Začalo to na Šumavě větou „Asi si musíme něco říct,“ a skončilo na druhém konci světa spokojeným „Hele, co všechno máme.“ Dva blázni po padesátce stvořili ráj, ze kterého se vám nebude chtít odjet.
Když přijeli na Bali, Míša uměla dvacet anglických slov a Jindra pět. V ruce měl každý jeden kufr a v hlavě sen o úplně jiném životě a nových příležitostech. Psal se rok 2017 a nikdo by ani ve snu nehádal, že o tři roky později se celý svět otočí vzhůru nohama. Ten jejich se otočil už tenkrát, když v Čechách opustili všechno a všechny kvůli jedenáct tisíc kilometrů vzdálenému indonéskému ostrovu.
Kdybyste se jich dnes zeptali, jestli svého rozhodnutí někdy litovali, ještě než byste dokončili otázku, oba by současně řekli rozhodné NE. Sami se označují za blázny, snílky, co se nebojí práce. Koneckonců všichni, kteří vybudovali něco opravdu jedinečného, byli a jsou v určitém směru blázni. Jak ráda bych s nimi dělala rozhovor přímo na Bali, ale musím se smířit s tím, že to balijské sluníčko, teplo a exotika na mě dýchnou pouze z monitoru počítače. Přes kameru mě přivítají dvě sluncem ožehnuté tváře. Je na nich vidět spokojenost, vyrovnanost, zkušenosti, ale také čtyři roky plné tvrdé práce, překážek a odhodlání to nevzdat. Vítejte u Báby na Bali.
Láska na druhý pohled
Než začala jejich balijská odysea, vedli úspěšně hotel na Šumavě. Ač poetická a kouzelná, Šumava jim nestačila. Zatoužili žít a podnikat v jiné zemi. Nebýt Míšina dlouhého váhání, odcestovali by už před dvaceti lety. „Co jazyky, co zdravotnictví, co děti a zvířata doma?“ honilo se jí hlavou. Po čase však pochybnosti vyměnilo zjištění, že stejně jako šumavský hotel, je většina věcí vabank. Jednoho večera si na hotelovém baru dali panáka, a tak dlouho kolem sebe chodili, až Míša pronesla: „Asi si musíme něco říct.“ To byl ten konečný impulz.
Ta věta rozpoutala honbu za novým domovem. Jindra chtěl vždycky na ostrov, navíc hledali zemi s mírumilovným náboženstvím. A proč ne Bali? „Nebyla to láska na první pohled, spíše na druhý. A určitě existují krásnější místa, ale tady prostě něco je, něco tady funguje,“ shodují se. Během našeho rozhovoru proběhne na stropě malá ještěrka a já si vzpomenu na dovolené v tropech. V tu chvíli se přistihnu, že Míše a Jindrovi závidím. Oba mě ale rychle vracejí zpět na zem. Život na Bali je totiž úplně něco jiného než dovolená. Pro mnohé jsou tihle dva dobrodruzi vzorem, z čehož mají sevřený žaludek. Je to pro ně velmi zavazující. „Vždyť nás ti lidé ani neznají,“ diví se a vysvětlují: „Teď chce spousta lidí z Evropy pryč a vůbec nemají představu, co to obnáší. Nic si nezjistí a nic si o tom nepřečtou. Sice nás žádají o rady, ale mají jiné požadavky, jiné hodnoty. Člověk si to musí dobře rozmyslet.“ Dříve váhavá Míša dnes pokládá své rozhodnutí za to nejlepší v životě. Jen jí chybí děti, i když takhle jsou si prý mnohem vzácnější. V Čechách nebyli už čtyři roky. Raději koupí rodině letenku a udělají jim krásnou dovolenou.
