Alchymista

Tomáši, nedávno jste se přestěhoval do nového ateliéru. Ten prostor je ohromně působivý sám o sobě. Jaká je historie místa a co vás osobně na něm zaujalo?
Palác Hrzánů z Harasova na první dojem působil jako místo se silnou energií a příjemnou atmosférou, jako příslib nové životní kapitoly, podivuhodných nápadů a tolik potřebné soustředěnosti na práci. Tyhle barokní kulisy plné tajemství, jež se vznášejí nad starou Prahou, nad samotným palácem a vlastně nad všemi časovými rovinami, které se zde navrstvily za dlouhá staletí, přináší tušení velkolepých událostí, které se tu odehrály a člověka láká touha být součástí této starobylé tradice. Miluji zámky, hrady a další historické stavby, profánní či sakrální. A možnost trávit čas v budově, jež jitří fantazii díky své zahalené a záhadné minulosti (na tomto místě se již ve 12.století objevil sloh románský, přes vrcholnou gotiku a renesanční úpravy jej vystřídal styl vrcholného baroka z počátku 18. století), kde se v každém koutě krčí éterická zjevení vznešených šlechticů a ve vzduchu tančí přízrační služebníci ezoterického bádání uvěznění magickými rituály pod vysokými stropy. Díky nesrozumitelné a nepoddajné přítomnosti, s její efemerní konzistencí mezi barevnými zdmi, okouzluje sítnici oka a podněcuje mystickou imaginaci. A nakonec, uvědomění si nevyjevené, avšak tušené budoucnosti odhaluje nejasné výjevy nadcházejících počinů a zhmotňují se zde vizionářské představy, které se vznášejí nad plátny jako výpary rtuti z křivulí alchymistů, již snad v paláci pobývali a odhalili zde mnohá tajemství ztraceného umění. Historii paláce si snadno každý může najít na Wikipedii, jen zajímavost. Například na počátku 20. století zde vlastnili textilní velkoobchod Kafkovi rodiče.

Po Praze jste se ovšem se svými barvami, vizemi a obrazy stěhoval už několikrát. Co je pro vás důležité při hledání místa k malování?
Ateliér stojí nad světem jako maják ve zběsilé bouři. Jedná se o bezpečné útočiště, kde realita mizí a člověk zapomíná i sám na sebe. Stává se zde součástí nekonečného metafyzického vesmíru a své vnitřní rozpoložení proplétá s daným místem a tím, co jej v něm obklopuje. Dříve hrála velkou roli i cena nájmu. Teď částečně také, ale když to zjednoduším na praktické elementy, mohu zmínit především možnost dobrého vyvětrání, velký prostor a neuškodí, když se atelier podaří najít blízko bytu. Ale hlavně, místo samo o sobě nenese žádné kvality v běžném slova smyslu. Vy z místa, díky své osobnosti, učiníte jedinečný střed světa. Myšlenky, pocity, vize a jednání se otiskují do prostoru, pro který se rozhodnete. Vaše já proměňuje své bezprostřední okolí k takovému obrazu, jejž si zvolíte, genia loci kolem sebe vytváříte jen vy sami. Každý ateliér s sebou nese své výhody a nedostatky, například můj předchozí na Letné: suterén, téměř žádné denní světlo (to mi ale nakonec nevadilo, zjistil jsem, že se mi dobře pracuje i při umělém osvětlení), velkou výhodu tohoto ateliéru jsem viděl ve snadném transportu pláten, materiálu. Jen tři čtyři schody dolů, vchod u silnice. Naopak mi zde vadila nemožnost dostat do prostoru více čerstvého vzduchu, malá okna, některá nešla otevřít, smrad z terpentýnu společně se spreji a například syntetickou barvou se občas stával nesnesitelným. Ateliér, kde se maluje, musí mít možnost dobrého větrání. Naopak můj nový ateliér prozařuje denní světlo, slunce putuje po obloze přímo před čtyřmi okny ve dvou hlavních místnostech, vychází vlevo a zapadá u čtvrtého okna vpravo, tudíž osvětluje prostor po celý den, větrání absolutně v pořádku. Avšak velmi nepraktické umístění v pátém patře vede až k nadlidským výkonům při transportu pláten. I když schodiště přináší lehkou úlevu díky své monumentalitě, postavili je široké, takže zde najdeme dostatek místa na přenášení třeba i třímetrových obrazů. Páté patro ovšem zůstává achillovou patou aktuálního studia.

