Architektovi by nemělo být líto čáry

Sedíme v letenském Art hotelu, kde je patrný rukopis hned několika mužů rodiny Kotíků. Když jej Martin Kotík projektoval, nejspíš ani netušil, jakou roli v životě jeho rodiny později bude hrát. Obklopeni obrazy Martinova otce Jana Kotíka v dopoledním světle, orámováni konturami okna jsme jako postavy vystřižené z filmového příběhu, který je vyprávěn napřeskáčku, s velkým nadhledem, lehkostí a dávkou velkorysosti okořeněný vtípky a drobnými historkami, co se vracejí k hlavní lince občas trochu neochotně, ale bez těch zdánlivě bezvýznamných detailů by nevznikl tak barevný obraz života procházejícího hned několika režimy…

Matka, otec i bratr tu v šedesátém devátém nechali všechny věci a já jsem se o to musel starat. Byly to stovky věcí. Ateliér byl zapečetěný. Celé to martýrium s majetkem a uměleckými díly po jejich odchodu mělo celkem tragikomický až dekadentní nádech. Seznámil jsem se v té době se zvláštním člověkem. Byl to napůl podvodník, opravdu divný typ. Prohlašoval o sobě, že byl komisařem na mravnostním oddělení za první republiky a vyprávěl z té doby šílené a občas trochu lechtivé historky. Možná si to celé vymyslel, možná tím komisařem byl anebo je dost dobře možné, že tenkrát stál na druhé straně zákona. A jak přišli Rusové, tak se seznámil s nějakým plukovníkem z ruské armády a získal jistý vliv.

Tak tenhle divný chlápek mi slíbil, že pomůže zajistit, aby byl odpečetěn otcův ateliér. Schůzky s plukovníkem byly ve své podstatě dost hrozné. Bydlel na Invalidovně a já mu vždycky musel přinést flašku vodky. A když jsme tak seděli proti sobě, on měl vedle sebe na stole pistoli, tak jsem se tehdy docela bál. Byl jsem mladý rozklepaný kluk. Čerstvých šestadvacet let. Kupodivu jsem skutečně těmi návštěvami docílil toho, že ateliér odpečetili, ale najednou jsem musel řešit nový problém, a to kam s tím. Nakonec jsem místo našel. Tehdy se tomu říkalo tesko baráky – takový skládek na Jižním Městě. V té době jsem měl malé auto a přestěhovat stovky velkoformátových obrazů se jevilo jako dost velký problém. Tak jsme museli jet víc než padesátkrát. Po čase jsme to zase ale museli stěhovat jinam. Ty věci z ateliéru jsme stěhovali dokonce třikrát, ale díky tomu jsem obrazy zachránil. Dnes jsou naštěstí uloženy v depozitáři.

Proč myslíte, že vám ten člověk pomohl?

To se nikdy asi nedozvím. Myslím, že byl prostě nějak zvláštní a já se mu asi něčím zalíbil. Mně se zase líbily ty jeho bláznivé historky. V době, kdy jsem byl z té situace zoufalý, mě s ním seznámil můj kolega z ateliéru, kterému tenhle člověk taky s něčím pomohl. Vědělo se o něm, že je schopen leccos zařídit. Nikdy po mě nechtěl žádné peníze, zašli jsme spolu jen párkrát na oběd on vyprávěl ty své historky, jak honil prostitutky, jak se s nimi seznámil nebo jaký byly dobrý. Já jej na ten oběd vždycky pozval. Dokonce mi nabídl, že může zařídit, abych dostal státní vyznamenání. O to jsem ale vůbec nestál. Napůl se vytahoval, v něčem byl asi i reálný základ, ale každopádně se to povedlo.

Vraťme se ale v čase. Kdy vás napadlo, že se stanete architektem?

