Bylo to překvapení, když jsem dostal od Vendelína pozvání na svatbu. Vendelín se těžko seznamoval s dívkami a ženami. Přišlo mu hloupé se outovat jako Vendelín. Na to, aby se představil ahoj, já jsem Tom nebo já jsem François, na to byl trapně pravdomluvný. Když zalhal, tak temně znachověl. Posléze jen pomalu bledl, navíc nejprve do růžova.
Možná to nebylo Vendelínovo jméno, nýbrž jeho trochu samotářská povaha, která mu bránila v seznámení. Nesmělost kombinovaná se špetkou podivínství. A přesto! Najednou: Bude nám ctí, Vendelín Niedermayer a Ruslana Pale si dovolují, … oznamují, … jste vítáni… a tak dále.
Svatba se odehrávala v hotelu Luna. Nedaleko od Třeboně, malebná krajina. Hotel stál osamocen v lukách, to byla jeho hlavní atrakce, zrovna tak jako říčka Ráček a obrovský rybník s pochmurným jménem Propast. Tedy, svatba se odehrála na úřadě. Přítomni byli jen svatebčané a dva svědci, náhodní kolemjdoucí, lázeňští hosté z Třeboně, takový ten pár, co se dá dohromady během lázeňských procedur, kdy se napravuje páteř a skřípají kyčle. Vendelín ani Ruslana Pale nepozvali rodiče, Vendelín byl s nimi v dlouhodobém sporu a o Rusla- ně se v tom směru nic bližšího nevědělo.
Po obřadě byla veselice. Tam jsme se sešli. Vendelínovi kolegové, kolegyně, kamarádi a spolužačky, z gymnázia i z vysoké. Vendelín byl báňský inženýr, spolužačky z vysoké byly jen tři. Hrálo tam jazzové trio, ale i diskžokej. Pouštěli hity našeho mládí. Jídla byla fůra, vína proudy. Ruslana byla půvabná, občas se jemně usmála. Neřekla ani slovo.
Nikdo o ní nic nevěděl. Květa slyšela, že Vendelín poznal Ruslanu u moře, byl na drahé okružní cestě lodí. Jako báňský inženýr a starý mládenec si to mohl dovolit. Opil se, spadl přes palubu a nikdo ho nepostrádal. Ruslana se tam vzala ve vlnách a snad ho i zachránila, jestli na té lodi pracovala a jako co… pokojská? Čárlí zase slyšel, že už byla jednou vdaná. Růženka, která se na gymplu všem tak strašně líbila a stále bylo jasné proč, upřesnila, že Ruslana byla jen skoro vdaná. Měla si brát nějakého šlechtice, z té svatby nějak trapně sešlo… Vynořila se prý jakási nekalá konkurence, která šlechtice drapla. Ale kdoví, co byl šlechtic za hochštaplera.
Dobře jsem se najedl, tančil jsem jak divý. Kolovalo tam zakázané kuřivo, tedy dnes už možná není zakázané. A pokoušel jsem se o Růženku, zase zbytečně. Šel jsem ven do hvězdné noci a pod pozlacený úplněk. Podél říčky Ráček k obrovskému rybníku Propast. Tam jsem usnul, vzbudilo mě zašumění a jemné zvuky, lehounké zašplouchnutí. Uviděl jsem, jak temnou vodu Propasti rozráží plavkyně. Když vplula do měsíčního odlesku, uviděl jsem, že je to nevěstinka, mezitím už Ruslana Niedermayerová. Ty vole, říkal jsem si, to je svatební noc.
Že by Vendelínovi hned uplavala za milencem? Za Françoisem? Šel jsem po břehu tichounce jako špeh. A pak se lidi před plovoucí Niedermayerovou, rozenou Pale, jako teda fakt z hloubi Propasti pojednou vynořila ryba! Já bych řekl, že sumec. Dívali se na sebe a ona tomu fousatému sumci řekla: „To jste laskav, vrchní komoří, že jste připlul. Vyřiďte otci, že se mi po něm stýská a že jsem teď opravdu šťastná.“ Načež se sumec majestátně potopil. Vendelínova žena se koupala v reflexi měsíční záře a ráno mě u rybníka našli rybáři a říkali, že mě nemohli vzbudit a že už si dělali starosti.
