Alex Walló

Vydal jste svůj první společenský román, ale máte za sebou dvacítku detektivek pod jménem Martin Goffa. Proč jste se rozhodl změnit pseudonym?
Martin Goffa a Alex Walló jsou dvě strany jedné mince. Goffa je autorem detektivek, ovšem když se člověk zabydlí v určité škatulce, jen těžko osloví čtenáře jiných žánrů. Pokud bych jakožto Martin Goffa napsal odlehčený společenský román, moji obvyklí konzumenti by byli zklamaní, protože čekali krimi. No a ti ostatní by si knihu ani nekoupili, neboť by si už předem řekli, že přece Goffa = detektivka, což je nezajímá. Ani by té knize nedali šanci. Na scénu tudíž muselo přijít Goffovo alter ego Alex Walló.

Jak se vám pro změnu psal román?
Naprosto skvěle! Moje obvyklé knihy jsou většinou velmi vážné, často smutné až tragické, a já zkrátka už potřeboval vytvořit něco, čím bych svůj vnitřní svět dostal do rovnováhy. Napsal jsem tedy lehce humorný společenský román o milostných trablech muže středního věku. Že je hlavní hrdina spisovatel, a ne třeba strojvůdce či instalatér, je dáno tím, že o psaní knih toho vím o něco víc než o řízení vlaků nebo montáži vodovodních trubek. Jiné styčné plochy bych v tom ale nehledal, rozhodně nejde o autobiografický příběh, to ani vzdáleně!

Co byl ten zlomový moment, kdy jste si řekl, že namísto další detektivky přijde román?
Lidé, kteří mě znají, vědí, že pod hrubou slupkou cynika se skrývá vtipný a humor milující člověk.(smích) Zlomovým momentem pak byla otázka koho si z nich, proč prý neukážu čtenářům i tuhle svoji druhou a roztomilou tvář? A já si řekl, proč vlastně ne? Zkusím aspoň jednou napsat knihu bez mrtvoly… Což se mi vlastně ani v případě Muže vdaných žen tak úplně nepovedlo, ale to uvidíte sami.

Pracoval jste dlouhá léta jako kriminalista. Z těch smutných událostí čerpáte ve svých detektivních knihách. Co byla naopak ta nejkrásnější zkušenost?
Konkrétní událost asi neřeknu, ale fajn pocit je, když někomu skutečně pomůžete. Třeba když zoufalým rodičům najdete pohřešované dítě. Samozřejmě ale existují i hezké zážitky z jiného ranku, například když odhalíte zloděje ve skladu luxusního alkoholu a šťastný majitel vás odmění lahví, kterou si pravděpodobně už nikdy v životě nebudete moct za svůj mrzký plat dovolit. Pochopitelně popírám, že se někdy něco takového stalo.(smích)

Proč jste se rozhodl odejít od policie?
V jednu chvíli jsem pracovně vyhořel, do toho jsem řešil rodinné problémy a zároveň s tím jsem si pohrával s myšlenkou zkusit něco nového. Ani jedna z těchto věcí by nebyla dostatečným impulzem k odchodu od policie, ovšem když se takhle sečetly, ocitl jsem se jednoho krásného dne v civilu a bylo vymalováno. Což vedlo mimo jiné k tomu, že jsem ve svých devětatřiceti letech zkusil napsat knihu. Namísto v šuplíku skončila u vydavatele, no a pak už to šlo tak nějak samospádem.

Jak se jako kriminalista díváte na rostoucí oblibu krimi žánrů ve veřejném prostoru. Seriály, knihy, podcasty…? Dělá vám popularizace tohoto oboru radost, nebo máte spíše obavy?
Lidi se rádi bojí, proto už v časech minulých četli E. A. Poe anebo Agathu Christie, a stejně tak je vždycky zajímaly bizarnosti. Řekl bych, že současná krimi produkce je kombinací obojího. Nicméně mám pocit, že to v poslední době překračuje jistou míru. Vadí mi, když někdo bez ohledu na okolnosti necitlivě „ždímá“ aktuální či nedávné případy. Fenomén true crime je toho zřejmý příklad. Někdo přijde tragickým způsobem o život, zůstanou po něm truchlící rodiče, děti nebo sourozenci, a na ty se pak z každého druhého rádia valí podcast detailně popisující utrpení a smrt jim blízkého člověka. Namísto empatie a taktu tvůrce daleko víc zajímá sledovanost a rostoucí čísla followerů… S krimi žánrem je to zkrátka jako se vším ostatním, dá se dělat jak slušně, tak i bezohledně.

