Spekulace o tom, že některým z nás může umělá inteligence v budoucnu sebrat práci, slýcháme běžně. Pochybnosti se týkají různých profesí, umělce a umělkyně nevyjímaje. Výtvarnice Klára Sedlo se proto rozhodla tuhle otázku analyzovat a na svých vlastních dílech demonstrovat, v čem je mezi AI a lidskou tvorbou nejzásadnější rozdíl.
Všechno stojí na jednoduchém experimentu porovnávajícím vstupy a výstupy. V první části zadala umělkyně AI vygenerovat na základě jejích autorských obrazů textové zadání. To mělo obsahovat detailní popis díla tak, aby bylo následně možné ho co nejvěrněji napodobit. Zadání potom autorka poskytla AI k tomu, aby tyto obrazy vygenerovala. Výsledky se, asi nepřekvapivě, celkem významně rozcházejí, zajímavé je ale sledovat, ve kterých oblastech k rozdílům dochází. „Ačkoli má AI k dispozici databázi mnoha děl, nebyla často schopna postihnout subtilní detaily, které jsou však pro vyznění díla zásadní. Tedy vytvořila alterace, které zásadně změnily podstatu díla,“ popisuje autorka.
Jedním ze zkoumaných obrazů byl i Abandoned Luncheonette (na schématu v levém horním rohu), který má pro autorku několik zásadních úrovní. Umělá inteligence je však nedokázala všechny rozpoznat, a tedy ani zahrnout do výsledných obrázků. „V tomto případě byl zcela opomenut ústřední motiv obrazu – a to, že ruka lidské figury splývá s tělem světelné bytosti. Obraz znázorňuje nejen setkání s něčím vyšším či se svou duší (toto setkání AI zvládla podchytit jakožto setkání s ‚duchovskou postavou‘), ale především splynutí s touto světelnou entitou. Splynutí je na originálním obraze znázorněno velmi fyzicky – prsty se mění v cosi světelného. V divákovi může představa roztékajících se prstů vyvolat i strach nebo odpor – část těla je vtahována do jakési energie, postava přichází o prsty. Splynutí ruky je zásadní, ale zároveň je znázorněno tak subtilně, že ho umělá inteligence přehlédla. Bez tohoto detailu se však zcela změní podstata díla,“ vysvětluje Klára Sedlo a dodává, že AI následně generovala obrazy, kde jsou obě postavy, tedy lidská i světelná, ale všechny výsledky postrádaly zásadní moment fyzického, intimního či až děsivého splynutí. To si výtvarnice vysvětluje tím, že pro pochopení tohoto momentu je zásadní zkušenost s obýváním lidského těla. Podobné nedostatky měly i ostatní vložené obrazy, i když některé se umělé inteligenci podařilo docela obstojně napodobit. Pro autorku bylo v tomto experimentu zásadní ukázat, že umělci a umělkyně do svých děl vkládají svou celoživotní zkušenost, fyzické vjemy, zážitky, momenty z dětství a nejrůznější emoce, zatímco umělá inteligence primárně vychází ze souborů již existujících děl či textových předloh. I přestože se lidé inspirují tvorbou jiných, je spektrum inputů, které je při tvorbě ovlivňuje, výrazně širší, než čím disponuje AI. Klára Sedlo zároveň dodává, že umělou inteligenci nevnímá jako nepřítele, kterého je třeba zničit, naopak v ní vidí i pro tvůrce skvělý nástroj: „Pokud budeme zadání umělé síti cíleně korigovat, upravovat a používat ji tak k přetvoření naší konkrétní vize v realitu, může být ku prospěchu. AI může být zmíněným nástrojem tvorby, podobně jako používáme foťák nebo když slévači v dílně odlévají naši sochu do bronzu a tím přivádí náš model k životu.“ Jen je podle jejích slov potřeba rozlišovat mezi AI generovanými obrazy a autorskými díly, zejména v rámci sociálních sítí, a také nezapomínat, že umělci a umělkyně nejsou jen generátory děl, ale že v rámci společnosti často hrají roli inspirativních vzorů, vizionářů či rebelů.