A jak jsem se vlastně dostal k architektuře? Dlouho jsem o své budoucí profesi neměl žádné speciální představy. Když jsem byl kluk, tak mým hlavním zájmem byl sport. Chodil jsem hrát do parku na Vinohradech fotbal a občas vysklil nějaké to okno, hrál jsem i hokej, běhal, dělal vodní sporty a nikdy jsem nebyl moc poslušný školák. Neměl jsem žádné speciální zájmy, které by nasvědčovaly tomu, že se jednou stanu architektem. Měl jsem úplně běžné dětské a pak pubertální sny o všem možném, ale nejméně o tom, co budu jako dospělý dělat. A vždycky, když se mě nějací dospělí ptali na to, čím chci být, považoval jsem to za dost pitomou otázku, na kterou jsem neměl jasnou odpověď. Celé to nejspíš začalo, když jsem si jednou na naší chalupě u Dubí začal malovat, jak by se ta chalupa dala změnit. Otec to tenkrát viděl a já si vzpomínám, že jsem poprvé slyšel slovo architektura. Táta mi řekl: „Ty bys mohl být architekt, když vidím, jak jsi to namaloval.“ To mi bylo čtrnáct. Ne že bych se toho nějak vášnivě chytil, ale otec v té době pracoval na Expo 58, jezdil do Bruselu, a tak mi začal vozit knížky o architektuře. Líbily se mi, ale spíš jsem si je prohlížel, než četl, protože žádný z těch jazyků nás ve škole neučili. Začali jsme si s tátou o architektuře povídat a já se nakonec přihlásil na fakultu stavební architektury, kam mě přijali. Bohužel jsem i na vysoké škole pokračoval ve stejném stylu jako na gymplu. Měl jsem tisíc jiných zájmů plus škola, ne škola plus něco navíc.

Studium jste si dokonce o něco prodloužil díky práci a cestování…

Skvělé to bylo obzvláště koncem šedesátých let, kdy se všechno rozvolňovalo a bylo možné vycestovat i ven. Já se navíc tehdy v šedesátým šestým oženil a jezdili jsme stopem se ženou po Evropě. To mi bylo třiadvacet let. Dohodl jsem si totiž přes prázdniny práci v cizině a byl v Rakousku na praxi u architekta Josefa Krawiny. Vydělal jsem si u něj peníze, za které jsme pak mohli s Evou cestovat a strávit měsíc ve Francii. Najednou jsem si tam začal více všímat architektury, domů, provozu a schémat těch měst. Ta zažitá zkušenost ze zahraničí mě hodně ovlivnila. Spíš než škola mě začala učit ulice, to, jak ty věci vypadají ve skutečnosti. Kde je co dobře, a najednou jsem ty souvislosti uměl vnímat lépe. Potřeboval jsem dostat takové impulzy, abych se mohl posunout dál a začít vnímat stavby v širším kontextu. I když na školu si rozhodně stěžovat nemůžu. Já byl v ateliéru u profesora Josefa Kittricha, který stojí za mnoha funkcionalistickými stavbami. Jednou z jeho realizací je například obchodní dům Bílá labuť. Tenkrát jsem si samozřejmě jako mladý kluk, co zrovna přišel do školy, myslel, že jsem king, a dokonce jsem nabyl dojmu, že budu vyhrávat soutěže. První soutěž, do které jsem šel, bylo krematorium pro město s 5000, 20 000 a 50 000 obyvateli. Ten můj projekt byl sice zajímavý, ale vypadl hned v prvním kole. Já jsem udělal pro 5000 obyvatel krematorium ve tvaru malé rakve, pro 20 000 krematorium ve tvaru rakve větší a pro 50 000 krematorium ve tvaru rakve největší. Nepochopili to a mě došlo, že zas tak velký king asi nejsem.

Kdy jste začal zjišťovat, že se toho musíte ještě hodně naučit?

