Učím se říkat ne, vymezit se jde i laskavě

Většina lidí vás vnímá jako herečku, ale vy i zpíváte a tancujete. V jaké z těchto rolí se cítíte nejlépe?

Určitě v herectví, a to zhruba tak na polovinu v divadelním a filmovém. Celý život dělám více divadlo, ale teď jsem to začala měnit. Odešla jsem ze stálého angažmá v Dejvickém divadle a jsem na volné noze. Chtěla jsem mít více volného času a mít možnost se věnovat natáčení. Nejraději mám od každého kousek. Když mám moc jednoho, tak mi začne chybět druhé. Co se týká zpěvu a tance, tak to je taková zajímavost v mém životě. Už na herecké škole jsem nepatřila k těm multitalentům, kterým šlo všechno, nijak jsem nevynikala. Ale zato mě to strašně bavilo. Tím, že na mě v tomto ohledu nebyla upřená pozornost, jsem v tom byla svobodná. Je to pro mě jiná forma vyjadřování se. Tanec je skvělý v tom, že se v něm nepoužívají žádná slova, mluví jen tělo a člověk se může napojit na jiné komunikační kanály. Zpěv si teď užívám v Karlínském divadle, kde zpívám v muzikálu Anděl Páně. Tam hraju s kolegy, kteří jsou moc talentovaní. Baví mě je pozorovat při práci a mám pocit, že se od nich mám pořád co učit.

Se svým tanečním partnerem jste vyhráli soutěž StarDance. Takže talent na něj zřejmě máte.

Ano, to se stalo, ale StarDance není jen o tanci. Trošku asi bohužel. Je to hodně o sympatiích, o choreografiích. Já měla velké štěstí na Dominika Vodičku, který soutěžil v našem ročníku poprvé. Je to skvělý tanečník, od té doby vyhrál ještě jednou s Darijou Pavlovičovou. Zároveň nechci ubírat svou roli. Byla to velká dřina a jsem ráda, že se nám podařilo vyhrát. Bylo to jedno z mých nejhezčích období a vůbec životních zážitků. Každé ráno jsem se budila a měla radost, že toho můžu být součástí. Bavilo mě, když jsme vymýšleli kostýmy, když se o mě staraly maskérky, bavil mě celý tým StarDance. Ta péče byla neskutečná. No a mít k tomu všemu pak doma i tu trofej, která byla v našem ročníku opravdu povedená, to bylo velké zadostiučinění.

Z Dejvického divadla jste odešla po 10 letech. Byl pro vás tento dekádový milník důležitý, nebo to byla shoda okolností.

K tomu rozhodnutí mě nakoplo covidové období, kdy jsem zjistila, že mi divadlo vlastně moc nechybí. Nemyslím jen to Dejvické, ale obecně hraní na prknech. Ten oddych mi přišel Amazing People strašně vhod. To mě trochu vyděsilo. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli se vrátit do toho původního tempa, nebo tuto výjimečnou situaci využít k posunu a nějakému osobnímu experimentu. Poslechla jsem vnitřní hlas, volání to zkusit a zvolnit. Přála jsem si hlavně, aby mě ta práce pořád bavila. Myslím si, že není dobré, když člověk (a umělec obzvlášť) ztratí tu vnitřní zábavu. Jde to pak vidět, cítit a člověk rychle vyhoří.

Pro vás jako mladou herečku to musel být tehdy velký úspěch se do Dejvického divadla dostat. Přece jen v souboru dominují spíše mužské herecké legendy.

Ono se to, myslím, málo ví, ale ženské a mužské síly jsou tam vlastně vyrovnané. Jen se pánům z Dejvického dostává trošku víc pozornosti. Když jsem nastoupila, tak mě kolegové v nadsázce lákali, ať se usadím v pánské šatně. To jsem byla ještě mladá a půvabná. (smích) Byla to pro mě obrovská škola, jsem za to moc vděčná. Strávila jsem tam velkou část svého života a měla možnost hrát po boku hereckých i osobnostních star. Dalo mi to neskutečně moc.

Máte pocit, že vám tato výrazná zkušenost změnila pohled na herecké řemeslo?

Myslím, že ne. Největší změnu přináší vykročení do toho velkého uměleckého světa po škole. První větší věc, kterou jsem točila, byli Rafťáci, kteří byli jakýmsi druhým dílem Snowboarďáků. Zažila jsem tu obrovskou vlnu slávy Jirky Mádla a Vojty Kotka a viděla ten tlak, který na ně byl. To už se dneska neděje, ale tehdy jsme jezdili po autogramiádách, kde se fanynky málem pobily, aby měly od kluků autogram. Bylo to opravdu davové šílenství, kde nechybělo omdlévání. Tu velkolepost jsem si zažila poprvé tam. Pak jsem byla v angažmá v Mladé Boleslavi a v Městských divadlech pražských. Všude jsem se potkala s hereckými osobnostmi a neuvěřitelnými talenty. Neříkám, že být součástí Dejvického divadla nebylo výjimečné, ale spíš to byla cesta než nějaký můj cíl.