Vystupujete jako anonymní autor, v čem je pro vás anonymita lepší v době, kdy se všichni snaží být co nejvíce vidět?
Ano, vím, že v dnešní době je potřeba být co nejhlasitější a provádět co největší zhovadilosti. Forma převažuje nad obsahem, bizár prodává. Já ale doufám, že pro inteligentní lidi je obsah stále ještě důležitější. A své čtenáře za inteligentní považuju. Možná kdybych se na nějakém festivalu prošel po červeném koberci jen v tygrovaných slipech anebo si dal fight v kleci s nějakým youtuberem, pár zvědavců by to k mým knihám přitáhlo. Ovšem já jsem všechno, jenom ne attention whore. Tudíž budu s dovolením dál „jenom“ psát.(smích)

Z toho mála, co jsem se o vás dočetla na internetu, mám pocit, že ta anonymita je pro vás vlastně zábavou. Co nejvtipnějšího vám přinesla?
Je vtipné, když například sedím v metru vedle někoho, kdo čte moji knihu. Baví mě pozorovat jeho reakce. Jednou jsem se takhle dokonce někomu začetl přes rameno, čehož si dotyčný všiml a nevrle se ohradil slovy, že mi „tu blbost klidně dá, až ji dočte, ale teď mám přestat čumět…“

V knize Muž vdaných žen se mezi ženami trochu plácáte. V osobním životě jste ale bývalý kriminalista a úspěšný spisovatel… To je sexy kombinace, nevnímáte to od žen?
Teď jste mě tedy pobavila. Popravdě neznám takového muže, který by se neviděl jako idol žen, ovšem realita často kulhá nejméně na jednu nohu. V mém případě možná i na obě. Ale chápu, že na papíře může kombinace detektiva a spisovatele působit zajímavě. Mimochodem, první věta vaší otázky pracuje s premisou, že před obrazem hlavního hrdiny knihy Muž vdaných žen jsem já. Skutečně nejsem, bohužel či bohudík…(smích)

Která postava z vašich knih a její reálná předloha vás nejvíce ovlivnila při psaní?
Na tohle vlastně ani nedokážu odpovědět. Samozřejmě, že téměř ve všech mých knihách píšu o lidech, které jsem poznal, ovšem snažím se, aby se v těch postavách nikdo nenašel. Řekněme, že jsem desítky lidí takzvaně rozebral na součástky a z těch jsem pak sestavil takové charaktery, jaké jsem potřeboval. O knize Muž vdaných žen to platí dvojnásob.

Váš příběh by byl velmi hezkým námětem na zfilmování. Umím si ho představit v Bartoškově typu humoru/vyprávění… co vy na to?
Já na to, že mi mluvíte z duše! Tenhle příběh bych rád viděl zfilmovaný i v případě, když by ho napsal někdo jiný. Neskromně si myslím, že je to filmová látka jako dělaná. Ovšem to už musí posoudit jiní.

Napadlo vás propojit svá dvě zaměření a pracovat například jako poradce při natáčení krimi filmů a seriálů?
Myslím, že tohle by nebylo nic pro mě. Ve svých knihách jsem puntičkář, pokud jde o policejní reálie a postupy, a jsem rád, že mi do práce nikdo nezasahuje a nechce po mně nesmysly. Právě proto jsem kdysi začal psát, abych čtenáře trochu „vzdělal“. Zároveň chápu, že televizní formát musí pracovat se zkratkami a zjednodušováním, jenže jsem si skoro jistý, že tyhle dva přístupy jsou neslučitelné, aspoň tedy pro mě.

