Ovlivnila pohled statisíců lidí na jídlo. Co začalo jako jedna fotka pro přátele na Facebooku přerostlo ve food fenomén s názvem My Cooking Diary. Amatérská kuchařka, máma a autorka tří kuchařských knih, ze všech úhlů opravdová Kateřina Saint Germain si nehraje na striktní zdravý diktát a s chutí se zakousne i do čokoládového croissantu s heslem: Hlavně bez stresu.
Kdo se vyzná v české foodblogerské scéně, ví, že Kateřina a její blog jsou pojem. Když ji poznáte osobně, uvědomíte si, že je to kamarádka, kterou jste chtěli vždycky mít, úplně normální, nohama na zemi a často s rukama plnýma dobrého jídla, tedy pokud ji zrovna nezaměstnává dvouletá Mia a sedmiměsíční Jáchym, o které se ale hbitě postará její manžel Adam. Na nic si nehraje, a nejen proto se stala srdcovkou pro všechny, kdo mají rádi autenticitu, zábavnou kuchyni a rozhodně jim není jedno, co jedí.
Jsou dvě hodiny odpoledne, co jsi už dnes stihla uvařit?
Dneska jsem nedělala žádné převratné jídlo. Snídani pro děti, bílý jogurt, ovoce a granolu, oběd mám teprve v plánu, ale udělala jsem obří svačinu, hummus se zeleninou. Na večeři asi připravím něco z avokáda, co mi tu zbylo, třeba těstoviny s avokádovou omáčkou. Otevřu lednici a podle toho zrovna vařím. Snažím se, aby to bylo pestré.
Nedávno vyšla tvoje nová kniha receptů My Cooking Diary 3 – Rodičům a dětem. Jak jsi to zvládala s malým dítětem a miminkem?
Zpětně to moc nechápu, teď už by to s dětmi nešlo. Nápad vznikl, už když jsem byla těhotná s Jáchymem. Říkala jsem si, že jediná možnost, jak by to šlo uskutečnit, bylo v době, kdy byl ještě hodně malý, protože kolem 6. až 7. měsíce se děti začínají pohybovat a je to složitější. Když je dítě relativně v pohodě a jen spí a jí, dá se to zvládnout. Dopoledne jsem trávila s dětmi a odpoledne měla prostor na práci, zatímco Miu hlídali moji rodiče a Jáchym byl s tatínkem nebo na mně v nosítku.
V nové kuchařce píšeš, že je to opravdové jídlo pro děti. Jak to myslíš?
Mně samotné taková knížka chyběla. Je jiná ze dvou úhlů pohledu. Za prvé jsem se při zavádění jídla pro dceru rozhodla pro metodu Baby Led Weaning (dítětem vedené odstavování), což je metoda, kdy se dítěti podávají nakrájené kousky jídla už odmalinka a dítě jí samo bez pomoci rodičů. Za druhé jsem si během toho procesu uvědomila, že se nechci řídit jen podle jediné konkrétní metody, a tak jsem ji zkombinovala s tím, co mi vyhovuje, co mi bylo přirozené. Našla jsem průsečík. Ať už mixuju domácí kapsičky, nebo podávám kousky jídla, zakládám si vždycky na kvalitě.
Základní suroviny by měly být co nejméně zpracované, bez přidaného cukru, a co nejvíce se snažím vyvarovat polotovarů, což je v mateřství těžké, protože se hodně hraje o čas. Je tu zažitý určitý systém jídla pro děti – jak to vypadá, jak se to dělá. Měla jsem potřebu aspoň trochu ten systém rozbourat. Není to nic kontroverzního, jen to tu v poslední době nebylo tolik vidět.
V knize řešíš hodně i prezentaci jídla.
Ano. Hlavně z důvodu bezpečnosti servírování. Největší přidanou hodnotou té kuchařky je jídlo vyfocené tak, jak ho můžou maminky podat dítěti bezpečně ve věku jeden rok a více. Když jsem s BLW začínala, čerpala jsem ze zahraničí. Na českém trhu nebylo skoro nic. Pokaždé jsem si musela dohledat, jak co nakrájet, abych eliminovala nebezpečí dušení. Bylo to vyčerpávající, protože když jsem vařila ze tří až čtyř surovin, musela jsem si každou dohledávat zvlášť. Řekla jsem si, že chci udělat knihu, ve které to bude všechno jasně vidět přímo na talíři. Hlavní myšlenkou knihy ale zůstává: Vařte dětem pestře a z opravdových surovin.