Když jsme chtěli pak s jedním kolegou dělat jednu velkou mezinárodní soutěž do USA, která byla tenkrát vypsaná. Podmínkou bylo, že garantem musí být někdo, kdo má takzvanou licenci nebo razítko, že je architekt. Jako studenti jsme samozřejmě měli prd, a tak jsme šli za profesorem Josefem Kittrichem, jestli by se nám pod to podepsal. On byl už starý pán a určitě věděl, že to neuděláme, tak nám to slíbil. My z toho byli nadšení, ale samozřejmě jsme to neudělali, protože to bylo šíleně moc práce a člověk si tehdy vůbec neuměl představit, co to znamená, aby to mělo nějakou formu a dalo se to prezentovat. Ještě pokud se vrátím ke svému studiu, tak si pamatuji, že jsme si mohli s panem profesorem dohodnout své zadání projektu, na kterém budeme dělat. Mým velkým snem bylo udělat divadlo. Tak jsem někdy ve čtvrtém ročníku dělal projekt divadla. Divadlo je samo o sobě velmi náročné téma a logicky tam byla spousta laických věcí, protože moje tehdejší znalost nebyla velká. A dodnes je to můj nesplněný sen. Jeden z mála nesplněných snů. Nikdy jsem žádné divadlo bohužel neudělal a kdyby teď někdo přišel, tak všeho nechám a jdu do toho.

Vyčníval jste už ve škole nějak nad studenty s průměrnými nápady?

Vzpomínám si, že jsem se někde dočetl, že zemětřesení nejlépe odolávají kruhové domy. Tak jsem udělal kruhový dům. Vždycky jsem si vybíral trochu jiná zadání a vymýšlel si baráky, které nebyly úplně tradiční. Například jako diplomovou práci jsem dělal do Liberce do opuštěného lomu studentské koleje a už v pátém ročníku jsem nakreslil vysokoškolský areál z takových trojúhelníkových srdcí. Takže od začátku jsem nebyl přívržencem pravého úhlu a nějaké přísné symetrie. Nebyl jsem nikdy moc dobrý archivář a ani moc pečlivý, ale naštěstí se mi z těch dob zachovaly nějaké fotky těch modelů. Bohužel žádné plány. V tom jsem byl vždycky trochu bordelář. Architektura trvala šest let a já jsem ji pro jistotu dělal osm let. Například když jsem se v šestašedesátým oženil, tak jsem si řekl, že si dám rok klid. Ty roky, co jsem zrovna nestudoval, jsem sice nevyplnil žádným intenzivním studiem, ale to cestování a poznávání světa mi rozšířilo obzory i v architektuře.

A jak se vám dařilo v socialistickém Československu po studiích?