Pořád vás baví být herečkou? Svět umění je hodně specifická bublina.

Baví. Mám dobrou kamarádku, kolegyni, herečku a ta mi říkala, že je pro ni celá ta pozornost kolem herectví náročná. Já se za to trošku vnitřně stydím, ale mě tohle do určité míry dělá dobře. Mám ráda setkávání se s lidmi, celý ten humbuk mi přijde fascinující. Ale je důležité si od něj také umět odpočinout. Miluju přírodu, ráda vyrážím na místa z výběru Amazing Places. Nejraději na kouzelná místa, která jsou odlehlá, izolovaná od lidí, v přírodě. Tam se od toho všeho showbyznysového nánosu vysvléknu, zabořím ruce do hlíny a je mi dobře. Zásadní je pro mě najít v tom harmonii. Miluju pracovní dril a tempo Prahy, ale stejně tak potřebuju občas prostě jen vypnout v lese. Celoživotně hledám balanc.

Kam nejraději utíkáte za kouzelnými místy?

Mám ráda hory, miluju Krkonoše, jsem velkým zastáncem národních parků. Národní parky jsou ošetřené zákonem a člověk v nich má málo práv, dominuje tam příroda a to je to, co mě na tom baví. Tam je příroda nejčistší, žije si svým životem a je tedy i nejvíc nabíjející. Jsem ráda i na Vysočině, kam jsem jezdila k babičce na chalupu, vyrůstala jsem tam a miluju, jak to tam voní. Díky spolupráci s Amazing Places jsem ale objevila spoustu nových regionů i kouzelných míst. Často jsou to zapadlá místa, kde nic nečekáte, a najednou se před vámi objeví nádherná chaloupka. Miluju, jak jsou ta místa krásná, celý styl Amazing Places je mi hodně blízký. Nemyslím jen luxus, křišťálové lustry, spíš mi je dobře v nějakém glampingu.

Co se vám na glampingu líbí?

To, že jste v nějaké designové prosklené boudičce s kamny. S mým mužem milujeme oheň, takže večer strávený u zapálených kamen je pro nás idyla. Navíc máme pejska, takže být někde v přírodě, daleko od lidí, je i pro něj super. Moc se nám líbilo třeba ve Spaní na medu (tam tedy psi kvůli včelám nesmí), odtud je skvělý výhled do přírody, kterou máte jak na dlani.

Jaký region jste díky Amazing Places objevila?

Překvapily mě Orlické hory. Byli jsme tam v zimě lyžovat. Nebylo tam moc lidí, přitom to má neuvěřitelné kouzlo, je to opravdu malebné místo. Další region, který mi utkvěl v paměti, byly severní Čechy. Tam jsme tedy ještě za žádným kouzelným místem nebyli, ale točili jsme tam seriál Limity. Příroda kolem Ústí nad Labem nebo na Děčínsku je úchvatná. Když jsme tam jeli přes České středohoří, koukali jsme, jak je ta lokalita zajímavá. Je tam samozřejmě spousta industriálních komplexů, 80 to jsou takové bolesti toho kraje, ale ta příroda mě příjemně překvapila. Ústeckému kraji bych přála víc turistů.

A kde mimo Česko se vám líbilo?

V Norsku. V létě jsme tam jeli dodávkou, z Prahy až za polární kruh, a v zimě jsme tam letěli. Zažili jsme tam polární záři. Fascinoval mě ten vztah lidí k místní přírodě. Všechno bylo vkusné, vybudované udržitelně. Používají především přírodní materiály, pracují s jednoduchostí. O to se snažím i doma, ale nejde mi to tak pěkně, jako to umějí seveřané.

Říkala jste, že máte doma pejska, cestujete i s ním?

Snažíme se ho brát vždycky s sebou, ale ne pokaždé to jde. Když na ubytování nejsou psi dovoleni, tak ho hlídají moji rodiče. Jsme s ním ale moc rádi a snažíme se majitelům vysvětlit, že je vychovaný, nic neničí, je to super parťák na cestování. Byl s námi i v nádherném Chateau Mcely, kde měl dokonce i svou vlastní misku a ručníček. To bylo krásné!

