Václav si dal sklenku červeného vína. Vzpomněl si na jednu pohádku, kterou míval rád. Honza, princezna, drak a tak podobně.A v té pohádce, jako v každé, se stal zázrak. Respektive minimálně, pokud si Václav dobře vzpomínal, zázraky tři. Protože jeden zázrak je na pohádku málo. Byť si Václav říkal, že i dva zázraky jsou dost. A jeden ve správný moment je terno. Přitom ho napadlo, že zázrak se odehrává právě jen za zrakem. Před zrakem je to, co vidíme, a zázrak je až právě za tím zrakem. Něco, co nevíme, že tam na nás snad čeká. A registroval tedy zprvu, co je před jeho zrakem: Sklenička vína, výčep, hodiny, věšák, okno, dva chlápci, co se bratří, a dva, kteří se o něco zavile přou, odbarvená blondýna, která píše sáhodlouhou esemesku, a bledý Hulich, kterému výčep patří. Tak to by bylo před zrakem.A co je za zrakem?Hm, řekl si Václav, zdá se, že letadlo!V něm sedím a letím, zapadá slunce, červeně osvětluje malé letiště pode mnou, na něm stojí palma, je to nějaký malý ostrov v širém oceánu, a u té palmy sedí pejsek, je růžový, buď je to taková rasa, anebo na něj dopadá zář zapadajícího slunce, a když přistanu, pejsek zaňafá. Ahoj kapitáne, řekne, budeš pokračovat do Kingstownu? Vzal bys mě s sebou? Mám v Kingstownu kamaráda.Tak si nastup, řekl Václav růžovému pejskovi za zrakem. Ale až poté, co si dal kafe v malé letištní kavárničce, v které obsluhovala krásná Beatrice se zářivě zelenýma očima a vlasy černými jak uhel – jenže vlnitý, voňavý uhel.Tak letíme, růžováku, řekl Václav růžovému pejskovi. Ovšem až poté, co si předtím chvíli s Beatrice špital. A ona se velmi hezky pousmála, pak položila prst na své rty a pak stejný prst na Václavovy rty a Václav podotkl, jasně, zítra tady zase přistanu.Nastoupil do svého malého letadla, růžový pejsek seděl vedle něj jako kopilot, cestou se nad oceánem optal Václava, zdali by uměl looping, což Václav samozřejmě uměl, pejsek obdivně zaňafal, a když přistáli v Kingstownu, tak byl bezmezně vděčný, olízl Václavovu tvář svým dlouhým jazykem a Václav se po tom olíznutí cítil tak nějak ohromně. Zapálil si doutník, vyfoukl modrý dým, který utvořil modré slovo Beatrice a to se spolu s večerním vánkem vydalo z Kingstownu na cestu za adresátkou, ta už ho vyhlížela.Kamarád růžového pejska, čirá telepatie, avšak u růžových psů běžná záležitost, už na letišti v Kingstownu čekal. Byl to obrovský bernardýn, takový, který patří do Alp, ne do tropů. Velmi zdejším horkem strádal, ale když tu teď měl dávného kamaráda, strádal trochu méně. Oba psi se rozběhli po letišti v Kingstownu a hlasitě a vesele štěkali. Tak to se odehrávalo zázrakem. Před zrakem Václav dopil skleničku červeného. Řekl si, že už si druhou nedá. Do výčepu vstoupil, někdo nezavřel dveře, malý růžový pejsek. Venku pršelo a ten pejsek byl takový navlhlý tulák, kdoví odkud a kde se tu teď vzal. Lehl si k Václavovým nohám a podíval se na něj zelenýma zářivýma očima, takovýma, jaká mají jen toulaví růžoví psi.Hele, říkaly ty oči, tak co, Venco, co kdybychom to chvíli táhli spolu?Tak to byl zázrak před zrakem. A o Beatrice, i ta v něm má svou roli, až příště.