Často při práci na obrazech a přípravách na výstavu hraje velkou roli prostor, kde se bude konat. Ovlivňuje vaši tvorbu a nechává v obrazech stopy…
Ano, například výstavní prostor v Chomutovské galerii Špejchar ovlivnil dokončení několika obrazů svou mřížkou, která tvoří na jeho stropě jedinečnou rudě červenou strukturu. „Šachovnici“, uspořádané čtverce či geometrii mřížky jsem přenesl na rozmalovaná plátna, která jsem tam vystavil. Díky tomu mohl vzniknout dialog mezi výstavní síní a malbami. Také zde hrál roli barokní interiér – poznamenal intuitivní výběr prací, některé shledal pro sebe vhodnější než jiné. Pro Novou síň, jež na mě působí podobným dojmem jako sakrální stavby, jsem si nakoupil plátna „přesně na míru“ rozměrům galerie. Přesně vypočítaný počet obrazů se stejnými vzdálenostmi mezi sebou na každé stěně. Na čelní zeď jsem umístil tři třímetrové práce – triptych, pomyslný oltář. Chtěl jsem v divákovi vyvolat podobný pocit posvátnosti, který zakouší při vstupu do monumentálního prostoru kostela či katedrály, kde ve středu na konci vidíme tento nezbytný a vždy přítomný prvek. Shodou okolností to, co jsem provedl vědomě s obrazy v galerii Špejchar, se stalo nejdříve náhodou v Nové síni. Tam na proskleném stropě najdeme také mřížku, na některých plátnech, zcela nezávisle na tomto poznatku, se objevila čtvercová či šachovnicová seskupení, jež rozehrála interakci s prostorem. Náhoda vedla k citlivějšímu a uvědomělejšímu přístupu, jak koncipovat výstavy. Místo, kde se vystavují „spřízněné“ obrazové cykly, nabývá na významu a stává se dalším vstupním bodem do jednotlivých maleb. Tato zkušenost ovlivnila a částečně zapříčinila „přizpůsobení“ děl pro galerii Špejchar.

Zaujala mě skrumáž papírů s různými inspiracemi. Rozeseté na podlaze vytvářejí ve vašem ateliéru téměř souvislou vrstvu. Jak s nimi pracujete? Proč jsou pro vás důležité?
Potřebuji mít tenhle vizuální stimul kolem sebe, pokud ten materiál nevlepím do obrazu, tak se mnou putuje z ateliéru do ateliéru, třeba i několik let, nic nevyhazuji. Z deseti tisků použiji například jeden, a navíc jen jeho část. Fotografie nebo jejich fragmenty časem nabývají jiného významu, nepoužité získávají na relevanci a ty, jež už jsem zpracoval, jednou či vícekrát, se v rámci nového konceptu uplatní jiným způsobem. Připomínají mi obrazy, které už nemám, přinášejí pomyslnou soudržnost mezi vzpomínkami na minulé počiny a současné dění.

