale hrozně těžké, ohromný závazek…

Proto jsem se snažil být tak dobrej a dával jsem tomu tři sta procent energie, co jsem měl, a jel jsem úplně na doraz, aby to bylo úplně dokonalý, což se samozřejmě nemůže nikdy podařit. Tak nakonec přichází velké očekávání a pak i frustrace, a sotva doděláte jeden fi lm a vzpamatujete se z toho, hned děláte další. Protože se vás každý pitomec zeptá: „A co chystáte dál?“ Já jsem si z toho nakonec vzal, že moje duše si v tomhle životě asi vzala za úkol vypořádat se s tímhle očekáváním, s tím vlekem a se závislostí na slávě a na úspěchu. A podmínky k tomu byly dokonalý, protože jsem vyrůstal v prostředí, kde mi ten úspěch byl umožněn velice brzo a vybudování závislosti taky, a že jsem se s tím mohl začít vypořádávat. A jsem rád, že to nebyl jiný úkol, který mohl být daleko těžší.

Možná je na jeden život těch úkolů nachystáno víc…

To nejspíš ano. Ale podle Hawkinsovy tabulky růstu po úrovních vědomí, když už jste na takové úrovni, že překonáváte pýchu, tak už jste někde v polovině. Velmi pravděpodobně už se nepropadnete do hanby, hněvu a zoufalství. To není špatný.

Nedávno jsem zaznamenala mediální vlnu způsobenou jediným, zato pořádně velkým plakátem s Terezou Voříškovou. Film Betlémské světlo má jinak ilustrované plakáty. Jak to celé vzniklo?

Šlo o patnáctimetrovou fotku, na které je Tereza téměř nahá. Byl to jeden jediný exemplář vystavený na Vinohradské třídě. Někteří novináři to označili jako nevhodné a sexistické. Tu fotku vyfotil Petr Kozlík původně jako rekvizitu do našeho filmu a Tereza věděla, do čeho jde, a souhlasila s tím. Fotka se jí líbila, tak jsem se jí zeptal, jestli s ní můžeme ještě dál nějak pracovat. Nechtěl jsem ji dávat někam do časopisu nebo ji prodávat ani z ní dělat plakáty. Ale chtěl jsem, abychom ji někde vystavili, a ona říkala, že se jí ten film tak líbil a že mám její důvěru, že si s tím můžu opravdu dělat, co chci, že to rozdýchá. A když jsem vybral to místo na Vinohradský, znova jsem to s ní probral a ona zase řekla: „Věřím ti, můžeš. Když to tomu filmu pomůže…“ Každopádně se o tom všichni dozvěděli, a to okamžitě. Možná právě proto, že to byl takový šok pro společnost, která už byla naladěna na určité puritánství a řád, to vzbudilo reakci, že je potřeba odstranit tenhle neřád. A ta se možná obrátila i proti našemu filmu, čert aby se v tom vyznal. Nicméně ten plakát tam byl měsíc, a když jsme ho sundali, tak jsme přemýšleli, co s ním, aby se prostě jen nevyhodil. Oslovil jsme kamarádku architektku a designérku Dagmar Hlaviznovou, která žije u nás v ulici, a ona přišla s nápadem ušít z těch nejhezčích částí velké nákupní tašky. Tereza je tam tak obrovská, že je to vlastně magické – nosit část jejího těla, které se stalo symbolem honu na čarodějnice. No a tady máme první s okem, které vypadá jak živé. Všichni ji chtějí, tak jsme se rozhodli ji první den prázdnin prostě vydražit na Aukru a druhý exemplář jsme věnovali magazínu AMAZING.

S tou kauzou souvisí opravdu silně citově zabarvené recenze a pak i nízká návštěvnost. To jste nejspíš nečekal a asi se vám to nikdy dřív ani nestalo…

Ne, to jsem opravdu nečekal. A dřív se to nestalo, i když vlastně u Jízdy ano. Kritici tehdy vyšli z novinářské projekce jak opaření a shodli se, že tohle teda ne. Mirka Spáčilová pak napsala: „Nastal čas Jana Svěráka odstranit z piedestalu.“ Dříve se lidi recenzemi neřídili, ale doba se tak proměnila, že dnes ani naši fanoušci do kina nepřišli. Řekli si, že to má nějaké špatné kritiky, tak to ani nebudou zkoušet. Ani se nepřišli podívat, jestli to za to stojí, nebo ne. Nepřišla ani ta první vlna. Dřív fungovala šuškanda. První víkend diváci přišli, film se jim nelíbil, to se hned rozkřiklo a film chcípnul, ale že by kvůli recenzím nepřišli vůbec, tak to jsem ještě nezažil. Takový neúspěch je pro člověka, který se domnívá, že zvítězil nad závislostí na pochvale, perfektní zkouškou, a protože to ještě pořád bolí, vím, že ještě nemám vyhráno.

Ale vy si přece nemyslíte, že jste natočil špatný film…

Ne, je to jeden z mých nejlepších filmů. Ale prostě se minul s publikem.

Co se vám na tom filmu nejvíc líbí?

Obrovská svoboda, se kterou je to vyprávěný. To, že je nekonvenční a celý má lehkost a hravost Akumulátora. Já jsem si ve své tvorbě vždycky rád hrál a klasické příběhy mě svazovaly. Akumulátor 1 nebo Jízda jsou filmy, ve kterých jsem se svazovat nenechal, a tady v tom taky ne. Ještě mě tam moc bavilo hrát si s barvami a symboly. Pracovali jsme s barvou nejen v kostýmu, ale úplně ve všem – i v dekoraci a rekvizitách, a ty barvy mají své významy a jsou k sobě laděny podle určitých klíčů. Sledujete svým způsobem velmi komplikované, krásné obrazy a k tomu si přidejte ještě tu hravost vyprávění. No, možná jsem to přehnal. Možná jsem prostě jinde než publikum.