S kým nejraději vyrážíte na výlety a dovolené?

Určitě s manželem, a to především na menší místa. Do penzionů ale jezdíme také rádi. Ve vile s bazénem K Vechtru jsme mojí mamince uspořádali narozeninovou oslavu. Je super se takto hromadně sejít na neutrální půdě a ulevit maminkám v organizaci a úklidu. Vyzkoušeli jsme si, že nás ta skupinová a rodinná setkání takto baví úplně nejvíc. Pak jsme jednou byly s holkami na rozlučce se svobodou v krásném domečku s bazénem Design Lodge Vranov u Brna. Majitelé se trošku báli, že to bude bujaré. My jsme ale pily čaj a vařily si. I když jsme všechny herečky, nejsme velké pařmenky. (smích) Já už vlastně ani moc nepiju. Přestala jsem ze zdravotních důvodů a zjistila, že mi alkohol nechybí, naopak mi to bez něj vyhovuje víc. Mám ráda čistou hlavu. Člověk po alkoholu často sahá jako po nějaké berličce, když mu není dobře. Nejzajímavější zjištění pro mě bylo to, že byly situace, kdy jsem cítila, že bych si tu dvojku dala, a vlastně mě to docela vyděsilo. Časem jsem zjistila, že náročnou situaci zvládnu i jen sama se sebou.

Co vám v tom pomáhá?

Třeba i terapie, během nichž rozebíráme situace, které se mi stanou, a hledáme důvody, proč mi v nich bylo nepříjemně. Když dostanu nějakou úzkost nebo mi prostě jen není dobře, snažím se zjistit, proč k tomu došlo. Společně přijdeme třeba na to, že to souvisí s něčím, co jsem prožila v dětství, a podruhé už se v podobné situaci budu lépe orientovat. Často to souvisí s nastavením vnitřních hranic. Myslím, že vymezit se jde i laskavě, nemusí to vždy vést ke konfliktu.

Nejraději jezdíte na kouzelná místa s mužem. Takže velké skupinové akce spíše nevyhledáváte?

Dřív jsem ráda jezdila s partou, ale proměnilo se mi to s věkem. Mám pocit, že těch nejbližších přátel ubývá, a tak je méně lidí, se kterými si přeju ten vzácný volný čas trávit. Nemyslím to zle, ale prostě časem se ty vztahy takto vykrystalizují. A je to vlastně dobře. Logicky na sebe také narážejí potřeby jednotlivých rodin a je těžší se synchronizovat. Je to určitě i tím, že jsme s manželem hodně mezi lidmi, pořád s někým interagujeme, a tak jsme pak rádi jenom spolu. To je pro mě ten top odpočinek.

Váš manžel je režisér. Jaké je to žít s někým z umělecké branže?

Já neznám nic jiného. (smích) Moji partneři byli vždycky režiséři. Oba máme umění moc rádi, jsme dříči a v práci se snažíme jet na sto procent. Zároveň se umíme na všechno vykašlat, odjet do lesa a mluvit jen o tom, co si uvaříme k večeři. Práce pro nás není na prvním místě. Jsme šťastní, že spolu můžeme sdílet zážitky i celý život, který je naplněn i jinými věcmi než filmem a divadlem.

Chodíte se s manželem dívat na představení kolegů a kamarádů z divadla?

Nám se trošku hůř kombinuje volný čas, protože manžel pracuje dopoledne a já večer. Společné večery jsou pro nás tedy vzácné. Takový ten rodinný večer s hrníčkem na gauči je pro nás svátek, takže ne vždycky se nám chce někam ven. Snažíme se dohánět aspoň návštěvy svých představení navzájem a podporovat se tak.

Nedávno jste oslavili 10 let od svatby. Uteklo to?

Na jednu stranu ano, na druhou vlastně vůbec. Stalo se strašně moc věcí, spoustu už jsme toho spolu zvládli a mám pocit, že nás to všechno hrozně moc posunulo. Jsem za něho nesmírně vděčná. Před těmi deseti lety jsem zkrátka udělala dobré rozhodnutí. Mám pocit, že nám je spolu čím dál tím lépe. Před Pavlem se cítím nejvíc sama sebou, můžu mu všechno říct a on to všechno zvládne. Je to strašně statečný muž. Nejsem dogmatik, nemyslím, že by spolu lidé měli být, i když spolu nejsou šťastní. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že některé věci se vyplatí opravovat, že není třeba vztah zahodit, že je často možné ho slepit. Chci jen říct, že udržovat vztahy může být krásné, ale i náročné.

A asi nejen ty milostné.