Studoval jste na AVU v Praze u M. Rittsteina a J. Lindovského, ale studijně jste také pobýval v zahraničí, konkrétně ve Španělsku na Universidad Complutense de Madrid. Jaké cítíte rozdíly ve vedení ateliérů a studentů?
Ve Španělsku se výuka spíše podobala naší střední umělecké škole než Akademii, například na Akademii si každý vytvořil svůj prostor v rámci ateliéru, kde mohl pracovat, mít tam své barvy, stojan a tak dále. Pokud pracoval jinde, tohle místo sloužilo k uložení prací a ke konzultacím s profesorem. V Madridu se studenti přesouvali z jedné místnosti do druhé, nosili s sebou veškeré prostředky ke své práci a dostávali od učitelů zadání. Například jim profesor připravil zátiší, dvě hodiny na něm pracovali, pak odešli za jiným úkolem. Hodně se tam řešila studijní kresba a malba, na Akademii především volná tvorba.

Co vám dala zahraniční zkušenost?
Každá zahraniční zkušenost je jiná. Tahle první stáž v Madridu, ve druhém ročníku na Akademii, se zapsala jako první velké samostatné střetnutí se světem, kdy jsem vše musel řešit sám. Na jedné straně velká svoboda díky soutěži Arte Emocion, kterou jsem vyhrál a která štědře financovala moji cestu. Dalším prvkem, jenž přispěl k větší volnosti, byl fakt, že na UCdM se pracovalo s kreditovým systémem, což na Akademii neexistovalo. A díky tomu, že jsem nemusel sbírat kredity, chodil jsem do školy, jen když se mi chtělo, respektive nechodil jsem tam téměř vůbec. Jak jsem se zmínil v předchozí odpovědi, univerzita připomínala spíše střední školu, a tudíž nepřinášela očekávané možnosti. Stačilo dostat razítka na studijním oddělení při příjezdu a při odjezdu. A jelikož jako student jsem měl vstup do Prada zdarma, strávil jsem v něm více času než ve škole. Na druhou stranu stáž nezačala úplně snadno, bydlel jsem v hotelu a hledal ubytování. Staromódně, bez internetu, přes inzeráty v novinách jsem nacházel možné bydlení a obvolával pak lidi, kteří je nabízeli. Myslel jsem, že mi to potrvá maximálně týden, nakonec se to protáhlo na tři týdny. Šílel jsem z toho. Se špatnou angličtinou jsem často narazil ještě na horší, často Španělé neuměli anglicky vůbec. Nakonec to dobře dopadlo a našel jsem ubytování téměř v centru u profesora filozofie, který ale nemluvil anglicky. Jen italsky a francouzsky. Když se se na to vše zpětně dívám, některé aspekty tohoto pobytu působí jako velká komedie a vlastně celkem bizarně. Dala by se o tom napsat kniha.

Své malby často doplňujete kolážemi. Jakým způsobem si vybíráte materiál? Má vždy vztah k dílu, nebo jde někdy jen o využití fragmentů obrazového materiálu jako další struktury, barvy?
Koláž vnímám jako příběh v příběhu, mikrosvět, který může existovat nezávisle na obrazové ploše, na kompozici díla, vyprávět svůj vlastní scénář. Ale na druhé straně rozvíjí programově obsahovou náplň díla nebo obohacuje jeho formální stránku. Dříve jsem koláž používal jako „doplněk“ pro jednotlivé prvky v obraze, později, v rámci obsahu a ve větší míře jsem ji začlenil do maleb v rámci své diplomové práce s názvem Knihovna. Zde vlepované stránky z knih nesly význam díky textu a skutečnosti, z které knihy jsem je vzal. Propojení se odehrávalo v rovině konceptu Čtenáře a ideje Knihovny. Cyklus, kde chlapce v kontemplaci nad Sartrovou knihou obklopovaly Sartrovy myšlenky, stránky z jeho knihy vlepené do pozadí. Postupem času a díky zjištění, jak nepatrné nuance můžeme spatřit v barevnosti stránek, tolik odstínů žluté, bílé, šedé, dokonce okrové, zelené, modré a růžové, jsem koláž začal používat jako barvu, a také pro její strukturu, která pomáhá tvořit prostor v obraze, jelikož vystupuje do popředí. Zde už mluvíme o formálním zapracování, tedy druhé možnosti, propojení. At’ se koláž dostane do obrazu z jakéhokoli důvodu, vždy jej obohacuje o další významovou rovinu a myšlenkovou vrstvu.