Vítej doma, turisto
Dnešní cestovatel touží po autenticitě a osobním přístupu stejně, jako Jaromír Jágr po čerstvě upraveném ledě. Strašák moderního turisty jménem mainstreamová dovolená v jednotvárném hotelu na profláklých místech plní perfektně svoji funkci. Odhání, odrazuje, prostě straší. Bába na Bali je jiná. Nejedete do hotelu, jedete do rodinné vily, jedete k někomu domů. A věřte, že podobných míst na Bali moc není. „Mít dům padesát metrů od pláže, to se nestává,“ vysvětluje Míša. Lokalita Gianyar u pláže Saba je navíc mimo turisticky přeplněné centrum, takže místo desítek instagramerů snažících se zachytit západ slunce v dlaních ve tvaru srdce tady vidíte spíše vesničany.
Setkání s desítkami dalších hostů nebo plný bazén u Báby nehrozí. Maximálně potkáte obyvatele dalších dvou pokojů. Víc by ani Jindra s Míšou nechtěli. A tak se často koupete v bazénu s výhledem na oceán sami, jako vymodlený záchranný člun k vám připlouvá na tácu Jindrova fenomenální snídaně, na kterou mimochodem pějí hosté ódy snad v každé recenzi, a vy se těšíte, že vám dnes vaši hostitelé ukážou další kus Bali, jak ho běžní turisté neznají. „Můžeme lidem nabídnou autentičnost vesnice, vzít je na svatbu, na pohřeb, do chrámu, na ceremonii. Samozřejmě i Bali má svůj Karlův most a Staromák. Všichni to chtějí vidět. Je tam tak přeplněno, až to ztrácí na kráse,“ vysvětluje Míša a prozrazuje, že mají svoje místa, která se snaží držet v tajnosti. Na ta známá vás vezmou taky, ale s varováním, že čas strávený ve frontě na fotku se rovná délce celovečerního filmu. „Jediné, kam nejezdíme, jsou výlety na slony a delfíny ve vodním parku. Ani jedno zvíře na Bali nepatří nehledě na způsob života, který tu mají. Umíme to, ale hosté tam jedou bez nás,“ upozorňují zarytí milovníci němých tváří.
Balijské dobrodružství však začíná dlouho před tím, než překročíte práh vily. Z 99,9 % s vámi komunikuje Míša. Když se ztratíte na přestupu v Dubaji, navede vás z jednoho terminálu na druhý. Je zvyklá, že příjezdu předcházejí dlouhé konverzace, díky kterých obě strany tuší, na koho se můžou těšit. Odvoz z letiště neřešíte. A vlastně neřešíte ani celou návštěvu, což Jindra jen potvrzuje: „Lidi přistanou na Bali, my je tam vyzvedneme, odvezeme si je domů, staráme se o ně, uděláme jakýkoli výlet, s našimi kontakty zařídíme cokoli a zase je odvezeme na letiště.
Neumíme nic jiného než se starat o lidi. Děláme to po svém, v domáckém stylu, aby se tu všichni cítili dobře.“ Když mi Jindra vypráví o osudech některých hostů, pochopím, že se tady mnozí cítí tak dobře, až jim to změní život. „Stalo se nám, že se tu dali dva cizí lidé dohromady. Nebo tady někdo počal miminko. Spousta hostů se stala našimi přáteli,“ a na pozadí světové pandemie dodává: „Lidé neustále píšou: Kdy už otevřete? My chceme k vám.“
Pytel granulí a deset kilo rýže
Láska k Asii, přírodě a duchovnu se odráží v monsterách, banánových listech, anturiích, helikoniích, strelíciích, hinduistických a balijských ohmech a mandalách vytetovaných na Míšiných pažích. Ty Jindrovy objímá sakurový strom, hlava Buddhy z Ayutthayi, voda a ryby – symboly života. Život je pro ně posvátný a neříká to jen tetování, ale i jejich činy. Už rok na vlastní náklady a s pomocí darů od fanoušků krmí a nechávají kastrovat místní volně žijící psy. „Když vidíš na pláž, vidíš i na toulavé psy. Hodně jsem to ze začátku probrečela,“ vzpomíná Míša.