Když jsem dostudoval, tak přišla otázka: Co dál? V té době jsem ještě hodně sportoval a měl jsem kromě architektury desítky jiných zájmů, navíc jsem byl ženatý a celá moje širší rodina byla v zahraničí. Naštěstí jsme neměli s Evou hned děti. Od roku 1968 do 1969 jsem pak byl na vojně. Byl to naštěstí jen rok. Poté co jsem skončil školu, jsem jako všichni absolventi nastoupil na měsíc vojenského cvičení a po tom měsíci nás rozdělovali k jednotlivým útvarům. Já jsem nebyl moc tvárný a poslušný voják, tak mě poslali do Prahy na takzvanou KVUSKU – Krajská vojenská ubytovací správa – a zbraň jsem díky tomu naštěstí nikdy v životě nedržel v ruce. Musel jsem si ale nafasovat uniformu. To mi ovšem taky nějakou dobu trvalo. Psal se rok šedesát osm, byli tady Rusové, vojáci měli sami strach a panovalo mezi nimi zmatení, nikdo nevěděl přesně, co se bude dít. Ta doba byla úplně jiná než dva roky předtím nebo potom. Vojáci měli co dělat sami se sebou a díky tomu jsem mohl mít režim, který nebyl vůbec běžný. Nebydlel jsem v kasárnách, byl jsem doma a chodil jsem do Nerudovky na tu Krajskou vojenskou stavební správu. Zvyknul jsem si chodit tak trochu ledabyle oblečený, ne v těch vojenských bagančatech. Nastoupil jsem tam koncem července a v lednu už jsem souběžně s tím začal pracovat pro manžele Machoninovy. Doporučila mě k nim jedna moje přítelkyně a já jsem za to do dneška rád. Takže to vypadalo tak, že jsem ráno přijel na tu KVUSKU, tam jsem se zapsal, pak jsem šel rovnou na tramvaj a odjel hned do ateliéru k Machoninovým. Když mě pak někdo sháněl a zavolali mi, tak jsem zase sedl na tramvaj a vrátil se. Takže už na vojně jsem naplno pro Machoninovy pracoval. A byla to jedna z těch nejdůležitějších věcí, co se mi v životě stala. V té době jsem ani netušil, jak velký to bude mít pro mě význam. Oproti škole to, co mi dala práce v ateliéru Machoninových, bylo nebe a dudy. U nich v ateliéru jsem teprve poznal, co znamená dělat architekturu, co je to sedět na zadku a vysedět to. Nebylo to najednou jen o tom – udělám tohle a je to hotové. Nápad je jen pětina a devadesát procent je opravdu nádenická práce. A jsem za to velice rád, i když jsme s Vladimírem Machoninem občas narazili na to, že jsem nebyl ani u něj ten poslušný človíček. On mi vždycky říkal: „Počkejte, až budete mít svůj vlastní ateliér, jak se budete chovat ke svým lidem.“ Přesto mi dal příležitost pracovat na velkých zakázkách. I když jsem byl těsně po škole, tak mě od začátku bral jako partnera, ne jako nějakého študáka, co by se měl učit. Dostal jsem od něj několik důtek a pak se tím vždycky Machonin chlubil a říkal: „Tohle je náš pan architekt, který už dostal několik důtek.“

Co jste tam prováděl?

My jsme tenkrát dost žili různými večírky, které jsme organizovali přímo v ateliéru, a často se při příležitosti nějaké takové akce povedlo něco zničit. Jednou jsme po sobě stříkali z minimaxů, a když pak ráno Machonin přišel, tak se samozřejmě hned ptal, kdo to v noci takhle „vymaloval“. Nebyl jsem sice úplně vždycky iniciátorem, ale nikdy jsem nebyl daleko se zapojit.