Vzpomenete si na moment, kdy vás napadlo, že jste umělec a chcete se živit svým talentem, tvorbou?
Tohle se neodehrálo v jednom momentu, jako náhlé a nečekané vnuknutí či prozření. Nejednalo se o rozhodnutí z minuty na minutu, spíše šlo o postupné uvědomování si, že tahle možnost by mohla fungovat. Chodil jsem na základní uměleckou školu asi od druhé třídy. I když jsem byl dítě a tento kroužek jsem vnímal jako zábavu, vzpomínám si, že jsem se dost snažil, chtěl jsem mít dobré výsledky, nestál jsem jen o zábavu, cítil jsem uspokojení, když se mi dařilo, když vzniklo něco krásného, a také když mě učitelka chválila. Ale úplně vážně jsem vše začal brát až na konci osmé třídy, kdy nám navrhla učitelka, že pokud se někdo z nás bude pokoušet dostat na uměleckou střední, že nám pomůže s přípravou. V tomto období jsem začal číst zmiňované životopisy, takže celé prázdniny jsem strávil kreslením a malováním a během prázdnin jsem se zlepšil hodně, jen proto, že jsem celé dny kreslil. Pokoušel jsem se o studijní kresbu i malbu, například vznikly nesčetné kresby rukou, různé předměty, portréty atd. Tenkrát jsem si uvědomil, že to vše závisí na tvrdé práci, celodenním soustředění, a hlavně s tím nepřestat při prvních dojmech, že se to nedaří. Výsledky po prázdninách se mi tenkrát zdály neuvěřitelné a já si říkal, kam se to dostane za dalších pár měsíců, za rok, za několik let. Na střední jsem se dostal a boj i hra v jednom začaly.

Vaše díla mají již jistou investiční hodnotu. Baví vás více klient, který se do obrazu zamiluje, nebo někdo, kdo vaše dílo ohodnotí jako dobrou investici?
Obojí musí nejspíš člověka potěšit… Jasně, obojí potěší. Co víc k tomu napsat? Sběratelé jsou moc fajn lidé, každý, kdo sbírá současné umění a dokáže ocenit umělcovu snahu, jeho vývoj, houževnatost, v mých očích září jako vzácný diamant.

Máte v ateliéru nebo doma obraz, který byste nikdy neprodal? Něco, co je například příliš osobní?
Ono to vše vystupuje z mozku, dáváte tomu to nejcennější, co máte, čas, zdraví. Takže osobním se plátno stává vlastně již ve chvíli, kdy se jej dotknete, nebo ještě lépe, když jej kupujete nebo objednáváte, protože obraz se už rodí v mysli, už s ním žijete.

Co vás nutí malovat?
Tohle vykládá více lidí a stalo se z toho klišé, ale zmíním tuhle větu, protože sedí: „Malování je jako dýchání.“ V průběhu tolika let se stane přirozenou potřebou nebo něčím, co si nedokážete odepřít, nakonec vám nic jiného nezbývá než malovat, protože nic jiného neumíte. Samozřejmě se tu jedná o jednu z mnoha možností seberealizace. O něco, co dává životu smysl, ospravedlňuje vaše místo ve světě, objevuje se na vrcholu hypotetické pyramidy potřeb. Co nutí člověka vylézt na nejnebezpečnější horu na světě? Z jiného pohledu se na malbu můžeme dívat jako na formu komunikace, ale nejen komunikace s vnímatelem, ale jako prostředek k navázání kontaktu s ostatními umělci, ať už z minulosti či současnosti. O tom, jaké to je na vrcholu nejnebezpečnější hory, si mohou popovídat jen ti, co tam skutečně vyšplhali. Takže kdo chce porozumět Rembrandtovi, musí se posunout ke stejným výšinám.