Přesně tak. Například rodinné. Vždyť i s rodiči je to někdy komplikované. Člověk je bezmezně miluje, ale občas je náročné se s nimi domluvit. Ale stojí to za to. I v tomto mě ta terapie hezky provedla. Asi skoro všichni máme na chvíli v životě pocit, že nám rodiče nějak ukřivdili, je ale důležité dojít k tomu, že je skvělé, že se vůbec máme.

To nepochopení může vycházet také z generačních rozdílů. Jak vy vnímáte mladou generaci?

Některé věci se mi těžko chápou, ale hlavně si říkám, že vůči mladým nesmím nikdy zahořknout. Nechci na ně skuhrat, protože ke všem věcem, co dělají mají důvod a spoustou příčin jsme my starší. Je super, že vidí, že se jim planeta rozpadá pod rukama, mnoho generací před nimi bylo a je k tomuto problému slepá.

Podle čeho si vybíráte herecké role?

Teď jsem dostala nabídku na natáčení romantického filmu na horách a to jsem vzala automaticky jen proto, abych mohla být v Krkonoších. (smích) Nehraju tam ústřední roli, ale i to je super. Myslím, že pro ego je občas fajn ustoupit bokem. Mám tam roli horské záchranářky, což jsem si vždycky přála. Pro mě jsou tito lidé opravdoví superhrdinové. Ale abych vám neutekla z otázky. Pro mě je stěžejní, aby mě ta role nějakým způsobem rajcovala. Potřebuju cítit to jiskření a je jedno, z jakého důvodu – ať kvůli kolegyni, kolegovi, se kterými jsem chtěla točit, nebo prostředí, kam jsem se chtěla podívat. Třeba dostanu roli, která pro mě není ničím zajímavá nebo nová, ale ten film má téma, které se mnou rezonuje a přijde mi důležité.

Romantických komedií za sebou máte nespočet. Jak se vám hraje náklonnost a sexuální přitažlivost?

Na divadle je to ještě možná těžší než při natáčení. Když se líbáte nebo hrajete orgasmus, kouká se na vás několik set lidí. (smích) Pro mě je ale možná paradoxně snazší se s někým líbat než se třeba rozplakat. To je pro mě daleko větší odhalení se a emocionální vysvléknutí. Co si budeme, spousta lidí zažívá románky pokoutně a nepřiznaně, toto je vlastně ta oficiální cesta. (smích) Když je toho ale už víc, tak to mnohdy není ani nijak extra hezké, ale prostě to musíte udělat. Je samozřejmě lepší, když je vám ten člověk sympatický a vyloženě vám nesmrdí. Občas se mi kolega vizuálně líbí, to je normální. Jdu po ulici a líbí se mi chlapi i ženy, ráda se koukám na hezké lidi. Mám štěstí, žeherci jsou většinou nějací idolové, jsou atraktivní a sympatičtí, navíc často taky v rozpacích. Člověk musí být schopný to hlavně vysvětlit hlavě, že to není realita, že je to hra.

Herecká profese je náročná i v tom, že naráz žijete několikživotů.

Je to strašně schizofrenní situace. Zvlášť při nějakém herecky nabitém dni. Stávalo se, že mě ve 4:30 ráno nabralo auto, které mě odvezlo do maskérny, kde mě hodinu líčili, a v 6:00 se začalo točit. Po natáčení jsem jela do divadla na zkoušku, kde jsem další čtyři hodiny hrála jinou postavu, pak jsem nasedla do auta a jela zpět na natáčení. Tam jsem hrála tu ranní roli a večer jela do divadla, kde jsem dohrála v deset večer. Odtud jsem spěchala domů, šla spát a ráno zase nanovo. V rámci toho dne políbím třeba i čtyři muže, říkám jiné repliky, než které bych si přála v ten den říkat, nosím barvy, na které nemám náladu, celý den jsem někdo jiný, přemýšlím jako někdo jiný, chovám se jako někdo jiný. To může být samozřejmě nebezpečné. O to víc je třeba si hlídat to, co člověk chce a co má rád. Být co nejvíc sám sebou.

Proč jste si herectví vybrala?

Já jsem studovala střední hereckou školu a vlastně ani nevím, proč jsem se na ni tehdy přihlásila. Moji prarodiče i maminka byli amatérští loutkoherci, což říkám s největší láskou. Amatéři se umění věnují zadarmo ve svém volném čase, to je skvělé. Zároveň ale nevědí, co ta profese obnáší, jaká jsou její úskalí. Mí rodiče se báli pustit mě do velké Prahy, měli strach, že mě tím ztratí. Dali mi ale také velkou důvěru a nechali mě to zkusit. Věřili v můj talent a v to, že budu mít štěstí, protože těch lidí, co vystudují herectví, je spousta, ale většina se tím neživí.