Ateliér Machoninových byl vyhlášený a měl přesah i za hranice a jejich stavby jsou dnes v učebnicích… Ano, dělaly se tam velké věci. Od roku 1970, kdy jsem byl v ateliéru oficiálně, se ten ateliér třikrát přejmenoval, ale byli tam pořád stejní lidi, stejní šéfové a pro mě to byly cenné zkušenosti a jedno z nejlepších životních rozhodnutí pro ně pracovat. I když v ateliéru bylo dvanáct architektů, tak jsem si velice rychle získal určité postavení a Věra a Vladimír Machoninovi mě brali jako člověka, který s nimi může pracovat na důležitých projektech. Důkazem toho bylo třeba, že i když mi bylo devětadvacet, tak jsme spolu dělali obrovskou olympijskou soutěž Na Maninách. Oni v té době byli ale taky mladí. Byl mezi námi přibližně dvacetiletý rozdíl. Tenkrát si někdo myslel, že jsme schopní udělat v Praze Olympijské hry. Díky nim jsem jedním z autorů – paní Věra Machoninová, Vladimír Machonin a já. Od začátku, co jsem tam nastoupil do práce, jsem dělal všechny možné soutěže. Tenkrát ještě doznívala uvolněná doba šedesátých let, a proto bylo vypisováno soutěží opravdu hodně. Trochu jsem se poučil z té první, ze které mě hned vyhodili. A abych nelhal, tak mě vyhodili ještě z jedné v Bratislavě, kde jsem se nedostal ani do prvního kola. Začal jsem k tomu pak ale přistupovat poctivěji a stálo mě to hodně času a energie. Kupodivu mi to pak začalo vycházet, a to už není o štěstí, to se vám může stát u jedné soutěže, ale ne už u pěti nebo deseti. První soutěž, kterou jsem dělal už u Machoninů, byla Botanická zahrada, dělal jsem na tom po večerech a rozhodně to nebylo příznivé pro můj rodinný život. Práce pro mě ale v té době byla hrozně důležitá. Soutěže se účastnilo tenkrát asi dvacet týmů z různých věhlasných ateliérů a my jsme tenkrát dostali třetí cenu. To mě nabudilo a utvrdilo v tom, že to se mnou není tak špatný. Do Karlových Varů jsem pak dělal další soutěž, a to mi nebylo ani třicet let. Byly to velikánské soutěže a znamenalo to třeba dva měsíce přemýšlet a představovat si co a jak, a pak za dva tři dny to musíte dát dohromady. A já jsem se k tomu vždycky snažil přitáhnout lidi, kteří mi pomáhali kreslit, což byl jeden z těch důvodů konfliktů s Vladimírem Machoninem, že jsem využíval pracovní síly jeho zaměstnanců, aniž bych se jej zeptal. Nebylo to sice v pracovní době, dělali jsme po večerech, ale on to nenesl dobře. Jeho ženě Věře Machoninové to nevadilo, to byl člověk tvůrčí, ale on byl ten, co to všechno koordinoval a organizoval. Proto chtěl, aby jeho lidé byli odpočatí na projekty, které jsme dělali v rámci ateliéru, ne aby po večerech ztráceli energii na něco, co se jej netýkalo. Ta hlavní kreativní práce v našem ateliéru vycházela od ní. S ideou většinou přicházela Věra Machoninová. Kdybych měl říct, co jsem se od ní naučil, tak nedívat se na čas. Když pracovala, nezáleželo na tom, jestli jsou čtyři odpoledne nebo devět večer, a pracovala na tom tak dlouho, dokud to nepovažovala za dobré. Mezi některými lidmi nebyla moc oblíbená, protože byla schopná v průběhu večera nebo dvou dnů vše celé změnit. I když už to předtím předala, aby to lidi nakreslili. Pak přišla, že to bude jinak, a to lidi brblali. Někdo se mě v devadesátých letech ptal, jaké mám moto v architektuře, a já jsem si na ni vzpomněl a řekl jsem ARCHITEKTOVI BY NEMĚLO BÝT LÍTO ČÁRY. To znamená, že udělá tu čáru klidně pozdě večer nebo uprostřed noci, nebo za dva dny zjistí, že ta čára má být jinde, nebo celá plocha. A i když už je to skoro hotový, a ještě to jde, tak by si měl jít architekt za svým a dát to do tvaru, o kterém je přesvědčený, že je nejlepší. I za tu cenu, že mu pak dost lidí nadává, protože to přímo ovlivní i jejich práci. Tenhle zlozvyk jsem se od Machoninové naučil. A to mi kolegové často vyčítají, že barák není jasný od začátku, ale mění se až do konce. Rád ležím ve vaně, a když tam tak ležím, tak mě napadají věci. Když pak ale přijdu druhý den do práce, tak kreslit je to už složité, i přesto, že ten nápad vypadá v hlavě jednoduše. Ti lidi, kteří to mají pak fyzicky upravit, samozřejmě brblají, ale je to normální tvůrčí proces.

Změnila se nějak pozice architekta za tu dobu, co jste v oboru?