Jak vypadá váš běžný den? A dny bez malování?
Typický, ideální a nejpříjemnější den znamená vstát, v kolik se vám zachce, jít do studia, být tam deset dvanáct hodin, dostat ze sebe maximum (někdy mi přijde, že na umění a sportu můžeme vidět podobnosti), nejvíce potěší, když vidíte výsledky, které vás fascinují, přinejmenším příjemně překvapí, odcházet, až začnou bolet pekelně záda a žaludek zatouží silně po jídle, unaven, ale šťastný, s dobrým pocitem, že jste nepromarnili den, lehnout do postele, s myslí zcela vyčerpanou si pustit na počítači nejlépe něco jednoduchého a vtipného, pořádně se najíst, zasmát a usnout hned po zavření víček. Dny bez malování, pokud přináší odpočinek, výlet, čtení, navíc pokud mu předchází třeba týden dnů, které jsem právě popsal, vítám jako čerstvý vzduch z právě otevřeného okna, potřebuji je, úplně přehodit výhybku, utéct všem těm „tanečkům kolem umění“, na druhou stranu stačí jen jeden takový den, nedokážu moc odpočívat. Odpočinek začne být otravný, vlastně to vydrží jen pár hodin, stejně vás to vše, co se právě odehrává mezi vámi a plátnem, zase vtáhne zpět do hry, ať chcete, nebo ne. Nejhorší dny přináší činnosti, které potřebujete vyřešit, ale nebaví vás to.

Kde byste si přál mít vystavené své obrazy?
Jsem vděčný za každý zajímavý prostor k výstavě. Občas se mě někdo ptá, proč dělám výstavu bud’ někde na okraji, v lokálním městě nebo v malé galerii (někdo použije termín „bezvýznamné galerii“), a mě vždy napadne přirovnání s herci – není malých rolí, jen malých herců. Nezáleží kde, i v „bezvýznamné“ galerii vznikne velká výstava, navíc dnes, kdy se vše virtuálně propojuje, záleží na kvalitní práci, na tom, co se vystaví a jak se to vystaví. Každopádně první, co mě napadlo po přečtení otázky, je New York, ale tam by chtěl samozřejmě vystavovat každý umělec. Stejně jako v jiných světových metropolích, kde sídlí ty největší galerie a nejhezčí výstavní prostory.

Co reálně chystáte v nejbližší době?
Děje se toho hodně. Právě probíhají dvě samostatné výstavy, v galerii Špejchar a v bratislavské DOT. Contemporary Art Gallery, další se chystá na duben v Galerii Kritiků. V tomto měsíci se také objeví mé obrazy na skupinové výstavě v Bruselu. Také pracuji na knize, prozradím jen, že se v ní objeví obrazy z posledních let, doprovodné texty od výjimečných osobností i můj vlastní výklad a autobiografický náhled. Dále, vím již o dvou výstavách, které se uskuteční na podzim, samostatná v Sophistica Gallery a druhá v tandemu s kolegyní sochařkou se odehraje v galerii ve Vídni, nemusí to být však konečné číslo v tomto pro výstavy nejlepším období. A příští rok se zahájí samostatnou výstavou ve Smetana Q Gallery. Do toho všeho možná rezidence, sympozium, experimenty s výstupem ve 3D, něco se bude dít i kolem filmování…