Jak jsi vymýšlela recepty?
S touhle třetí knížkou jsem neměla ambice vytvořit nové kreativní recepty. Chtěla jsem, aby byla autentická a stoprocentěn odrážela to, co sami doma vaříme. Pointa je v tom, že Mie připravuju to samé co nám, jen v prezentaci pro děti. Když si ten pokrm odmyslíš bez dětských talířků, je to plnohodnotné jídlo i pro nás dospělé. Co pro tebe jídlo znamená? Je to životní energie. To, co jím, odráží to, jak se cítím. Vnímám na sobě rozdíl v tom, když nemám čas a jen se něčím zaplácnu, a když se mi daří pořádně se najíst a dát tělu, co potřebuje. Jídlo je pro mě také chuťové uspokojení a věřím, že dobré jídlo spojuje lidi.
Co bys nikdy nesnědla?
Nemusím vnitřnosti a houby. Houby se učím pomalu jíst v různých zpracováních, ale vadí mi ta konzistence, mám problém je pozřít. Taky nemusím mušle a mořské plody. Nikdy jsem k tomu nebyla v dospívání vedená a je těžké si pak k těmto chutím najít cestu. Měla jsi k vaření vždycky blízký vtah? V devatenácti jsem se odstěhovala od rodičů a musela si vařit sama. Nejdřív samozřejmě jídla, co jsem viděla doma. Trvalo skoro čtrnáct let, než jsem se dostala ve smýšlení o jídle a o kvalitních potravinách tam, kde jsem dnes.
Měla jsi k vaření vždycky blízký vtah?
V devatenácti jsem se odstěhovala od rodičů a musela si vařit sama. Nejdřív samozřejmě jídla, co jsem viděla doma. Trvalo skoro čtrnáct let, než jsem se dostala ve smýšlení o jídle a o kvalitních potravinách tam, kde jsem dnes.
Jsou kvalitní potraviny otázkou peněz?
Nemyslím si. Samozřejmě sehnat vše v biokvalitě je těžké. Neznamená to ale nakupovat v obchodě jen něco s označením bio a vyšší cenou. Věřím, že jíst kvalitní a opravdové potraviny můžeme i z jiných zdrojů. V Praze takové možnosti moc nemáme, ale hodně lidí má třeba sousedy, co pěstujou zeleninu a ovoce na zahradě nebo mají vlastní vajíčka. Je to o nastavení priorit, každý je máme někde jinde a pro mě je v tomhle ohledu na prvním místě jídlo a jeho kvalita. Někdo jiný zase utrácí peníze jinde. Opravdové jídlo je i to, že si v supermarketu koupíme zeleninu místo polotovarů z pytlíku. A když si to člověk spočítá, ve finále jsou často ty polotovary dražší.
Jíte i doma tak krásně načančané jídlo jako ve tvých kuchařkách a na Instagramu, nebo si to bez přemýšlení nandáš na talíř?
Jak co a jak kdy. Ale není to tak, že s dětmi třikrát denně jíme u stolu a je to tady nádhera. Snažím se jednou denně, aby to bylo hezké a abychom jedli spolu. Moje motto je: Když to není sladké, musí být na talíři něco zeleného. Ale samozřejmě jak člověk to jídlo pořád fotí, zvykne si na určitou úroveň prezentace. Když si dělám ráno kaši, jen tak ji nehodím do misky. Nepatlám se s tím jako dřív na fotku, ale chci, aby to bylo hezké.
My Cooking Diary začal jako koníček, ale když se z hobby stane práce, neodebere to tomu určitou radost?
Musím říct, že jsem se v jednu dobu cítila vyhořelá. V tu chvíli jsem přestala dělat blog. Bylo to i tím, že sociální sítě byly celkově přesycené foodblogery a já si tolik nevěřila. Ale po dlouhé odmlce na mateřské byl návrat k vaření a kreativitě radost. Jenom jsem zjistila, že s dětmi už na to nemám tolik času a prostoru. Tyhle životní etapy jsou hrozně zajímavé. Pořád mě to baví a naplňuje, ale jinak než dřív.
Celý článek najdete ve třetím čísle Amazing Magazinu, který si můžete pořídit na jednom z našich partnerských míst. Jejich seznam najdete zde.