Klára Sedlo se ve své tvorbě věnuje tématům, která narušují racionální řáda neotřesitelnou víru v reálný svět.Tajemný Voynichův rukopis je jedním z nich. V průběhu let zaznamenávalas nový svět, který se v její mysli s rukopisem pojí, a letošní rok zahájila výstavou v Bruselu, následoval Říma návrat do Prahy, kde se zázemím pro tajemné rostliny stal klášter minoritů.
Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé slyšela o Voynichově rukopisu?
To bylo hodně dávno. Moje babička totiž miluje záhady, a když jsem byla malá, často sledovala různé pořady o tajemnu, mimozemšťanech a všem možném. A samozřejmě toho měla plnou knihovnu. Na mě to fungovalo jako magnet. Myslím tedy, že povědomí o Voynichově rukopisu jsem měla tak nějak„vždy“, respektive odmala. Buď z babiččiných knih, časopisů, nebo jejích oblíbených televizních pořadů. Ale více jsem se o něj začala zajímat přibližně před 5 nebo 6 lety, kdy se mi do ruky dostal přetisk rukopisu. Tehdy mě naprosto uchvátila rozhodla jsem se ho zpracovat.
Čím tě fascinuje?
Ráda říkám, že Voynichův rukopis je bizarní záležitost popírající naši neotřesitelnou jistotu a víru ve vlastní vědění. Rukopis se dodnes nepodařilo rozluštit – písmo vykazuje znaky reálného jazyka, text tedy není hatmatilka. Ale navíc, kromě záhadného textu, v něm vidíme i nákresy podivných neexistujících rostlin.Mimochodem, nevíme ani, kdo rukopis napsal. Voynich, po kterém je pojmenován, jej objevil, není však jeho autorem.Ale teď zpět k tomu, proč mě tak fascinuje. Jako společnost máme rádi svůj racionální obraz světa – žijeme v realitě, svět seřídí pravděpodobností a věci, které jsou nemožné, zkrátka ne-mohou být reálné. A do toho nám vstupuje Voynichův rukopis– nerozluštitelná kniha, která by, očima racionálního uvažování, neměla existovat. Proto také, když knihu Wilfrid Voynich objevil, se celý život potýkal s nařčeními, že je sám jejím padělatelem. Jenže, jak ukázala radiokarbonová datace (bohužel tedy až po Voynichově smrti), rukopis není padělek. Ani Voynichův, ani nikoho z dob novověku. Pochází ze začátku 15. století.Kniha tedy není podvrh. Neměla by existovat, ale je tu. Je to hmatatelná bizarnost porušující vše, co si myslíme, že vímeo naší vlastní historii. Záhada, která není městskou legendou nebo mýtem. Záhada, která je reálná a která se usmívá naší neznalosti. Mám ráda všechny tajemné věci, které narušují ten náš racionální řád a neotřesitelnou víru v reálný svět – a Voynichův rukopis je jednou z nich.
Kdy ses začala věnovat tvorbě spojené s tímto záhadným tématem?
Samotná práce na malbách začala někdy na konci roku 2019.Jestli se nepletu, první obrazy jsem dokončila v roce 2020.
Jakým způsobem zpracováváš do maleb jednotlivé ilustrace?
Můj první impuls byl zobrazit rostliny tak, jak by mohly vypadat, kdyby skutečně existovaly. V rukopise najdeme totiž spíše jakési skici nebo nákresy. Vlastně rekonstruuji rostliny, které jsem nikdy neviděla, na základě stovky let starých záznamů.Je to fascinující proces. V rámci tohoto směřování vznikaly obrazy, většinou s tmavým pozadím, jakási lehce barokní zátiší, vždy s jednou rostlinou zasazenou nejčastěji ve skleněné nádobě, aby byly dobře vidět kořeny.V posledních cca dvou letech jsem ale začala překračovat hra-nice této pomyslné rekonstrukce a zakomponovala do obrazů více i atmosféru rukopisu – rostliny ožily ve světelných tělech, složily se do zátiší, a jeden obraz dokonce zpodobňuje alegorii samotné šifry. Možná je to tím, že s rukopisem trávím už tolik let. Vpíjí se do mě. Často se mi o něm zdá. O tom, že do rukopisu píšu nebo si v něm čtu, někdy vidím rostliny rostoucí v obrovské zahradě. Někdy to jsou specifické útržky hovorů, třeba i o počasí, které v té zahradě vedu.Tohle asi dost ovlivňuje moji práci na rukopise, začínám zaznamenávat celý snový svět, který se v mé hlavě s rukopisem pojí. Ale stále zachovávám rostliny takové, jaké jsou nakresleny v rukopise. Počet listů, tvar květů… Rostliny jsou zkrátka stále základním kamenem celé série, i když uhýbám sem tam stranou.