Čím vás přitahuje figura, portrét?
Dovedete si představit, že namalujete krajinu? Krajiny přímo v plenéru jsem maloval v Toskánsku v roce 2021, a před tím, pokud si správně vzpomínám, jsem pracoval na krajině, konkrétně na pohledu z okna ateliéru, kolem roku 2005 (myslím tím jen krajinu, ne krajinu jako součást figurální kompozice, navíc malovanou podle skutečnosti), takže odpověď zní: ano, dokážu. Přijde vždy doba, kdy znovu chcete otestovat již jednou prožitou zkušenost. Zjistit, jak se po letech odehraje, co se změnilo, jaký to přinese výsledek. V mém případě to u krajiny trvalo asi patnáct let, než jsem doslova zahořel touhou i neodbytnou nostalgickou vzpomínkou na dávnou inspiraci Soutinovými a van Goghovými krajinami a znovu to zkusil. Figura a portrét, proč? Nevím. Rád bych se na začátku zmínilo mladické fascinaci figurálním uměním, nedokážu si úplně vysvětlit, proč na mě zapůsobilo ze všech možných variant umění nejvíce, proč mé první setkání s některými umělci, respektive s reprodukcemi jejich děl, ve mně vyvolalo neslýchaně silné a teď možná až nepochopitelné pocity, a dalo by se říci, že tyhle vjemy rozezněly dosud nepoznané intenzivní a děsivé vibrace. Prvotní střet mě obdaroval „příjemným šokem“, vždy se tam nacházela bizarnost, pak jsem mohl koukat na daná díla i hodiny a přinášelo mi to zvláštní druh potěšení. Zkoumání prazvláštních vizualizací člověka, lidskosti, výrazu. Fantasticky zkroucené, definitivně jiné než skutečnost a obdařené kouzelnou „divností“. Píši teď o malířích ze všech možných epoch, z minulosti i současnosti. Mé první setkání se Schielem na střední škole ve mně vyvolalo psychofyzický šok, fascinace a údiv nad intenzitou jeho díla se mísily s jakýmsi podivným „vyvedením z míry“, jež jsem pociťoval nejen na duchu, ale i na těle. Nedokážu to popsat. Tyhle anomálie v mysli s sebou nesou jistou nemožnost dostat se do pojmového systému racionálního vysvětlení. Něco podobného, ale vlastně pokaždé jinak (asi by stálo za zkoušku každý jednotlivý prvotní zážitek s konkrétním umělcem dopodrobna popsat), jsem zažil s Baconem, s Freudem, Dixem, Currinem, Soutinem, van Goghem, později s Picassem a El Grecem atd. Existuje spousta dalších, jejichž vábení nešlo odolat, připomínají mi sirény, které přivádějí nebohé námořníky k záhubě. Figurální malíři mě svedli na cestu nejspíš díky podobné konstituci mozku. Vrána k vráně sedá. Znáte to, když čtete nějakého autora (v mém případě to byl třeba Nietzsche, Bataille nebo Bukowski, ale i spousta dalších) a najednou máte pocit, že vám je bližší než váš nejlepší kámoš, jako by vám četl myšlenky, nebo ještě lépe, jako by z vás vytáhl to, co jste už dlouho tušili, ale prozatím nezformovali do slov či srozumitelných pojmů, abyste to pochopili, a on to váš literární brácha řekl za vás.