Hrála jste princezny, spousta vašich rolí je spojená s tím, jak vypadáte. Jak se v tom cítíte?

Mně je to tak nějak jedno. Děsí mě, že některé ženy, které jsou vidět (například moderátorky, modelky, zpěvačky nebo i herečky), neumí stárnout. Že se stávají parodiemi na mládí a oběťmi tlaku, že nějak musí vypadat. Když vidím svou mámu nebo babičku, které pro mě byly krásnými během všech jejich životních období, tak mi přijde důležité zachovat si v tomhle důstojnost. I já se samozřejmě časem loučím s určitým privilegiem toho, že si ze mě při vstupu do místnosti dřív muži natřásali peří, což už se neděje. (smích) Myslím ale, že jsem si tuto pozornost mužů dokázala užít naplno a teď už ji přenechám jiným. Podle mě jsou ženy krásné během celého života, akorát třeba jinak. Možná je to víc schované, je to víc uvnitř, ale ta hluboká hodnota tam je.

V tom jsou třeba sociální sítě nekompromisní.

To tedy ano. A já ještě k tomu čtu komentáře pod příspěvky! Nedávno jsem si o sobě třeba přečetla, že už nejsem to, co to bývalo, a jiné chuťovky. Raději bych to asi nečetla, ale zároveň nechci podlehnout jen tomu hezkému, chci být v kontaktu s realitou. Nemůžete ale věřit ani jedné z těch stran, což se snažím neustále si uvědomovat.

Jak je vám příjemná každodenní pozornost třeba v tramvaji nebo na ulici?

V Praze je to super, všichni koukají do telefonu a nikoho nezajímám. (smích) Jezdím normálně metrem a občas se mi stane, že si mě někdo snaží tajně vyfotit, ale není to nic, co by mě obtěžovalo. To nastává v momentech, kdy jsou lidi posilnění alkoholem, ztrácí zábrany a jsou hrubí nebo vulgární. Většinou jsou ale milí, třeba mě zastaví, aby mi řekli, že mají rádi nějaký můj film nebo představení. Jednou mi slečna v tramvaji, se kterou jsme seděly naproti sobě, dala zničehonic pivoňky, které miluju. Vstala, dala mi kytičku a vystoupila. To byl tak krásný moment, drobnost, která mi rozsvítila několik dní. Dodnes na to vzpomínám. Horší je, když se člověku děje něco dramatického v životě a musí s tím mezi lidi. To se ta pozornost, ať je jakákoliv, zvládá úplně nejhůř. Ale to máme všichni.

To ano, ale na nás ostatní nemají cizí lidé nároky. Někteří lidé mají pocit, že by jejich oblíbené celebrity měly být takové, jaké si oni představují.

Je to nekompromisní tlak v tom, že se člověk musí naučit nastavit si hranice. Učím se vymezovat se a říct si, co a jak mi vyhovuje. Na mě to lidi často zkouší. Myslí si o mně, že působím mile, a já se snažím být laskavá, ale když cítím, že toho chce někdo zneužít, tak umím být i nepříjemná. Vím, že si pak za rohem asi budou říkat, jaká jsem kráva, ale to se nedá nic dělat. Jedeme dál. Vycházela jsem z traumatu hodné holky, kdy jsem se snažila všem zavděčit. Dnes už vím, že to není možné. Chodím na psychoterapii, která mi v tom dost pomáhá. Myslím, že je to takové wellness pro herce. Pracujeme s duší, s emocemi, je zásadní se naučit vnímat, jaké pocity jsou naše a jaké už patří roli. Když si přečtete články, čeho lidi na sklonku svého života litují, tak je to většinou to, že až moc řešili, co si o nich myslí druzí. Je samozřejmě těžké tomu nepodlehnout, ale snažím se s tím pracovat. Jak jsem říkala, čtu komentáře pod články, kde někteří lidé píšou věci typu, že jsem nejhorší herečka na světě. To člověka zabolí, ale musí si uvědomit, že ten život je krátký, žije ho pro sebe a své nejbližší a nemá cenu si ho komplikovat frustracemi jiných lidí.

Myslíte, že jste tento přístup získala věkem?

Asi také, ale především usilovnou prací na sobě. Snažím se si ten život zpříjemňovat a neukládat si špatnou energii. Mám pocit, že frustrace teď vládnou světu, a to doslova. Z nich pramení zloba, zákeřnost a asociálnost. Důležité je si toto uvědomovat a pracovat s tím.