Teď, i když se jí občas nechce, každé ráno brzy vstává a vydává se s pytlem granulí naplnit prázdná chlupatá bříška. Štěňatům zase vaří rýži nebo sunar. U zvířat to ale nekončí. Sami si nechali všechny zaměstnance alespoň na poloviční úvazek. S odchodem turistů odešel také mnoha obyvatelům jediný příjem, což není Míše a Jindrovi lhostejné. „Když nám lidé posílají peníze na pejsky, píšou, ať to použijeme i na jiné věci. Takže děláme nákupy pro místní vesnici. Doneseš jim deset kilo rýže, litrový olej, plato vajec a instantní nudle, a oni nad tím brečí. Balijci neumí poděkovat, ale projevují se radostí v očích. Na oplátku nám nosí krevety a humry, pro místní tak běžné jídlo jako nedělní králík v Čechách. Karma je zdarma. Co dáváš, to dostáváš. A ta dnešní doba tě donutí myslet jinak.“
V nejhorším si utrhneme kokos
Zdá se, že jediný, kdo v dnešní době cestuje bez omezení, je koronavirus. Turistická krize se dotkla i Báby, a tak útulné pokoje zejí prázdnotou a čekají nedočkavě na své hosty, stejně jako oni na možnost sem vycestovat. Na sluníčku se místo hostů vyhřívají čtyři kočky, mluvící loskuták marně vyhlíží nové obecenstvo a v bazénu se koupou jen dva zlatí retrívři a samozřejmě Jindra s Míšou. A právě v bazénu vymysleli další podnikatelský záměr. Prý aby se nezbláznili. Jindra se směje a dodává, že kdyby bylo nejhůř, urvou si kokos, mango nebo banán. Říká to s optimismem, protože už překonali překážky, které by mnohé od života na Bali odradily. „Žít, podnikat a pracovat legálně v Indonésii je obtížné. Pro hodně lidí je to nemožné i po dvaceti letech,“ vysvětluje Míša a Jindra rychle dodává: „První, na co jsme mysleli, bylo, že ten pobyt tu musíme zlegalizovat.“ A podařilo se. Nejenže mají povolení na Bali žít a pracovat, ale jejich firma tady může nakupovat nemovitosti a investovat.
A protože opravdu nezahálí, jejich nový podnikatelský plán z bazénu už dostává jasnější obrysy. Stejně jako vila to byla láska na první pohled. „Je to zase něco úplně jiného,“ říká Míša nadšeně. Chybí už jen investor, který by byl stejný blázen jako oni a chtěl společně vytvořit na Bali něco tak jedinečného, jako je Bába. Kdo ví, třeba jste to právě vy. A věřte, že podnikat v jedné z neoblíbenějších destinací na světě bez know-how a legálního zázemí, které Jindra s Míšou nabízejí, je spíš velký kokos než oříšek.
Jít za svým snem není klišé
Letos to bude třicet čtyři let, co jeden blázen potkal druhého. A podle Jindrova životního motta to spolu potáhnou ještě hodně dlouho. „Zestárni se mnou, to nejlepší přijde,“ říká s úsměvem. „A hlavně se z toho neposrat,“ dodává upřímně to své Míša a vzápětí si vzpomene na další: „Google je nejlepší přítel. Na překlad.“ Tihle dva už prý k životu nic nepotřebují. To nejdůležitější si splnili. Být na stará kolena jen spolu a mít se rádi, i když třeba jinak než za mlada.
Přesto mají stále pár přání. Míša by se chtěla koupat s velrybami a navštívit opravdovou letadlovou loď. Jindrovi se občas zasteskne po lyžích a sněhu, ale to je malý stesk. Ten větší je za dětmi a vnoučaty. Když zmíní, že ideální by bylo, kdyby se sem přestěhovali, ale alespoň pět kilometrů daleko, oba se tomu zasmějí. Za okny jejich balijské vily už se stmívá, zatímco v Čechách teprve usedají lidé k obědu. Loučíme se a nasnadě je už snad jen poselství. „Každý by si měl jít za svým snem,“ vzkazují oba téměř najednou a zároveň upozorňují, že člověk nesmí pokládat věci za samozřejmost. „Život se vždycky stane nějakým stereotypem, ale pořád si musíte připomínat, že máte skoro každý den modro, před domem oceán a říkat si s pokorou: Hele, co všechno mám.“
Více na Bába na Bali