Jakou roli pro vás hraje literatura, film?
Literatury jsem se lehce dotkl v předchozí odpovědi, mohu rozvinout, asi nejvíce ovlivní váš pohled, vaši práci a celý proces kolem vzniku díla, když narazíte na vaše „literární dvojníky“, jejich filosofie, jejich životy se prolnou s vaším a ať už vědomě, či podvědomě měníte směr, ovlivní vývoj toho, co se vám rodí pod rukama, myšlenky se zdají být infikované, avšak takováto infekce nabízí jisté prozření, vyjasnění, pochopení či ujasnění dosud nesrozumitelného našeptávání tušeného. Knihy ovlivňují nebo doslova mění životy více než jakákoli jiná forma umění, v mém případě nasměrovaly mou životní dráhu, nalinkovaly ji podle své vůle, vtiskly jí podobu dříve, než započala. Jako dítě, dospívající a mladý muž jsem vzhlížel a silně se upínal k „příkladným“ životům svých oblíbenců, četl jsem hromady biografií velikánů umění, malířů, spisovatelů atd., zapříčinili částečně moji mladickou pomatenost stát se velkým a slavným malířem a díky nim jsem si vypěstoval zálibu v bohémském způsobu života. Okouzlil mě falešný literární svět, kde existovalo jen bezstarostné malování a pití, nesmrtelnost a Montmartre. V té době v mých očích stálo pomyslné rovnítko mezi bohémem a umělcem. Avšak literatura zkresluje realitu, v této rovnici chybí třetí element, to nejdůležitější, ale pro knihy nejméně zajímavé, nezáživné, všední a tedy nepodstatné. Zapomnělo se na profesionalitu, pracovitost, nesmírné úsilí, bezmeznou soustředěnost, zodpovědnost vůči sobě i svému umění a důraznou sebepropagaci. V těch knihách to vždy vypadá, že se všechno podaří tak nějak samo. Film. Jak mě ovlivnily knihy, to jsem už popsal, ale na začátku, ještě před tím, než jsem začal více číst, mě formovaly filmy, konkrétně filmy s bojovým uměním. Bruce Lee se stal navždy mým největším učitelem. Ale i další kladné postavy filmových bojovníků měly vliv na moji morálku, celkové smýšlení o lidské interakci, bojovali za slabší, pro dobro, i když lámali kosti a přeráželi nosy, to se mi líbilo. Něco jako legitimizované násilí, které v podání mistrů kung fu vypadalo sakramentsky dobře. Jak už jsem se zmínil, následoval velký skok, dlouho mě filmy moc nebraly, nahradily je knihy, ale v posledních pár letech se to lehce otočilo, i z důvodu nedostatku času na větší čtení. Koukám na filmy, nechávám se ovlivnit jejich atmosférou, napadají mě náměty na obrazy díky nim, používám i fotografie z filmových scén atd. Díky bojovým uměním získá člověk disciplínu, a když se pustí do výtvarného umění, zůstane mu pracovitost i schopnost soustředit se jen na svoji věc.

Kdo je podle vás umělec?
Tolik možných definicí! Otázka pro knihu, knihy. Může být vším, co vám fantazie dovolí přijmout. Napadá mě i spousta metafor. Našeptávač pravd, polopravd a lží. Prvotní divotvůrce a zázračný spasitel a současně poslední zatracenec, jenž zaprodal svoji duši. Ten, který si dokáže prosadit svoje kraviny i osvícený pilíř společnosti. Člen tajné podzemní anarchistické skupiny, která jde ve jménu „své věci“ přes mrtvoly. Umělec se maskuje dílem, které je jeho dvojníkem, skutečný čaroděj i podvodník-iluzionista, plný rozporů, za umělce mluví činy, ze své podstaty hříčka přírody, prostředník mezi realitami a vnímatelem. Spojovatel neslučitelných elementů, alchymista, jenž hledá své nitro i kámen mudrců, i ten, kdo předstírá, že chce prozřít a kámen najít.

A role současného umění? Běžně mají lidé pocit, že jde o dekoraci do bytu…
Umění se rovná svobodnému vyjadřování a jednání, způsobuje údiv, vyvádí z míry, jako citlivý seismograf, který poukazuje na nepatrné trhliny a podivnosti ve všech možných světech (realita i ta virtuální, dětství, politika, osobní prožitky, vtahy, filozofie, životní prostředí, časoprostor, pohlaví, identita atd.). Vytahuje či odhaluje nuance jiným skryté. Navádí, jakým způsobem číst zakódovaný vesmír. Umění často nerozumím, ale něco ve mně mění, rozpohybuje, pozmění, umění mění vnitřní naprogramování, nutí nás přemýšlet, tápat, být ztracen, snažit se porozumět, prozřít, být fascinován, ustrnout v úžasu, divit se myšlence, tápat, nechápat, a přesto se zamilovat.