Do kláštera minoritů dorazily tvé obrazy přímo z Říma. To ale nebyla první letošní zahraniční výstava na téma Voynich. Pověz nám více o jejich putování Evropou…
Rok 2025 jsem zahájila sólovou výstavou v Pražském domě Bruselu – a představila jsem právě Voynichův rukopis. Vý-stava kombinovala různé přístupy, jak klasická zátiší s „Voynichovkami“, tak právě zmíněné světelné a tajemné obrazy, na kterých rostliny září, tančí nebo kráčí krajinou.Po Bruselu se výstava, lehce obměněná, přesunula do Říma.Tam jsem 3. května zahájila v galerii Biblioteca Angelica další„zastávku“ mé letošní obrazové tour. Pro mě osobně velmi významnou – rukopis byl totiž nalezen právě v Itálii, a jednaz teorií mluví dokonce o tom, že z Itálie pochází. V Římě Voyni-chovy rostliny naplnily krásný velký prostor kousek od Piazza Navona a také doslova hned vedle baziliky dei Santi Trifone e Agostino. Tam visí skvělý obraz od Caravaggia. Z těchto pro-stor jsem měla neuvěřitelnou radost a pořád jsem nadšená, žese Voynich „vrátil“ do Itálie právě do téhle galerie.A klášter minoritů je mimochodem další zastávka, která rukopisu neuvěřitelně pasuje – jednak kvůli teorii o Angeloviz Florencie a jednak samozřejmě kvůli tomu, že rukopis puto-val mezi Prahou a Itálií minimálně jednou.
Kolik rostlin už jsi namalovala?
Každé je věnován jen jeden obraz, nebo pracuješ na více variantách?Pracuji na více variantách. A mám své oblíbené rostliny –myslím, že jednu jsem namalovala asi 5×. Ve váze, rostoucí ve vodě, rostoucí v lese při západu slunce, zasazenou v mramorovém květináči, jako orgán ve světelném těle. Jinou jsem zase namalovala dvakrát ve stejné pozici na louce, ale jednou během západu slunce a jednou během noci, kdy se její středy rozsvítily. Tahle dvojice obrazů byla jakýmsi záznamem času.Nemůžu si pomoct, k některým rostlinám se zkrátka vracím.Každopádně můj cíl je zpracovat všechny. Už mi chybí jen pár.
V klášteře minoritů chystáš také workshopy. Na co se mohouzájemci těšit?
Chystám workshopy malby – rostlin, zátiší, ale i workshop mí-chání barev. A krom toho samozřejmě i komentované prohlídky a křest jednoho malého překvapení s tematikou záhadných Voynichových rostlin.
Máš ty sama nějakou teorii o původu rukopisu?
Většinou všichni mluví o autorovi rukopisu. Já si ale myslím,že jím klidně mohla být i autorka. Je jasné, že muž jako autor se vzhledem k době nabízí, ale pokud beru v potaz teorii, která mi přijde nejpravděpodobnější, tedy že rukopis pochází z Itálie, nevylučuji jako pisatelku ženu. Možná jste slyšeli o ženách ze Salerna – vystudovaných lékařkách. Například v 15. století, tedy v době, z níž rukopis pochází, žila Constance Calenda, specializovala se na nemoci oka a vystudovala univerzitu v Salernu. Anebo Abella. Ta na škole i učila, narodila se nejspíšv roce 1380. Vyučovala mimo jiné o ženském lékařství. Ta jména, která z té doby známe, nejsou samozřejmě všechnyženy lékařky, bylinkářky, lékárnice. Mohlo jich být mnohemvíce, tím spíše v době před čarodějnickými procesy. Tím neříkám, že autorkou je Constance nebo Abella, ale že mohla existovat v té době žena, ať už studovaná, či nestudovaná, která by měla k napsání rukopisu důvod i prostředky. Co mě především vede k myšlence, že rukopis napsala žena, je fakt, že v rukopisu se objevují takřka pouze ženské figury.Respektive mnoho takových figur v lázních či koupelích. Zdá se mi, že kniha je primárně o ženském těle a lékařství. Což sice automaticky neznamená, že ji musela napsat žena, ale přijde mi, že bychom tuto možnost měli brát v potaz.
Prodejní výstava Kláry Sedlo v Klášteře minoritů sv. Jakuba Praha potrvá od května do konce září.