V tom období od sedmdesátého roku do devětaosmdesátého byl u nás architekt v hierarchii na posledním místě. První byl dodavatel a ten si určoval – nemáme zedníky, neuděláme to. Druhý byl investor – v té době oficiální městský zadavatel, obec, někdo, komu zase dávali peníze seshora, třetí byli projektanti, kteří právě takhle bručeli – na tohle nemáme čas, no a poslední tam byl ten architekt, který tam byl navíc a který vadil. Ten si pořád vymýšlel a vymýšlel si hodně pro sebe, aby to dobře vypadalo, ne proto, aby se to co nejlaciněji postavilo bez jakékoli ideje a bylo to hotové. Mysleli jsme, že se to po devadesátým roce změní, že se dostaneme v té hierarchii rychle dopředu. Všichni jsme se tou novou situací učili. Když přišly všechny ty změny, málokdo z nás měl ponětí, jak celý ten proces má vypadat, jak se to dělá jinde. A potom došlo k dalšímu zjištění a možná trochu bolestnému zklamání, že to nikdy nebude o možnosti realizovat naprosto přesně své představy. Ani po revoluci to pořád nebylo o tom, že si můžeme jako architekti říkat, co chceme, a oni nám to postaví. První je investor, který přináší své peníze a své nápady. A člověk má cit a možnost říct, že je schopen to udělat i s nějakými kompromisy a dílčími dohodami, nebo jde od toho. Já nemám rád, když se někdo pustí do projektu, kde musí něco udělat proti svému přesvědčení, a pak říká: „To mi nařídil investor.“ Za deset let se totiž nikdo neptá, kdo byl investor, ale kdo to vymyslel takhle blbě nebo takhle dobře. Tam žádná omluva není. Buď jsem to schopen dobře udělat i s těmi připomínkami a kompromisy, nebo nejsem schopen. A to neříkám, že jsou vždycky ty připomínky blbé, ale většinou jsou blbé. Dost často jsou blbé. Je vždycky radost pracovat s osvíceným investorem. Těch je ovšem málo. Všichni koukají na peníze, ale osvícený investor je ten, který je pro určitou věc ty peníze ochoten dát. A neosvícený investor je ten, který jenom kouká na peníze a padají otázky jako: „Nemůže to být z plastu?“ A nakonec je to z plastu. Pozice architekta se i přes počáteční rozčarování po revoluci dostala ale úplně jinam a je to objektivně stokrát lepší.

Co je pro vaši práci kromě té trochy rebelství typické?

Kvůli tomu, že dříve bylo všechno přísně rozškatulkované a bylo nutné dodržovat někdy příliš zkostnatělé a neprůstřelné normy, jsem začal hledat cesty, jak je obejít. Už na škole jsem nebyl přílišným příznivcem pravidelných tvarů a objemů, ten rys mi zůstal i při práci v ateliéru u Machoninů. Většina mých baráků má alespoň nějaký minimální náznak šišatosti. Hodně jich má nepravidelný tvar a v poslední době mám spoustu návrhů v takových měkkých, oblých amorfních tvarech. Příkladem toho je i barák, který teď děláme na Barrandově. Je tam taková lesní čtvrť, kde stojí dům z třicátých let. Nejdříve jej chtěl investor dostavět, ale když jsme mluvili s památkáři, tak nás s návrhem vyhodili, že to musí na tu čtvrť nějak navazovat. Barrandov je znám tím, že se tam nacházely zkameněliny a ten můj poslední projekt je tak trochu ve tvaru šneka. Moje žena našla, že jeden z těch nálezů je takzvaný amonit, což je takový stočený tvor, který tam žil před 450 miliony let. Přišel jsem s tím, že nic bližšího tomu území být nemůže. Takže tam teď máme šneka.

Kniha, která mapuje životní osudy a práci Martina Kotíka právě vychází v nakladatelství Amazing. Dočtete se o jeho začátcích v Ateliéru Vladimíra a Věry Machoninových, založení vlastního Ateliéru Omicron-K i o jeho současné práci. Já, architekt je s lehkostí, nadhledem a humorem podané vyprávění o tom, jak se architektům žilo a stavělo v různých obdobích počínaje socialistickým Československem až doposud. Na pozadí se odehrávají také příběhy umělecké rodiny Kotíků v Čechách i v zahraničí.