Máte vždy rozpracovaných více obrazů najednou. Jak taková práce probíhá?
Když začínám pracovat na sérii obrazů na určité téma, nejdříve si připravím obrazový materiál, který doslova odráží aktuální myšlenkové procesy, a tento vizuální doplněk je pomůže přenést na plátno. Fotografie (i v počítači upravené), různé druhy skic (kresby, koláže, atd.), texty, jiná umělecká díla, ilustrace, tohle všechno slouží jako pomůcka ke komponování obrazu. Proto logicky rozmaluji více pláten, jelikož jsem doslova pohlcen „prvotní“ ideou, která se chce všemi směry dostat do světa pomocí drobných hmotných vizuálních pomůcek, a jedna plocha nestačí, navíc tato počáteční idea metastázuje, proměňuje se, na začátku ne vždy svítí jako jitřenka, někdy je v mlze, někdy až za horizontem, nezřetelná, postupně se vynořuje z hlubin zčeřeného oceánu myšlení. Více pláten podrží a unese tento proces hledání a transformace. Srovnatelné s prací v laboratoři, jeden nepatrný objev se dále rozvíjí na jiném plátně, roste a prosazuje se čím dál více na dalších plátnech. I uvědomění nabývá jasnějších obrysů, obrazy se navzájem podporují. Například desátý přináší své nálezy prvnímu a obohacuje jej o všechny poznatky, jež se odehrály mezi druhým a devátým. Z technického hlediska, když se pracuje s olejem, který schne déle, rozmalovat více obrazů urychlí práci. Navíc někdy nevidět obraz nějakou dobu přispěje k jasnějšímu rozhodnutí, jak pokračovat a jak jej dokončit. Důvodů by se našla spousta, i to, že když malujete denně, z více obrazů si vyberete ty, na které máte chuť a náladu v konkrétní den.

Co je pro vás při tvorbě důležité?
Tvorbou prostupuje jistá naléhavost, silná nutkání všeho druhu, od věčných existenciálních otázek týkajících se samé podstaty našeho bytí přes aktuální dění kolem nás po osobní preference, jichž hodnotový žebříček se neustále proměňuje v čase. Dělat tohle vše co nejsvobodněji, jak je to jen možné, aby to přinášelo nadšení, radost a vzrušení z práce. Kdyby se náš vnitřní vesmír neustále nepřeléval ve stále nová a vzácnější dobrodružství, potom by nemělo cenu trávit celé dny v ateliéru, co by tam pak nespoutaného člověka, jež dobývá neprozkoumané cesty, jež vidí věci jinému skryté, jež překračuje nedosažitelné horizonty a posouvá hranice, boří je, transgrese se mu usídlila v srdci jako nedílná součást jeho existence, udrželo?

Jakou roli pro vás hraje divák v prostoru galerie?  
Divák neodmyslitelně patří k dílu jako káva k ránu. Vnímatel vstupuje do prostoru galerie jako klíčový subjekt, díky jehož přítomnosti, jeho pohledu, jeho introspekci, jeho vhledu začne vystavené existovat v jedné z nekonečných možných perspektiv. Každý jednotlivý návštěvník obohatí život obrazu svou vlastní zkušeností. Přes sítnici oka zakusí v mysli svůj jedinečný koncert. Ať už vstoupí do universa díla podobnou cestou jako tvůrce či nalezne odlišný způsob, jak uchopit nepoddajnou ideu, vždy se stává součástí, účastníkem, spolutvůrcem nevyhnutelné metastáze nekonečného příběhu, jež započal, když se umělec postavil před plátno nebo vzal do ruky tužku a přiložil ji k papíru, nebo ještě dříve, když lehký dojem vedl k myšlence, ta se jako motýl vybarvila v neodkladný, nutkavý, neústupný pocit a ten vedl k činu v hmotném světě…