Kde má ten váš vztah k vizuálnu začátek?

Odmalička jsem si kreslil a kreslil jsem si i do školních sešitů a nosil ze školy poznámky za to, že moje sešity byly víc počmáraný než popsaný. Snažil jsem se už jako dítě napodobit iluzi skutečnosti. Třeba když jsem neměl lístek na oběd, dokázal jsem si ho nakreslit. Snažil jsem se dobře zvládnout lidskou anatomii a z toho později začaly vznikat takové fantazie, koláže a spojování nespojitelného. Nakreslil jsem třeba pána, jak sedí ve vaně, ale ta vana byla vlastně přehrada. Taková hra s realitou a o tom je i film. O práci s iluzí.

Neláká vás vrátit se k téhle jednodušší činnosti, kterou člověk může dělat sám?

Proto jsem vlastně napsal knihu. Taky jsem maloval. Když jsem nemohl točit a protahovaly se nám filmy, tak jsem začal dokonce chodit do kurzu na suchou jehlu. V tom období nicnedělání jsem si hrál a měl pořád nutkání něco natáčet. A řekl jsem si, že si budu natáčet jen tak pro sebe na mobil. Dřív, když jsem viděl něco krásného, mi bylo líto, že u sebe nemám kameru a nemůžu to natočit, aby to lidi viděli a ocenili, jak jsem dobrej. A tak jsem si řekl: Dobře, tak si to natáčej sám pro sebe. Začal jsem natáčet, co mě zaujalo, s tím, že jsem si to pak sám v laptopu stříhal a nějak skládal. A jak už jsem byl v tom meditativním rozpoložení, tak to začalo ke mně promlouvat. Vy totiž natočíte nějaké záběry, co se vám líbí, pak je dáte dohromady, a najednou tam začnou vznikat souvislosti. To je známý Kulešovův efekt. Máte záběr na člověka, který se nijak netváří, za něj dáte záběr na polívku, a pak zase ten první záběr. Divák na něm uvidí, že ten člověk má hlad. Když vedle něj dáte záběr z pohřbu, tak je smutný. Takže to začalo promlouvat a připadalo mi to hrozně zajímavý. Tak jsem pokračoval dál a dál. A začal jsem to doprovázet titulkama. Zapsal jsem tam, co mě v tu chvíli šlo hlavou, a zjistil jsem, že je to způsob, jak komunikovat s vlastním nevědomím. Během toho procesu jsem kladl otázky a dostával na ně odpovědi. Vizuálno tím, že je to moje nejvycvičenější schopnost, moje nevědomí využívalo k tomu, aby se mnou mohlo komunikovat.

Jak je ten film teď dlouhý?

Asi hodinu a deset minut, ale už v tom nepokračuju. Dva roky jsem to dělal. To jsem jel třeba s tatínkem do Londýna a tam v parku plném rozkvetlých růží si natočil pouze dvě. U obou jsme začal na květech, aniž bych věděl, co je napsáno na cedulce pod keříkem. Pak si to doma přečtu – ta jedna se jmenovala You are beautiful a ta druhá Eternity. A to už je komunikace. Nebo jsem z lodi točil odraz růžových červánků na hladině, který se jen tak mihotal, a najednou do toho záběru vplula dětská lopatička. A teď si říkáte – může to znamenat něco jiného než uplynulé dětství? No a z toho se skládají krátké věty a z nich celé myšlenky. Bohužel kdybych to někomu pustil, tak si bude myslet, že jsem se zbláznil…

Myslím, že to je jedna z věcí, která přichází s věkem, že má člověk radost, když udělá něco jen tak, jen pro sebe, aniž by potřeboval nějakou formu pochvaly nebo zpětnou vazbu.

A víte, kolik mi to dalo práce k tomu dojít?

Vím, mám celkem podobnou osobní zkušenost. Před jak dlouhou dobou se vám podařilo do toho stadia dostat?

Je to asi rok. Předtím jsem byl ve fázi, že jsem nechtěl nic dělat, a pokud už bych na něčem pracoval, tak jsem chtěl, aby to někdo viděl.

Teď máte před sebou ale ještě premiéru muzikálu…

No, to máte pravdu. Tam by bylo dobré, aby lidi přišli.

A nakonec, povězte mi, kdo je dnes Jan Svěrák?

Jsem člověk na cestě, který celý život dělal profesi režiséra. Jsem hodně vizuální a rád se dívám. Jsem šťastný, že jsem na cestě, protože cíl, to je konec pobytu tady. Jsem Vodnář, takže mám rád změny, mám rád výzvy a svobodu. A jsem rád, že i v tomhle věku mi dispozice Vodnáře dovoluje začínat nové věci a těšit se z nich. Mám pořád nové potěšení. Před lety jsem si našel plachtění na lodi, pak jsem objevil cestu dovnitř, se kterou jsem si hrál už v Akumulátorovi, jen jsem tomu nerozuměl. A teď se objevilo divadlo. Člověk má pocit, že objevování světa skončí prvním sexem, prvním letem v letadle a prvním pobytem u moře. Ale naštěstí to tak není a je to nekonečné. Taky je výhoda, že když člověk začne stárnout, začíná zapomínat věci, co už jednou zažil, a znova se z nich může radovat. A co ještě? Mám tři milé děti, laskavou manželku, rodiče, s nimiž si rozumím, čtyři úly obětavých a pracovitých včel, mám čas a chuť do života. Tak jsem rád.