Odhalil vás někdo z vašich blízkých po přečtení některého z vašich děl?
Moji blízcí samozřejmě vědí, že píšu. To není věc, která by šla dlouhodobě utajit. Že by se z toho ale někdo z nich posadil na zadek, to říct nemůžu. Autor knih jsem pro ně až v druhém plánu. Jen je teď asi překvapí ta poslední, ve které jsem z krimi žánru přeskočil do lehčích vod a tam se trochu utrhl z řetězu. Ale jak jsem řekl už na začátku, Walló si může dělat legraci i v situacích, kdy by Goffa musel zůstat vážný. A to mě na tom baví!

Alex Walló – Muž vdaných žen

Linda o svém klíně nikdy neměla valné mínění.
„Mám ji jako špatně sbalený kufr,“ říkala.
Oprava! Vlastně to byla hláška jejího manžela, který podobným způsobem komentoval většinu jejího těla. Zřejmě to mělo být vtipné, ale nebylo. Naštěstí to od něj moc často slýchat nemusela, sotva jednou za pár týdnů.
Já na jejím těle žádnou chybu neviděl.
A pokud jde o jejího muže, nevím, jestli má kompetenci něco takového posoudit. Neznám ho osobně, jen z doslechu od lidí. A taky od Lindy. Nejspíš je to fajn chlap, ale tak trochu bez fantazie. Dokonce ani tu hlášku o špatně sbaleném kufru nevymyslel sám, znám ji z jednoho filmu.
Lindě je třicet osm a spolu to táhneme necelé dva roky. Seznámili jsme se na oslavě padesátin jednoho společného přítele, do té chvíle jsme o sobě neměli ani ponětí. Já tehdy nepil, protože jsem přijel na motorce, a Linda pro změnu dobírala nějaké léky. Jako jediné dva střízlivé nás to nevyhnutelně přitáhlo k sobě. Nakousli jsme ten večer několik témat, a protože se nám spolu dobře povídalo, dohodli jsme se, že je musíme někdy dořešit. Setkali jsme se asi o týden později, a procházkou po náplavce a pak přes dva tři smíchovské bary jsme se dostali až ke mně domů.
„Nic si od toho neslibuj,“ upozornila mě ještě dole na chodníku.
Pokrčil jsem tehdy rameny. Většinou si neslibuju nic od ničeho a od nikoho, člověk si aspoň ušetří zklamání.
U mě jsme pak další dvě hodiny probírali knížky, filmy a muziku. Bylo mi s ní senzačně a stačilo k tomu jen si povídat.
„Tohle je vážně divný,“ řekl jsem později.
„A co?“
„Jsme spolu skoro půl dne a ještě jsem na tebe nesáhl.“Pousmála se způsobem, jakým to umí jen ona.
„Už mě napadlo, jestli náhodou nejsi rozbitý.“
Dívala se mi do očí pohledem, který jsem do té doby neznal. Bylo mi čtyřicet tři a i v tomhle pokročilém věku jsem se setkal s něčím novým.
Odložil jsem skleničku na stůl, přisunul se blíž a položil jí dlaň na bok. Ne na zadek, ne naprsa, ale do míst někam na půl cesty. Byl to dotek, proti kterému nejde relevantně protestovat.
Když jsem jí pak dal pusu, jako bych spadnul do propasti.
Ne, nebyl jsem rozbitý. Ani ona nebyla. Naopak.
Hned napoprvé souhra jako předtím nikdy s nikým.
A tak to pokračuje už skoro dva roky.
Náš vztah prošel za tu dobu několika fázemi. Prvních šest měsíců jsme to brali jen jako zpestření všedních dnů, jenže pak se něco zvrtlo a já se do Lindy zamiloval. Chtěl jsem s ní být za každou cenu, nechápal jsem, jak mi může třeba den vůbec nenapsat nebo nezavolat. V duchu jsem si přál, aby odešla od rodiny, což byl samozřejmě nesmysl, a kdyby mnou necloumaly hormony, věděl bych to sám. S koncem prvního společného roku jsem pochopil, že jestli ji nechci ztratit, tak se musímvzpamatovat. Dokázal jsem to a postupně jsme se naučili koexistovat.