text Tereza Vacková, foto Ondřej Košík
Na place jsou jedna ruka, on za objektivem fotoaparátu, ona připravená zkrášlovat a ladit styling do nejmenšího detailu. Kreativní duo Natálie Hostačná a Ondřej Košík stojí za fotkami, které nezřídka zdobí obálky magazínů, za portréty známých osobností, které mimo jiné pravidelně vídáte také v magazínu Amazing, i za kampaněmi různých značek a dalšími zajímavými projekty. Nerozlučným duem jsou i v životě osobním, tvoří manželský pár a společně vychovávají syna. V práci i mimo ni chtějí dělat hlavně to, co je baví, mít radost z tvorby a vzájemně se inspirovat. V každé situaci se snaží hledat společnou cestu a tu si náležitě užít. S Natálií a Ondřejem jsme si povídali o přístupu k tvorbě, výzvách, které se k práci s protějškem pojí, i o jejich úspěších a snech.
Jak začala vaše společná cesta?
O: Seznámili jsme se úplně nenápadně – při focení. Žádné velké drama, žádný filmový příběh prostě přirozené setkání, které se postupně proměnilo v dlouhodobou spolupráci a nakonec i v manželství. A hlavně v radost z toho, že nás to oba pořád baví.
N: Fotili jsme tehdy pro Bellindu, mně bylo 25 a poslala mě tam jako vizážistku Renata Kaňková z Nova Models. Focení byla tři, vždy následující tři týdny po sobě, a na tom posledním mi Ondra řekl: „Nechceš tady zůstat se mnou, když nám to spolu tak jde?“
Co vás na vaší kreativní spolupráci nejvíc baví?
O: Že si rozumíme beze slov. Každý máme svůj pohled, ale zároveň se doplňujeme. To, co jednomu občas chybí, ten druhý přinese na stůl. A taky ta svoboda tvořit bez přehnaných očekávání – prostě jen proto, že nás to naplňuje.
N: Mě nejvíc baví to, že mám pořád nějaké nápady a Ondra se toho vždycky chytne a ty nápady vždycky nějak rovnou realizuje. A hlavně bych řekla, že jsem ráda, že mu ta moje kreativita nevadí.
A přináší to s sebou nějaké výzvy?
O: Určitě. Občas máme rozdílné nápady nebo každý jinou představu o výsledku, ale nakonec vždycky najdeme společnou cestu. Největší výzva je ale asi udržet si nadhled a nepřestat se bavit tím, co děláme.
N: Ono každá nová práce je vždycky výzva. Můžete ty věci posouvat různými směry a začínáte vždycky na nule.
Na které focení nikdy nezapomenete?
O: Asi na to první, co nás spojilo.
N: Souhlasím, na tu první Bellindu, která s sebou nese spoustu dalších momentů, nezapomenu.
Máte v hlavě nějaké pracovní cíle, které byste si chtěli splnit?
O: Nemáme žádný seznam „musíme dokázat“, spíš chceme dělat věci, které nám dávají smysl. Každý projekt, který nás baví, je tak trochu splněný cíl.
N: Společné cíle? Řekla bych, že nemáme. My v osobní rovině práci moc neřešíme, třeba se o něčem bavíme, ale stejně člověk začne fungovat pak až v té situaci na place a vše se vlastně odvíjí od celého týmu a dalších okolností.
A v osobní rovině?
O: Být spokojení. Nehledat složitosti tam, kde nejsou. Užít si cestu a nebát se nových věcí.
N: V osobní rovině bych asi ráda cestovala, ráda bych Ondrovi ukázala Japonsko, stihla všechny velké galerie po světě, chtěla co nejdřív navštívit Dauhá a vidět sochu Dugong Jeffa Koonse.
Co považujete za největší životní úspěch?
O: Že děláme, co nás baví, a že se tím dokážeme živit, aniž bychom ztratili radost z tvorby. To je pro nás asi nejvíc.
N: Myslím, že největší úspěch je, že máme zdravého syna.
Řídíte se nějaký mottem?
O: Tvoř srdcem.
N: „Hodnocení člověka má vycházet z toho, co dává, ne z toho, co je schopný získat.“ – Einstein